neděle 14. září 2014

A hory odpovedely - Khaled Hosseini


Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie. Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky 
hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari?


Otec nikdy předtím Abdulláha neuhodil. Takže když to udělal, když ho

udeřil těsně nad ucho — silně a náhle, otevřenou dlaní — vyhrkly Abdulláhovi
překvapením do očí slzy. Rychle zamrkal, aby je zadržel.
„Běž domů,“ procedil otec skrz zuby.
Abdulláh zaslechl, jak se Parí o kousek dál dala do pláče.
Pak ho otec udeřil znovu, silněji, tentokrát do levé tváře. Abdulláhovi to
hodilo hlavu do strany. Obličej ho pálil a slzy se draly ven. V levém uchu
mu zvonilo. Otec se k němu naklonil tak blízko, že jeho tmavý vrásčitý obličej
úplně zastínil poušť, hory i nebe za ním.
„Řekl jsem ti, abys šel domů, chlapče,“ pronesl s utrápeným výrazem.
Abdulláh ani nehlesl. Ztěžka polkl a mžikal na svého otce, mžoural
do jeho tváře a stínil si oči před sluncem.
Zepředu z malého červeného vozíku volala Parí s brekotem jeho jméno
a hlas se jí třásl obavami. „Abolláhu!“
Otec mu věnoval přísný pohled a znovu se ztěžka vrátil k vozíku. Zevnitř
se Parí natahovala oběma rukama k Abdulláhovi. Abdulláh jim nechal
trochu náskok. Pak si hřbetem ruky otřel oči a vydal se za nimi.
Po chvilce po něm otec hodil kámen, podobně jako děti ve vesnici Šádbágh
házely kamením po Paríině psu, Šudžáovi — až na to, že oni chtěli
Šudžáa zasáhnout, chtěli mu ublížit. Otcův kámen dopadl neškodně pár
kroků od Abdulláha. Počkal, a když se otec s Parí dali znovu do pohybu,
opět je následoval.
Nakonec, když už bylo slunce těsně za svým vrcholem, otec znovu zastavil.
Obrátil se směrem k Abdulláhovi, vypadalo to, že chvíli přemýšlí,
a pak mu pokynul rukou.
„Ty to nevzdáš, viď,“ řekl.
Parí se natáhla z vozíku a rychle chytila Abdulláha za ruku. Dívala se
na něj průzračnýma, zvlhlýma očima a usmívala se tím svým úsměvem, ze
kterého svítily řídké zoubky, jako by se jí nic zlého nemohlo přihodit, dokud
ho má vedle sebe. Sevřel prsty kolem jejích, jako to dělal každou noc,
když se sestřičkou usínali na lůžku, s hlavami u sebe a s propletenýma
nohama.
„Ty jsi měl zůstat doma,“ řekl otec. „Se svou matkou a Ikbálem. Jak
jsem ti nakázal.“
Je to tvá žena, pomyslel si Abdulláh. Mou matku jsme pohřbili. Ale
věděl, že ta slova má potlačit, spolknout, než se dostanou ven.
„Tak dobrá. Pojď,“ řekl otec. „Ale žádné kňourání. Rozumíš?“
„Ano.“
„Varuju tě. Nic takového nebudu trpět.“
Parí se na Abdulláha zazubila a on se díval na její bledé oči a růžové
buclaté tváře a usmál se na ni také.
Od té chvíle šel vedle vozíku, který se kodrcal po nerovném povrchu
pouště, a držel Parí za ruku. Občas na sebe bratr a sestra kradmo vrhli
šťastný pohled, ale moc nemluvili, protože se báli, že by mohli otce podráždit
a on by si to mohl ještě rozmyslet. Dlouhé úseky šli sami, jen oni
tři, nic a nikdo na dohled, jen hluboké červenohnědé soutěsky a velké
pískovcové srázy. Před nimi se rozkládala poušť, otvírala se do šířky, jako
by byla vytvořena jen a jen pro ně, vzduch byl nehybný a planul horkem
a nebe bylo modré a vysoké. Kameny na rozpukané zemi se tetelily
v horkém vzduchu. Jedinými zvuky, které Abdulláh slyšel, byl jeho vlastní
dech a rytmické vrzání kol, jak otec táhl červený vozík k severu.
O chvíli později se zastavili, aby si odpočali ve stínu velkého balvanu.
Otec s hekáním položil držadlo vozíku na zem. S obličejem obráceným
ke slunci si s námahou protáhl záda.
„Jak je to ještě daleko do Kábulu?“ zeptal se Abdulláh.
Otec se na ně podíval. Jmenoval se Sabúr. Měl tmavou pleť a tvrdý,
nesmlouvavý obličej, hranatý a vyhublý, nos zahnutý jako zobák pouštního
jestřába, oči hluboko posazené. Otec byl štíhlý jako rákos, ale celoživotní
práce mu posílila svaly, které byly pevné jako proužky ratanu pevně
omotaného kolem opěrky proutěného křesla. „Zítra odpoledne,“ odvětil
a zvedl k ústům kožený vak s vodou. „Pokud nám to půjde rychle.“
Zhluboka se napil a na krku mu poskočil ohryzek.

Žádné komentáře: