pátek 30. září 2011

Vejce a ja - Betty MacDonaldova



Behem plavby do Victorie se Bob tvaril jako dobre zapracovany urednik pojistovny a hovoril znalecky a podrobne a dlouho o premiich, pripojisteni a zivotnich pojistkach a ja jsem ucinila predsevzeti, ze se zeptam maminky, kolik mam nastudovat o pojistovani, abych mohla svemu muzi pomahat, ale abych se mu zas moc nepletla do prace, a premitala jsem, jake pritelkyne asi jsou manzelky zamestnancu pojistovny.
Na zpatecni ceste z Victorie hovoril Bob o svem detstvi na ranci v Montane, kde se pestovalo obili, o studiich na zemedelske fakulte a o svem prvnim zamestnani - byl spravcem na velike slepici farme. O obilnarskem ranci vypravel s nadsenim, s jakym by clovek vzpominal na svych prvnich patnact let prozitych na galejich, a usoudila jsem, ze povazuje praci v zemedelstvi za tvrdou a nevdecnou.
Ale potom zacal o tom slepicim podniku a pohraval si s kazdou drobnustkou tak laskyplne jako matka s prvnim strevickem sveho mimina. Kdyz dosel k cislum - cena za slepici a za vejce, cena za tucet vajec, vyhoda otevrenych vybehu, ctverecni metry pripadajici na jednu slepici - vyslovoval je s takovou touhou, ze naslouchat lhostejne bylo jako pokouset se plavat klidne ve vodnim viru. A nakonec mi povedel, ze nasel mistecko na pobrezi - casto tam pry jezdiva na sluzebni cesty - mistecko jako stvorene pro slepici farmu a ze by se to mohlo koupit skoro zadarmo. A co pry si o tom myslim? Co jsem si o tom myslela? Inu, co bych si myslela, maminka mi vstepovala, ze manzel musi byt stastny ve sve praci, a jestli chtel byt Bob stastny ve slepicarstvi, byla to jeho vec. Ja jsem umela udelat majonezu, narovnat rohy prosteradla a rozsvitit svicky na stole prostrenem
na veceri, a tak slepici farma nebo pojistovna, ja si svuj udel splnim.

Slavný autobiografický román popisuje se značným odlehčením život na slepičí farmě, kterou s manželem Bobem založili a zvelebili - v civilizací nedotčeném, panenském koutě severozápadní Ameriky. Život v primitivních podmínkách a s nelaskavým manželem nebyl pro ženu zvyklou na město uspokojivý.
Kniha je odrazem prvního manželství americké spisovatelky, která své nepříliš šťastné manželství na zapadlém venkově zažehnávala tím, že o něm s humorem psala. Kniha se po svém vydání v roce 1945 stala okamžitým bestsellerem a brzy byla přeložena do většiny světových jazyků. Sarkasmus autorky se trefil do všeoebecné nálady panující těsně po válce. Autorka i její rodina si zažila období slávy, pozornosti médií a značně si polepšila finančně. Stojí také na počátku tzv. ženské literatury.


Predtim, nez jsem souzila s Bobem, jsem se s kuraty stretla pouze jedenkrat, kdyz me bylo jedenact.
Lezela jsem na brise v nasi sitove houpacce, zavesene mezi dvema gravensteinskymi jablonemi v zahrade u domu v Laurelhurstu, vytahovala jsem stebla travy, cucala sladky stonek a pozorovala Layettu, babincinu oblibenou barredrockskou slepici, jak zene hejno svych ctrnacti doma vysezenych nacepyrenych zlutych kuratek spadanymi listky jablonovych kvetu a pod nizkymi kvetoucimi kdoulemi. Tento sentimentalni utrzek meho detstvi mel hodne daleko ke stovkam a stovkam nazloutle bilych, pipajicich, pachnoucich, mrnavych nesmyslu, ktere zjara promenily muj zivot ve zly sen.
Priznavam se, ze jsem se nemohla nasich kuratek dockat a ze jsem stravila mnoho stastnych hodin v ocekavani jejich prichodu, kontrolujic teplomer, blazena v teple a cistote nove lihne.
Ale ke svemu zalu jsem zjistila, ze kuratka jsou hloupa, ze smrdi, ze je clovek musi krmit, davat jim pit a dohlizet na ne prinejmensim kazde tri hodiny. Nesnazi se naprosto o nic, nez o to, aby se nacpala pod lihen a dala se zabit, aby nastrkala sve pitome hlavicky do napajedel tak hluboko, az se utopi, aby se napila studene vody a posla, aby dostala B.W.D., slepici mor nebo nejakou jinou chorobu, ktera znamenala okamzitou smrt. Tyhle mrnave priserky si navzajem klovou oci a udobavaji si nohy, az jim z nich zbudou jen krvave pahyly.

Žádné komentáře: