pondělí 21. února 2011

Aniccin prvni zoubek - Snayniye

V Cesku se rika, ze by maminka za prvni zoubek sveho ditete mela dostat nove saty. V Libanonu saty nedostane, ale zato se dela Snayniye. Tenhle "desert" je obycejna uvarena psenice s cukrem, posypana kokosem, orechy a rozinkami.


Uvarenou psenici pak plnite do ruznych taliru, misek, proste co si podle gusta na Snayniye vyberete.

Pridate orechy, kokos a rozinky
Na kraj taliru, se jeste pridaly cokolady a oplatky.


Vse se zabalilo a rozvezlo po rodine. Kazda teticka, strycek, sestrenice a proste cela rodina tak musi vedet, ze vase dite uz ma svuj prvni zub a tak si na jeho pocest zkazi trosku ty zuby svoje ;)



pátek 18. února 2011

I muzi maji sve dny ;)

Kdyz jsem si dnes stahovala fotky z fotaku, ktery si tu Roger po cely rok nechal s tim, ze na nej potrebuje fotit nove projekty, upozornil me ve srande, at si dam pozor, abych tam na neho neco nenasla. A ja nasla ;)  

Tohle je kancelar a na obrazku ???????? Pry se jim ten den nechtelo pracovat, tak vsichni sedi u protejsich stolu a divaji se na Krtka.. No diky bohu za tohle, taky jsem mohla najit neco horsiho ;)

pondělí 14. února 2011

Vsechno je jinak II

Kuchar Vincent

   Asi pred rokem jsem  tady laterila nad problemy s nasimi kuchari. Ale..Kdo si pocka, ten se docka. Ano prisel kuchar z Beninu z Cottonou , sousedniho statu Nigerie a ano je s nami az do dnes. Vincent drive pracoval 4 roky v hlavnim meste Abuji pro jednu libanonskou stavebni firmu, kde varil pro patnact lidi a to dve jidla denne. Nejen ze varil, ale mel na starosti celou kuchyni i s nakupem a uklidem. Nas je tu sedm a Vincent taky vari dve jidla na obed, vecere uz si delame kazdy sam...anebo on nam stejne kolikrat Vincet udela nejake prekvapeni.

Kdyz jsem se ho ptala, proc dela dve jidla, ze kdyz jsem tu zila pred rokem, varili jsme jsme jidlo jen jedno. Vincent se na me s usmevem podival a rekl : “A co kdyz to jedno jidlo nekomu nebude chutnat? Co pak? Prece nebude cely den hladny? Tak udelam dve a kazdy si muze vybrat.” A me jeho starostlivost a pracovitost uprime zaskocila, stejne tak, kdyz me na otazku, kde se naucil varit libanonska jidla odpovedel kratce “www.sahten.com “ Nechapave jsem se na nej podivala a Vincent znovu zopakoval webovou stranku. “Chces me rict, ze umis na pocitaci? Ze si ty recepty vyhledavas na internetu?” zasla jsem, jelikoz za prve v Nigerii je pocitac vymozenosti jen pro bohatsi lidi. Existuji sice ruzne internetove kavarny, ale plat obycejnych zamestnancu nedosahuje na to, aby si v nich mohli dovolit vysedavat. A za druhe ne vsichni tihle zamestnanci, at uz se jedna o ridice, kuchare nebo uklizecky, maji nejake vzdelani. Ti, jejichz puvod je z ruznych zapadnutych vesnic z Nigerie neumi napriklad ani cist a psat, v zivote logicky treba nevideli varnou konvici, mikrovlnou troubu, i sporak jako takovy, natoz aby umeli pracovat s pocitacem. Vincent vsak umi a vyhledava si tam nejen recepty, ktere nam pak s nadsenim vari, ale vyhledava si tam i ruznou kucharskou literaturu, kterou mu pak vsichni kupuji a vozi z Libanonu. “Tahle knizka je rozdelena podle kraju v Libanonu, kazda cast ma jine jidla. Napsal ji sef Ramzi. Znas sefa Ramziho?” ukazujeme me tlustou kucharku momentalne nejznamejsiho libanonskeho kuchare. A my s Rogerem kroutime hlavou, jaky ma prehled.

“Vincente umis delat i indicka jidla?” ptala jsem se ho minuly tyden. “Jeste jsem je nedelal, ale uvarim, co si vyberete” odpovida me a ukazuje na jednu z tlustych knih na polici v kuchyni. A na druhy den nam na stole voni kureci Tikka Masala a musime uznat, ze je lepsi nez z indicke restaurace, kam obcas chodime. Vincent je perfekcionista, nikdy by na stul nedal neco, co se mu nepovedlo. Jeho jidlo je promysleno do detailu, plnene lilky i s oprazenymi mandlemi a kdyby jsme doma mandle nemeli, radsi by to jidlo neudelal. Nadobi si po sobe umyva, a proti oknu kontroluje cistotu sklenicek. Nechce, aby mu nekdo pomahal, uklizecky pry vsechno odbydou a on si to pry radsi udela sam. A pak po obede, kdyz utre posledni talirek, vytahuje testo, ktere si uz rano pred varenim prichystal a udela nam jeste nejakou libanonskou dobrotu, jako treba male placicky s korenim zaatar, masovou smesi nebo testove tasticky se spenatem nebo rajcaty. A ja tak nejak tusim, ze kdyby si byl Roger jisty tim, ze Vincent dostane pracovni viza do Evropy, tak nepracujeme v Lagosu, ale zaridili by jsme si v Praze libanonsko-africkou restauraci ;)

neděle 13. února 2011

Sofiin svet - Jostein Gaarder



Kdyz Sofie otevirala branku, nakoukla do schranky. Zpravidla tam nachazela ruzne reklamni letaky a velke uredni obalky pro matku. Sofie tu hromadu vzdy polozila v kuchyni na stul a sla se nahoru do sveho pokoje ucit.
Otci obcas prisel nejaky dopis z banky, ale on stejne nebyl zadny normalni otec. Soffin otec byl kapitan na velkem naftovem tankeru a vetsinu roku travil mimo domov. Kdyz nekdy pobyl par tydnu doma, chodil v pantoflich po dome a snazil se Sofii a mame zprijemnovat zivot. Ale kdyz vyjel na more, hodne se jim vzdalil.
Dnes lezel ve schrance jenom jeden dopis - a byl pro Sofii. Na obalce stalo "Sofie Amundsenova, Jetelova 3". To bylo vsechno, odesilatel zadny. Dokonce ani znamka.
Jakmile za sebou Sofie zavrela vratka, obalku otevrela. Jedine, co v ni nasla, byl listek, stejne velky jako obalka. Bylo na nem napsano: KDO JSI?


Norský učitel J. Gaarder kombinací zdánlivě neatraktivních témat, jako jsou dějiny filosofie a příběh dospívání patnáctileté dívky, vytvořil knížku, která slaví mezi čtenáři neuvěřitelný úspěch; vzápětí po svém norském vydání vyšla v desítkách zemí a v roce 1995 se stala nejprodávanější knihou na světě. Sofiin svět je zároveň krásná literatura i přemítání o záhadě vesmíru a o Bohu, ušlechtilá zábava i návod k tomu, jak se orientovat v životě. Po knize sáhnou středoškoláci, ale i jejich rodiče a učitelé a vůbec všichni, kteří se chtějí něco dozvědět o duchovních pramenech naší civilizace, nebo prostě rádi čtou. Chytře komponovaný román: 3000 let zachycených na 400 stranách - jednoduše, ale nikoliv triviálně. Sofiin svět je pozoruhodná kniha zájem o ni mezi čtenáři nepolevuje.


Mila Sofie, lide maji ruzne zaliby. Nekdo sbira stare mince nebo znamky, nekdo ma nejradeji rucni prace, jiny travi vetsinu volneho casu nejakym sportem.
Hodne lidi s oblibou cte. Ale je velky rozdil v tom, co cteme. Nekdo cte jenom noviny nebo komiksy, nekdo cte rad romany, zatimco jiny dava prednost treba kniham o astronomii, o zviratech nebo o technickych vynalezech.
Jestlize se zajimam o kone nebo o drahe kameny, nemohu cekat, ze se o ne budou zajimat i ostatni. Jestlize napjate sleduji vsechny sportovni prenosy v televizi, musim chapat, ze ostatnim se sport muze zdat nudny.
Je ale neco, co by melo zajimat nas vsechny? Existuje neco, co se tyka vsech lidi, nezavisle na tom, kdo jsou nebo v ktere casti sveta ziji? Ano, mila Sofie, takove otazky, ktere by mely zajimat nas vsechny, existuji. A prave o nich bude pojednavat tento kurs.
Co je nejdulezitejsi v zivote? Pokud se zeptame nekoho, kdo zije na hranici hladu, jeho odpoved bude znit : jidlo. Pokud stejnou otazku polozime nekomu, kdo mrzne, odpovi : teplo. A pokud se zeptame cloveka, ktery se citi osamely a opusteny, jiste odpovi, ze pratelstvi a lidska spolecnost.
Pokud jsou vsechny tyto potreby ukojeny, zbyva jeste neco, co lide potrebuji? Filosofove se domnivaji, ze ano. Domnivaji se, ze clovek nemuze byt ziv jen chlebem. Vsichni lide samozdrejme potrebuji jidlo. Vsichni potrebuji i lasku a peci. Ale vsichni lide potrebuji jeste neco. Najit odpoved na tu otazku, kdo jsme a proc zijeme.
Zajimat se o to, proc zijeme, tedy neni zadny nahodily konicek jako treba sbirani znamek. Kdo se o takove veci zajima, zajima se o neco, o cem lide diskutuji od te doby, co ziji na teto planete. Proc vznikl vesmir, zemekoule a zivot, je tema vaznejsi a dulezitejsi nez to, kdo na minule olympiade vyhral nejvice zlatych medaili.
Nejlepsi zpusob, jak se k filosofii priblizit, je polozit si nekolik zakladnich otazek : Jak vznikl svet? Je za vsim, co se deje, nejaka vule nebo hlubsi smysl? Je zivot po smrti? Jak nas vubec takove otazky napadly? A predevsim a hlavne : jak mame zit?
Stejne otazky si lide kladli ve vsech dobach. Nezname kulturu, ktera by se nezabyvala tim, kdo jsou lide a jak vznikl svet.
Dalsi filosoficke otazky, ktere bychom si mohli polozit, v podstate uz ani nejsou. Ty nejdulezitejsi jsme prave vyslovili. Historie nam vsak predklada na kazdou z nich spoustu ruznych odpovedi. Je tedy mnohem jednodussi si filosoficke otazky klast nez na ne odpovidat.
I dnes si kazdy z nas musi na tyto otazky najit vlastni odpovedi. V zadne encyklopedii na svete nenajdeme, zda Buh existuje nebo zda je zivot po smrti. Encyklopedie nam neda odpoved ani na to, jak bychom meli zit. Ale precist si, jak jini lide pred nami odpovidali na tyto otazky, nam muze pomoci pri utvareni vlastniho pohledu na svet.
Hon filosofu na pravdu se da prirovnat treba k detektivce. Nekdo je toho nazoru, ze vrahem je zahradnik, jiny zase, ze kuchar nebo komornik. Kriminalni zahadu nakonec policie jednoho dne vyresi. Protoze kazda zahada prece jen nakonec reseni ma.
Prestoze odpovedet na nekterou otazku je nesnadne, muzeme rici, ze je na ni jedina - a pouze jedina - spravna odpoved. Budto nejaky zpusob zivota po smrti je, anebo neni.
O vyreseni mnoha odvekych hadanek se postupne postarala veda. Kdysi byla velka zahada,jak vypada odvracena strana Mesice. Tu nebylo samozdrejme mozne vyresit ucenou disputaci a dopoved byla ponechana nasi fantazii. Ale dnes uz presne vime, jak odvracena strana Mesice vypada, a nikdo si nemuze myslet, ze na Mesici bydli nejaky muz nebo ze Mesic je vlastne kolo syra.
Jeden staroveky recky filosof, ktery zil pred vice nez dvema tisici lety, se domnival, ze filosofie vznikla jako dusledek lidske zvedavosti. Prohlasoval, ze cloveku pripada zvlastni, ze existuje, a tak se filosoficke otazky vynoruji samy.
Jako kdyz se divame na vystoupeni kouzelnika. Nemuzeme pochopit, jak se to, co sledujeme, mohlo stat, a tak se proste zeptame : "Jak dokazal kouzelnik promenit ty barevne satky v ziveho kralika?"
Mnoho lidi ma pocit, ze svet je stejne nepochopitelny jako kouzelnicky trik, kdy kouzelnik z klobouku, ktery byl jeste pred chvilickou prazdny, vytahne kralika.
Pokud jde o kralika, je nam jasne, ze kouzelnik nas nejak napalil. A radi bychom odhalili, jakym zpusobem to dokazal. Kdyz ale mluvime o svete, je to trochu jine. Vime, ze svet enni podvod ani trik, protoze po nem kracime a jsme jeho soucasti. Ve skutecnosti jsme vlastne mozna tim bilym kralikem vytazenym z cylindru my. Rozdil mezi nami a kralikem je jen ten, ze kralik nema z toho, ze je soucasti kouzla, zadny pozitek. S nami je to jine. Vime, ze se s nami deje neco uzasneho, a radi bychom odhalili, jak to vsechno navzajem souvisi.
P.S. Jeste k tomu kralikovi. Mozna to bude lepsi prirovnat ho k celemu svetu. My, kteri tu zijeme, jsme droboucka stvoreni zalezla hluboku v kralici srsti. Filosofove se vsak snazi vysplhat na nektery z kralicich chloupku, aby se mohli kouzelnikovi podivat primo do oci.
Docetla jsi az sem, Sofie? Pokracovani priste.

pondělí 7. února 2011

Vsechno je jinak I

- mame nove hlidace

Abdul Karim a Aliu uz pro nas nepracuji. Oba dva s nama bydleli skoro pres dva roky v malem pristavku u hlavni brany. Aliu vzdy kazde rano, jeste nez vylezlo slunicko, pozametal dvorek, vykoupal psy a nachystal jim zradlo. Kazdy den s rutinni pravidelnosti delal to same a kdyz si tak za dva roky nasetril nejake penize rozhodl se, ze se vrati do sve vesnicky k cadskym hranicim, aby se ozenil. Abdul Karim si take nasetril penize, lec bohuzel jinym zpusobem jako Aliu. Kdyz k nam Abdul Karim pred dvema lety na doporuceni sveho stryce policajta prisel, chlubil se vysokoskolskym diplomem v oboru informatika. Jeho prace tedy mela byt v kancelari. Posazen vsak k pocitaci, nejen ze ho neumel ani zapnout, ale pocitac snad v zivote nevidel. Putoval tedy do domecku k Aliu s tim, ze mu bude pomahat s hlidanim a v kancelari pak delat jednodussi administrativni prace. Na Abdul Karima byl spoleh a postupem casu si ziskal duveru nas vsech. Penize za nakoupene zbozi vracel do posledni naira. Zacal tedy pracovat pro firmu kamarada a vse probihalo v poradku. Tedy az do minuleho rijna. Karim si v bance zridil, vedle uctu na ktery mu chodila vyplata, jeste jeden ucet. A na ten mu chodili uplatky, ktere vymamil na zakaznikach. Delal to asi takovym zpusobem, ze kdyz poslete nekoho na trh nakoupit a reknete mu, aby vam prinesl uctenku od zbozi, dotycny se domluvi s prodejcem, ze zbozi za 200 naira napise jako za 300 naira a rozdil 100 naira si rozdeli mezi sebe. A takhle nejak to pry delal s klienty i Abdul Karim. Nastesti urednice v bance upozornila kamarada, ze si Karim zridil druhy ucet na ktery mu chodi o hodne vice penez nez byl jeho plat. Kamarad maje uz delsi dobu podezdreni dosel tedy na to, proc je najednou ve smlouvach tolik chyb a kdyz rozzureny volal na Karima, aby se okamzite dostavil do kancelare, Karim si z pokoje kde bydlel sebral uz davno nachystany batoh, odemknul branu a utekl pryc. Nikdy uz jsme ho nevideli ani o nem neslyseli. Asi si ted uziva klidu ve sve chude vesnicce u chadskych hranic, kde se z neho z nakradenych sedmi tisic dolaru stal bohac.

A tak dnes misto Abdul Karima a Aliu mame Mohameda a Ibrahima z Cadu. Ibrahim je postarsi chlapik a Mohamed vysoky stihly mladik s ostre rezanou tvari. Oba dva mluvi velice malo anglicky a jen nejake fraze v arabstine. Kdyz me vsak Mohamed kazde rano otevira branu, abych vysla na prochazku s Anickou neudrzi se a zacne na ni mluvit jazykem sveho kmene. Co z toho, ze mu nerozumi, Anicka kdyz na neho na optatku spusti to jeji grrrrrr, tak on ji taky ne ;)