neděle 21. září 2014

Zlodejka knih - Markus Zusak


Světový bestseller pro mladé i dospělé čtenáře.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě.
Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká. 

Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.




Kdyz se v časných ranních hodinách ve vašem bydlišti, v místě, kde se zrodil nacismus, objeví Zid, nejspíš v krajní míře pocítíte neklid. Úzkost, nedůvěru, paranoiu. Kazdá sehraje svou roli a všechno to vede k nejasnému podezření, ze následky nebudou zdaleka rajské. Strach se jen blýská. Má krutý pohled. 
Je třeba říct, ze navzdory strachu měňavě zhnoucímu ve tmě překvapivě odolali nutkání k hysterii. 
Máma poslala Liesel pryč. 
Bett, Saumensch.“ Hlas měla klidný, ale pevný. Velmi neobvyklé. 
Za pár minut přišel táta a odhrnul peřinu na volné posteli. 
Alles gut, Liesel? Všechno dobrý?“ 
„Ano, tati.“

„Jak vidíš, máme návštěvu.“ V té tmě tak tak rozeznala obrys vytáhlosti Hanse Hubermanna. „Dneska tu bude spát.“ 
„Ano, tati.“ 
Za dalších pár minut byl v pokoji Max Vandenburg, bezhlesý a průsvitný. Ten muz nedýchal. Nehýbal se. Přesto se ale nějak přesunul ze dveří k posteli a uz byl pod peřinou. 
„Všechno dobrý?“ 
To byl zase táta, ale tentokrát mluvil na Maxe. 
Odpověď mu odplula od úst a pak se jako skvrna rozmázla po stropě. Tak moc se styděl. „Ano. Děkuju.“ Zopakoval to, kdyz se táta přesouval na svoje obvyklé stanoviště v křesle vedle Lieseliny postele. „Děkuju.“ 
Uplynula ještě další hodina a pak teprve Liesel usnula. 
Spala tvrdě a dlouho. 
Těsně po půl deváté ráno ji probudila čísi ruka. 
Hlas na jejím konci jí oznámil, ze dnes nepůjde do školy. Není jí totiz dobře. 
Kdyz se probrala docela, prohlédla si cizince v protější posteli. Deka odhalovala jen hnízdo přeleţených vlasů na temeni, a nebyl slyšet zádný zvuk, jako by si snad nacvičil, jak tišeji i spát. Velmi opatrně přešla po celé jeho délce a pak s tátou na chodbu. 
Poprvé, co pamatovala, kuchyně i máma spaly. Vládlo takové zasněné, zahajovací ticho. K Lieselině úlevě to netrvalo víc neţ pár minut. 
Jídlo a příslušné zvuky. 
Máma vyhlásila prvořadý úkol toho dne. Zasedla ke stolu a řekla: „Poslouchej, Liesel. Táta ti dneska něco poví.“ Tohle bylo vázné – vzdyť jí ani neřekla Saumensch. Byl to skutek veliké osobní zdrzenlivosti. „Něco ti poví a ty budeš poslouchat, jasné?“ 
Děvče pořád ještě polykalo. 
„Jasné, Saumensch?“ 
To uz bylo lepší. 
Děvče přikývlo.

Vrátila se do loznice pro oblečení. Tělo v protější posteli se mezitím přetočilo a svinulo. Uz to nebyl rovný kmen, spíš cosi ve tvaru Z, rozprostřeného šikmo z rohu do rohu. Cikcak přes postel. 
V unaveném světle mu teď viděla do obličeje. Měl otevřená ústa, pokozku barvy vaječné skořápky. Čelist a bradu mu zakrývaly vousy, a uši měl tvrdé a ploché. Nos byl malý a zkřivený. 
„Liesel.“ 
Otočila se. 
„Hni sebou!“ 
Hnula se, do koupelny. 
Kdyz přišla převlečená do chodby, ukázalo se, ze ji nečeká nijak daleká cesta. Táta stál u dveří do sklepa. Slabounce se usmál, rozsvítil lampu a odvedl ji dolů. 
Ve vůni barvy, mezi hromadami povlaků proti prachu, jí táta řekl, ať se někde usadí. Na stěnách zahořela namalovaná slova, která se spolu učívali. „Musím ti říct pár věcí.“ 
Liesel se posadila na metrovou hromadu povlaků, táta na patnáctilitrovou plechovku od barvy. Pár minut hledal slova. Kdyz přišla, vstal, aby je vyslovil. Promnul si oči. 
„Liesel,“ začal tiše. „Nevěděl jsem jistě, jestli se tohle stane, tak jsem ti o tom nikdy neřekl. O sobě. O tom člověku nahoře.“ Chodil z jednoho konce sklepa na druhý, lampa zvětšovala jeho stín. Proměnila ho v obra kráčejícího tam a zpátky po stěně. 
Kdyz zůstal stát, jeho stín visel za ním a díval se. Vzdycky se někdo díval. 
„Pamatuješ si na moji harmoniku?“ zeptal se. Tím ten příběh začal. 
Vykládal jí o první světové válce a Eriku Vandenburgovi, a pak o návštěvě u manzelky padlého. „Ten kluk, co tam tehdy přišel, je ten 
muz nahoře. Verstehst? Chápeš?“ 
Zlodějka knih tam seděla a poslouchala příběh Hanse Hubermanna. Trvalo to dobře hodinu, a pak přišla chvíle pravdy, a k té patřilo i velmi jasné a nezbytné naučení. 
„Teď dávej pozor, Liesel.“ Táta ji zvedl a vzal za ruku. 
Stáli čelem ke zdi. 
Temné obrysy a nácvik slov. 
Drzel ji pevně za prsty. 
„Pamatuješ se na Führerovy narozeniny – jak jsme šli ten večer domů od toho ohně? Pamatuješ, cos mi slíbila?“ 
Děvče přisvědčilo. Do zdi řekla: „Ze nevyzradím tajemství.“ 
„Přesně tak.“ Mezi stíny drzícími se za ruce byla rozházená slova, posedávala jim na ramenou, hověla si na hlavách a visela jim z pazí. „Liesel, kdybys někomu řekla o tom muzi nahoře, s námi se všemi by bylo zle.“ Byl to tanec mezi vejci, snazil se ji na jedné straně nepříčetně vyděsit a současně natolik ukonejšit, aby se nerozčilovala. Podával jí větu po větě a sledoval ji kovovýma očima. Zoufalství a mírnost. „Přinejmenším by mě a mámu odvedli pryč.“ Hans se hrozil, ze to přezene a vyděsí ji příliš, ale promyšleně riskoval, jako větší chyba mu připadalo, ze by strachu třeba nebylo dost, nez ze by ho bylo příliš mnoho. Dívka se musela podvolit naprosto a nezvratně. 
Nakonec se Hans Hubermann podíval na Liesel Memingerovou a přesvědčil se, ze ho soustředěně sleduje. 
Vypočetl jí mozné důsledky. 
„Jestli o tom muzi někomu řekneš…“ 
Učitelce. 
Rudymu. 
Nezálezí na tom komu. 
Zálezí ale na tom, ţe by to vzdycky znamenalo trest. 
„Pro začátek,“ řekl, „vezmu jednu kazdou tvoji knízku – a spálím je.“ To bylo bezcitné. „Hodím je do kamen, nebo do krbu.“ Jistě, choval se jako tyran, ale nedalo se dělat nic jiného. „Rozumíš?“ 
Ten šok do ní udělal díru, přesnou a čistou. 

Vytryskly slzy. 
„Ano, tati.“ 
„A dál.“ Ještě pořád musel být tvrdý, a musel se k tomu nutit. „Pak tě ode mě odvedou. To bys chtěla?“ 
Teď uz doopravdy plakala. „Nein.“ 
„Dobře.“ Stiskl ji prsty ještě silněji. „Pak toho muze odvlečou, a mozná i mámu a mě – a uz se nikdy nevrátíme.“ 
A bylo to. 
Dívka začala vzlykat tak neovladatelně, ze táta zoufale zatouzil přivinout ji k sobě a pevně ji sevřít. Neudělal to. Místo toho si přidřepl a podíval se jí do očí. Pak nechal uniknout nejtišší slova, jaká zatím řekl: „Verstehst du mich? Rozumíš mi?“ 
Dívka přikývla. Plakala, a její táta, přemozený, otřesený, ji v tom nabarveném vzduchu a petrolejovém světle objal. 
„Rozumím, tati, rozumím.“ 
Hlas jí tlumilo jeho tělo. Zůstali tak stát pár minut, Liesel se smáčknutým dechem, táta ji hladil po zádech. 
Kdyz se vrátili nahoru, našli mámu v kuchyni. Seděla tam sama ponořená v myšlenkách. Uviděla je, vstala a pokynula Liesel, aby šla k ní. Všimla si zaschlých slz, které ji pokreslily šmouhami. Přitáhla dívku k sobě a navršila kolem jejího těla typicky drsné objetí. „Alles gut, Saumensch?“ 
Nepotřebovala slyšet odpověď. 
Všechno bylo dobré. 
Ale taky hrozné. 

Žádné komentáře: