pátek 31. října 2014

Patalie 9


V pondeli me pak s Anickou do skoly odvezla tchyne. Ja tady totiz neridim a kdyz vidim jak ridi ostatni, tak se tomu vehementne stale branim. Ale uz ted vim, ze i na me jednou dojde rada, a ja se k tomu rizeni budu muset dokopat.
Tchyne se pak s nama prochazela po skolni chodbe a na kazde ubrecene decko vyhukla: Co tu bekas, vzdyt tady je ti lip nez doma. Na decka to pak pusobilo jak leceni sokem, protoze brecet okamzite prestali a rychle zapadli do svych trid.
My jsme taky radsi rychle vesli do Aniccine tridy a tam uz cekala ucitelka arabstiny, ktera ucila uz i Rogera a jeho sourozence. Ve vetsine libanonskych, krestanskych skol se totiz uz od nastupu do skoly, to je od tech tri let uci ve skole tri reci. Jestlize date dite do skoly anglicke, hlavnim jazykem bude anglictina, ale dalsimi jazyky budou oficialni arabstina a francouzstina. Ve skolach s francouzskym programem zase bude hlavnim jazykem francouzstina a dalsimi jazyky oficialni arabstina a anglictina. Oficialni arabstina je jazykem, ktery se uci jen na skolach a jazykem ve kterem se pise a cte a slouzi tedy k dorozumivani se mezi ostatnimi arabskymi obyvateli. Napriklad veskere zpravy v televizi a oficialni hlaseni treba na letistich nebo v letadle jsou v oficialni arabstine. Neni ale na svete arabske zeme ve ktere by se oficialni arabstinou mezi sebou dorozumivali jeji obyvatele. Kazda arabska zeme ma totiz svuj dialekt. Takze treba libanonska, syrska a egyptska arabstina jsou si podobne a lide si mezi sebou navzajem rozumi, ale libanonec uz treba nemusi vubec rozumet nekomu z Maroka. A tam pak, jestlize se dorozumet chteji, nastupuje oficialni arabstina. U dialektu arabske reci zase neexistuje jejich psana forma, tu ma prave jen ta oficialni arabstina. Pro muslimy je pak oficialni arabstina jeste dulezitejsi z toho duvodu, ze je ji psany Koran, jehoz casti se uci z pameti a tim padem ovladaji oficialni arabstinu daleko lepe nez krestane, kteri se ji sice na svych skolach uci, ale kdyz si maji vybrat knizku anglickou, francouzskou nebo arabskou tak vetsina z nich sahne po te nearabske. Mohli by jsme tedy rici, ze asi tak desetilete libanonske dite, ktere navstevuje skolu s francouzskym nebo anglickym programem se domluvi ctyrmi recmi a temi jsou tedy anglictina, francouzstina, oficialni arabstina a jejich mistni dialekt, kterym se mluvi doma v nasem pripade dialekt libanonsky. Anicka  napriklad uz ve veku 4 let ma 8 hodin oficialni arabstiny a 3 hodiny francouzstiny tydne a zbytek vyucovani je v anglictine a samozdrejme, ze dorozumivacim jazykem mezi tak malymi detmi je libanonska arabstina, kterou umi uz z domu od svych rodicu.  Prekvapil me take pocet muslimskych deti v Aniccine skole. Krestanske skoly v Libanonu maji totiz povest velmi dobreho vzdelani a tak spousta muslimu dava prednost krestanskym skolam. Na internatnich skolach jsou tu muslimove i z jinych arabskych zemi jako treba ze Saudske arabie nebo Kuvajtu. Roger me pote vypravel, ze jeho muslimsti spoluzaci si tak mohli vybrat jestli se chteji ucastnit hodin krestanskeho nabozenstvi a chodit na msi, ktera probihala vzdy v patek v malem kosteliku, ktery je soucasti skoly a k memu udivu, spoustu muslimu, se te mse ucastnilo. Ale zpet tedy k pani ucitelce arabstiny, odkud jsem odbocila.
Babicka tedy pani ucitelku arabstiny uz davno znala. Vynadala ji, ze se za cely zivot nevdala a nemela deti, ze se stara o deti cizi a ne o deti svoje. Zasmaly se nad zivotem a rozloucily se s tim, ze se ted zase budou vidat casteji. Anicka se vsak opet rozhodla stavkovat a brecela, ze chce jit se mnou domu, ze jim tu ve skole moc nerozumi a ze tu nebude. Babicka v ten moment okamzite odesla ze tridy na chodbu a kdyz ucitelka zpacifikovala Anicku vysla jsem na chodbu za ni. Tam tchyne uz rvala na cele kolo se slzami valicimi se po tvarich jako hrachy.
“Otec, ji chybi otec” jecela z plna hrdla na celou skolu a stala se tak hlavni atrakci vsech ucitelu a starsich zaku.
Snasela jsem soucitne pohledy vsech prihlizevsich, kteri si v ten moment urcite mysleli, ze je Anicka sirotek a jeji otec urcite zahynul v nejake prestrelce s mistnimi, islamskymi teroristy, kterych je tu ted bohuzel plny Libanon. A me v ten moment doslo, ze zacit ridit a vozit Anicku do skoly budu muset konecne zacit ja.


čtvrtek 30. října 2014

Patalie 8


Na nedeli jsme meli s Rogerovou rodinou naplanovany vylet na pout do udoli do kostela Mar Moury. V tomhle udoli se nachazela puvodni vesnice Miziara, ale protoze hlavne v zime bylo vse daleko a pres snih se lide tezko dostavali do okolnich vesnic pro zasoby, rozhodli se postavit si novou vesnici na jednom z vyssich kopcu. Dnesni Miziara se tedy rozklada po celem vrsku jednoho kopce z jedne strany s nadhernym vyhledem na more a z druhe strany obklopena jeste vyssimi horami.
Kdyz jsme vstavali kolem pul sedme rano prselo. Ale to nas od naseho planu neodradilo. Teple jsme se oblekli, protoze v rijnu uz zacina byt v Libanonu v horach chladneji a deda nastartoval jeap, protoze normalnim autem, by jsme se tam tezko dostali. Deduv jeap bylo stare rozhrkane auto, ktere pouzival v praci, pri rozvozu nabytku, ale porad lepsi stary rozhrkany jeap nez nove auto, ktere vam zdechne v prostredku zatacky, ze jo.
Naskakali jsme tedy do auta a cekali az teticka, co chtela jet s nama najde doma zapomenuty ruzenec. Ten nakonec nasla a uvelebila se vedle me, ktera jsem mela na kline Anicku. Kdyz jsme v jedne casti Miziary odbocili do lesa a zacali sjizdet dolu do udoli, vedeli jsme, ze tahle cesta nebude sranda. Prselo cim dal tim vic, podle cesty uz se tvoril potucek, ktery zurcel z vrchu dolu do udoli a sterace sotva stihaly privaly vody. Deda ale rekl, ze se jede, ze to jeap zvladne a tak se tedy jelo. S zaludkem v krku jsme sjeli par mensich kopecku, a par silenych zatacek a sem tam s privrenyma ocima, aby jsme nevidely strmy sraz ukazujici cele udoli pod nama, my zenske tedy, deda doufam oci u volantu nepriviral, jsme ve zdravi dojeli az ke kostelu Mar Moury.
Tchyne s tetou hned s plastovyma miskama zamirily k varicum hrise. Na kazde pouti tu najdete obrovske kotle u ktereho stoji vzdy nejaky chlapek a s velkou drevenou palici micha jidlo, ktere se jmenuje hrise. Je to smes fazoli a hoveziho masa a tohle jidlo, ktere se ji s libanonskym chlebem je neodmyslitelnou soucasti kazde pouti. Muzete si ho snist primo na miste nebo si ho naberete do misek a doma pak roznesete po rodine, ktera se pouti neucastnila.
Chlapek drevenou palici plnil misky tak vrchovate az nesly poradne zavrit, pac pry co bude se vsim tim jidlem delat, kdyz kvuli desti prislo na pout velice malo lidi. Dojedli jsme posledni zbytky hrise z talire a za vyzvaneni kostelniho zvonu, ktery oznamoval zacatek mse jsme se presunuli do maleho, krasneho, kamenneho kostela. Libanonske maronitske kostely se vyznacuji svoji strohosti, zvlaste ty stare, kamenne kostely. Nenajdete tam zadne pozlacene a okazale veci jako v katolickych kostelech v Cesku. Jen par starych, osoupanych, drevenych lavic, par obrazku Jezise a panny Marie u maleho dreveneho oltare, jestli ten tam vubec taky je. Modernejsi kostely pak vypadaji uz trosku jinak, ale porad ne tak okazale a bohate jako kostely u nas.
Mistni pan farar, ktery je fotokopii Fidela Castra se zacal pred nama oblekat do cerneho satu na ten si upevnil jeste jakesi dalsi zastery a pustil se za doprovodu ostatnich lidi do zpivani. Anicka prvne sedela tise na lavici a pozorne poslouchala. A ac je dite prevelice zvedave presunula se za chvili ze zadni, asi desate lavice, do lavice prvni hned k panu farari. Napodobovala zpivani, pila si u toho svoji vodu, co mela povesenou na krku a kroupala susenky, ktere taky nabizela celemu kostelu. Az kdyz jednu susenku nabidla take panu farari a ten na ni hodil prisny pohled, aby nevyrusovala, zajela zpet do lavice a uz ani nedutala. Po pul hodine mse zkoncila a my se vydali zpet ven z kostela do deste. Venku pred kostelem jsme potkali starou pani, ktera jako spravny poutnik do kostela nejela autem, ale sla celou tu cestu z Miziary az sem pesky a bosky. Tak se pry na poute drive chodilo a tak porad spoustu, hlavne starsich lidi, na poute chodi. Pani byla promokla na kost a tak jsme ji premluvili, at cestu zpet uz nejde pesky, ale at se sveze s nama v aute. Pani se s nama vzadu na sedadlech mackat nechtela tak otevrela kufr jeapu a hupsla do nej. Nastesti to nebyl typicky kufr, kde by se po ceste do vesnice tak akorat udusila, ale byl to kurf, kde sedela vlastne jen za nasima zadnima sedadlama.
 Jestlize ale cesta dolu byla silena, cesta nahoru byla peklem. Deda si to siroval sice pomalu, ale jeap se kolikrat zastavil a hlina se pod koly protacela tak, ze uz jsme si mysleli, ze budeme muset vyskakat z auta ven a zbytek cesty dojit v tom desti pesky. V tech nejhorsich zatackach zenska vzadu v kufru mlatila caganem do strechy auta a spolu s tetickou drzici ruzenec vyrvavaly na cele auto modlitby a prosily svatou Mouru, aby nam pomohla a my jsme v poradku dojeli domu. Babicka se nemodlila a ani nic nerikala, ta tam totiz sedela vedle dedy nasrane, pac se ji preplnene misky s hrise vylely na nohy a zaspinily ji tak jeji nove polobotky. Anicka se tomu vsemu s detskou nevedomosti chechotala a ja jsem si rikala, ze diky Bohu na tuhle pout zase rok nemusime.


středa 29. října 2014

Patalie 7


Nase dite ma nejspise delsi vedeni pac ve skole zacalo rvat az ctvrty den, kdyz uz vetsina deti byla zcasti adaptovana. Zavidela jsem ostatnim rodicum ty jejich ubrecene deti, ktere ale i pres vsechno to vzlykani poslusne sedeli na miste a jen si tak vzorne kapesnickem utirali slzicky. Anicka totiz kdyz rve tak rve. Najednou ma sto nohou a rukou a vy je nedokazete rozlisit od sebe, protoze ty sebou ruzne mavaji, mrskaji se a kopou a jeji telo v jakesi kreci sebou neustale hazi. Kapesnicek jaksi nepotrebuje a to je v ten moment to posledni na co by take mela naladu. Ucitelka si ji tedy razne prebrala a my, protoze byl patek a Roger tu noc odletal zpet do Nigerie, jsme odjeli na posledni nakupy.
Roger se totiz v zachvatu jednoho ze svych amoku rozhodl, ze bude hubnout a ze bude zit zdraveji. Kdyz si totiz par dni predtim nameril tak vysoky tlak, ze se lekl, ze ho na miste klepne pepka odsunul prave nalite kafe a zavolal na me jestli bych mu mohla taky udelat ten muj bio caj o kterem do te chvile porad tvrdil, ze hnusne smrdi. Caje si pote nakoupil snad dve kila s tim, ze si ho vezme sebou do Nigerie. A kdyz logicky uvazil, ze po roce hrani golfu se tento sport stal sice jeho konickem cislo jedna, ale jaksi relaxacnim konickem, ze tim plizenim se po golfovem poli a odpalovanim micku se nijak moc nezhubne, rozhodl se, ze si ke svemu zivotnimu stylu prida sport jeste jeden. A svete div se, v Libanonu a v Nigerii, kde neudelate pet kroku bez auta je sportem i chozeni. Tak se Roger rozhodl, ze bude v Nigerii chodit. Ono se tam taky v tom horku moc behat neda, ze.
Zamirili jsme tedy do nejblizsi prodejny se sportovnim zbozim a Roger zacal vybirat tricka, kratasy a boty na jeho novy sport – chozeni. Kdyz si k tomu prihodil jeste par veci na golf a dvoje plavky a pritom plavat nebyl aspon dva roky obratila jsem oci v sloup. Ale kdyz jsem na te hromade veci uvidela i raketu na tenis odesla jsem cekat radeji do auta.
Anicce jsme ten vecer pak vysvetlovali, ze tatinek zase musi za praci do Afriky a ze my tam zatim s nim nepoletime, protoze tam kvuli jedne nemoci pozavirali skoly a ze pockame do Vanoc na tatinka tady. Jenze male dite tohle vsechno moc nechape a tak Anicka, chudera mala, chodila cely vecer za Rogerem a prosila ho at se do Afriky uz nevraci a at tady zustane s ni. Az kdyz jsem ji rekla, ze si teda zahrajeme na schovavanou, ze tatinek se nam poleti jakoze zatim do Afriky schovat a my mu tu zatim pripravime obrovske prekvapeni a udelame tady krasnou vanocni dekoraci odsouhlasila to s jednou podminkou, aby tatinek, kdyz uz tedy musi zpet, odletel v noci kdyz ona bude spat, aby ho nevidela a nemusela se s nim loucit a plakat.
Rano po probuzeni uz vedela, ze tatinek je nahore v oblacich v letadle miricim do Nigerie a utikala do skrine vytahovat vanocni ozdoby a dekorace a volala na me at vytahnu uz i ten vanoccni stromecek, protoze cim rychleji to vsechno nazdobime a prichystame, tim rychleji se ji tatinek z te Afriky vrati. A tak jsme si aspon na priborovy stul v jidelne nachystali dva Santy Clause, pac Vanoce tu opravdu budou coby dup.



úterý 28. října 2014

Patalie 6


Treti skolni den je pry pro nove zacky vzdy ten nejhorsi, rikavala me jedna indicka ucitelka v Nigerii v Toddler groupu, kde jsem drive na chvili jako dobrovolnice pracovala.  Prvni den jsou pry deti vzdy tak nejak v soku z toho vseho noveho, co se kolem nich deje, ze i prestoze nektere z nich breci, tak jeste nevedi, co je ceka. Druhy den sok jeste pretrvava, ale treti den si jiz plne uvedomuji, ze je tam ta jejich maminka nebo tatinek opravdu nechaji, ze tohle neni zadne piskoviste na hristi, a ze tady prestava vsechna sranda. Takze treti den je takova krizovka, kdy ty detske emoce jdou nejvice napovrch a az po tom tretim dni se ty deti pak uklidni.
Byl ctvrtek, treti den skoly a bylo to opravdu znat. Ta malicka, drobna, svetlovlasa holcicka vedle ktere se Anicka posadila prvni den nabirala na obratkach a vedle ni se z dechberouciho revu poblil chlapecek. Jeho tatinek okamzite zcervenal a nechal zavolat uklizecku. Do tridy se dovalila statna dama se skly na brylich jak popelniky a rvala na celou tridu, kdo ze ji to tam dela bordel. Tatinek se znovu zastydel a chlapecek se z ni poblil jeste jednou.
Za robusni uklizeckou do tridy pote vplula postarsi ucitelka se spoustou sesitu a ucebnic v rukouch a s vyrazem ve tvari jakoby mela ucit studenty na universite a ne nase male, ctyrlete deticky. Anicka se me chytla za nohu a ja se podivala zoufale na Rogera.
“Ani se nedivim, ze ji neni sympaticka. To je totiz takova jedna krava“ dal se do zajimaveho popisu ucitelky Roger. A pokracoval tim, jak ho ona uz za jeho mladych detskych let ucila vytvarnou vychovu a postavila pred ne misku, kterou meli podle predlohy namalovat. Roger vedel, ze kreslit neumi, ale ten den citil, ze se mu vyjimecne dari a naparoval se pychou, jak se mu jeho vytvor prevelice povedl. Ale jen do te doby, nez se nad nim sklonila tahle ucitelka a s nadavanim a hulakanim, ze tohle neni zadna kresba misky, ale poradna patlanina vykres roztrhala a dala mu pry za ukol misku namalovat znovu.
 “A ja tam pak sedel jak blbec, protoze jsem si myslel, ze jsem namaloval to nejlepsi, co jsem kdy umel a nic lepsiho uz nikdy nenamaluju. Tak jsem ji sel odevzdat prazdny papir a ona me od te doby davala jen ty nejhorsi znamky at jsem se snazil nebo ne. Ale jen do te doby nez si nabrnkla mojeho starsiho bratrance, ktery na rozdil ode me byl v kresleni machr, takze at jsem zase maloval, co jsem chtel, davala me jen ty nejlepsi znamky. Ale on se na ni brzo vykaslal a tak jsem sel zpet ke sve nejhorsi klasice” stezoval si me potichu Roger, aby to nikdo neslysel.

Treti skolni den byl i zaroven dnem mych narozenin. Kdyz nam nevysel Byblos vcera zajedeme si tam dnes, oznamil me Roger, jakmile jsme odjizdeli ze skolniho parkoviste. Jenze si doma zapomnel telefon a jelikoz on bez nej totiz nemuze ani pracovat a ani zit, tak jsme se rozhodli, ze se prvne vratime zpet do Miziary pro telefon a pak pojedem do Byblosu. Uz v Iaalu, muslimske vesnici pod Miziarou nam zdechlo auto necekane hned vedle mesity. Roger ale znovu nastartoval a jelo se dal.  Vyjeli jsme par serpentin nahoru do kopce, kde nase krasna vesnice lezi a v te nejblbejsi zatacce primo v prostred nam auto zdechlo podruhe. Roger tocil klicem a nic. Zustali jsme stat v te nejhorsi zatacce obsypane stromy ze vsech stran, ze nas auta jedouci z dole nebo z vrchu absolutne nemohla videt. Roger me rekl at radsi stojim na leve strane silnice na malem travnatem ostruvku, aby se me nic nestalo a zadne auto me nesrazilo a sam dirigoval dopravu. Cerveny trojuhelnik se v Libanonu jaksi v autech nevozi a jedine co v kufru Roger nasel byla cervena karimatka na jogu jeho brachy. Polozil ji tedy do prostred silnice z vrchu a sel korigovat dopravu z dola. Ja tam stala jak tele a snazila se pres sileny signal dovolat se Rogerovemu otci a bratrovi at nam dojedou pomoct. Prisaham, ze kdybych vedela, ze ten den budu za takovou hvezdu, tak si aspon umyju svoji mastnou hlavu. Takhle jsem alespon predstirala, ze jsem tak zaneprazdnena s tim telefonem, ktery jak naschval taky nefungoval, ze me pres tu mastnou, sklonenou hlavu do tvare nikdo nevidel. Takze protijedouci auta sice videla, ze mam boty na podpatku, rozkubane rifle podle posledni mody, halenku s pulkou odhalenych zad a k tomu vsemu kabelku jak ze zurnalu; do ted nechapu, proc jsem proboha z toho auta lezla i s tou kabelkou a k TOMU VSEMU mastnou hlavu, ale diky me zaneprazdnenosti s telefonem a sklonenou hlavou dikybohu nevedeli, komu ty mastne vlasy vubec patri ;)
Telefon me nefungoval ne proto, ze nebyl signal, ale protoze, jak jsem pozdeji zjistila, jsem cely kredit provolala den predtim za veledulezity hovor s kamaradkou a te pani, co me v telefonu porad dokola oficialni arabstinou opakovala ze nemam kredit jsem nerozumela a myslela si, ze me jen rika, ze je cislo nedostupne. Roger si tedy z plnych plic vzdychl a stopl jedno z jedoucich aut, poprosil o telefon, vytocil cislo sveho brachy a konecne se dovolal. Ten zavolal i automechanika, ktery se do te doby o to auto staral. Automechanik kdyz prijel rekl, ze na auto sahat nebude pac on vlastne neni automechanikem, ale na autach opravuje jen elektriku a auto se musi odtahnout k opravdovemu automechanikovi. Zajimave ze tohle nam dva roky nerekl a kazdy tyden chtel auto kontrolovat a neco na nem menit. A tak jsme misto jizdy do Byblosu volali odtahovaky a misto darku k narozeninam jsme vyplazli prachy na jeho opravu.
A odpoledne, kdyz jsme pak s jinym autem jeli pro Anicku a ptali se ji kterou ucitelku dnes mela, protoze na kazdy jazyk maji ucitelku jinou, rekla nam, ze ji dnes ucila TA KRAVA, co roztrhala tatinkovi ten vykres s tou krasnou miskou. Takze vsechno nejlepsi Moniko a hlavne pevne nervy!!! Jo a hlavu jsem si uz umyla!!!


neděle 26. října 2014

Patalie 5


Druhy den jen co jsme predali Anicku pani ucitelce, jsme se rozhodli s Rogerem, ze zajedeme do Byblosu predoslavit moje narozeniny a zajdeme si tam na snidani. Byblos, arabsky Jbeil, je nejkrasnejsim mestem, ktere jsem kdy videla. Tvrdi se take o nem, ze je jednim z nejstarsich mest na svete. Mestem, kde vznikla nase abeceda z jejiho predka fenicke abecedy. Malebny fenicky pristav, rimske divadlo a vysoke sloupy, pozustatky nejakeho recko-rimskeho chramu, fenicke tumby mrtvych panovniku, nadherne kamenne ulicky, krizacka pevnost, arabsky trh, cinkani zvonu v kostelech i volani muezina z mesity. Tohle vsechno tady muzete videt a slyset a na trhu si pak na pamatku zakoupit drobnou zkamenelinu, ktere se tezi v okoli a kterymi je Byblos prosluly nebo jinou arabskou serepaticku. Obrovske plus ma Byblos take protoze lezi u more, jsou tu vyborne a stylove restaurace, je tu jeden z nejlepsich plazovych resortu v celem Libanonu a v lete se v pristavu za zvuku vln more poradaji mezinarodni festivaly. A protoze vsechna tahle krasa je asi jen trictvrte hodiny od Miziary, vesnice kde bydlime, jsme v Byblosu pomerne dost casto. Jo a abych nezapomela po donutech z americkeho retezce Dunkin Donuts  se nam krasne tloustne. A tam jsme na snidani meli prave zamireno. Jenze s uplne stejnou touhou s jakou jsem poprve chystala Anicku do skoly a ktera byla o tyden posunuta, tak s tou stejnou, posvatnou touhou jsme jeli na ty donuty a kdyz uz jsme tam skoro byli, kdyz uz nam chybelo asi jen pouhych 200 metru k najezdu do centra, do ktereho se jinak nedostanete, zacali se auta v prekotu obracet a na dalnici si to sinuli v protismeru zpatky. V Libanonu nic moc neobvykleho, sem tam tu vzdy potkate auto, ktere v jednosmernem pruhu jede jaksi proti vam.
“Neco se stalo” zavetrila jsem.
“Hmmm jo neco se stalo” odpovedel Roger a snazil se protijedoucim a jeste k tomu rychlejedoucim autum obratne vyhybat.
“Ale CO se stalo??” chtela jsem vedet.
“Jak to mam vedet? Proste NECO se stalo!” odvetil Roger.
“Asi bouracka” zavestila jsem.
“A nebo bomba” odpovedel v klidu Roger, obratil auto a jeli jsme po dalnici v protismeru spolu s ostatnimi auty az na nejblizsi odbocku, ktera nas navedla na cestu podel more, starou silnici, ktera spojovala Tripoli ze severu s Beirutem ve stredu Libanonu, kdy jeste nebyla dalnice hotova.
Kochala jsem se nadhernym vyhledem na more a planovala jsem, ze az vyjedeme z tehle zacpy tak misto do Byblosu si tedy zajedeme do vzdaleneho Batrounu, kde je taky Dunkin Donuts. Roger nic nerikal a soustredil se na rizeni, ktere se pomalu stavalo zavodem o cosi. Brzy jsem vsak pochopila, ze je to zavodem o zachod. Do Batrounu jsme tedy na donuty nejeli a kdyz jsme v rychlosti formule 1 projizdeli tim blbym, nikdy neosvetlenym tunelem, zaryla jsem nehty do sedadla tak silne az jsem si je malem vsechny polamala.
S tvrzenim, ze pry libanonci u cest necuraji jsme dojeli do prvni pekarny u cesty, ktera byla soucasne take kavarnou. A vite kdo tam na me cekal? Obrovsky, nadherne cokoladovy donut, ktery nebyl o nic horsti nez ty z Dunkin Donuts. A prece me ma Buh rad, rikala jsem si.