středa 26. října 2011

Prazdniny v Cesku

“Rohlik, mas rohlik?” ptame se nasi mamky, ktera nas spolu s tatkou prijeli vyzvednout na letiste. “Mam, ale prece nebudes jist suchy rohlik? Dej si na to neco” odpovida nam a vytahuje z kabelky sacek. Zakusuju se po dvou letech do obycejneho ceskeho rohliku a vychutnavajic si kazde sousto jak decko cokoladu se rozhlizime z auta. Jestlize nam prelet z Nigerie do Libanonu pripadal jako neuveritelna zmena, tak potom rozdil mezi Nigerii a Ceskem je nepopsatelny. Upravene silnice, na prvni pohled viditelna cistota, desitky firem a obchodnich center s tisici a tisici vybornymi produkty. Po dvou letech stravenych na Blizkem vychode a v Africe jsem se ve sve zemi citila jako Alenka v risi divu. Mezi vyberem salamu, syru, rohliku, jogurtu, cukrovinek, presnidavek a nevim ceho vseho jsme se citili zmateni. Rohlik, apetito, salam a horcici jsme snidali kazdy den s pocitem nejlepsiho jidla na svete. V obchodech mezi regaly a v letacich na fotkach jsme se podivovali nad stovkami modelu nabytku, hracek, kol, jidla a nevim ceho vseho jeste. “Tady jsou veci, ktere ani nevim, ze vubec existuji” smal se Roger. Uvyknuti na minimalni vyber jak jidla tak ostatnich veci se nam Cesko znenadani jevilo jako raj, konzumni raj.

Pitna voda rovnou z vodovodniho kohoutku, spani bez moskytiery, krasne upravene domy jak zvenku tak zevnitr, knihovna, obycejne detske hriste, zametene silnice, Aniccino zdravotni pojisteni, ktere ji plati stat, jeji cestovni pas vyrizeny za minimalni poplatek v ciste kancelari bez prutahu a bez uplaceni me nechalo dmout se pychou. Clovek citi tak, jak podle ceho porovnava a ja porovnavala s horsim.

“Nostalgie” rikala jsem si, kdyz jsem se porad dokola prochazela po panelove ulici, vedouci do kravina na ktere jsme si jako decka ve stinu topolu hravali a kradli kukurici z poli a opekali si ji nad ohnistem ve vetrolame, kde jsme meli ve vykotlanem strome svoje hnizdo. “Nostalgie” rikala jsem si take, kdyz jsme kracejice vplouvali do zelene naruce briz lemujici ulice nasi vesnice. Ten samy pocit me prepadal take v knihovne, kde jsem se opet snad po dvaceti letech zaregistrovala a vypujcila si par knizek. Nebo take na hrbitove, prochazejic se mezi nahrobky hledajic tvare zname i nezname. Jak najednou cela dedina byla tak malicka, ze jsem ji dokazala za chvili obejit. Vzdyt prece od naseho baraku k bytovkam to byla na detskem kole takova streka a ted je to sotva par kroku. A tak jsem se snazila opet prosmejdit vsechny ulice a ulicky, vrazit si do pameti kazdicky barak, strom, lavicku a tvare lidi, protoze….Protoze kdovi, kdy se tady zase takhle budu prochazet.

A po cele dva mesice jsme na par malickych vyjimek nevytahli paty z vesnice. Mela jsem dost lagosskych nekolikahodinovych zacp, nebo libanonskych predvadejich se oslav. Nas zivot tady byl jen Anicka a cela ma rodina, kde vsichni jako vrabci bydlime na jednom konci ulice. Tety, strycove i babicka s dedou. Kazdy den nas navstevoval take muj bratr s manzelkou a dcerou Lucinkou, ktera se s Anickou vzdy tak bourlive vitaly, objimajici se a rechtajici se na cely dum, aby se za par minut mohly detsky postuchovat o par hracek. Pozdeji se Lucince narodila sestricka Terezka, kvuli ktere jsme si i letenky oddalili, aby jsme se ji dockali. A druhy braska, ktery kdyz me daval na me narozeniny 33 cervenych ruzi, zustala jsem stat jak oparena. A jeho pritelkyne Hanka, ktera vzdy nosila pro Anicku vsemozne dobroty, ktere ji posilala jeji mamka. A pak hlavne babicka ke ktere se jako prvni Anicka poprve na svych vratkych nozkach rozbehla pres pul obyvaku a deda, ktereho vitala s usmevem po kazdem prichodu z prace. A moji pratele, kteri me jezdili navstevovat a se kterymi jsme stravili hezky cas, ale taky ostatni ve vesnici, kteri se k nam chovali moc hezky. Vsichni tihle lide vytvorili nase prazdniny nejkrasnejsimi prazdninami pro nas vubec.

A tak jsem mozna z nostalgie, mozna z volani mych korenu zatouzila po tech skoro deseti letech zivota v zahranici, alespon na chvili, na rok nebo i vice, vratit se do sve rodne zeme a uzit si ji plnymi dousky. Ne kvuli tomu jidlu a vsemu tomu vyberu, ktery se tam nabizi, ale kvuli tomu, ze nezalezi kolikati zememi jsem prosla a co ve me zanechali, co vsechno jsem se tam naucila a prijmula za sve, ale protoze na dne sveho vlastniho ja jsem porad ceska jako poleno a moje rodna zeme i pres spoustu nedostatku, je me porad ze vsech tech zemi nejblizsi. Ale hlavne proto, ze prestizni mezinarodni skoly Lagosu ani ctyri reci, kterymi na Anicku mluvime ji nevynahradi blbnuti s dedou a babickou.

A tak mozna, nekdy, snad…..Kdovi???? Kez by, aspon zase na chvili…

pátek 14. října 2011

a taky trochu cestovani ...

A aby jsme z toho vseho oslavovani nezblbnuli, odjeli jsme se take trochu kulturne vyzit. Dve jmena, ktera k Libanonu neodmyslitelne patri jsou Khalil Gibran a Svaty Charbel. A my se tak vypravili do jejich rodnych mist.

Khalil Gibran se narodil roku 1883 ve meste Bsharri, ktere je pro me jednim z nejkrasnejsich mist v Libanonu a proto sem take kazde prazdniny jezdime. Asi 40 minut jizdy autem z domu stale vys a vys do hor, a pote kolem nadherneho udoli Kadisha. V Bshari je jak rodny dum Gibrana tak i jeho muzeum, ktere se nachazi na konci mesta postaveno na vyvysenine, ze ktere je nadherny pohled na cele udoli. V muzeu se nesmi fotit, ale na stenach muzete spatrit jeho obrazy, kterymi proslul jeste drive nez svou literarni tvorbou. Najdete tu take jeho knihovnu, ve ktere vedle sebe lezi svazky klasicke literatury tak i nabozenskych a filozofickych del z celeho sveta. Pro me, ktere se kolena podlamuji i v Narodnim divadle, je tohle misto neco neuveritelneho, jakoby jsme vstoupili na chvili do jineho sveta. Do Gibranova sveta. A kdyz  jsme ve sklepeni muzea vstoupili do do skaly vytesane mistnosti a stanuli jsme tvari pred pohrebni truhlou, ve ktere spocivaji Gibranovi ostatky zustala jsem nema uplne.





A protoze je Libanon mala zeme, pokracovali jsme od Bshare asi pul hodinu cestou jeste vys do vesnice Bekaa Kafra, kde se narodil nejvyznamejsi libanonsky svaty. Svaty Charbel. Libanonci veri na zazraky tak moc, ze vam snad kazdy rekne nejakou malou historku, kde a jak jim svaty Charbel pomohl. A tak proto je v kazde rodine nekolik muzu se jmenem Charbel a aby to nebylo nekterym divkam lito, existuje uz i divci varianta jmena Charbela, se kterou ja jsem tedy jeste ale nesetkala, zato Charbelu muzu znam desitky.





středa 12. října 2011

Slova jako ranni cervanky - Chalil Dzibran


Mam te rad, muj bratre, at jsi jakykoli - at se modlis v kostele, klecis v chramu a nebo v mesite uctivas Boha. Ty i ja, oba jsme deti viry. Nejrozlicnejsi cesty nabozenstvi jsou jako prsty na milujici ruce one nejvyssi bytosti. Tato ruka se vztahuje ke vsem, nabizi vsem dovrseni ducha a touzi vsechny obejmout. - Ideje

Vetsina nabozensky zalozenych lidi hovori o Bohu, jako by byl muzskeho rodu. Pro mne vsak je matkou stejne jako otcem. On je oboji, otec i matka zaroven. Zena je materske bozstvi. K otcovskemu bozstvi lze dospet rozumem nebo darem predstavivosti. Ale k materskemu bozstvi je mozno dospet pouze srdcem - prostrednictvim lasky. Laska je posvatne vino, proudici ze srdci bohu, kteri je vlevaji do srdci lidi. - Ideje

Jak mohu ztratit viru ve spravedlnost zivota, kdyz sny toho kdo spi na peri, nejsou krasnejsi nez sny toho, kdo spi na zemi? - Pisek a pena

Jen po stezce noci se dojde k rannnim cervankum. - Pisek a pena

Moudrá slova představitele východní kultury. Jako ranní červánky propojují noc a den, jež k sobě nerozlučně patří, stejně tak promlouvají slova Chalíla Džibrána o skryté jednotě protikladů života, silou lásky spojují výšiny ducha s hloubkou srdce. Chalíl Džibrán emigroval již v mládí do Severní Ameriky, a tím jeho život vytvořil oblouk mezi Starým světem Orientu a Novým světem Spojených států. Po celý život se pak snažil propojit oba dva tyto póly. Citáty z jeho díla ukazují také jeho boj proti otroctví materialismu, touhu po vnitřní svobodě člověka, proti bezcitným lidským zákonům, proti obojaké morálce mocných. Ve svých úvahách se zasazuje i za osvobození ženy a vztahem ženy a muže. Milovníci Džibrána, kteří znají jeho díla Prorok a Zahrada prorokova, Písek a pěna a další jistě nebudou tímto výborem zklamáni.

Nejste uzavreni ve svych telech ani pripoutani ke svym domum a polim. Vase prave ja dli nad horami a potuluje se s vetrem. Neni to neco, co se blizi ve slunci, aby se ohralo, nebo si hloubi diru v temnote, aby bylo jistejsi.
Je to svobodne stvoreni, duch, objimajici zemi a pohybujici se ve vesmiru. - Prorok

Vsechno, co ma na tomto svete vyznam, vznika z jedne jedine myslenky nebo z jednoho jedineho vnitrniho pocitu cloveka. Vsechno, co se nam dnes zda jasne z del a vymozenosti minulych stoleti, bylo kdysi skrytou myslenkou v mozku nejakeho muze nebo hlubokym citem v srdci nejake zeny.

Silenec neni mene hudebnikem nezli ty nebo ja; pouze nastroj, na nemz hraje, je ponekud rozladeny.

Liska pozorovala pri vychodu slunce svuj stin a pravila: "Dnes v poledne chci zhltnout velblouda." Cele rano patrala po velbloudech. V poledne se opet zahledela na svuj stin a rekla: "I mys mi postaci."

a slavili.......

Na svateb jsme behem tech dvou tydnu, co jsme prazdninovali v Libanonu, byli pozvani hned na nekolik. Nejdulezitejsi pro nas ale byla svatba Rogeroveho bratra Romea. O randeni a svatbach v Libanonu jsem tu uz drive psala, o predsvatebnim setkani rodin take, tak ted muzu alespon popsat jak takova svatba v krestanske rodine probiha. Nejdulezitejsim bodem, jako urcite vsude jinde, je kolik chcete do sve svatby investovat penez. Jsou rodiny, ktere jsou schopne udelat svatby honosne, citajici nekolik tisic hostu, slavicich po nekolik dni, jako napriklad svatba jednoho bohateho synka z Miziary, ktera se uskutecnila letos v zari na ostruvku Mykeny v Recku a trvala cely tyden. A aby se svatebcane nenudili o zabavu se starali svetoznami zpevaci. Ne kazdy ma vsak tak bohateho taticka, ktery by byl do svatby ochoten investovat stovky tisic dolaru, v tom pripade vam nezbyde nic jineho nez si udelat svatbu pekne doma ve sve vlasti. Ale i svatby v Libanonu jsou vetsinou velice nakladne. Rodiny citajici nekolik desitek clenu musite pozvat, protoze i vy jste na svatbe jejich deti byli nebo pujdete a tak svatby o dvou stech svatebcanu jsou jakymsi standartem. Na techto okacich vydelavaji samozdrejme ruzne firmy, jen pujceni satu pro nevestu i tech nejobycejnejsich, ktere by v Cesku stali mnohonasobne mene vyjde na zhruba dva tisice dolaru. Malokdo ale chce saty z pujcovny, protoze onosene se nenosi a kazda nevesta chce byt originalni. Na takove saty usite na miru si nachystejte klidne i tak petkrat vice nez za ty pujcene. Pozadu nechteji byt ani svatebcanky, kde jinde by se take mohly poradne ukazat nez na neci svatbe. Make up a uprava vlasu je dohodnuta s pritomnym vizazistou uz hodne dopredu, a neexistuje, ze by jste si vzali stejne saty na dve svatby po sobe, proste jedna svatba jedny saty, ktere vam pak vetsinou lezi ladem skladem ve skrini. Libanon je pak rajem nakupu, coz libanonky stejne delaji s velikou oblibou. A jeste vetsim rajem je pro ruzne navrhare, ale i dovozce satu. A jelikoz kazdy chce byt in a tvrde zde plati primitivni cim drazsi tim prestiznejsi, najdete tu v ruznych buticich obleceni, ktere v obchodech v USA stoji treba 40 dolaru ve vyprodeji, zde se ale napina ve vyloze s vysackou 300 dolaru a vice, a to jsou ty levnejsi privezene varianty. Saty libanonskych navrharu stoji daleko vice. O navrharich jeste nekdy napisu. 
K vybranemu obleceni pak bud vy anebo agentura, ktera vam celou svatbu zarizuje a organizuje objedna jidlo, restauraci nebo resort, pro svatby k tomu vyhrazeny, a nejakou zabavu, to znamena zivou tanecni skupinu nebo znameho zpevaka, cim znamejsi tim lepsi, o vasi svatbe se tak bude dlouho mluvit ;)) 
Darem pak nevesta dostane zlate sperky nebo se svatebcanum posilaji penize na otevreny ucet.

A kde na to ti lide s nekolika detmi berou? Tak to bych take rada vedela :))) 

A ted uz zpet ke svatbe Romea..

Den pred svatbou vam z ucty k vam rodina i pratele poslou ruzne kvetinove kose, kterymi si vyzdobite svuj dum a ktere slouzi v den svatby jako dekorace k foceni..Svatba se kona vetsinou v podvecernich hodinach, takze az se nevesta vrati od kadernika a vizazisty cekaji uz jeji hoste na spolecne foto. Hodiny tak stoji nevesta na miste na ktere miri kameraman a fotograf a cela rodina se strida v pozovani. Na fotce nevesta Mirella s rodici.

V zenichove dome se take foti...




Ti kteri uz maji odfoceno muzou treba tancovat ;)


Rodice zenicha se svymi bratry a sestrami ( vyraz ucty k nevestine rodine) odjizdi do domu budouci snachy, kde se take veseli...Zenich se svedkem a ostatni hoste cekaji v kostele..


Svatebni pruvod jde pak za ruzneho provolavani a radostnych vykriku ke kostelu...


Kostel byva vzdy vyzdoben kvetinami...



Po obradu se opet foti a foti, aby meli zenich a nevesta pamatku na svuj den...
A pak svatebni hostina... Momentalne nekteri novomanzele kvuli snizenim nakladu na honosne svatby misto predrazenych oslav ve velkolepych restauracich davaji prednost tzv. bufete. Tohle obcerstveni bylo na terase kostela..
A pak uz jen i u nas znama tradice hazeni kvetinou a muze se jet do domu manzelovych rodicu, kde nevesta musi kousek uplacaneho testa nalepit nad ram dveri. To ma symbolizovat stastne a spokojene manzelstvi. Pote uz zustava v byte ci dome, ktery manzel koupil ci pronajmul a zaridil, on je totiz ten ktery se bude starat o financni zabezpeceni rodiny a svou zenu si vsemozne hyckat ;)

úterý 11. října 2011

A v Libanonu jsme pak slavili.....

Libanonci miluji oslavy. Na prazdniny prileti rodiny s detma, ktere jinak ziji v zahranici a probihaji svatby, narozeniny, krtiny a spoustu dalsich prilezitosti se dobre najist, napit, zatancovat si a hlavne se sejit vsichni pohromade. A i kdyz Anicka oslavila svuj prvni rok uz v Nigerii, museli jsme ji stejne jeste udelat narozeninovou party v Libanonu. Narozeniny deti se neslavi jen v rodinnem kruhu, ale zvou se predevsim ostatni deti, a to muzou byt jak sestrenice nebo bratranci oslavence, tak take kamaradi, spoluzaci nebo proste kdokoliv, koho si na oslavu chcete pozvat. Pak se jen rozhodnete, kde vse bude probihat, jestli u vas doma, nebo nekde v restauraci. Vetsina lidi dava prednost restauracim, kde se nemusi starat o jidlo a ktere maji uz i svuj narozeninovy program. Dulezite take je, aby jste vsem detem, ktere jste pozvali koupili nejaky malicky darecek jako podekovani za prichod a za darek od nich. A pak uz muzete nerusene slavit....

My slavili doma...


Dort byl samozdrejme kupovany, takovy by se me nikdy nepovedl ;) 


Dulezite je hodne jidla a piti...



A take zabava pro deti, aby se nenudili.. 

Anicka take napjate sledovala...

Deti byli nadsene...

A kouzelnice mela obrovsky uspech...

Pote se krajel dort...

Spolecne fotce s babickou, dedou a strycem Romeem...


Doslo take na pinatu, v Libanonu novodoby zvyk puvodem snad z Ciny, dnes ale znamy predevsim z Mexika. Z papiru si vyrobite jakoukoliv krabici neboli bednu, kterou nazdobite a ktera se naplni sladkostmi a mensimi darky. Jen davejte pozor, aby jste ji pro male deti nemeli prilis vysoko ;)



A po pinate to vypadalo asi takhle..Starsi deti sbirali bonbony a ty mladsi se aspon vyfotili ;)