pátek 29. července 2011

Kdyz se chce, tak to jde

Kdyz se rekne diplomacie vetsina z nas si predstavi elegantne oblecene zeny a muze, vybranou mluvu, schopnost predchazet problemum, ochotu poradit, pomoci a spoustu jinych, spise tech lepsich vlastnosti. Tak by to take melo byt v pripade lidi, kteri zastupuji nasi Ceskou republiku v zahranici na ceskych ambasadach. Bohuzel ale ti, co ziji delsi dobu v zahranici se spise shodnou o opaku. Nebrani telefonu, otevirani ambasad a smluveni schuzek, jak se zachce zamestnancum, povysovani se, neporadek v papirech, neovladani ciziho jazyka, nedostatecnost informaci, pomlouvani zemi, kde momentale ziji atd. Jestlize mate co docineni nejen s jednou ambasadou, ale hned s nekolika, nabudete tak dojmu, ze do diplomatickych sluzeb se zarucene dostanou jen dcerusky a synackove z vyssich vrstev, kteri si bohati tatinkove posilaji na dobre posty do zahranici. Nekteri pak bez absolutne zakladnich informaci o zemepise a vseobecnem prehledu zjisti, ze jsou i jine zeme nez Ceska republika a ne vsechny jsou na jeji urovni. A co ted, kdyz uz podepsali smlouvu na dobu urcitou? Aspon to osladime tem co tu ziji, aneb proboha jak tu muzou vubec zit a pomalicku budeme odpocitavat, kdy z tehle otresne zeme muzeme vypadnout. Tohle byla alespon do nedavne doby nejen moje zkusenost a moje presvedceni, ale take vetsiny mych znamych. Slecna, ktera na ceske ambasade v Madridu po vstupu do EU nevedela, jestli teda muzeme cestovat na obcansky prukaz nebo ne a odkazovala me zavolat si na cizineckou policii v CR.  A celkove zmrseni nasich svatebnich dokumentu na teze ambasade a konzulatu v Benidormu s tim, ze jsme tyden pred svatbou nevedeli, jestli se vubec budeme brat, jestli nam ty papiry vubec stihnou poslat a vyridit, kdyz lhuta 3 mesicu uz byla davno prekrocena. Ve Spojenych Arabskych Emiratech v Abu Dhabi pak uznani nasi svatby a vydani ceskeho oddaciho listu probehlo absolutne bez problemu a v danem casovem useku, jen si pani zamestnankyne neopustila trapnou, jizlivou poznamku, ze se muj muz umel vyborne ozenit a ze ted uz urcite pujdeme do te Evropy ( rozumej – vzal si te jenom kvuli vizu;). To, ze jsme se prave pristehovali ze Spanelska a o navratu zatim vubec nepremysleli, bohuzel nevedela. Stihla si ale postezovat, jak jsou Emiraty otresne, jak vlastne byla otresna i zeme, kde pracovala na ambasade predtim a ze otresna bude urcite i ta zeme, kam ji zase poslou. V Libanonu to zase bylo to, ze vam reknou, ze nepotrebujete schuzku a kdyz do Beirutu dojedete, nechteji vas pustit dovnitr, protoze schuzku nemate. A v Nigerii pro zmenu nebrali telefony a neodepisovali na emaily. A tak jsem si tu jednou postezovala, vypsala se a vykricela a clanek potom zase smazala s tim, ze mozna je to jen ma zkusenost (a nebo spise vymenili zamestnance ;) a jako by to byla pravda, vse se najednou v dobre obratilo a tak to sem zase pisu, abych si na ambasady jenom nestezovala ;)

Kdyz jsme v Libanonu vyrizovali Aniccinu narodnost, cech, ktery na ambasade pracuje nam poradil mistni prekladatelku-cesku a tim jsme usetrili cas posilanim dokumentu do CR. Ve smluvene schuzce nas pak poslal na kafe a mezitim vyplnil kopu formularu s tim, ze on uz vi co ma vyplnit a tak to bude rychlejsi. Po vybornem kafe ve Starbucksu jsme jen prijeli dane dokumenty podepsat a odjeli domu. A za ani ne tri mesice prisel email z ambasady, ze Aniccin cesky rodny list je u nich a uschovaji me jej do te doby, az si jej prijedu vyzvednout.

A v Nigerii jsem nedavno volala na ambasadu s tim, ze potrebujeme nova viza pro Rogera a i kdyz by se melo delat vse osobne na ambasade v Abuji, domluvili jsme se na odeslani formularu postou a presne za dva tydny byla viza hotova a velice prijemny pan, ktery me nikdy nezapomel poprat prijemny den, se jeste omlouval, ze to trvalo tak dlouho, ale ze musi dodrzovat pro ne dane lhuty. Celkove telefonaty a vyrizovani s ceskou ambasadou v Abuji byla ma nejprijemnejsi zkusenost.

Takze kez by jsme tak rychle vyridili i ceska viza pro Anicku do libanonskeho pasu v Beirute, kdyz uz jsem tak pozde zjistila, ze se od cervence deti do pasu rodicu nezapisuji a nasi nejmensi tak musi mit cestovni doklad svuj. No a pak uz muzeme letet na nasi vytouzenou dovolenou do Ceska, kde dovyrizujeme zbytek a hlavne si uzijeme prazdnin s celou rodinou.

středa 27. července 2011

Postylka

Tak me to proste nedalo a tu jedinou detskou postylku, co tu nabizi nejvetsi obchodnak Shoprite v Lagosu, jsem proste musela s jeji cenou vyfotit. Nigerie opravdu neni levna zeme, jak si nekdo muze myslet. Vetsina veci, hlavne ty pro nas pristehovalce, se musi dovazet a ceny pak dosahuji neuveritelnych vysek. Treba tahle postylka made in china, ktera je tak malicka, ze by se do ni stezi veslo dite jednoho roku. Mozna proto taky uz tam stoji snad pul roku, ne-li vice. 

A kolik stoji? 20.000 korun ceskych. No nekupte to ;))



sobota 23. července 2011

Divka s buraky

Vsimla jsem si ji uz drive, kdyz sla proti nam v upnutych, dzinovych kratasich a bilo-zlute pruhovanem, usmudlanem triku, s pohledem uprenym do zeme a pravou rukou pridrzujice obrovsky tac na hlave. Nemela jsem u sebe penize, abych na ni zavolala a nechala si nasypat par vybornych, varenych buraku do plastoveho sacku. Nezpomalila, ani nezvedla hlavu a nekyvla na pozdrav, jak to delaji ostatni, kdyz se mijime na ulici, ale prosla kolem nas, jako by jsme tam nebyli, jakoby neslysela drncajici kocar narazejici do drobnych kaminku a stebetajici Anicku v nem, jakoby nebyla soucasti tohoto sveta.

A pak jsem ji potkala znovu, pred vraty naseho domu. Tentokrat se nase pohledy setkaly, nase cesty se na par minut zkrizily. “Pockej tu prosim na me, prinesu si penize” rekla jsem ji a ona uz opet s pohledem uprenym k zemi sundala z hlavy tac a posadila se na drevenou lavici u zdi. “Za tri sta” podavala jsem ji bankovky a ona, aniz by si je hned vzala, plnila dlouhymi prsty arasidy do rezave plechovky, kterou odmerovala dane mnozstvi a sypala je do cerneho, igelitoveho sacku. Delala to automaticky, bez jedineho slova, bez zbytecnych pohybu s pohledem uprenym k zemi, do dalky, nebo vsude mozne jenom ne na nas. Na dotazy neodpovidala a kdyz se nase pohledy opet setkaly a na jejich rtech se zachvelo neco jako usmev, roztrepala se ji brada a oci opet rychle zaborila do zeme. Nevedela jsem, co si mam myslet. Je nema? Nemluvi anglicky? Ma strach nebo se jen tak moc stydi? Mozna vsechno tohle dohromady.

Byla tak odlisna od ostanich divek a zen, co tu denodenne potkavam. Nemela tradicni saty, ani jizvy ve tvari, ani paruku, ani zluty odstin vybelene pleti po kremech a zmalovanou tvar, aby se co nejvice podobala beloskam. Byla prirozena, hubena a krehka, neuveritelne krehka. Mela cokoladove hnedou, sametovou plet, kratoucke vlasy zvyraznujici jeji kulatou lebku, ostre rezane plne rty a male oci. A v tech ocich se odrazelo neco, co jsem nedokazala odhadnout, v tech ocich, co porad tekali a nechteli se na me podivat jakoby bylo vepsano, ze ona vi o zivote sve. Byla krasna, neuveritelne krasna, jinou krasou nez tou, co se ukazovaly lagosske panicky nebo evropske divky.

A tak jsme tam staly v tichosti naproti sobe, obe dve uplne odlisne, kazda z jineho prostredi z jinych zemi, jedna evropanka, druha africanka, jedna ze zdeneho domu, druha z tech, co bydli v chatrcich, jedna snad sotva dvacetileta, druha v naruci s deckem, jedna cerna a druha bila.

Kdyz me pak opet mlcky predala sacek s buraky a vzala si ode me penize, nasadila si hubenyma rukama tac na hlavu a pomalym tempem kracela pryc. A ja tam stala s pohledem uprenym do dali na vzdalujici se, cernou siluetu mlade divky, dokud me nevyrusilo mumlani modlitby a pleskot rukou o modlitebni koberecek Ibrahima kousek ode me. Veliky Boze......A v ten moment jsem pocitila neuveritelnou pokoru k zivotu.

čtvrtek 14. července 2011

Kousek Ceska co zahreje ;)

Taky jste vzdy radi, kdyz v cizine najdete neco, co vam pripomene nasi domovinu? Taky vas to vzdy zahreje u srdicka? Tak tenhle cesky, cokoladovy liker, vyrobeny v Plzni a zakoupeny ve Sparu v Lagosu, me zahral dvojnasob ;))


středa 13. července 2011

Najdza hvezdy v srdci - Iva Pekarkova


Muz, ktery ovlada slunce. Na svetlince v busi, daleko od vesnice, se mezi plantainovniky tyci osamely dum. Rodina, ktera si ho tu postavila, se uz pred lety odstehovala. Ted v nem bydli mistni - kluci se uculuji - a z housti se vynori seschly nahy deda. "Sorry," septa mi nas hlavni pruvodce, starsi bracha kluka, kteryho jsme zadali o doprovod. "Zapomeli jsme ti rict, ze nenosi kalhoty." 
   Snazim se byt cudna, ale neni proste mozne nespatrit obrovske brokos, ktere se mu bimbaji pod svrasklou zadnici.
  "Oblec si kalhoty," prosi ho pruvodci. "Je tady dama." On se skutecne oblece a potom stoji ve dverich te barabizny, rukou mava ze strany na stranu a posunuje po obloze modr. Mluvi jazykem,  kterymu ani Kenny poradne nerozumi -  je z kmene Urhobo a tuhle rec misi s jazykem benin a nejspis i se svym vlastnim jazykem, ktery si vymyslel docela sam.
   "Ovlada slunce," objasni nam kluci. "Kazdy rano mu poruci, aby vyslo, a kazdej vecer, aby zapadlo." Rikaji to trochu s usklebkem a trochu vazne. Nejsou si tak docela jisti, jestli je tenhle pan blazen. Nejsou si tak docela jisti, jestli skutecne slunce neovlada. Co kdyby mu jednou porucil, aby se zastavilo na obloze a prazilo nepretrzite po mnoho dnu, az by vsichni uschli zizni? Co kdyby mu jednou rano rekl, ze se tentokrat nemusi obtezovat - a zadny vychod slunce nebude? Kazdopadne jsou kluci na muze, ktery ovlada slunce, dost vlidni.
   Cim se tenhle pan zivi, to nikdo nevi, mozna si nasucho opeka plantainy, ktere mu tady vsude rostou, mozna je polyka za syrova. Ze by si rozdelal ohen, to tady jeste nikdo nikdy nevidel. Kdyby nebydlel tak daleko v busi, urcite by mu vesnicane tu a tam neco prinesli. Takhle mu nenosi nikdo nic, nikdo se sam do buse neodvazi. Zato tenhle pan ma pro strach udelano. V deset vecer, kdyz vsichni vesnicani sedi doma a vubec se jim nechce ven, pry tenhle chlapik beha po lese a z duchu, co tu litaj, si nic nedela. Nema ostatne co ztratit. Mel se ve sve risi stat obou - kralem, ale vladnout se mu nechtelo a saman z jeho vesnice se nastval. Navzdy mu zatemnil mozek, zije takhle uz buhvikolik let, nikdo ho nepamatuje jinak. Snad trochu krade na polich - ale i kdyby, nikdo se mu neodvazi postavit. Je mozna saman, mozna blazen. Kazdopadne je mistni rarita. 
   Odchazime a pan, co nechtel byt kralem, za nama cosi krici urhobsky a dal naviguje slunce po obloze.
   Za dve hodiny mu rekne, aby zapadlo.
   K dalsim atrakcim vesnice Ute patri dum, ve kterem se zitra bude konat svatba, farma, kde pestuji dva drave pary bez letek, a ostatne i dum nasich pruvodcu. Vyznacuje se kozou boxerkou, ktera se postavi kazdemu, kdo ji napadne, kdyby byl jakkoli velky, a tim nejobrovstejsim kohoutem na svete, zhruba velikosti pudla, ktery ma prave tak bojovou povahu.
   Dali jsme klukum celych pet se naira, prestoze si vubec o nic nerekli, a cestou z rudohnedeho blata jsme se probahnili zpet.
   A i kdyz tohle vsechno, co o tehle vesnici pisu, vam mozna vubec nepripadalo zajimavy, i kdyz jsme mozna navstivili jen uplne obycejnou "moderni"vesnici ( kde ani nebyly hlineny chatrce, ani tam netancili zmalovani valecnici v sukynkach z travy), tak me v tom okamziku pripadalo, ze se prede mnou na par hodin rozevrel docela novej, zaroven pratelskej a zaroven tajuplnej svet. Dalsi misto, kde bych chtela aspon par let zit.

Netradicni cestopis spisovatelky Ivy Pekarkove, tentokrat z nejlidnatejsi zeme Afriky, Nigerie.

Vyber si sve peklo
Clapek umre a prijde do pekla. Kdyz tam dorazi, zjisti, ze kazda zeme ma sve vlastni peklo. 
Nejdriv jde k brane nemeckeho pekla a pta se: " Co tu s vami delaji?"
"Nejdriv hodinu sedite v elektrickem kresle, pak hodinu lezite na lozi z hrebiku a potom prijde nemecky cert a cely den vas bicuje."
Chlapkovi se to vubec nelibi, a tak jde dal. Vyptava se v americkem pekle, britskem pekle, ruskem pekle, cinskem pekle, ale vsude dostane stejnou odpoved.
Konecne dorazi k nigerijskemu peklu. Pred nim stoji dlouha fronta hrisniku, snazicich se dostat dovnitr.
"Co tu s vami delaji?" pta se chlapek.
"Nejdriv hodinu sedite v elektrickem kresle, pak hodinu lezite na lozi z hrebiku a potom prijde nigerijsky cert a cely den vas bicuje."
"Ale to je uplne stejne jako ve vsech ostatnich peklech! Tak proc se vsichni chteji dostat prave sem?" divi se chlapek.
"Protoze tu vecne nejde proud, takze elektricke kreslo nefunguje. Hrebiky z loze uz davno nekdo ukradl a cert byval statni zamestnanec, takze sem dorazi, napise si prichod - a jde zase domu."


neděle 10. července 2011

Prsi, prsi jen se leje

Prsi, prsi jen se leje zpivala jsem Anicce kazdou chvili, kdyz zacali destove kapky tukat do oken. Je destova sezona a tak se prece neni cemu divit, kdyz sem tam zaprsi. I kdyz ono po pravde nezaprsi jen sem tam, ale prsi kazdy druhy, ne-li kazdy- den a to neni jen nejake mirne poprchavani, ale poradna tropicka prutrz mracen, ktera trva hodiny a hodiny. “Tahle destova sezona je nejaka silna” stezovali si vsichni zamestnanci po prichodu do prace, kdyz byli promoceni na kost “aby tak hodne prselo to si teda nepamatujeme” dodavali a to same nam potvrzovali vsichni nasi znami, kteri tu uz nekolik desitek let ziji nebo se tu i narodili. Jelikoz Lagos nema kanalizaci, ktera by asi stejne takove mnozstvi vody nepobrala, zustava voda v ulicich. Auta, alespon ty vetsi to projedou, a chodci si vyhrnou kalhoty az po kolena a brodi se. Bohuzel ne tak dnes.

Prsi, prsi jen se leje zpivala jsem male kdyz jsme vyjizdeli ke znamym, kam jsme byli pozvani na obed. Od brzkeho rana se spustil sileny lijak a kdyz jsme nasedali do auta na dvore uz bylo asi tak 5 cm vody, ale to nic neni, to tu mame v obdobi destu skoro porad.  Po hezky stravenem dnu, kdy se nase skoro stejne stare holcicky dosytosti vyradily, my jsme se s kamaradkou podivaly na fotky a chlapi se na dvorku pod pristreskem vykecali jsme se zacali balit k odjezdu. Bylo uz docela pozde a neradi by jsme domu jeli az za uplne tmy, preci jen to trva skoro hodinu. Cesta probihala v poradku, sem tam jsme museli sice zpomalit kvuli obrovskym kaluzim na silnici a desti kteremu sterace nestihali, ale jeste porad to slo. Ne tak posledni dva kilometry. “Proboha proc tamto auto jede pozpatky?” divili jsme se a nechapali jak nekdo na nekolikaproudove silnici muze tak riskovat. Ale v ten moment uz jsme videli vracet se i ostatni auta. “Zacpa. Asi tam bude bouracka. Neni divu v tomhle pocasi” zhodnotil situaci nas sofer. Az kdyz jsme se priblizili a videli jsme vodu, vodu a zase jenom samou vodu. V jednom pruhu odstavene auta a autobusy, lidi snazici se je roztlacit nebo aspon natlacit na bok silnice a ostatni jeste fungujici, jedouci krokem a modlici se, aby zrovna to jejich auto nechciplo a dovezlo je domu. “Mame jeep, to musi zvladnout” utesovali jsme se s Rogerem i kdyz uz voda na moji strane dosahla ke dverim. Lijak neprestaval a to co se delo venku bylo silene. Snad kazde druhe auto zustalo stat a lide je tak nechavali a utikali pryc, vedle nich stali prazdne autobusy, vsude plavali kopy odpadku a lidem na nekterych mistech dosahovala voda az skoro do pasu. “Jed, jed, jed” prosila jsem v duchu nase auto, kdyz v nem uz po nekolikate poradne zahrcelo a koberec pod nohama zacal vlhnout. Zacinala jsem byt pekne nervozni, protoze v aute by jsme zustat nemohli, kdovi jak ta voda bude pribyvat a vyjit ven do toho lijaku s Anickou v naruci jsem si ani nedokazala predstavit. A preci tam byli lidi, kteri nemeli na vyber. S miminkama v naruci vybihali z aut a brodili se vodou. Kam? Dojit az domu to v takovem pocasi prece nemuzou a pockat na autobus, kdyz vetsina uz jich nepojizdnich stala kolem cesty. Jeli jsem krokem a davali preveliky pozor kam jedou auta pred nama. A asi za hodinu jsme ujeli nejhorsi dvoukilometrovy usek. Pak nas jeste to same cekalo kousek od naseho domu a nakonec jsem konecne s Anickou v naruci vyskocila do asi triceti centimetrove vody na nasem dvore. Do domu nastesti nedosahla.

Libanonske aerolinie okamzite odvolali lety a na zitrek byl pry v Lagosu vyhlasen den volna, stejne by se nikdo do prace nedostal. A tak budeme mit destove prazdniny, ale prsi prsi Anicce pro jistotu zpivat nebudu, ted by to chtelo nejakou o slunicku, aby nam to tu vysusilo.

Podivejte se co dokaze udelat ne vic nez 12 hodin deste a omluvte spatnou kvalitu fotek je to foceno kamarady na mobil.






středa 6. července 2011

Cim ji uspat?

“Dej ji panadol, dej ji panadol, dej ji panadol” zni vzduchem jako mantra rada vsech moznych libanonskych teticek, kamaradek, znamych a neznamych, kteri nas nekolikrat denne pocti svou navstevou, jak je to v Libanonu zvykem. “Na co panadol?” ptam se nechapave. “Vsak ji nic neni, vzdyt je zdrava” kroutim hlavou a sklanim se nad dvoumesicni Anickou. “Na ty vetry prece, to ji ulevi a bude spat” radi me jedna z nich. “Panadol na vetry?” vykulim oci. “Joooo” zazni sborove. “Dvoumesicnimu miminku?” lapu po dechu. “Joooo” ozve se zase mistnosti.

“Dej ji panadol, ulevi se ji od te bolesti” radi me porad dokola, kdyz Anicka ve trech mesicich sem tam, jako vsechny ostatni miminka, zabreci. “Od jake bolesti zase?” ptam se uz vycerpane s pocitem spatne matky, ktera neni schopna vycitit, ze jeji dite necim trpi a naopak vsichni ostatni kolem vi presne co ji je. “Zuby lezou ji zuby” zni dalsi zhodnoceni zdravotniho stavu Aniccky, pri kterem do ni pry akutne musim nalit lzicku lepiveho sladkeho sirupu. “Zuby ve trech mesicich? Na ne ma snad jeste cas ne?”prohlizim Anicce dasna a ve zbytku me unavene mysli nadavam sama sobe, ze jsem preci jen mela jet rodit do Ceska do naseho klidu, kdy si kazdy dojde miminko prohlidnout a potichu zase odejde bez zbytecnych rad a otravnych pripominek a kdyz uz, tak neco tatkne podotkne a ne ze vam cela rozvrstvena rodina cely celicky den stoji za zady a kazdy vi vsechno uplne nejlepe, daleko lepe nez vy matka, ktera ma svuj matersky instinkt. “Jo jo zuby, protoze Anna Maria je inteligentni bude mit brzo zuby” zazni za mnou vestecka rada, ktera nejen predvida brzky prurez dolnich jednicek Anicky, ale take ve trech mesicich uz dokaze odhadnout jeji inteligenci a ja se nad tou odpovedi potichu dusim smichy.

Po priletu do Nigerie se me neuveritelne ulevilo. A prece jsem dobra matka pomyslela jsem si, kdyz to tu s ni zvladam sama, bez rodiny, bez babicek a kamaradek. Co potrebuji si vyctu v knizce, na internetu nebo se zeptam, ale nejsem bombardovana ze vsech stran dvacet let starymi, nevyzadanymi radami, jak a co mam delat. Ale spani se tu Anicce stejne o moc nezlepsilo. Uz od narozeni spi malo, nekdy ani nepotrebuje spat pres den a v noci stejne nemuze usnout. “Je to jeji charakter” rekla jsem uz nastvane kamaradce, kdyz me prisla navstivit a ja si jen tak posteskla, ze jsem v noci spala jen par hodin. ‘Ja pry byla taky takova” vysvetlovala jsem ji, co jsem vedela od mych rodicu. “Panadol, dej ji panadol” rypla me v mozku stara mantra pronesena kamaradkou. “Ulevi se ji a bude spat” pokracovala urcite dobre minena rada nevedoma toho, ze my v CR nejsme prasky az tak posedli a kdyz uz, tak radsi zkousime homeopatika. “Ne nedam. S vekem se ji to zlepsi a ted to musim vydrzet, to je jedine moje reseni” uzavrela jsem rec o Aniccine spacich nebo tedy spise nespacich manyrech.

“Co to je Baileys” pipla me vcera zprava na mobilu od te same kamaradky. “Alkohol” odepsala jsem ji v reakci na muj status na facebooku, na ktery jsem vypsala Aniccine prospane hodiny a se srandy dole pripsala “Mym resenim je : Baileys” Ten jsem si totiz ten den po nekolika letech koupila, protoze jsem na nej dostala chut a doma pomalicku ucucavala vedle Anicky v pozdnich hodinach skakajici po posteli, obdivujici kazdy knoflicek na mem tricku, kazdy obrazek v knizce, dirky na moskytiere a vse prozkoumavajici s takovym zajmem a aktivitou, ktere me jasne rikali, ze hodina jejiho spanku se jeste urcite neblizi. A tak jsem prechazela pipani mobilu a cetla uz snad po ste Jak se polamal mravenecek a Jak krtek ke kalhotkam prisel. Az pak za dlouho, kdyz se natrasani matrace pomalu a pomalu zmirnovalo az ustalo uplne a Anicka zacala pravidelne oddychovat ze spanku, vzala jsem si mobil, abych si precetla zmeskane zpravy. “Alkohol? Jses ty normalni? Ty ji davas alkohol? To je to tvoje reseni? Co na to Roger? Jak tak malemu decku muzes dat alkohol? Dej ji panadol, vzdy jsem ti to rikala dej ji panadol a bude spat.” Obratila jsem tedy do sebe sklenku ledem vychlazeneho vyborneho Baileys a pila a pila a pila, aby jsem usnula spankem nejtvrdsim a nezdalo se me o hnusnem detskem lepivem sirupu se jmenem Panadol.

pondělí 4. července 2011

V Africe nacerno aneb kdo to teda ma sakra tezsi

“Vase pasy” zazubi se zamestnanec cizinecke policie na lagosskem mezinarodnim letisti. Podavam mu muj cerveny a Rogeruv zeleny pas. Chlapik pomalicku listuje, zkouma kazdou stranku, kazde viza a kazde razitko. “Hm, hm Spanelsko, hm, hm Ceska republika, hm hm Emiraty, hm, hm oyibo ma penize co, hm hm oyibo ma residenci v poradku” zaklapne Rogeruv pas a vraci mu ho. “A co madam?” zazubi se znovu a s tou stejnou hlemyzdi rychlosti listuje mym pasem. “Aaa, aaa” udela pusou v Nigerii oblibeny zvuk, znacici neco objevneho, neco nepristupneho nebo prekvapiveho. “A to me teda rekni, co tu jako budes delat pul roku” klepe prstem na ma viza a culi se jako kdyby objevil Ameriku. “Zustanu tu s manzelem preci” odpovidam mu. “Aaa, aaa” kuli na me cerne oci a zacina psychicka bitva o to kdo ma silnejsi nervy. “Aaa, aaa s manzelem jo? Copak vam se nelibi nigerijske zeny?” otoci se na Rogera a snazi se protahovat cas stupidnima otazkama. “Kolik?” zeptame se na rovinu. Urednik odsune papiry ze stolu pod kteryma je schovana vyryta dira do stolu. Roger tam zasune stocenou bankovku a urednik vitezoslavne vezme razitko do ruky a na vedlejsi stranku platnych, nigerijskou ambasadou v Beirute vydanych a 500 dolaru stojicich viz, cvakne razitkem a dovnitr napise 2 mesice. Muzu tu zustat pouhe dva mesice, pak musim vycestovat a vratit se zpet.  “Dva mesice? Jak to ze dva mesice? Vzdyt mam viza na pul roku!” branim se. “Madam chcete projit s manzelem a nebo se sama vratit zpet do Beirutu?” zvedne vyhruzne prst a mavne na dalsiho v rade. “Taky z Libanonu? Aaa, aaa libanonci jsou velice stedri lide“ ozyva se za nami dalsi z jeho her, ktera povede k dnes uz nekolikatemu prostrcenemu balicku penez vyrezanou dirou ve stole.

Cekame na kufry, teda necekame, na co taky cekat dalsi hodinu nebo i daleko vic. Zavolate si nejakeho pikolika, kterych kolem vas postava nekolik, kdyz teda nehraje v rohu letiste v televizi fotbal a vsichni zamestnanci se nemackaji tam. Pikolikovi tak vrazite 1000 naira, 500 pro neho a 500 pro vykladace kufru z letadla. Ten utika k letadlu, rekne popis kufru a cislo a kufr mate do 15 minut na voziku, zatimco si ostatni jeste hoodne dlouho pockaji. Kdo nechce platit tak si pocka, to neplati jen na letisti, ale po cele Nigerii bohuzel. A dalsi kontrola a dalsi cekani na rulicku penez. “Co jsi me privezl k Vanocum z Oyibozeme?” ptaji se i mesic po Vanocich nebo rovnou na rovinu “Co pro me mas?” U poslednich dverich delicich zatuchle letiste stoji posledni chlapek aby zkontroloval vas pas a cislo vasich kufru. “Pas” usmeje se a vytoceny Roger odmitajici cekat dalsi stupidni otazky, protoze je jasne o co chlapkovi jde, mu vrazi do ruky 500 naira a rekne “ Tohle je muj pas.” Chlapik se uculi a rekne “Ty jses chytry clovek oyibo” a necha nas projit ven. Za 500 naira si tak nekdo muze nakrast kufru kolik chce. Venku pak za vama jdou k autu vsechna mozna i nemozna stvoreni co nechteji poctive pracovat a tahaji z vas penize. Jestlize nechcete problemy, platite. Beloch je preci bohaty. Nutno vsak rict, ze tyhle praktiky na letisti jsou mezi libanonci tak zname, ze nam firma pri kazdem cestovani dava asi 10. 000 naira na uplatky na letisti.

“Zase me zkratili viza” nadavam pak pokazde v aute. “Jak si to muzou dovolit? Vzdyt me to vydala ambasada, rikali, ze mam narok tu zustat pul roku, jestlize muj manzel ma pracovni povoleni  a vzdyt to mam i v pase napsane i cislo tve residence a pry to takhle libanonkam normalne delaji a staci to”  vztekam se zbytecne, protoze pri tehle korupci nema nikdo sanci s tim neco udelat. “Oni chteji prachy, protoze z tech co zaplatis na ambasade nic nemaji” rika me Roger. “Chovaji se jako by byli nejdulezitejsi zeme na svete a pritom by mohli byt radi, ze jim sem vubec jezdi turisti, kteri tu nechaji spoustu penez pri tech silenych cenach tady a jeste je okradaji. Ambasada dela problemy s vizama, musis mit milion papiru, kdyz sem chces jet a pak kdyz je za 500 dolaru dostanes jeste me je rozdeli po dvouch nebo trech mesicich. Copak si muzu dovolit kazdou chvili litat do Libanonu a zpet?” penim a za dva mesice misto toho abych odletela, firma plati dalsi penize za prodlouzeni mojich viz.

Ja vim, uz jsem o tomhle nekolikrat psala, protoze takhle presne to v nasem pripade probiha. Drz hubu a plat nebo te sem taky nemusim pustit, hraji s vami tuhle hru. A to oni opravdu muzou. O to vic jsem byla prekvapena naposledy, kdyz vsechno probihalo uplne ale uplne jinak. “Viza na rok dobre” bouchl chlapek razitkem a podal nam pasy. Na diru ve stole si samozdrejme ukazal, Roger zasunul prachy a sli jsme. Zadne cekani na kufry, ty uz byly na svem miste a cekaly na sve majitele. Letmo jsem prohledla pas a vidim jednicku, jako jeden rok, domnivala jsem se. Nevericne jsem kroutila hlavou, radovala se a pritom nechapala, ze to probehlo tak bez problemu. “Asi kvuli Anicce” rikal Roger “Asi nejsou vsichni stejni” branil je. A tim jsme na nas pas zapomeli az do vcerejska, kdyz jsem si tiskla letenky na prazdniny do Libanonu a Ceska a porad v nejake podezirave nejistote, kterou me tahle zeme uz naucila, ze by vsechno slo tak hladce, jsem ze zvedavosti do toho pasu nahledla. A ona je tam fakt jednicka, jenze hoooodne dole pod ni skoro neviditelnym pismem napsano MONTH. Takze ne rok, jak jsme si naivne mysleli, ale my dostali viza na jeden jediny mesic a od te doby jsme tu nacerno. V zivote by me totiz nenapadlo, ze viza vydane nigerijskou ambasadou na rok s poplatem 800 dolaru nam budou zkracena na mesic.  A zitra Roger pujde prodlouzit nas pobyt s tucnym uplatkem pro me i Anicku. Tahle se vydelavaji penize. Takze az me tu zase nekdo bude prosit o viza do Evropy a laterit jak je tezke se tam pro mistni dostat, jak jim to tam vsechno stezuji, odmitnu ho s tim, ze v jeho zemi to pro nas evropany neni vubec ale vubec lehci. A do te doby nez nam prodlouzi za stovky dolaru pobyt, tu s Anickou budeme belochy nacerno ;)

sobota 2. července 2011

Every day is for the thief - Teju Cole



    Pastor Olakunle strides up and down the stage. He is all energy. He stops, peers into the camera, holds up his bible, and breaks into a wide white grin. He breathes heavily into the microphone : God is good. God is goood. Pastor Olakunle is delivering a teaching to the faithful. This is a mighty word that the Lord has laid on his heart, praise the Lord. God doesn't want you to be sick, God doesn't want you to die. If only you would believe. You. Shall. Be. Healed. Praise the Lord. Our God is not a poor God, nor is he wretched. His true followers can neither be poor nor wretched.
    Pastor Olakunle is attired in a silk suit. His shoes are of fine Italian leather, his accent is American as befits a prosperous man, praise the Lord. Pastor Olakunle is intoxicated with the joy of the Lord. He jumps up and down. One more thing, he says, and this is wonderful : once you are walking in faith, you shall never be sick again. Yes, you heard it right. The Lord will banish all sickness from your life. Healing is yours, in the mighty name of Jesus.
    Pastor Olakunle owns several Mercedes Benz cars. It is not clear if he is living as victoriously as Pastor Michael who, as is well known, owns both a Rolls Royce and a Lear Jet, praise the Lord. But who also, inexplicably, has just died. The Lord, moves in mysterious ways. Nevertheless, our God is not a poor God, and Pastor Olakunle does very well. The Church of the New Generation is filled to the rafters, praise the Lord, and when he gives the word about permanent healing, a women in the audience raises her hand in awe and adoration of the mighty name,rises to her feet, swoons.

A young man decides to revisit Nigeria after a long absence. Ahead lies the difficult journey back to the family house and all its memories, meetings with childhood friends, and above all, an encounter with the paradox that is Nigeria.
 The unnamed narrator experiences life in Lagos : he is captivated by a women reading on a danfo, attempts to check email are frustrated by Yahoo Boys, he is duped while buying fuel. The grace and courage of a bereaved family friend makes a strong impression on him, and he is inspired by the new malls and cultural venues. The question becomes: should he stay or should he leave?

-Well paid?
-No. Not really. I mean, I live with my parents, so I can manage. But it's not great.
- What are we talking, a hundred?
-More like seventy.
I whistle. Seventy thousand naira a month, for a doctor in a private hospital. I hadn't expected it to be so little. That comes to five hundred dollars a month, a pittance. And there's no real adjustment to make for cost of living because, in Lagos, television sets, silk ties and car parts cost just as much as they cost elsewhere. This is the reality in an economy that is almost totally dependent on imports. A used car will set you back ten thousand dollars, same as in the US, and a new paperback novel costs fourteen dollars. Meanwhile, rent is not cheap, and thought salaries have risen, they have not kept up with the rate of inflation at all. It is difficult for the average Nigerian to live a middle-class lifestyle. And even those who by dint of profession or education have an income well above the average still struggle. And for those in the fifteen thousand, twenty thousand naira range, life is simply hell. A hundred and forty dollars a month is poverty, anywhere in the world. (knizka byla vydana v roce 2007)

Jaky je zivot v Lagosu? Precte si tuhle knizku! Kazda kapitola vystihuje presne denodenni zivot tady. Dozvite se kdo to jsou Yahoo Boys a Area Boys, co znamena 419, jak se sidi na benzinu, o nefungujici elektrice, o Armed robbers, o policajtech zastavujicich vas pro nic za nic, aby z vas vytahli nekolik stovek naira, o silene korupci, ale take o chudobe a zkratkovitem jednani mistnich lidi snazicich se o pouhe preziti. Knizka je o to zajimavejsi, ze ji napsal Nigerijec. A pak mozna i pochopite, proc to tu spousta lidi nenavidi a miluje zaroven, stejne tak jako my.