sobota 1. listopadu 2014

Patalie 10


Dalsi den ale Anicka do skoly nesla, protoze den predtim ve skole chytla nejaky virus a cely dalsi tyden ji nebylo dobre. Ja to chytla jako vzdy od ni a to do takove miry, ze deda v nedeli rano rozhodl, ze me radsi zavolaji doktora. Doktor byl nekde v zahranici na konferenci, tak poslal sestricku s kapackou. Sestricka se usadila na postel vedle me, Rogeruv bratr ji donesl vesak na hadry na ktery kapacku povesila a sestricka si zubama zacala odtrhavat velke kusy naplasti a lepit je na chlupatou deku, kterou jsem byla prikryta. Napichla jednu zilu, aby zjistila, ze to nefunguje a napichla znovu kapacku do zily na hrbetu ruky. Tam to sice fungovalo, ale jen do te doby nez jsem za hodinu pote sla na zachod a mila kapacka fungovat prestala. Deda tedy zase zavolal sestricku, ta prijela a do tretice vseho dobreho napichla dalsi zilu a kapacka az do vecera fungovala spravne. Dilema nastalo az kapacka dokapala. Babicka zacala jancit at me to okamzite vytahnou nebo se me do zily dostane vzduch a neco se me stane, sestricce jsme se nemohli dovolat tak nastoupil deda, ze to umi, a ze me to vytahne. Prej je to tak jednoduche, ze by stejne kvuli tomu uz sestricka ani nedojela. Odlepil me tedy naplasti a vytahl trubicku, ktera ale byla zakoncena jeste mensi plastovou trubickou. Deda zbledl a podival se na me s otazkou “A kde je jako ta jehla, sakra?” Ja zase cela vynervovana, ze to teda jako nevim, ze jsme meli radsi pockat na tu sestricku. A tak me deda porucil at natahnu ruku, nasadil si bryle a vedatorsky me zacal zkoumat zilu, jestli v ni ta jehla nezustala. Nezustala, kapacka byla zakoncena nastesti jen tou uzkou, plastovou trubickou. A tak jsme dokoncili nase libanonske samoleceni a to doufam na dlouhou dobu.
V pondeli hned Anicka donesla ze skoly arabsky psany papir, ze ve stredu a v patek skola neni, pac vojaci tam maji cviceni. Aniccina skola stoji osamocene mimo mesto, ktere je asi 10 km od Miziary smerem dolu z kopce a oblehaji ji olivove haje. Nejidealnejsim mistem, kde se muze cvicit libanonska armada proti islamskym teroristum, kteri podporuji teroristickou organizaci ISIL, ktera bohuzel uspesne zabira stale vice uzemi v Iraku a v Syrii. Ve stredu jsme jeli kolem skoly a uz z dalky jsme videli husty dym, Anicka se zaradovala, ze jeji skola hori a ona uz tam nebude muset chodit. Skola nehorela, ale vojaci tam behali mezi zapalenyma autama, odzbrojovali “teroristy” a Cerveny kriz jakoze odnasel zranene. To jeste chudaci vojaci nevedeli, ze tohle se za par dnu stane ve meste Tripoli realitou a tam si vsechno to cviceni zkusi naostro.
Druhy den Anicka odmitla vstavat do skoly, protoze skola pry shorela.  Nechtela jsem moc zabihat do detailu pri vysvetlovani, proc tam meli vojaci cviceni a kvuli komu a ona se tak spokojila jen se slovem cviceni. Po ceste v aute ji to ale nedalo a zacala rozebirat jakeze to cviceni tam ti vojaci vubec delali.
“Jako gymnastiku maminko? Par kotrmelcu jako jsme delavali s Baba Jojo v hodinach gymnastiky v Nigerii?” ptala se s detskou naivitou. A ja si tak moc prala abych ji se stejnou naivitou mohla odpovedet, ze ano, ze ti vojaci tam delali jen kotrmelce, aby se pobavili. Ja bych ji tak moc chtela odpovedet, ze na svete jsou jen dobri lide a ze vlastne vojaky nepotrebujeme. Jenze to bych ji lhala. Na svete nejsou jen dobri lide, na svete jsou take lide zli, proti kterym se musime branit.  V nekterych zemich totiz neplati, ze laska a pravda zvitezi. V nekterych zemich nejsou totiz Sametove revoluce. V nekterych zemich jestlize vojaci nekoho nezastreli tak ten, pod vlivem jakesi vymatlane, zfanatizovane ideologie dokaze podrezat krky stovkam lidi s jinym vyznanim. Jenze tohle vsechno jsem te moji male, culikate princezne rict jeste nemohla, a tak jsem tam jen sedela, mlcela a neurcite kyvala hlavou jakoze ano moje holcicko mysli si, ze oni si tam delaji jenom ty svoje kotrmelce. Na velky svet mas jeste casu dost, rikala jsem si a hladila ji po te culikate hlavicce.





Žádné komentáře: