pátek 24. října 2014

Patalie 3


Rogerovym darkem pro me na narozeniny byl vylet do Spanelska. Mela jsem si vybrat na kolik dni a kdy presne, kdyz uz se i ta Aniccina skola porad tak odsouvala. Abych pred Rogerem zazdila svuj sileny strach opet letet letadlem tak daleko prndala jsem, ze ve Spanelsku jsme preci nekolik roku zili, ze tam to uz zname a co by jsme tam jako zase delali a chtela jsem mermomoci do Dubaje, pac tam jsme sice taky rok zili, ale ta je na rozdil od Spanelska aspon o hodinu a pul bliz. Tam zase nechtel Roger, ze arabska kultura mu neimponuje, ac sam tedy arabem je, ze staty Golfu zna a laka ho spis Evropa. Na to jsem mu rekla, ze ja jsem zase evropanka a tim padem to zase znam v Evrope. Roger tedy navrhl kompromis a to cestu do Malajsie, kde byl minuly rok na veletrhu s nabytkem a kde se mu prevelice libilo a od te doby nam porad sliboval, ze nas tam jednou vezme sebou.  Samozdrejme jsem zazdila svuj strach letet letadlem do Spanelska za sve vymluvy tak dokonale, ze Rogerovi nedoslo, ze kdyz nechci letet pet hodin do Barcelony urcite nepoletim deset hodin do Kuala Lumpur a vymluvila jsem se na to, ze se preci ve vzdusnem prostoru nad Malajsii ztraci letadla a tak jsme na moje narozeniny kvuli moji blbosti cuceli doma.

Nevadilo me to, pac darkem pro me nejvetsim bylo, ze skola dva dny pred mojima narozeninama oznamila, ze opravdu otevira a kazda matka me da urcite za pravdu, ze dat dite do skoly po trech mesicich prazdnin stravenych spolu a hned potom mit jen blbeho puldne pro sebe je jako byt na mesic v tech nejlepsich laznich sveta!!
Obleceni, tasku, uniformu, coz je vlastne jen takovy zluty plast, ktery si nejmensi deti oblekaji pres sve obleceni, starsi deti uz maji opravdove skolni uniformy, jsem uz nechystala s takovym sladkym vitezstvim jako predtim, protoze tam bylo porad takove to, co kdyby zase neco, ze…A pritom jsem v koutu duse doufala, ze uz zadne nevitane prekvapeni nebude. A diky bohu nebylo.
Anicka se rano vzbudila prevelice nadsena. Jen na zluty, skolni plast vrhla pohled : Ani nahodou. Vymmekla jsem tedy a zluty plast jsem bez reci nacpala do batohu spolu se svacinou. Nebudeme tu kvuli plasti rvat hned prvni skolni den at ji tu skolu jeste nezhnusim, rikala jsem si a tajne doufala, ze stejne az uvidi ostatni deti vsechny stejne oblecene, bude chtit plast taky. Nechtela, potvora. Nechtela a sla si ho povesit spolu s taskou na vesak pod cislem 5. Jeste, ze nejsme v Cesku, uz bych se lekla, ze se ji tohle cislo ve skole stane osudovym.
Potom se usadila ke stolecku k malicke, drobne, svetlovlase holcicke, ktera tam tak potichu sedela, brecela a volala maminku, ta tam s ni ale nebyla. V Libanonu totiz deti zacinaji chodit do skolnich zarizeni podstatne drive nez deti v Cesku. Nektere deti navstevuji skolku uz od 18 mesicu, jine jsou zase treba doma s maminkou nebo chuvou, ale vetsina; v Libanonu totiz neni povinna skolni dochazka, pak nastupuji od tri let do skoly a tam zustanou, pokud jsou chytre, az do maturity. Jestlize chytre nejsou muzou prestoupit na skolu technickou, kde se vyuci nejakemu oboru. Trilete deti nastupuji do tridy, ktera se jmenuje KG1; tu absolvovala Anicka v Nigerii a tak nastoupila rovnou do KG2 jako ostatni ctyrlete deti. Pro jeji spoluzaky tento rok uz tedy nebyl premierou a proto je jejich rodice uz nedoprovazeli, ale prijeli skolnima autobusama bud spolu se svymi sourozenci a nebo jen tak samy!!!!! Ne vsechny deti tam ale byli sami a nektere, hlavne tedy ty, ktere zustali kvuli ebole v Libanonu stejne jako my, doprovazeli rodice.
Holcicka naproti Anicce se dala do dalsiho vzlykani a rozvzlykala pulku tridy. Cekala jsem, kdy se Anicka da taky do place, prece jen je to pro ni nova skola, ale ona se jen usmivala a zvedave zkoumala tridu.
“Anicko ty nebudes plakat, ze?” ptala jsem se ji opatrne.
“Ne neboj mami, ja tu jsem rada, co bych asi tak s tebou doma delala, to bych se akorat unudila” odpovedela me razne. No zase az tak moc uprimna byt nemusis holcicko, pomyslela jsem si a pri pohledu na ty male, ubulene deti, pri pohledu na tu moji krasnou princeznu, ktera tu tak stastne sedi a pri pohledu na Rogera a otazkach jestli se do Nigerie jeste vubec vratime anebo zustaneme uz natrvalo v Libanonu jsem se rozervala ja sama.





Žádné komentáře: