neděle 26. října 2014

Patalie 5


Druhy den jen co jsme predali Anicku pani ucitelce, jsme se rozhodli s Rogerem, ze zajedeme do Byblosu predoslavit moje narozeniny a zajdeme si tam na snidani. Byblos, arabsky Jbeil, je nejkrasnejsim mestem, ktere jsem kdy videla. Tvrdi se take o nem, ze je jednim z nejstarsich mest na svete. Mestem, kde vznikla nase abeceda z jejiho predka fenicke abecedy. Malebny fenicky pristav, rimske divadlo a vysoke sloupy, pozustatky nejakeho recko-rimskeho chramu, fenicke tumby mrtvych panovniku, nadherne kamenne ulicky, krizacka pevnost, arabsky trh, cinkani zvonu v kostelech i volani muezina z mesity. Tohle vsechno tady muzete videt a slyset a na trhu si pak na pamatku zakoupit drobnou zkamenelinu, ktere se tezi v okoli a kterymi je Byblos prosluly nebo jinou arabskou serepaticku. Obrovske plus ma Byblos take protoze lezi u more, jsou tu vyborne a stylove restaurace, je tu jeden z nejlepsich plazovych resortu v celem Libanonu a v lete se v pristavu za zvuku vln more poradaji mezinarodni festivaly. A protoze vsechna tahle krasa je asi jen trictvrte hodiny od Miziary, vesnice kde bydlime, jsme v Byblosu pomerne dost casto. Jo a abych nezapomela po donutech z americkeho retezce Dunkin Donuts  se nam krasne tloustne. A tam jsme na snidani meli prave zamireno. Jenze s uplne stejnou touhou s jakou jsem poprve chystala Anicku do skoly a ktera byla o tyden posunuta, tak s tou stejnou, posvatnou touhou jsme jeli na ty donuty a kdyz uz jsme tam skoro byli, kdyz uz nam chybelo asi jen pouhych 200 metru k najezdu do centra, do ktereho se jinak nedostanete, zacali se auta v prekotu obracet a na dalnici si to sinuli v protismeru zpatky. V Libanonu nic moc neobvykleho, sem tam tu vzdy potkate auto, ktere v jednosmernem pruhu jede jaksi proti vam.
“Neco se stalo” zavetrila jsem.
“Hmmm jo neco se stalo” odpovedel Roger a snazil se protijedoucim a jeste k tomu rychlejedoucim autum obratne vyhybat.
“Ale CO se stalo??” chtela jsem vedet.
“Jak to mam vedet? Proste NECO se stalo!” odvetil Roger.
“Asi bouracka” zavestila jsem.
“A nebo bomba” odpovedel v klidu Roger, obratil auto a jeli jsme po dalnici v protismeru spolu s ostatnimi auty az na nejblizsi odbocku, ktera nas navedla na cestu podel more, starou silnici, ktera spojovala Tripoli ze severu s Beirutem ve stredu Libanonu, kdy jeste nebyla dalnice hotova.
Kochala jsem se nadhernym vyhledem na more a planovala jsem, ze az vyjedeme z tehle zacpy tak misto do Byblosu si tedy zajedeme do vzdaleneho Batrounu, kde je taky Dunkin Donuts. Roger nic nerikal a soustredil se na rizeni, ktere se pomalu stavalo zavodem o cosi. Brzy jsem vsak pochopila, ze je to zavodem o zachod. Do Batrounu jsme tedy na donuty nejeli a kdyz jsme v rychlosti formule 1 projizdeli tim blbym, nikdy neosvetlenym tunelem, zaryla jsem nehty do sedadla tak silne az jsem si je malem vsechny polamala.
S tvrzenim, ze pry libanonci u cest necuraji jsme dojeli do prvni pekarny u cesty, ktera byla soucasne take kavarnou. A vite kdo tam na me cekal? Obrovsky, nadherne cokoladovy donut, ktery nebyl o nic horsti nez ty z Dunkin Donuts. A prece me ma Buh rad, rikala jsem si.



Žádné komentáře: