neděle 21. září 2014

Zlodejka knih - Markus Zusak


Světový bestseller pro mladé i dospělé čtenáře.
Mladý australský autor sepsal silný, jímavý a neobyčejně čtivý příběh. Jeho vypravěčem učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. I Smrt má srdce. Zusakova kniha se vydává na smutná místa, rozhodně ale není skličující.
Kniha se stala záhy po svém vydání mezinárodním bestselerem. Vyšla poprvé v roce 2006, letos její prodej dosáhl 1 000 000 výtisků po celém světě.
Čtenáři oceňují Zusakovo vypravěčské umění, originální volbu vypravěče, poetický jazyk, zejména se však vyzvedává téma knihy. Druhou světovou válku a holokaust se Zusakovi podařilo originálně a působivě zprostředkovat i těm, kteří tu dobu znají už jen z literatury, filmů či z vyprávění. Líčí ji jednak pohledem vševědoucí a všudypřítomné smrti, jednak slovy dítěte, navíc dítěte žijícího v Německu, v poražené zemi. Zaměřuje se ale spíš na všední život v zázemí, do kterého válka jen pomalu a plíživě proniká. 

Podle Zusakových vlastních slov ho k napsání knihy inspirovalo vyprávění jeho matky, která prožila válku v Mnichově a zažila bombardování města, a byla i svědkem scény, která získala důležité místo ve Zlodějce knih: městem prošel průvod Židů pochodujících do koncentračního tábora; jakýsi muž prý jednomu z nich podal kousek chleba a dostal za to pár ran důtkami od vojáka z eskorty. Kolem této scény, spojující laskavost a krutost, dvě krajní polohy lidské povahy, pak vyrostl obsáhlý příběh, který dokáže podmanit.




Kdyz se v časných ranních hodinách ve vašem bydlišti, v místě, kde se zrodil nacismus, objeví Zid, nejspíš v krajní míře pocítíte neklid. Úzkost, nedůvěru, paranoiu. Kazdá sehraje svou roli a všechno to vede k nejasnému podezření, ze následky nebudou zdaleka rajské. Strach se jen blýská. Má krutý pohled. 
Je třeba říct, ze navzdory strachu měňavě zhnoucímu ve tmě překvapivě odolali nutkání k hysterii. 
Máma poslala Liesel pryč. 
Bett, Saumensch.“ Hlas měla klidný, ale pevný. Velmi neobvyklé. 
Za pár minut přišel táta a odhrnul peřinu na volné posteli. 
Alles gut, Liesel? Všechno dobrý?“ 
„Ano, tati.“

„Jak vidíš, máme návštěvu.“ V té tmě tak tak rozeznala obrys vytáhlosti Hanse Hubermanna. „Dneska tu bude spát.“ 
„Ano, tati.“ 
Za dalších pár minut byl v pokoji Max Vandenburg, bezhlesý a průsvitný. Ten muz nedýchal. Nehýbal se. Přesto se ale nějak přesunul ze dveří k posteli a uz byl pod peřinou. 
„Všechno dobrý?“ 
To byl zase táta, ale tentokrát mluvil na Maxe. 
Odpověď mu odplula od úst a pak se jako skvrna rozmázla po stropě. Tak moc se styděl. „Ano. Děkuju.“ Zopakoval to, kdyz se táta přesouval na svoje obvyklé stanoviště v křesle vedle Lieseliny postele. „Děkuju.“ 
Uplynula ještě další hodina a pak teprve Liesel usnula. 
Spala tvrdě a dlouho. 
Těsně po půl deváté ráno ji probudila čísi ruka. 
Hlas na jejím konci jí oznámil, ze dnes nepůjde do školy. Není jí totiz dobře. 
Kdyz se probrala docela, prohlédla si cizince v protější posteli. Deka odhalovala jen hnízdo přeleţených vlasů na temeni, a nebyl slyšet zádný zvuk, jako by si snad nacvičil, jak tišeji i spát. Velmi opatrně přešla po celé jeho délce a pak s tátou na chodbu. 
Poprvé, co pamatovala, kuchyně i máma spaly. Vládlo takové zasněné, zahajovací ticho. K Lieselině úlevě to netrvalo víc neţ pár minut. 
Jídlo a příslušné zvuky. 
Máma vyhlásila prvořadý úkol toho dne. Zasedla ke stolu a řekla: „Poslouchej, Liesel. Táta ti dneska něco poví.“ Tohle bylo vázné – vzdyť jí ani neřekla Saumensch. Byl to skutek veliké osobní zdrzenlivosti. „Něco ti poví a ty budeš poslouchat, jasné?“ 
Děvče pořád ještě polykalo. 
„Jasné, Saumensch?“ 
To uz bylo lepší. 
Děvče přikývlo.

Vrátila se do loznice pro oblečení. Tělo v protější posteli se mezitím přetočilo a svinulo. Uz to nebyl rovný kmen, spíš cosi ve tvaru Z, rozprostřeného šikmo z rohu do rohu. Cikcak přes postel. 
V unaveném světle mu teď viděla do obličeje. Měl otevřená ústa, pokozku barvy vaječné skořápky. Čelist a bradu mu zakrývaly vousy, a uši měl tvrdé a ploché. Nos byl malý a zkřivený. 
„Liesel.“ 
Otočila se. 
„Hni sebou!“ 
Hnula se, do koupelny. 
Kdyz přišla převlečená do chodby, ukázalo se, ze ji nečeká nijak daleká cesta. Táta stál u dveří do sklepa. Slabounce se usmál, rozsvítil lampu a odvedl ji dolů. 
Ve vůni barvy, mezi hromadami povlaků proti prachu, jí táta řekl, ať se někde usadí. Na stěnách zahořela namalovaná slova, která se spolu učívali. „Musím ti říct pár věcí.“ 
Liesel se posadila na metrovou hromadu povlaků, táta na patnáctilitrovou plechovku od barvy. Pár minut hledal slova. Kdyz přišla, vstal, aby je vyslovil. Promnul si oči. 
„Liesel,“ začal tiše. „Nevěděl jsem jistě, jestli se tohle stane, tak jsem ti o tom nikdy neřekl. O sobě. O tom člověku nahoře.“ Chodil z jednoho konce sklepa na druhý, lampa zvětšovala jeho stín. Proměnila ho v obra kráčejícího tam a zpátky po stěně. 
Kdyz zůstal stát, jeho stín visel za ním a díval se. Vzdycky se někdo díval. 
„Pamatuješ si na moji harmoniku?“ zeptal se. Tím ten příběh začal. 
Vykládal jí o první světové válce a Eriku Vandenburgovi, a pak o návštěvě u manzelky padlého. „Ten kluk, co tam tehdy přišel, je ten 
muz nahoře. Verstehst? Chápeš?“ 
Zlodějka knih tam seděla a poslouchala příběh Hanse Hubermanna. Trvalo to dobře hodinu, a pak přišla chvíle pravdy, a k té patřilo i velmi jasné a nezbytné naučení. 
„Teď dávej pozor, Liesel.“ Táta ji zvedl a vzal za ruku. 
Stáli čelem ke zdi. 
Temné obrysy a nácvik slov. 
Drzel ji pevně za prsty. 
„Pamatuješ se na Führerovy narozeniny – jak jsme šli ten večer domů od toho ohně? Pamatuješ, cos mi slíbila?“ 
Děvče přisvědčilo. Do zdi řekla: „Ze nevyzradím tajemství.“ 
„Přesně tak.“ Mezi stíny drzícími se za ruce byla rozházená slova, posedávala jim na ramenou, hověla si na hlavách a visela jim z pazí. „Liesel, kdybys někomu řekla o tom muzi nahoře, s námi se všemi by bylo zle.“ Byl to tanec mezi vejci, snazil se ji na jedné straně nepříčetně vyděsit a současně natolik ukonejšit, aby se nerozčilovala. Podával jí větu po větě a sledoval ji kovovýma očima. Zoufalství a mírnost. „Přinejmenším by mě a mámu odvedli pryč.“ Hans se hrozil, ze to přezene a vyděsí ji příliš, ale promyšleně riskoval, jako větší chyba mu připadalo, ze by strachu třeba nebylo dost, nez ze by ho bylo příliš mnoho. Dívka se musela podvolit naprosto a nezvratně. 
Nakonec se Hans Hubermann podíval na Liesel Memingerovou a přesvědčil se, ze ho soustředěně sleduje. 
Vypočetl jí mozné důsledky. 
„Jestli o tom muzi někomu řekneš…“ 
Učitelce. 
Rudymu. 
Nezálezí na tom komu. 
Zálezí ale na tom, ţe by to vzdycky znamenalo trest. 
„Pro začátek,“ řekl, „vezmu jednu kazdou tvoji knízku – a spálím je.“ To bylo bezcitné. „Hodím je do kamen, nebo do krbu.“ Jistě, choval se jako tyran, ale nedalo se dělat nic jiného. „Rozumíš?“ 
Ten šok do ní udělal díru, přesnou a čistou. 

Vytryskly slzy. 
„Ano, tati.“ 
„A dál.“ Ještě pořád musel být tvrdý, a musel se k tomu nutit. „Pak tě ode mě odvedou. To bys chtěla?“ 
Teď uz doopravdy plakala. „Nein.“ 
„Dobře.“ Stiskl ji prsty ještě silněji. „Pak toho muze odvlečou, a mozná i mámu a mě – a uz se nikdy nevrátíme.“ 
A bylo to. 
Dívka začala vzlykat tak neovladatelně, ze táta zoufale zatouzil přivinout ji k sobě a pevně ji sevřít. Neudělal to. Místo toho si přidřepl a podíval se jí do očí. Pak nechal uniknout nejtišší slova, jaká zatím řekl: „Verstehst du mich? Rozumíš mi?“ 
Dívka přikývla. Plakala, a její táta, přemozený, otřesený, ji v tom nabarveném vzduchu a petrolejovém světle objal. 
„Rozumím, tati, rozumím.“ 
Hlas jí tlumilo jeho tělo. Zůstali tak stát pár minut, Liesel se smáčknutým dechem, táta ji hladil po zádech. 
Kdyz se vrátili nahoru, našli mámu v kuchyni. Seděla tam sama ponořená v myšlenkách. Uviděla je, vstala a pokynula Liesel, aby šla k ní. Všimla si zaschlých slz, které ji pokreslily šmouhami. Přitáhla dívku k sobě a navršila kolem jejího těla typicky drsné objetí. „Alles gut, Saumensch?“ 
Nepotřebovala slyšet odpověď. 
Všechno bylo dobré. 
Ale taky hrozné. 

čtvrtek 18. září 2014

Aniccina skolka Pink and Blue

Taky vas vzdy zamrzi, kdyz skonci nejake hezke obdobi ve vasem zivote nebo zivote vasich deti? Dovolena, detske tabory, kurz nebo treba jako v nasem pripade materska skolka? Dnes chci napsat neco o jedne uzavrene kapitole v Aniccine zivote a tou je skolka, kterou navstevovala v Nigerii.
Jak uz jsem tu na blogu nekde zminovala, asi od Aniccinych 8 mesicu jsme spolu vzdy chodily do Materskeho centra, ktere bylo pri britskem konzulatu v Lagosu, a ktere bylo otevrene trikrat tydne a to pondeli, stredu a patek. Od dvou let tam pak zacala chodit do Toddler group a to dvakrat tydne, utery a ctvrtek na dve a pul hodiny, kde byla uz beze me. Toddler group je takovy prechod mezi Materskym centrem a skolkou, kam uz deti musi samy. Vyhodou je hlavne to, ze misto uz znaji, takze odlouceni od matky je pro ne tim padem jednodussi. Do Toddler groupu chodila Anicka od zari do prosince a protoze nikdy nechtela jit domu, jak byla nadsena a protoze zacala odmitat chodit do Materskeho centra, pac uz si tam nechtela jen tak hrat, ale chtela delat neco vic pod dozorem ucitelek, rozhodli jsme se s Rogerem, ze po Novem roce v lednu 2013 nastoupi do skolky.

V Lagosu je vyber skolek velky. Pro mistni tam jsou treba skolky statni, ktere jsou v ne moc hezkych budovach, nekdy vymlacene okna, zadne poradne vybaveni a plno deti nacpano ve tridach a ti co maji jen trochu vic penez se snazi davat tedy do skolek soukromych, kde se jim ucitele budou alespon trochu vice venovat.

Skolky soukrome se lisi tim jak stare deti tam prijimaji a taky na jak dlouho. Nektere skolky jsou uzpusobeny prijimat deti uz treba od 3 mesicu a jine treba az od 18 mesicu. Od tech 18 mesicu je to pro skolky uz takovy standart. V Cesku by jsme to nazvali asi Jesle. Pote muzou mit treba nekolik trid, zalezi na skolce, ktera pak prechazi ve skolu. Vetsinou ale maji jen nekolik trid, kde uz se deti i uci a po ukonceni pak prechazi na skolu jinou.

 A dale jsou tam skolky mezinarodni, ktere jsou pri mezinarodnich skolach. Napriklad do francouskeho lycea muzou deti nastoupit od dvou let a odhazi z ni az po maturite. Takze tahle mezinarodni skola ma pri sobe skolku, skolu i stredni skolu. Takhle funguje vetsina mezinarodnich skol.

Pri vyberu skolky si tedy vybirate podle toho jestli pracujete, tedy od kolika mesicu ci roku tam date sve dite. Podle toho kolik trid ma skolka, jak dlouho tam  tedy planujete sve dite nechat. Take podle toho kolik hodin denne tam muze vase dite zustat, pro ty kdo pracuji je treba skolka ktera zavira kazdy den o pul jedne nevhodna. Dulezity je taky vyber toho co se ve skolce uci- o tom bude pristi blog. A rozhodujici je taky cena, ktera se muze pohybovat az do treba deseti tisic dolaru za rok, u nekterych mezinarodnich i vice.

My jsme pro Anicku vybrali skolku soukromou, ktera prijima deti od 18 mesicu a muzou tam zustat az do peti let. Dulezite pro nas bylo, ze skolka patri dvema majitelkam jez jedna z nich je libanonka a druha ma nekolik narodnosti vcetne libanonske, nigerijske a anglicke, takze vetsina nasich libanonskych ale i jinych pratel davala deti zrovna do tehle skolky a my na ni slyseli jen to nejlepsi o cem jsme se mohli potom take presvedcit. Skolka se jmenovala Pink and Blue a kazdy den zacinala o pul sedme a koncila o pul jedne pro ty kdo nechtel chodit na odpoledni aktivity a o pul treti pro ty, kteri se jich ucastnili. O tom co ve skolce delali, co se ucili a jake aktivity meli napisu priste ;) Ted par fotek, ktere nam vzdy reditelka nekolikrat tydne posilala na whats up ;)


Anicka kazde rano natesena do skolky. V tasce ma svacinky, v Nigerii se ve skolkach totiz nevari a deti si musi nosit jidlo z domu.




Ve skolkach se sice nevari, ale v Aniccine skolce si kazdy patek deti pripravovaly jidlo samy. Samozdrejme pod dozorem ucitelek a pomocnic. Na prvni fotce si treba udelaly jednoduchy sandwich a na druhe testovinovy salat a pak si to vsichni spolu pekne snedli ;)




V tradicnim nigerijskem obleceni se oslavoval den nigerijske nezavislosti




Nebo Halloween 




Baletky pri odpolednim kurzy baletu ;)







Na hristi


Ve vytvarne vychove


Pyzamova party s lonskou pani ucitelkou z Indie



Letosni oslava Aniccinych ctvrtych narozenin




S nejlepsim kamaradem Saidem

S letosni pani ucitelkou Mirelle z Libanonu


neděle 14. září 2014

A hory odpovedely - Khaled Hosseini


Khaled Hosseini, autor světově úspěšných románů Lovec draků a Tisíce planoucích sluncí, vydává třetí román, v němž se opět vrací do rodného Afghánistánu, ale zavede nás i do Paříže či Kalifornie. Vypráví příběh sourozenců rozdělených v dětství. Abdullah vyrůstá v chudobě afghánského venkova a nepřestává toužit po ztracené sestře, zatímco Pari, která zapomněla, že kdy měla nějakého bratra, vychovává bohatá rodina v Kábulu a Paříži. Na pozadí téměř šedesáti let dramatické afghánské historie se odehrává příběh lásky, ztrát i obětí. Je lepší být odtržený od rodiny než trpět bídou? Co mohou či mají udělat bohatí pro chudé? Jak silná jsou rodinná pouta a jaké následky mají naše rozhodnutí? Na tyto otázky 
hledá Hosseini v mistrovském vyprávění odpověď. Sejdou se ještě někdy Abdullah a Pari?


Otec nikdy předtím Abdulláha neuhodil. Takže když to udělal, když ho

udeřil těsně nad ucho — silně a náhle, otevřenou dlaní — vyhrkly Abdulláhovi
překvapením do očí slzy. Rychle zamrkal, aby je zadržel.
„Běž domů,“ procedil otec skrz zuby.
Abdulláh zaslechl, jak se Parí o kousek dál dala do pláče.
Pak ho otec udeřil znovu, silněji, tentokrát do levé tváře. Abdulláhovi to
hodilo hlavu do strany. Obličej ho pálil a slzy se draly ven. V levém uchu
mu zvonilo. Otec se k němu naklonil tak blízko, že jeho tmavý vrásčitý obličej
úplně zastínil poušť, hory i nebe za ním.
„Řekl jsem ti, abys šel domů, chlapče,“ pronesl s utrápeným výrazem.
Abdulláh ani nehlesl. Ztěžka polkl a mžikal na svého otce, mžoural
do jeho tváře a stínil si oči před sluncem.
Zepředu z malého červeného vozíku volala Parí s brekotem jeho jméno
a hlas se jí třásl obavami. „Abolláhu!“
Otec mu věnoval přísný pohled a znovu se ztěžka vrátil k vozíku. Zevnitř
se Parí natahovala oběma rukama k Abdulláhovi. Abdulláh jim nechal
trochu náskok. Pak si hřbetem ruky otřel oči a vydal se za nimi.
Po chvilce po něm otec hodil kámen, podobně jako děti ve vesnici Šádbágh
házely kamením po Paríině psu, Šudžáovi — až na to, že oni chtěli
Šudžáa zasáhnout, chtěli mu ublížit. Otcův kámen dopadl neškodně pár
kroků od Abdulláha. Počkal, a když se otec s Parí dali znovu do pohybu,
opět je následoval.
Nakonec, když už bylo slunce těsně za svým vrcholem, otec znovu zastavil.
Obrátil se směrem k Abdulláhovi, vypadalo to, že chvíli přemýšlí,
a pak mu pokynul rukou.
„Ty to nevzdáš, viď,“ řekl.
Parí se natáhla z vozíku a rychle chytila Abdulláha za ruku. Dívala se
na něj průzračnýma, zvlhlýma očima a usmívala se tím svým úsměvem, ze
kterého svítily řídké zoubky, jako by se jí nic zlého nemohlo přihodit, dokud
ho má vedle sebe. Sevřel prsty kolem jejích, jako to dělal každou noc,
když se sestřičkou usínali na lůžku, s hlavami u sebe a s propletenýma
nohama.
„Ty jsi měl zůstat doma,“ řekl otec. „Se svou matkou a Ikbálem. Jak
jsem ti nakázal.“
Je to tvá žena, pomyslel si Abdulláh. Mou matku jsme pohřbili. Ale
věděl, že ta slova má potlačit, spolknout, než se dostanou ven.
„Tak dobrá. Pojď,“ řekl otec. „Ale žádné kňourání. Rozumíš?“
„Ano.“
„Varuju tě. Nic takového nebudu trpět.“
Parí se na Abdulláha zazubila a on se díval na její bledé oči a růžové
buclaté tváře a usmál se na ni také.
Od té chvíle šel vedle vozíku, který se kodrcal po nerovném povrchu
pouště, a držel Parí za ruku. Občas na sebe bratr a sestra kradmo vrhli
šťastný pohled, ale moc nemluvili, protože se báli, že by mohli otce podráždit
a on by si to mohl ještě rozmyslet. Dlouhé úseky šli sami, jen oni
tři, nic a nikdo na dohled, jen hluboké červenohnědé soutěsky a velké
pískovcové srázy. Před nimi se rozkládala poušť, otvírala se do šířky, jako
by byla vytvořena jen a jen pro ně, vzduch byl nehybný a planul horkem
a nebe bylo modré a vysoké. Kameny na rozpukané zemi se tetelily
v horkém vzduchu. Jedinými zvuky, které Abdulláh slyšel, byl jeho vlastní
dech a rytmické vrzání kol, jak otec táhl červený vozík k severu.
O chvíli později se zastavili, aby si odpočali ve stínu velkého balvanu.
Otec s hekáním položil držadlo vozíku na zem. S obličejem obráceným
ke slunci si s námahou protáhl záda.
„Jak je to ještě daleko do Kábulu?“ zeptal se Abdulláh.
Otec se na ně podíval. Jmenoval se Sabúr. Měl tmavou pleť a tvrdý,
nesmlouvavý obličej, hranatý a vyhublý, nos zahnutý jako zobák pouštního
jestřába, oči hluboko posazené. Otec byl štíhlý jako rákos, ale celoživotní
práce mu posílila svaly, které byly pevné jako proužky ratanu pevně
omotaného kolem opěrky proutěného křesla. „Zítra odpoledne,“ odvětil
a zvedl k ústům kožený vak s vodou. „Pokud nám to půjde rychle.“
Zhluboka se napil a na krku mu poskočil ohryzek.

pátek 12. září 2014

10 nejmilejsich veci



Vcera jsem zase cetla nekde nejake moudra a tak jsem se jen ze zvedavosti zeptala Rogera, jestli by me mohl napsat 10 veci, ktere ma v zivote nejradeji. A jako kazda zena jsem tajne doufala, ze budu samozdrejme cislo 1 ;)
Po nekolika hodinach me pipl whats up a ja dostala Rogerovu odpoved. Cislo jedna zacinalo s pismenem M. Srdce se me rozbusilo a radosti poskocilo. Ale jen do te doby nez jsem si dane slovo precetla poradne.  M. M ne jako Monika, ale jako Masina. Maquina de caffe prelozeno ze spanelstiny znamena Kavovar!!!!! Na prvni misto Roger napsal Kavovar a zpravy na stanici BBC, ktere sleduje kazde rano a je to tak jeho maly, ranni ritual. No dobre, divila jsem se jak lehce bylo prvni misto dano kavovaru a ne me ;) My vsichni nekdy piseme nebo mluvime rychleji nez premyslime, takze je me jasne, ze to byl omyl a ja najdu sve jmeno alespon na miste druhem.

Druhe misto obsadil Golf s prateli. Golf hraje Roger v Nigerii uz skoro pres rok. Velmi ho bavi a stal se mu takovou vasni, ze vstava kazdou sobotu nebo nedeli v 5 hodin rano, aby se dostal co nejdrive na asi hodinu a pul vzdalene golfove hriste a tam se svymi kamarady hrali az do obeda, kdy zacne nejsilneji parit rovnikove slunce. Golf s prateli tedy hmm, ale co alespon uz jsme u citu pro lidi a ne nejake masiny ;)

Treti misto - jeho prace. Ano, ja vzdycky vedela, ze je workoholik!! Roger a jeho prace to je kapitola sama o sobe ;) Ale o tom nekdy jindy ;)

Ctvrte misto - ano, ano, ano je to slovo na tri pismena, ktere zacina pismenem S a konci pismenem X. Kdyz to kazdy chlap chce, kazdou zenskou boli hlava ;) Ale vedle toho S.X bylo pripsano - S KAZDOU ZENSKOU!!! Prominte, ale v ten moment jsem byla prevelice rada, ze je v Lagosu ebola, takze zadne DOTYKANI ;)

Sve jmeno jsem zahledla az na miste osmem. Za mnou uz jen posledni dve. Konecne slovo Monika, rekla jsem si. Takze cislo osm znelo: Miluji, ze moje zena Monika je jak z JINE PLANETY!!!!! No tak to je teda kompliment!! Nevedela jsem jestli se smat nebo brecet ;)) Ale co vim stoprocente, ze az se vratime zpet do Lagosu, tak mu rozbiju tu vec, co me sebrala moje prvni misto. Ja mu rozmlatim tu jeho masinu na kafe na kusy!!!!!!!



neděle 7. září 2014

Zivot je zmena


Nekdy se vam zivot tak zamota, ze nevite jak z toho ven. A kdyz uz nachazite nejakou tu malou uzkou cesticku z toho vseho, srovnavate si priority otoci se vse znovu a to co jste si umanuli a naplanovali vyjde do prazdna.

Tohle je taky soucasti naseho zivota, nikdy zadne jistoty. Sotva jsme se prestehovali do noveho domu v Lagosu, sotva jsme se konecne rozhodli, kam pujde Anicka do skoly ( v Nigerii se chodi drive nez u nas) odleteli jsme na prazdniny a v Nigerii propukla ebola. A ebola by ani nebyla tak duvodem toho, ze se do Nigerie zatim nevratime, i kdyz spousta manzelek expatu s detmi se nevraci a minimalne do Vanoc zustava mimo Nigerii. Duvodem je i silene vysoke skolne na mezinarodnich skolach v Lagosu a jine veci, takze jsme se s Rogerem dohodli, ze prozatim ja s Anickou zustaneme  do Vanoc v Libanonu. A po Vanocich snad bude situace jasnejsi. Zivot neni vzdy ruzovy. Nekdy se jde z kopce, nekdy zase do kopce, nekdy se podlamuji kolena a nekdy ma clovek pocit, ze se vznasi. Ale vzdy by jsme na kazde situaci meli hledat to dobre. Pet mesicu v Cesku donutilo Anicku naucit se poradne cesky a i kdyz porad micha cestinu s anglictinou, rozumi ji perfektne a bavi ji divat se na ceske pohadky a poslouchat ceske knizky.
Takze v tady Libanonu jsem ji zaregistrovala tento tyden do skoly, do ktere nastupuje 1.rijna a doufam, ze se tu stejne tak rozmluvi arabsky jako v Cesku cesky. Nakonec jak to hezky napsala jedna moje znama Jirina, ze je vlastne i dobre, ze zustavame v Libanonu, ze to je kulturni dedictvi jejiho tatinka a takhle ji to vpravit do hlavy je tou nejprirozenejsi cestou.  No a ja mam zase moznost se v te arabstine procvicit taky.
“Vitej v zivote expatu” rekla me kamaradka. “My nikdy nevime, kde budeme zitra a to je to tezke i krasne zaroven.

A tak jsme v Libanonu oslavili Anicciny ctvrte narozeniny.



Navstivili nekolik krasnych mist





Navazali kamaradstvi a navstivili Aniccin prvni festival ;)