neděle 7. září 2014

Zivot je zmena


Nekdy se vam zivot tak zamota, ze nevite jak z toho ven. A kdyz uz nachazite nejakou tu malou uzkou cesticku z toho vseho, srovnavate si priority otoci se vse znovu a to co jste si umanuli a naplanovali vyjde do prazdna.

Tohle je taky soucasti naseho zivota, nikdy zadne jistoty. Sotva jsme se prestehovali do noveho domu v Lagosu, sotva jsme se konecne rozhodli, kam pujde Anicka do skoly ( v Nigerii se chodi drive nez u nas) odleteli jsme na prazdniny a v Nigerii propukla ebola. A ebola by ani nebyla tak duvodem toho, ze se do Nigerie zatim nevratime, i kdyz spousta manzelek expatu s detmi se nevraci a minimalne do Vanoc zustava mimo Nigerii. Duvodem je i silene vysoke skolne na mezinarodnich skolach v Lagosu a jine veci, takze jsme se s Rogerem dohodli, ze prozatim ja s Anickou zustaneme  do Vanoc v Libanonu. A po Vanocich snad bude situace jasnejsi. Zivot neni vzdy ruzovy. Nekdy se jde z kopce, nekdy zase do kopce, nekdy se podlamuji kolena a nekdy ma clovek pocit, ze se vznasi. Ale vzdy by jsme na kazde situaci meli hledat to dobre. Pet mesicu v Cesku donutilo Anicku naucit se poradne cesky a i kdyz porad micha cestinu s anglictinou, rozumi ji perfektne a bavi ji divat se na ceske pohadky a poslouchat ceske knizky.
Takze v tady Libanonu jsem ji zaregistrovala tento tyden do skoly, do ktere nastupuje 1.rijna a doufam, ze se tu stejne tak rozmluvi arabsky jako v Cesku cesky. Nakonec jak to hezky napsala jedna moje znama Jirina, ze je vlastne i dobre, ze zustavame v Libanonu, ze to je kulturni dedictvi jejiho tatinka a takhle ji to vpravit do hlavy je tou nejprirozenejsi cestou.  No a ja mam zase moznost se v te arabstine procvicit taky.
“Vitej v zivote expatu” rekla me kamaradka. “My nikdy nevime, kde budeme zitra a to je to tezke i krasne zaroven.

A tak jsme v Libanonu oslavili Anicciny ctvrte narozeniny.



Navstivili nekolik krasnych mist





Navazali kamaradstvi a navstivili Aniccin prvni festival ;)




Žádné komentáře: