úterý 4. listopadu 2014

Patalie 13


Po mesici skolni dochazky se uz Anicka zacala tak nejak se svou novou skolou smirovat a szivat. Rano prestala pofnukavat, ze chce zpet do Nigerie do jejiho Pink and Blue, kam chodila od svych dvou a pul let. Prestala se vztekat, ze ty dlouhe kalhoty, tricko s dlouhym rukavem a svetr nechce, protoze tohle obleceni v Nigerii nikdy nenosila. No jasne jenze tam je teplota tak nejak porad kolem 30 stupnu a nam tu rano ukazuje teplomer uz kolem 15.  Prestala dokola drmolit jmena svych oblibenych kamaradu ve sve tride v Lagosu a vyptavat se me kde je ted Babu, kde Kene a kde Aisha a zacala k nim pridavat typicky libanonska jmena svych novych spoluzaku odtud. A naopak me se smichem vypravela, ze kdyz ve skolce v Lagosu nekdo plakal vzdy se nasla nejaka ucitelka nebo pomocnice, co deti objimala a konejsila a tady pry ucitelka jen zavola “A bude tu ticho! A sednout!” Jenze v jeji skolce v Lagosu bylo v kazde tride jen patnact deti a na ty jedna ucitelka a dve pomocnice, kdezto tady je deti ve tride pres petadvacet a ucitelka jen jedna, ktera se jeste na kazdy predmet meni. Skola je tady od tech ctyr let asi jako prvni trida v Ceske republice. Deti sedi v lavicich, maji 45 minutove vyucovani, pisi abecedu, pocitaji, uci se nove jazyky, o prestavce se samy couraji po chodbach, samy chodi na zachod, vetsina z nich sama jezdi do skoly skolnim autobusem. A protoze se ve skole nevari a vyucovani maji vsichni od tech triletych az po maturanty od pul osme do pul treti tak si nektere deti chodi i samy kupovat svacinky do skolni kantyny.  A tak dosla i Anicka jednoho dne s prosikem jestli bych ji taky nemohla dat nejake drobne, ze si spoluzaci chodi kupovat dzus a ona by si tak moooc prala, aby si mohla jit koupit ten dzus s nema. Prvne jsem byla proti, protoze svacinky ji davam dve a protoze jsem byla za vyber jidla, ktere si nosila v predchozi skolce v Nigerii porad davana za priklad ostatnim matkam, jsem na jeji svacinky patricne hrda. Ja si totiz myslim, ze bramburky, cokolady, bombony a jine takove blbosti , co nektere maminky davaly svym detem, do skoly jako svacina nepatri. Ale kdyz Anicka porad tak prosila, ze jenom jeden ananasovy dzus, tak jsem si rikala, ze kdyz me tak dobre ji ty chlebiky se syrem, jogurty, mrkvicku, okurky a jine ovoce a do ted to zapijela jen vodou, ze ji ty penize na ten dzus dam. Ono totiz neslo o ani tak ten dzus, jako o to, ze celou tu dlouhou chodbu vedouci ke kantyne pujde s tema spoluzakama a pak si tam vsichni spolecne koupi a vypiji ten dzus. Jenze jsem nevedela kolik takovy dzus stoji a supla jsem Anicce do tasky 1 000  libanonskych liber, coz tedy sice zni jako obrovske cislo, ale v prepoctu je to asi jen 15 korun ceskych.
Anicka se ten den vratila ze skoly a oci ji zarili stestim. V ruce si drzela dzus ze ktereho vzdy pomalicku usrkla stavy a cela stastna me vypravela jak pani prodavacku arabsky poprosila a zase ji arabsky podekovala. Byla jsem rada, za to jeji malicke stesti, ale jen do te doby, nez jsem otevrela skolni tasku.
“Anicko a ty jsi nesnedla chlebik se sunkou a okurek?” vyzvidala jsem.
“A ty jsi nesnedla ani jogurt a jablicko? A co jsi tedy jedla? Snad jsi nebyla cely den hladova?” podivila jsem se uz vazneji a rychle ji rukou sahla na celo jestli neni nahodou nemocna, protoze to se jeste nikdy nestalo, ze by moje vecne hladove dite doneslo vsechno jidlo zase zpet domu.
“Hladova jsem nebyla maminko. Ja si preci nakoupila jidlo v te nasi skolni kantyne” odpovedela me bezelstne.
“Bramburky, cokoladu a tady ten dzus” strkala me zelenou krabicku s dzusem pod nos. “A ty bramburky ty byli tak palive, ze jsem je zase rychle musela zajest tou sladkou cokoladou, aby me pusa nepalila. Ale to ti byla dobrota maminko” tetelila se blahem.
Druhy den nas pak pani ucitelka ve skole poprosila, aby jsme nedavali detem tolik penez sebou do skoly, protoze si pak ve skolni kantyne kupuji blbosti a neji to, co jim doma nachystali rodice. A ja rypala nohama do koberce a sklanela hlavu jakoze neslysim, jakoze to neni mineno me, protoze o nasi karotku a hrozny se pry kolikrat prali i Aniccini byvali spoluzaci.
Anicka na me ale potom porad zkousela, ze svacinky nepotrebuje, ze ve skole maji daleko lepsi nez ty, co ji delam ja, a ze ja tak aspon usetrim cas a muzeme vstavat pozdeji. Chtela jsem na ni jit chytre a tak jsem ji tvrdila, ze zadne drobne v penezence nemam, tudiz penize do skoly nedostane. Anicka se ale zmocnila me penezenky a ze kdyz nemam male penize, at ji dam ty velke a jala se tahat stodolarovku a strkat si ji do kapsy. 
Dalsi dny si to pak trajdala do skoly bez penez a nepomohlo ji ani to, ze tahle libanonska mrkev a okurky jsou pry hnusne a nechutnaji ji.  Za par dni ji ta jeji nakupovaci manie presla a box ve kterem si nosi tu svou zeleninku zase zasel prazdnotou. Jen dnes kdyz jsem ji rano poprve uvidela v tom hnusnem, zlutem plasti, ktery si pry nikdy v zivote neoblece, jak sama prohlasovala a ktery si pritom to dnesni rano sama beze slov oblekla, aby konecne po mesici bojkotovani udelala pani ucitelce radost, tak jsem ji zase ja z moji radosti do kapsicky toho plaste strcila minci at si zajde s detma na ten jeji dzus.


Žádné komentáře: