čtvrtek 8. září 2011

Chlapec v pruhovanem pyzamu - John Boyne

Kdyz Bruno prisel jednoho dne ze skoly domu, s prekvapenim zjistil, ze v jeho pokoji je sluzebna Marie - ta, ktera v zivote nezvedla hlavu a divala se jenom na koberec -, vytahuje mu ze skrine jeho veci a uklada je do ctyr velkych drevenych beden. Davala do nich dokonce i to, co mel schovane az uplne vzadu, co bylo jenom jeho a nikomu do toho nic nebylo.
   "Co to delate?" zeptal se ji co nezdvorileji, ackoliv se mu vubec nezamlouvalo prijit domu a zjistit, ze se mu ve vecech hrabe cizi clovek, ale matka mu vzdy kladla na srdce, ze se musi k Marii chovat slusne, ze by nemel napodobovat zpusob, jakym s ni mluvi jeho otec. " Prestante prosim sahat na moje veci." 
   Marie jen zavrtela hlavou a kyvla smerem ke schodisti, kde se prave objevila maminka. Byla to vysoka zena s bohatymi rusymi vlasy, ktere si svinute vkladala do sitky vzadu na siji. Nervozne si mnula ruce, jako by se prihodilo neco, o cem se ji vubec nechtelo mluvit anebo cemu proste nemohla verit.
   "Mami," Bruno k ni udelal par kroku a zeptal se: "Mami, proc se mi Marie hrabe ve vecech?"
   "Ona je bali"


Devítiletý německý chlapec Bruno neví nic o konečném řešení židovské otázky, ani o koncentrácích. Neví nic o strašlivém utrpení, které jeho národ uvalil na miliony Evropanů. Ví jenom to, že byl odtržen od svého šťastného domova v Berlíně a převezen do odporného domu uprostřed oplocené pustiny, kde se nemůže ani zabavit, ani si najít přátele. Až se jednoho dne setká se stejně starým chlapcem Šmuelem, který žije podobně vykořeněný život, jenže na druhé straně vysokého plotu. I on, jako ostatní, nosí pruhované pyžamo. Bruno je zvídavý a přátelství se Šmuelem mu dá příležitost zjistit, co se to za tím plotem vlastně děje. Proto si i on oblékne pruhované pyžamo a protáhne se dovnitř, netuše, že jeho nevinná zvědavost ho dovede k odhalení strašlivé pravdy. Mladistvý čtenář prožívá s Brunem krok za krokem zmatek dítěte náhle přesazeného z pohodlného života ve městě do pusté krajiny utrpení a neštěstí.


Bruno si svou otazku dobre promyslel,pral si, aby tentokrat znela naprosto presne, nechtel znit drze nebo nevychovane.
"Kdo jsou vsichni ti lide tam venku?"
   Otec naklonil hlavu doleva a zatvaril se mirne zmatene. "No prece vojaci, Bruno. A sekretariat. Proste zamestnanci. Vzdyt uz je davno znas."
   "Ne, ja nemyslim tyhle. Myslim ty lidi, co se na ne divam z okna. V tech baracich, tam v dalce. Vsichni jsou stejne obleceni." 
   "Aha, ty myslis tamty lidi." Otec kyvl a lehce se usmal. "Ti lide...vis, to nejsou vubec lidi, Bruno."
   Chlapec se zachmuril. "To ze nejsou lidi?" Nebyl si jisty, co tim chce rict.
   "Ve smyslu, jak my tomu rozumime. Ale s temi si vubec nelam hlavu, nemaji s tebou vubec nic spolecneho. A ty nemas nic spolecneho s nimi. Zkratka snaz se usadit co nejlepe ve svem novem domove a bud hodny chlapec. To je vsechno, co po tobe zadam. Prijmi situaci jaka je, a vsechno bude mnohem snadnejsi."


 Kdyz uz pochodoval skoro hodinu a dostaval hlad, rozhodl se, ze je toho zkoumani pro tento den az dost, ze udela nejlip, kdyz se otoci a pujde zpatky. Nicmene prave v tu chvili se daleko na obzoru objevila drobna tecka. Privrel oci a pokousel se rozpoznat, co by to asi mohlo byt. Bruno si vzpomnel, ze jednou v nejake knize cetl, ze se nejaky muz ztratil v pousti, a protoze nemel ani jidlo ani vodu, zacal mit predstavy, ze pred sebou vidi skvele restaurace a uzasne fontany, ale kdyz se z nich pokusil najist a napit, vyparili se mu pred ocima, v rukou mu zustal jen hrsti pisku. Co kdyby to byl i jeho pripad? 
  Pri tech uvahach ho nohy nesly az k te vzdalene tecce, z niz se mezitim stala skvrna a ze skvrny se rychle udelala kanka. A z kanky se zahy stala figurka, a kdyz Bruno prisel jeste bliz, zjistil, ze to neni ani tecka, ani skvrna, ani kanka, ani figurka, ale postava.
   Byl to chlapec.


"Ja vim jenom to," spustil Smuel, "ze nez jsme sem prijeli, tak jsme vsichni, tedy tatinek, maminka, ja a muj bratr Josef, bydleli v malem byte nad obchodem, kde tatinek vyrabel hodiny. Kazde rano jsme se v sedm hodin rano spolecne nasnidali, ja pak sel do skoly a tata sel spravovat hodinky, ktere mu lidi prinesly, anebo vyrabel nove. Ja jsem mel take krasne hodinky, ktere mi dal, ale uz je nemam. Mely zlaty plast a kazdy vecer pred spanim jsem si je natahoval, sly uplne presne."
"Co se s nimi stalo?"
"Sebrali mi je."
"Kdo?"
"No prece vojaci," odpovedel Smuel, jako by to bylo uplne samozdrejme.
"No a pak se zacalo vsechno menit. Jednou jsem prisel ze skoly domu a nasel maminku, jak pro nas vsechny dela pasky ze zlute latky a na kazdou kresli hvezdu. Takovouhle." Prstem nakreslil do prachu sesticipou hvezdu.
"Rekla nam, ze pokazde, kdyz jdeme ven, musime si navleknout tuhle pasku."
Muj otec nosi take pasku," pridal se Bruno. "Ma ji pripevnenou na rukavu sve uniformy. Je moc pekna. Ma jasne cervenou barvu a to, co je na ni namalovane, je cerne a bile." Ted zase on namaloval prstem do prachu obrazek hakoveho krize.
"Ale kazda paska je jina, ze jo?"
"Mne jeste nikdo zadnou pasku nedal," postezoval si Bruno.
"Ale ja jsem nikdy zadnou nechtel," opacil Smuel.
"To je jedno, ja bych urcite nejako chtel. Ale nemuzu se rozhodnout kterou, jesli tu tvoji, nebo otcovu." 


"Ahoj, Bruno," pozdravil pritele, kdyz ho videl prichazet.
"Ahoj, Smueli, odpovedel Bruno.
"Nebyl jsem si jisty, jestli se uvidime, kdyz tak prselo a tak vubec, myslel jsem si, ze mozna das prednost tomu zustat doma."
"Chvili to bylo nerozhodne," souhlasil Bruno, "pocasi bylo fakt priserne."
  Smuel kyvl a naprahl ruce a Bruno otevrel pusu nadsenim. Kamarad mu podaval par pruhovanych pyzamovych kalhot, pyzamovy kabatek a navic jeste hadrovou cepici, uplne stejnou, jakou mel sam na hlave. Nic z toho nevypadalo zvlast ciste, ale byl to koneckoncu jenom prevlek a Bruno davno vedel, ze spravni badatele si potrpi na spravne prevleky.
"Porad mi chces pomoct najit tatinka?" zeptal se ho Smuel nejiste, a Bruno rychle prikyvl.
 "To se vi," opakoval svuj slib, ackoliv hledani Smuelova taty nebylo pro neho v tuto chvili tak dulezite jako naplneni touhy seznamit se zblizka se zivotem na druhe strane plotu.

"Myslim, ze uz je cas, abych sel domu. Doprovodis me zase k plotu?"
   Smuel otevrel pusu k odpovedi, ale v tu chvili zaznelo ostre hvizdnuti a deset vojaku - to bylo vic, nez Bruno kdy videl pohromade - odrizlo urcity usek tabora, a byla to prave ta cast, kde stali Bruno se Smuelem.
   "Co se deje?" zeseptal Bruno. "Co je to?"
   "To se nekdy stava. Nuti lidi aby se dali na pochod."
   "Na pochod! Copak ja muzu nekam pochodovat? Ja musim domu, je uz cas na veceri. Mame pecene hovezi."
   "Pst!" Smuel prilozil prst k ustum. "Nic nerikej, nebo se rozzuri."
   Bruno se zamracil, ale byla tu jista uleva. Videl, jak se na teto strane tabora shlukuje mnozstvi lidi v pruhovanych pyzamech, vetsinou je vojaci postrkovali pred sebou, takze on a Smuel byli schovani uprostred velkeho mnozstvi lidi a nebylo na ne videt. Nechapal, proc se kazdy tvari tak ustrasene - vzdyt pochodovani nakonec neni nic hrozneho - chtel jim septem rict, ze se nic nedeje, protoze velitelem tabora je jeho otec, a jestlize on si preje, aby delali prave tohle, tak je to uplne v poradku.
   Dalsi hvizdnuti, tentokrat se skupina lidi, muselo jich byt kolem stovky, vydala na pomaly pochod, s Brunem a Smuelem porad ve stredu. Nekde vzadu doslo k jakemusi pozdvizeni, par lidem se asi nechtelo pochodovat, ale Bruno byl prilis maly, aby videl, co se tam deje, potom uz jen slysel hlasite rany, znelo to jako vystrely, ale nevedel to jiste.
   "Bude to pochodovani trvat dlouho?" septl, protoze se mu uz silne ozyval zaludek.
   "Myslim, ze ne. Jenze lidi, kteri sli pochodovat, jsem pak uz nikdy nevidel. Ale nemyslim si, ze to bude trvat dlouho," odpovedel mu taky septem Smuel.



5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Byl to prekrasny film. Po jeho shlednuti v kine jsem asi dve hodiny sedela a premyslela.... Tvoje Marci

Radunkaaa řekl(a)...

Heh, to je neuvěřitelný! Právě tuto knížku jsem četla ve Španělsku.. jsme na sebe nějak zajímavě propojené ;-))

Btw, kdy zas napíšeš článek ze života? Chybí mi to, a to jak články ze současnosti, tak pokračování toho, jak jste se s Rogerem společně protloukali životem 'na začátku' :-)

eM řekl(a)...

Ahoj Moni, kam ses vytratila? Jste v Čechách? :)

Monika řekl(a)...

Radu snad o vikendu, cekam na kabel k fotaku at hodim nejake fotky pac na psani moc casu neni ;)) A do tech pribehu se snad casem zase pustim, to me bavilo psat ;)

Moni jeste v Cesku, uz mesic a pul a dva mesice z Nigerie, pac jsme byli jeste 14 dni v Libanonu, takze na blog prave nemam vubec cas. A v Cesku se nam tak libi, ze jsme si to jeste o 2 tydny prodlouzili ;)) Ale o vikendu stahnu konecne nejake fotky z fotaku tak je sem dam, jak Anicka cestovala letadlem ;))))

eM řekl(a)...

Achjo :) Tak pozdravuj naše drahé Česko a užívejte si babího léta :) K nám konečně přichází léto (dneska dvacet šest stupínků :))!!