pátek 30. září 2011

Vejce a ja - Betty MacDonaldova



Behem plavby do Victorie se Bob tvaril jako dobre zapracovany urednik pojistovny a hovoril znalecky a podrobne a dlouho o premiich, pripojisteni a zivotnich pojistkach a ja jsem ucinila predsevzeti, ze se zeptam maminky, kolik mam nastudovat o pojistovani, abych mohla svemu muzi pomahat, ale abych se mu zas moc nepletla do prace, a premitala jsem, jake pritelkyne asi jsou manzelky zamestnancu pojistovny.
Na zpatecni ceste z Victorie hovoril Bob o svem detstvi na ranci v Montane, kde se pestovalo obili, o studiich na zemedelske fakulte a o svem prvnim zamestnani - byl spravcem na velike slepici farme. O obilnarskem ranci vypravel s nadsenim, s jakym by clovek vzpominal na svych prvnich patnact let prozitych na galejich, a usoudila jsem, ze povazuje praci v zemedelstvi za tvrdou a nevdecnou.
Ale potom zacal o tom slepicim podniku a pohraval si s kazdou drobnustkou tak laskyplne jako matka s prvnim strevickem sveho mimina. Kdyz dosel k cislum - cena za slepici a za vejce, cena za tucet vajec, vyhoda otevrenych vybehu, ctverecni metry pripadajici na jednu slepici - vyslovoval je s takovou touhou, ze naslouchat lhostejne bylo jako pokouset se plavat klidne ve vodnim viru. A nakonec mi povedel, ze nasel mistecko na pobrezi - casto tam pry jezdiva na sluzebni cesty - mistecko jako stvorene pro slepici farmu a ze by se to mohlo koupit skoro zadarmo. A co pry si o tom myslim? Co jsem si o tom myslela? Inu, co bych si myslela, maminka mi vstepovala, ze manzel musi byt stastny ve sve praci, a jestli chtel byt Bob stastny ve slepicarstvi, byla to jeho vec. Ja jsem umela udelat majonezu, narovnat rohy prosteradla a rozsvitit svicky na stole prostrenem
na veceri, a tak slepici farma nebo pojistovna, ja si svuj udel splnim.

Slavný autobiografický román popisuje se značným odlehčením život na slepičí farmě, kterou s manželem Bobem založili a zvelebili - v civilizací nedotčeném, panenském koutě severozápadní Ameriky. Život v primitivních podmínkách a s nelaskavým manželem nebyl pro ženu zvyklou na město uspokojivý.
Kniha je odrazem prvního manželství americké spisovatelky, která své nepříliš šťastné manželství na zapadlém venkově zažehnávala tím, že o něm s humorem psala. Kniha se po svém vydání v roce 1945 stala okamžitým bestsellerem a brzy byla přeložena do většiny světových jazyků. Sarkasmus autorky se trefil do všeoebecné nálady panující těsně po válce. Autorka i její rodina si zažila období slávy, pozornosti médií a značně si polepšila finančně. Stojí také na počátku tzv. ženské literatury.


Predtim, nez jsem souzila s Bobem, jsem se s kuraty stretla pouze jedenkrat, kdyz me bylo jedenact.
Lezela jsem na brise v nasi sitove houpacce, zavesene mezi dvema gravensteinskymi jablonemi v zahrade u domu v Laurelhurstu, vytahovala jsem stebla travy, cucala sladky stonek a pozorovala Layettu, babincinu oblibenou barredrockskou slepici, jak zene hejno svych ctrnacti doma vysezenych nacepyrenych zlutych kuratek spadanymi listky jablonovych kvetu a pod nizkymi kvetoucimi kdoulemi. Tento sentimentalni utrzek meho detstvi mel hodne daleko ke stovkam a stovkam nazloutle bilych, pipajicich, pachnoucich, mrnavych nesmyslu, ktere zjara promenily muj zivot ve zly sen.
Priznavam se, ze jsem se nemohla nasich kuratek dockat a ze jsem stravila mnoho stastnych hodin v ocekavani jejich prichodu, kontrolujic teplomer, blazena v teple a cistote nove lihne.
Ale ke svemu zalu jsem zjistila, ze kuratka jsou hloupa, ze smrdi, ze je clovek musi krmit, davat jim pit a dohlizet na ne prinejmensim kazde tri hodiny. Nesnazi se naprosto o nic, nez o to, aby se nacpala pod lihen a dala se zabit, aby nastrkala sve pitome hlavicky do napajedel tak hluboko, az se utopi, aby se napila studene vody a posla, aby dostala B.W.D., slepici mor nebo nejakou jinou chorobu, ktera znamenala okamzitou smrt. Tyhle mrnave priserky si navzajem klovou oci a udobavaji si nohy, az jim z nich zbudou jen krvave pahyly.

úterý 27. září 2011

Pred odletem .....

Tak jsem zase zpet. Sice jeste ne zpet v Nigerii, ale zpet tady na blogu. Uz pres dva mesice totiz prazdninujeme a tak na nejake psani zatim nebyl absolutne cas. Ale vezmeme to pekne po poradku...

Nigerijska viza nam nakonec za uplatky prodlouzili a my jsme byli radi, ze se nemusime ucastnit neprijemneho handrkovani na letisti.

Anicce jsme jeste stihli prodlouzit libanonsky pas, jehoz platnost byla rok, na dalsich pet let a cely tento proces trval na libanonske ambasade snad jen 10 minut, kdy vratny vybral penize a odnesl jeji pas, aby nas za pet minut odvedl k pani sekretarce, kde jsme podepsali dokument a odnesli si prodlouzeny pas, na kterem se bude dalsich pet let vyjimat fotka trimesicni Anicky ;)


Stihli jsme jeste oslavit Rogerovi narozeniny...


A taky Aniccine narozeniny, kdy svuj dort ozobavala v tradicnim nigerijskem kaftanku ;)


Nakoupili jsme spoustu suvenyru, ktere bohuzel museli zustat v Libanonu, kvuli omezenemu poctu kg v letadlech ceskych aerolinii a nasi vybavou na chladnejsi pocasi ;)




A pak na prelomu cervence a srpna, kdyz uz si vsechny nase kamaradky s detmi davno uzivaly prazdnin ve svych rodnych zemich, prisel take nas cas k odletu. Aby jsme se s Anickou nemuseli ucastnit ruznych prutahu a cekani na letisti, vyresila to za nas firma uplne nejlepe. Den pred odletem si prijela jedna pani jak pro zavazadla, tak pro pasy a druhy den rano jsme prisli na letiste, kdyz uz nase kufry putovali na pasu smer letadlo. Pani nas - bez nas, aniz by nas pracovnik za prepazkou vubec videl a identifikoval- odbavila a provedla VIP zonou a po 10 minutach ( i se zouvanim botu pred detektorem - nejaka novinka) jsme uz sedeli v odletove hale a tesili se na to, jak Anicka cely den nezamhourivsi oka, bude urcite v letadle alespon chvili spat...

Po pripoutani a vzletu to jeste vypadalo nadejne...


Za par minut ji vsak vzorne sezeni omrzelo, jelikoz v letadle je preci tolik veci na zkoumani. A tak se dalsich 7 hodin zmenilo pro nas ve zkousku na nervy.. Knourani, ze nemuze lozit po letadle vsude kam si umane. Rev, kdyz jsme ji zakazovali tahat za vlasy pana, co spal o sedadlo pred nama. Pan to nastesti bral s humorem, ale o to mene hyperaktivni Anicku chapala maminka sedici za nama, jejiz devitimesicni holcicka po celou dobu sedmi hodin vzorne sedela a ukusovala chleba, ktery zapijela mlekem. Kdyz se ji chtelo spat sama si povytahla polstarek a usnula a po vzbuzeni opet vzorne pokracovala v jidle. A tak podle sebe soudim tebe maminka hodne holcicky i pres nase ujistovani, ze Anicka prave dojedla vydatny obed uznala, ze nechce sedet, protoze ma hlad a zacala ji cpat ruzne dobroty. V momente kdy ale zjistila, ze nez jeji hodna holcicka sni jednu malou susenku letadlo uleti stovky kilomentru a do Anicky susenka zapadla behem sekundy a dozadovala se dalsich a dalsich a mezitim stejne stihla delat veci po svem, tedy nurat po celem letadle, jak my rikame na Morave, zanechala mila maminka krmeni nasi Anicky a nechala ji svemu osudu.. A tak Anicka nurala kde se dalo ;))))





čtvrtek 8. září 2011

Chlapec v pruhovanem pyzamu - John Boyne

Kdyz Bruno prisel jednoho dne ze skoly domu, s prekvapenim zjistil, ze v jeho pokoji je sluzebna Marie - ta, ktera v zivote nezvedla hlavu a divala se jenom na koberec -, vytahuje mu ze skrine jeho veci a uklada je do ctyr velkych drevenych beden. Davala do nich dokonce i to, co mel schovane az uplne vzadu, co bylo jenom jeho a nikomu do toho nic nebylo.
   "Co to delate?" zeptal se ji co nezdvorileji, ackoliv se mu vubec nezamlouvalo prijit domu a zjistit, ze se mu ve vecech hrabe cizi clovek, ale matka mu vzdy kladla na srdce, ze se musi k Marii chovat slusne, ze by nemel napodobovat zpusob, jakym s ni mluvi jeho otec. " Prestante prosim sahat na moje veci." 
   Marie jen zavrtela hlavou a kyvla smerem ke schodisti, kde se prave objevila maminka. Byla to vysoka zena s bohatymi rusymi vlasy, ktere si svinute vkladala do sitky vzadu na siji. Nervozne si mnula ruce, jako by se prihodilo neco, o cem se ji vubec nechtelo mluvit anebo cemu proste nemohla verit.
   "Mami," Bruno k ni udelal par kroku a zeptal se: "Mami, proc se mi Marie hrabe ve vecech?"
   "Ona je bali"


Devítiletý německý chlapec Bruno neví nic o konečném řešení židovské otázky, ani o koncentrácích. Neví nic o strašlivém utrpení, které jeho národ uvalil na miliony Evropanů. Ví jenom to, že byl odtržen od svého šťastného domova v Berlíně a převezen do odporného domu uprostřed oplocené pustiny, kde se nemůže ani zabavit, ani si najít přátele. Až se jednoho dne setká se stejně starým chlapcem Šmuelem, který žije podobně vykořeněný život, jenže na druhé straně vysokého plotu. I on, jako ostatní, nosí pruhované pyžamo. Bruno je zvídavý a přátelství se Šmuelem mu dá příležitost zjistit, co se to za tím plotem vlastně děje. Proto si i on oblékne pruhované pyžamo a protáhne se dovnitř, netuše, že jeho nevinná zvědavost ho dovede k odhalení strašlivé pravdy. Mladistvý čtenář prožívá s Brunem krok za krokem zmatek dítěte náhle přesazeného z pohodlného života ve městě do pusté krajiny utrpení a neštěstí.


Bruno si svou otazku dobre promyslel,pral si, aby tentokrat znela naprosto presne, nechtel znit drze nebo nevychovane.
"Kdo jsou vsichni ti lide tam venku?"
   Otec naklonil hlavu doleva a zatvaril se mirne zmatene. "No prece vojaci, Bruno. A sekretariat. Proste zamestnanci. Vzdyt uz je davno znas."
   "Ne, ja nemyslim tyhle. Myslim ty lidi, co se na ne divam z okna. V tech baracich, tam v dalce. Vsichni jsou stejne obleceni." 
   "Aha, ty myslis tamty lidi." Otec kyvl a lehce se usmal. "Ti lide...vis, to nejsou vubec lidi, Bruno."
   Chlapec se zachmuril. "To ze nejsou lidi?" Nebyl si jisty, co tim chce rict.
   "Ve smyslu, jak my tomu rozumime. Ale s temi si vubec nelam hlavu, nemaji s tebou vubec nic spolecneho. A ty nemas nic spolecneho s nimi. Zkratka snaz se usadit co nejlepe ve svem novem domove a bud hodny chlapec. To je vsechno, co po tobe zadam. Prijmi situaci jaka je, a vsechno bude mnohem snadnejsi."


 Kdyz uz pochodoval skoro hodinu a dostaval hlad, rozhodl se, ze je toho zkoumani pro tento den az dost, ze udela nejlip, kdyz se otoci a pujde zpatky. Nicmene prave v tu chvili se daleko na obzoru objevila drobna tecka. Privrel oci a pokousel se rozpoznat, co by to asi mohlo byt. Bruno si vzpomnel, ze jednou v nejake knize cetl, ze se nejaky muz ztratil v pousti, a protoze nemel ani jidlo ani vodu, zacal mit predstavy, ze pred sebou vidi skvele restaurace a uzasne fontany, ale kdyz se z nich pokusil najist a napit, vyparili se mu pred ocima, v rukou mu zustal jen hrsti pisku. Co kdyby to byl i jeho pripad? 
  Pri tech uvahach ho nohy nesly az k te vzdalene tecce, z niz se mezitim stala skvrna a ze skvrny se rychle udelala kanka. A z kanky se zahy stala figurka, a kdyz Bruno prisel jeste bliz, zjistil, ze to neni ani tecka, ani skvrna, ani kanka, ani figurka, ale postava.
   Byl to chlapec.


"Ja vim jenom to," spustil Smuel, "ze nez jsme sem prijeli, tak jsme vsichni, tedy tatinek, maminka, ja a muj bratr Josef, bydleli v malem byte nad obchodem, kde tatinek vyrabel hodiny. Kazde rano jsme se v sedm hodin rano spolecne nasnidali, ja pak sel do skoly a tata sel spravovat hodinky, ktere mu lidi prinesly, anebo vyrabel nove. Ja jsem mel take krasne hodinky, ktere mi dal, ale uz je nemam. Mely zlaty plast a kazdy vecer pred spanim jsem si je natahoval, sly uplne presne."
"Co se s nimi stalo?"
"Sebrali mi je."
"Kdo?"
"No prece vojaci," odpovedel Smuel, jako by to bylo uplne samozdrejme.
"No a pak se zacalo vsechno menit. Jednou jsem prisel ze skoly domu a nasel maminku, jak pro nas vsechny dela pasky ze zlute latky a na kazdou kresli hvezdu. Takovouhle." Prstem nakreslil do prachu sesticipou hvezdu.
"Rekla nam, ze pokazde, kdyz jdeme ven, musime si navleknout tuhle pasku."
Muj otec nosi take pasku," pridal se Bruno. "Ma ji pripevnenou na rukavu sve uniformy. Je moc pekna. Ma jasne cervenou barvu a to, co je na ni namalovane, je cerne a bile." Ted zase on namaloval prstem do prachu obrazek hakoveho krize.
"Ale kazda paska je jina, ze jo?"
"Mne jeste nikdo zadnou pasku nedal," postezoval si Bruno.
"Ale ja jsem nikdy zadnou nechtel," opacil Smuel.
"To je jedno, ja bych urcite nejako chtel. Ale nemuzu se rozhodnout kterou, jesli tu tvoji, nebo otcovu." 


"Ahoj, Bruno," pozdravil pritele, kdyz ho videl prichazet.
"Ahoj, Smueli, odpovedel Bruno.
"Nebyl jsem si jisty, jestli se uvidime, kdyz tak prselo a tak vubec, myslel jsem si, ze mozna das prednost tomu zustat doma."
"Chvili to bylo nerozhodne," souhlasil Bruno, "pocasi bylo fakt priserne."
  Smuel kyvl a naprahl ruce a Bruno otevrel pusu nadsenim. Kamarad mu podaval par pruhovanych pyzamovych kalhot, pyzamovy kabatek a navic jeste hadrovou cepici, uplne stejnou, jakou mel sam na hlave. Nic z toho nevypadalo zvlast ciste, ale byl to koneckoncu jenom prevlek a Bruno davno vedel, ze spravni badatele si potrpi na spravne prevleky.
"Porad mi chces pomoct najit tatinka?" zeptal se ho Smuel nejiste, a Bruno rychle prikyvl.
 "To se vi," opakoval svuj slib, ackoliv hledani Smuelova taty nebylo pro neho v tuto chvili tak dulezite jako naplneni touhy seznamit se zblizka se zivotem na druhe strane plotu.

"Myslim, ze uz je cas, abych sel domu. Doprovodis me zase k plotu?"
   Smuel otevrel pusu k odpovedi, ale v tu chvili zaznelo ostre hvizdnuti a deset vojaku - to bylo vic, nez Bruno kdy videl pohromade - odrizlo urcity usek tabora, a byla to prave ta cast, kde stali Bruno se Smuelem.
   "Co se deje?" zeseptal Bruno. "Co je to?"
   "To se nekdy stava. Nuti lidi aby se dali na pochod."
   "Na pochod! Copak ja muzu nekam pochodovat? Ja musim domu, je uz cas na veceri. Mame pecene hovezi."
   "Pst!" Smuel prilozil prst k ustum. "Nic nerikej, nebo se rozzuri."
   Bruno se zamracil, ale byla tu jista uleva. Videl, jak se na teto strane tabora shlukuje mnozstvi lidi v pruhovanych pyzamech, vetsinou je vojaci postrkovali pred sebou, takze on a Smuel byli schovani uprostred velkeho mnozstvi lidi a nebylo na ne videt. Nechapal, proc se kazdy tvari tak ustrasene - vzdyt pochodovani nakonec neni nic hrozneho - chtel jim septem rict, ze se nic nedeje, protoze velitelem tabora je jeho otec, a jestlize on si preje, aby delali prave tohle, tak je to uplne v poradku.
   Dalsi hvizdnuti, tentokrat se skupina lidi, muselo jich byt kolem stovky, vydala na pomaly pochod, s Brunem a Smuelem porad ve stredu. Nekde vzadu doslo k jakemusi pozdvizeni, par lidem se asi nechtelo pochodovat, ale Bruno byl prilis maly, aby videl, co se tam deje, potom uz jen slysel hlasite rany, znelo to jako vystrely, ale nevedel to jiste.
   "Bude to pochodovani trvat dlouho?" septl, protoze se mu uz silne ozyval zaludek.
   "Myslim, ze ne. Jenze lidi, kteri sli pochodovat, jsem pak uz nikdy nevidel. Ale nemyslim si, ze to bude trvat dlouho," odpovedel mu taky septem Smuel.