sobota 23. července 2011

Divka s buraky

Vsimla jsem si ji uz drive, kdyz sla proti nam v upnutych, dzinovych kratasich a bilo-zlute pruhovanem, usmudlanem triku, s pohledem uprenym do zeme a pravou rukou pridrzujice obrovsky tac na hlave. Nemela jsem u sebe penize, abych na ni zavolala a nechala si nasypat par vybornych, varenych buraku do plastoveho sacku. Nezpomalila, ani nezvedla hlavu a nekyvla na pozdrav, jak to delaji ostatni, kdyz se mijime na ulici, ale prosla kolem nas, jako by jsme tam nebyli, jakoby neslysela drncajici kocar narazejici do drobnych kaminku a stebetajici Anicku v nem, jakoby nebyla soucasti tohoto sveta.

A pak jsem ji potkala znovu, pred vraty naseho domu. Tentokrat se nase pohledy setkaly, nase cesty se na par minut zkrizily. “Pockej tu prosim na me, prinesu si penize” rekla jsem ji a ona uz opet s pohledem uprenym k zemi sundala z hlavy tac a posadila se na drevenou lavici u zdi. “Za tri sta” podavala jsem ji bankovky a ona, aniz by si je hned vzala, plnila dlouhymi prsty arasidy do rezave plechovky, kterou odmerovala dane mnozstvi a sypala je do cerneho, igelitoveho sacku. Delala to automaticky, bez jedineho slova, bez zbytecnych pohybu s pohledem uprenym k zemi, do dalky, nebo vsude mozne jenom ne na nas. Na dotazy neodpovidala a kdyz se nase pohledy opet setkaly a na jejich rtech se zachvelo neco jako usmev, roztrepala se ji brada a oci opet rychle zaborila do zeme. Nevedela jsem, co si mam myslet. Je nema? Nemluvi anglicky? Ma strach nebo se jen tak moc stydi? Mozna vsechno tohle dohromady.

Byla tak odlisna od ostanich divek a zen, co tu denodenne potkavam. Nemela tradicni saty, ani jizvy ve tvari, ani paruku, ani zluty odstin vybelene pleti po kremech a zmalovanou tvar, aby se co nejvice podobala beloskam. Byla prirozena, hubena a krehka, neuveritelne krehka. Mela cokoladove hnedou, sametovou plet, kratoucke vlasy zvyraznujici jeji kulatou lebku, ostre rezane plne rty a male oci. A v tech ocich se odrazelo neco, co jsem nedokazala odhadnout, v tech ocich, co porad tekali a nechteli se na me podivat jakoby bylo vepsano, ze ona vi o zivote sve. Byla krasna, neuveritelne krasna, jinou krasou nez tou, co se ukazovaly lagosske panicky nebo evropske divky.

A tak jsme tam staly v tichosti naproti sobe, obe dve uplne odlisne, kazda z jineho prostredi z jinych zemi, jedna evropanka, druha africanka, jedna ze zdeneho domu, druha z tech, co bydli v chatrcich, jedna snad sotva dvacetileta, druha v naruci s deckem, jedna cerna a druha bila.

Kdyz me pak opet mlcky predala sacek s buraky a vzala si ode me penize, nasadila si hubenyma rukama tac na hlavu a pomalym tempem kracela pryc. A ja tam stala s pohledem uprenym do dali na vzdalujici se, cernou siluetu mlade divky, dokud me nevyrusilo mumlani modlitby a pleskot rukou o modlitebni koberecek Ibrahima kousek ode me. Veliky Boze......A v ten moment jsem pocitila neuveritelnou pokoru k zivotu.

4 komentáře:

Dáša řekl(a)...

Až mi naskočila husí kůže...

Anonymní řekl(a)...

To je ale poetické, Moni... palec nahoru!
Monika O.

Anonymní řekl(a)...

super:)paja ostrovanka

Anonymní řekl(a)...

Jak ty dokážeš Božka nádherně popisovat.....hm