čtvrtek 30. října 2014

Patalie 8


Na nedeli jsme meli s Rogerovou rodinou naplanovany vylet na pout do udoli do kostela Mar Moury. V tomhle udoli se nachazela puvodni vesnice Miziara, ale protoze hlavne v zime bylo vse daleko a pres snih se lide tezko dostavali do okolnich vesnic pro zasoby, rozhodli se postavit si novou vesnici na jednom z vyssich kopcu. Dnesni Miziara se tedy rozklada po celem vrsku jednoho kopce z jedne strany s nadhernym vyhledem na more a z druhe strany obklopena jeste vyssimi horami.
Kdyz jsme vstavali kolem pul sedme rano prselo. Ale to nas od naseho planu neodradilo. Teple jsme se oblekli, protoze v rijnu uz zacina byt v Libanonu v horach chladneji a deda nastartoval jeap, protoze normalnim autem, by jsme se tam tezko dostali. Deduv jeap bylo stare rozhrkane auto, ktere pouzival v praci, pri rozvozu nabytku, ale porad lepsi stary rozhrkany jeap nez nove auto, ktere vam zdechne v prostredku zatacky, ze jo.
Naskakali jsme tedy do auta a cekali az teticka, co chtela jet s nama najde doma zapomenuty ruzenec. Ten nakonec nasla a uvelebila se vedle me, ktera jsem mela na kline Anicku. Kdyz jsme v jedne casti Miziary odbocili do lesa a zacali sjizdet dolu do udoli, vedeli jsme, ze tahle cesta nebude sranda. Prselo cim dal tim vic, podle cesty uz se tvoril potucek, ktery zurcel z vrchu dolu do udoli a sterace sotva stihaly privaly vody. Deda ale rekl, ze se jede, ze to jeap zvladne a tak se tedy jelo. S zaludkem v krku jsme sjeli par mensich kopecku, a par silenych zatacek a sem tam s privrenyma ocima, aby jsme nevidely strmy sraz ukazujici cele udoli pod nama, my zenske tedy, deda doufam oci u volantu nepriviral, jsme ve zdravi dojeli az ke kostelu Mar Moury.
Tchyne s tetou hned s plastovyma miskama zamirily k varicum hrise. Na kazde pouti tu najdete obrovske kotle u ktereho stoji vzdy nejaky chlapek a s velkou drevenou palici micha jidlo, ktere se jmenuje hrise. Je to smes fazoli a hoveziho masa a tohle jidlo, ktere se ji s libanonskym chlebem je neodmyslitelnou soucasti kazde pouti. Muzete si ho snist primo na miste nebo si ho naberete do misek a doma pak roznesete po rodine, ktera se pouti neucastnila.
Chlapek drevenou palici plnil misky tak vrchovate az nesly poradne zavrit, pac pry co bude se vsim tim jidlem delat, kdyz kvuli desti prislo na pout velice malo lidi. Dojedli jsme posledni zbytky hrise z talire a za vyzvaneni kostelniho zvonu, ktery oznamoval zacatek mse jsme se presunuli do maleho, krasneho, kamenneho kostela. Libanonske maronitske kostely se vyznacuji svoji strohosti, zvlaste ty stare, kamenne kostely. Nenajdete tam zadne pozlacene a okazale veci jako v katolickych kostelech v Cesku. Jen par starych, osoupanych, drevenych lavic, par obrazku Jezise a panny Marie u maleho dreveneho oltare, jestli ten tam vubec taky je. Modernejsi kostely pak vypadaji uz trosku jinak, ale porad ne tak okazale a bohate jako kostely u nas.
Mistni pan farar, ktery je fotokopii Fidela Castra se zacal pred nama oblekat do cerneho satu na ten si upevnil jeste jakesi dalsi zastery a pustil se za doprovodu ostatnich lidi do zpivani. Anicka prvne sedela tise na lavici a pozorne poslouchala. A ac je dite prevelice zvedave presunula se za chvili ze zadni, asi desate lavice, do lavice prvni hned k panu farari. Napodobovala zpivani, pila si u toho svoji vodu, co mela povesenou na krku a kroupala susenky, ktere taky nabizela celemu kostelu. Az kdyz jednu susenku nabidla take panu farari a ten na ni hodil prisny pohled, aby nevyrusovala, zajela zpet do lavice a uz ani nedutala. Po pul hodine mse zkoncila a my se vydali zpet ven z kostela do deste. Venku pred kostelem jsme potkali starou pani, ktera jako spravny poutnik do kostela nejela autem, ale sla celou tu cestu z Miziary az sem pesky a bosky. Tak se pry na poute drive chodilo a tak porad spoustu, hlavne starsich lidi, na poute chodi. Pani byla promokla na kost a tak jsme ji premluvili, at cestu zpet uz nejde pesky, ale at se sveze s nama v aute. Pani se s nama vzadu na sedadlech mackat nechtela tak otevrela kufr jeapu a hupsla do nej. Nastesti to nebyl typicky kufr, kde by se po ceste do vesnice tak akorat udusila, ale byl to kurf, kde sedela vlastne jen za nasima zadnima sedadlama.
 Jestlize ale cesta dolu byla silena, cesta nahoru byla peklem. Deda si to siroval sice pomalu, ale jeap se kolikrat zastavil a hlina se pod koly protacela tak, ze uz jsme si mysleli, ze budeme muset vyskakat z auta ven a zbytek cesty dojit v tom desti pesky. V tech nejhorsich zatackach zenska vzadu v kufru mlatila caganem do strechy auta a spolu s tetickou drzici ruzenec vyrvavaly na cele auto modlitby a prosily svatou Mouru, aby nam pomohla a my jsme v poradku dojeli domu. Babicka se nemodlila a ani nic nerikala, ta tam totiz sedela vedle dedy nasrane, pac se ji preplnene misky s hrise vylely na nohy a zaspinily ji tak jeji nove polobotky. Anicka se tomu vsemu s detskou nevedomosti chechotala a ja jsem si rikala, ze diky Bohu na tuhle pout zase rok nemusime.


Žádné komentáře: