pátek 9. prosince 2011

Materske centrum

Nevite kam drive zamirit v Cesku s malymi detmi za zabavou? Zoo, kina, divadla, parky nebo ruzna materska centra? Ne tak bohuzel my tady v Lagosu. Zoo a detske parky tu nemame zadne, mozna tak dve restaurace s nejakyma plastovyma klouzackama a skakacim hradem. Muzete jit na plaz, kde se ale kvuli velkym vlnam oceanu neda koupat, nebo na bazen, ktere se zase pro male deti moc nedoporucuji, kvuli nekdy nedostatecnemu cisteni vody a tim padem moznym infekcim. Jedinou moznosti, ktera vam a vasim detem zbyva, aby jste se zavreni doma nezblaznili, je navstevovat vase kamaradky se stejne staryma detma, aby si doma spolu vyhrali. Anebo jak to spousta maminek dela, dat vase ditko do jeslicek. Do jeslicek se me Anicku jeste davat nechtelo, a tak jsem byla moc rada, kdyz me ma mexicka kamaradka Emma rekla o existenci jedineho materskeho centra v Lagosu. Tohle materske centrum spada pod britske zastupitelstvi, ktere ho urcite i z casti financuje. Za na Lagos velice smesny poplatek tu mame k dispozici dve velke mistnosti plne hracek, venkovni hriste s ruznymi typy prulezacek, houpacek, plastovych domecku, auticek a motorek a taky zastresenou terasu, kde mivaji deti svacinku a maminky kafe. Materske centrum je otevreno vzdy v pondeli, stredu a patek od pul desate do pul dvanacte. Bohuzel zajemcu je hodne a kapacita je 50 deti, a tak si musite pockat na cekaci listine, az na vas dojde rada. My s Anickou cekali pres pul roku, ale kdo si pocka ten se docka. A tak ted trikrat tydne pleska Anicka radostne pred vstupni branou, aby ji za dve hodiny s brekotem, ze chce zustat dele, opoustela ;)

Halloween, poradany v MC










A nedavna Vanocni besidka





Ne Santu neee aneb Jezisek je lepsi ;)



středa 23. listopadu 2011

The secret lives of Baba Segi's wives - Lola Shoneyin



For Baba Segi, his collections of wives and children are signs of his virility. All runs smoothly in the polygamous home until wife number four arrives. Bolande is a soft-spoken university graduate who is quickly ostracised by her illiterate co-wives. However, she is determined to give Baba Segi the children he expects. Her failure to conceive exposes a dark family secret. This revelation has devastating consequences for the entire household. With sardonic humour, Lola Shoneyin unravels the rotten innards of this polygamous household in a cleverly-plotted story.

Don't get my wrong, I didn't only come here to get away from my mother; I came to escape the feeling of filth that followed me. If I stayed at home, I know the day would come when Mama would open my bedroom door and find the pools of blood at my wrists.
After everything happened, I tried hard to continue being myself but I slowly disappeared. I became Bolanle - the soiled, damaged woman. Except that was hard too because Mama kept trying to make me do all the things the old Bolanle would have done. Don't you think you should get a job, Bolanle? Won't you apply for this bank job in the newspapers, Bolanle? Didn't you see the handsome boy that was looking at you, Bolanle? How could I tell her that I had failed to preserve my dignity? I was too ashamed to let her see the fickle shell I'd become. Inevitably, it became unbearable. The more she pushed, the more I resisted. I didn't want a job! I didn't want a white wedding! I just wanted the war between who I used to be and who I'd become to end. I didn't want to fight any more.
Somehow, it all made perfect sense when I met Baba Segi. At last, I would be able to empty myself of my sorrow. I would be with a man who accepted me, one who didn't ask questions or find my quietness unsettling. I know Baba Segi wouldn't be like younger men who demanded explanations for the faraway look in my eye. Baba Segi was content when I said nothing.
So, yes. I chose this home. Not for the monthly allowance, not for the lace skirt suit, and not for the coral bracelets. Those things mean nothing to me. I chose this family to regain my life, to heal in anonymity. And when you choose a family, you stay with them. You stay with your husband even when your friends call him a polygamist ogre. You stay with him when your mother says he's an overfed orangutan. You look at him in another light and see a large but kindly, generous soul.

"The gods forbid it! We forbid it! We will not let it happen. Look what I have brought you." Iya Segi slipped me a small plastic bag bound several times over with a rubber band.
"Iya Segi, you have the heart of a lion and the wisdom of a tortoise. What better day to bring that monkey to justice?"
"Keep your voice down." Iya Segi peered out of the back door. "Iya Tope must not hear of this. Who knows where her weakness is leading her?"
"Yes, it is between us. We must settle this matter. And God will help us."
"Listen to me. Place Bolanle's portions outside her bedroom door like we normally do when she doesn't join us. When she returns this evening, we will greet her as if all is well so she does not suspect anything."
"How quickly does it work? Will we have cause to rejoice by tomorrow morning?"
"Mr Taju said the medicine man who sold it to him promised immediate results. He said it was collected from the fangs of a cobra. Taju lied that it was for easing life out of an ailing dog. When the poison turns her belly, Baba Segi will be forced to take her to her father's house."
"You can count on me, Iya Segi. Evildoers should get what they deserve. The Bible says so."
As soon as Iya Segi left the kitchen, I tore at the bundle impatiently. The Lord is going to use me to conquer my enemy. The mantle of justice has fallen on me. Ha! I am blessed.


"I know the reason why Bolanle has not conceived," she continued, "and it its not one that a thousand doctors can cure. Yam cannot cook itself. It needs a careful hand that will slice it and expose it to raging heat."
Baba Segi gasped in confusion.
"I am not quiete sure I understand you." Dr Dibia wanted Iya Segi to spell things out for her husband.
"That is because you are young and do not know the ways of the world. I was a young wife when I found myself in a cloud of sadness. I was childless and restless. Every time I saw a mother rocking a baby on her back, my nipples would itch to be suckled. My husband and I tried everything. He did not let my thighs rest but leapt between them every time dusk descended upon us. Even his mother was hungry for his seed to become fruit. Then, I had and idea. It was a sinful idea but I know it would bring my sadness to an end. In fact, it was more than an idea; it promised to be a solution. If my husband did not have seed then what harm could it do to seek it elsewhere?" She shrugged her shoulders. "So, I found seed and planted it in my belly."
Baba Segi turned his side to his wife and looked at her through one eye only. His arm was raised in defence as if to shield himself from the odious suggestions hidden in her parables.
"Are you saying your husband is not the biological father of your first child?" Dr Dibia asked. Eureka!
"Not my first, not my second."
Baba Segi ducked as if someone had taken a swing at his face. "Woe! It cannot be!"
"And the other wives? What about their children? Dr Dibia asked. It might as well come out in one big gush; better that than in dribs and drabs.
"I misled them. Perhaps if I had not shown the second one my way, this shame would have come out sooner. But you see, they were so desperate to be fruitful. They knew that my husband valued children above all things so when I saw their desperation, I took pity on them and shared my secret. They also followed the same path."




úterý 22. listopadu 2011

Mimiiiiiii

Prisel nam balik z Libanonu. Aniccino obleceni na cely rok dopredu, boty o dve az tri cisla vetsi, nejake hracky a mezi nema bajbybornacke mimiiiiiiiiiiiii. “Mimiiiiii” kricela Anicka cela stastna, kdyz spatrila na stole otevrenou krabici a v ni v modrych sateckach plastovou panenku. “Mimiii, mimiii” rozlehalo se celym bytem, kdyz ji brala do rukou, pusinkovala a hladila ji. Mimiii jsme pak nekolikrat nakrmili, prebalili, prevlekli a ja mezi haji, haci, mnam, ham a kaka pozorovala Anicku, ktera do ted vsechny panenky hazela znechucene zpatky do krabice, aby si z tama vyhrabala cervene porsacke auto, ktere si v Cesku ukradla z pokoje meho brachy; jak najednou plna nehy tiskne plesatou panu na hrud, aby se s ni snad uz po ste pomazlila. A tak autoooo vystridalo mimiiiii, ktere s nama od ted muselo delat vse, co delala Anicka. Kdyz vse, tak vse, rekla jsem si a posadila jsem poprve Anicku a jeji mimiiii na nocnik. Hlasite haciiii pak vystridalo okamzite kakaaaa a ja neuvericne hledela na malou louzicku v Aniccinem nocnicku. Nadsene jsem pak utikala umyt nocnik a napustit vodu do vanicky na vecerni koupani. Mimiiii, ale muselo jit za kazdou cenu s nama. Vyslect Anicku, vyslect mimiii, umyt Anicku, umyt mimiii, osusit Anicku, osusit mimiii, oblect Anicku, oblect mimiiiii, nakrmit Anicku, nakrmit mimiiiiiii. Zvuk slova mimiiii proneseny temi malickymi sespulenymi rtiky se me zacal vryvat az do mozku. “Panenka. Anicko rekni pa nen ka” vyslovovala jsem pomalicku, ale odpovedi me bylo jen dlouhe tahle mimiiiiii. To uz me nadseni z detske nehy vuci panne zacalo prechazet. Panenka pak s nama samozdrejme putovala i do postele. Chytracky jsem ji polozila na polstar a prikryla dekou a za hlasiteho “haji, mimi spinka” jsem tak ulozila i mimi moje opravdove. “Haji, haji, haji” slysela jsem stale vice tlumeneji a kdyz uz jsem chtela pet chvalu na bejbybornacke panenky, ktere nejenze nauci holcicky na nocnicek, ale taky krasne spinkat, se celou mistnosti ozval odporny zvuk mimiiiiiii. Nechala jsem tedy Anicku at si s panenkou jeste chvili hraje, pokousejic se ji znovu vysleknout a sundat plinku a cekala jsem az se unavi sama od sebe. Po hodine me to ale prestalo bavit a vzala jsem Anicku s mimiii do ruk a chodic po loznici s dvanactikilovou zatezi a plastovou rukou rypajici me do ramena, jsem ji nakonec uspala. Rogerovi, ktery uz minuly tyden nadhazoval, ze Anicka je uz velka holka, a nase postel nam vsem trem zacina byt mala, takze by uz konecne mohla zacit spavat ve sve postylce, jsem pak musela vysvetlovat, ze ted nejenze budeme spat v posteli ctyri, ale ze ta madrace pod mimiiii je trosku mokra, protoze ty debilni bejbybornacke panny nejenze muzou jist, pit a koupat se ale oni taky curaji. V noci jsem pak mimiiiii nenapadne vyrvala z Aniccineho pevneho objeti, zavrela ho do skrine a navrch krabice s hrackami dala jeji drive oblibene cervene porsacke autoooooo..

pondělí 14. listopadu 2011

A zase zpatky do tepla...

Kdyz jsme se konecne dockali narozeni druhe bratrovy dcery Terezky...




A zacala byt takova zima, ze kdyz jsem Anicce zvykle jen na tricka a kratasky, oblekla bundu a ta se divajic na sebe v zrcadle, tahajic za rukavy a za kapucu, opakujici porad dokola od starsi sestrenice Lucinky naucenou frazi "Co toto je, co toto je", uznali jsme, ze po dvou mesicich prazdnin v Cesku, je cas k navratu zpet do Afriky.



Prahu jsme letos uplne vynechali, hlavne kvuli Anicce, protoze zima uz by nam nedovolovala se jen tak hodiny toulat po meste a v hotelu se nam jenom sedet nechtelo, takze nas tatka odvezl v den odletu primo na letiste. Po dvouch poslednich letech se rvouci Anickou jsem byla pripravena na nejhorsi, ktere se diky Bohu nekonalo a ona cely let z Prahy do Frankfurtu vzorne prospala. Dalsi sestihodinovy let z Frankfurtu do Lagosu si stridave hrala a spala a spolucestujici ji chvalili jak vzorna holcicka je ;)) Joooo kbyby jenom vedeli ;))) Unavou rvat zacala az v aute domu, ale to ji uz nikdo krome nas neslysel ;))) Navrat do Nigerie si stejne jako naposledy poradne odstonala teplotou, prujmem a zvracenim. Diky Bohu, ze mame pres par ulic malou kliniku, kterou vlastni slovenska doktorka Maria, ktera udelala Anicce potrebne testy a pak uz bylo zase dobre a my si zase mohli uzivat teplych dni, treba jen takhle improvizovane na dvore ;))



sobota 5. listopadu 2011

Prazdniny v Cesku - fotoblog


Anicka pak v Cesku oslavila uz po treti svoje prvni narozeniny ;)


Vydovadela se s tatkou, ktery nam pak za 2 tydny odletel zpet za praci do Nigerie, na detskem hristi...

Poznala prababicku Annu, po ktere ma sve prvni jmeno a pradedu, ktereho vzdy uz z dalky zdravila zvednutim ruky, jak ji to on naucil.



A objevovala ...

Ptacky na dvore...

Motorku...
Krtince ...;)
Kyticky..
Rajcata...
Svestky..
Kaminky...
Babiccinu kuchyni...

A strycuv sklep ;)

Aby jsme jen nesedeli doma, zajeli jsme si na vylet do Zoo v Hodonine...




A taky za kamaradkama do Lednice...


Nejvetsi kamaradky se sestrenici Lucinkou...

S Erickem ....

S Dominickem...

A v Cesku take Anicka dostala svou prvni opravdovou pusinku ;))


středa 2. listopadu 2011

Imagine this - Sade Adeniran


Since the age of 9, Lola Ogunwole has written a diary. Born in London to Nigerian parents, Lola and her brother Adebola grow up in a foster home after their mother abandons them. They are briefly reunited with their father when, in danger of losing them for good, he moves them back to Nigeria to live. For Lola, the trauma of leaving London and settling in Lagos is soon overshadowed by separation from her father and the only constant in her life, her brother. They are sent to live with different relatives and Lola ends up with her aunt, in a small village called Idogun. With no light, no water and no-one who can understand her English, Lola finds that Idogun is where her struggle for survival really begins.. The novel is a compelling story about the human spirit and resilience against the odds.

He never asked Adebola and me what we wanted. He just came home one day and said we were going back to Nigeria to live. We didn't want to come to Nigeria, but we came and now he's breaking our family up again. I'll be eighteen, an old women, before I ever see Adebola again. He probably won't recognize me. How could Daddy do this? Doesn't he love me any more? Maybe he found out I broke all the glasses on top of the fridge. I didn't mean to, I was just throwing the ball against the kitchen wall because I didn't have anyone to play with.
Everything here is so confusing. I have too many relatives and I don't know how we're related. It seems like I'm related to the whole village. We came to visit once before and I didn't like it then. No-one could understand what I was saying, and hey still can't. Now I'm going to have to spend the rest of my life here with no-one but you to speak to. I prayed and prayed because Daddy said that God answers the prayers of little children, but I must have been really naughty because God didn't answer my prayers.

Father turned up late; I refer to him as father now because that is how I think of him. Daddy is someone you love, someone who kisses away your tears, tells you everything will be all right with your world, someone who is there for you. Father is someone who had a part in your germination but didn't bother to water the seeds so that they would bloom into flowers. A father doesn't care and that is what I have, a father. I've wished with all my heart that I had a Daddy, but as Mr Abraham always says to me, "If wishes were horses, beggars would ride."
Father stood by the grave with me, his hand on my shoulder. His eyes were red as if he hadn't slept. He wasn't supposed to be there. Neither was I. It's taboo: but Father didn't care about tradition and custom; he wanted to see Adebola buried. They buried him in the graveyard between Ugbe and Ishara. The graveyard is on the way to school and I'll have to walk by it every day. Will I ever stop hurting? Will everything really be okay like Uncle N said?
I remember Uncle Joseph asking Father to forgive him, he hadn't realize how sick Adebola was. Father just looked straight through him and didn't say a word. How could he not say anything? I HATE HIM and I'll never forgive him for as long as I live. If we hadn't left London, I'd still have a brother. He'd still be alive. It's all HIS fault.

They say a man does not run among thorns for nothing. Either he is pursuing a snake, or a snake is pursuing him. A venomous snake is definitely pursuing me and I've decided it's time for me to leave. Let them have their flat and their cars and their money. Those possessions means zero to me; there is nothing left for me here. Alhaja advised me and I know it's the best thing to do. I can start again in London. I hope there is money in the accounts over there. If there isn't, I'll still survive. According to the papers I've found, the house in London is now mine. I'm so glad Uncle N gave me Daddy's death certificate for safe keeping. He wanted me to give it back to him the other day but I pretended not to know where I'd put it.
The government in England will pay for my tuition and give me money to survive on. It's better option than the one I have here, particularly as I'll have my own house. I'll finaly free on their charity.








středa 26. října 2011

Prazdniny v Cesku

“Rohlik, mas rohlik?” ptame se nasi mamky, ktera nas spolu s tatkou prijeli vyzvednout na letiste. “Mam, ale prece nebudes jist suchy rohlik? Dej si na to neco” odpovida nam a vytahuje z kabelky sacek. Zakusuju se po dvou letech do obycejneho ceskeho rohliku a vychutnavajic si kazde sousto jak decko cokoladu se rozhlizime z auta. Jestlize nam prelet z Nigerie do Libanonu pripadal jako neuveritelna zmena, tak potom rozdil mezi Nigerii a Ceskem je nepopsatelny. Upravene silnice, na prvni pohled viditelna cistota, desitky firem a obchodnich center s tisici a tisici vybornymi produkty. Po dvou letech stravenych na Blizkem vychode a v Africe jsem se ve sve zemi citila jako Alenka v risi divu. Mezi vyberem salamu, syru, rohliku, jogurtu, cukrovinek, presnidavek a nevim ceho vseho jsme se citili zmateni. Rohlik, apetito, salam a horcici jsme snidali kazdy den s pocitem nejlepsiho jidla na svete. V obchodech mezi regaly a v letacich na fotkach jsme se podivovali nad stovkami modelu nabytku, hracek, kol, jidla a nevim ceho vseho jeste. “Tady jsou veci, ktere ani nevim, ze vubec existuji” smal se Roger. Uvyknuti na minimalni vyber jak jidla tak ostatnich veci se nam Cesko znenadani jevilo jako raj, konzumni raj.

Pitna voda rovnou z vodovodniho kohoutku, spani bez moskytiery, krasne upravene domy jak zvenku tak zevnitr, knihovna, obycejne detske hriste, zametene silnice, Aniccino zdravotni pojisteni, ktere ji plati stat, jeji cestovni pas vyrizeny za minimalni poplatek v ciste kancelari bez prutahu a bez uplaceni me nechalo dmout se pychou. Clovek citi tak, jak podle ceho porovnava a ja porovnavala s horsim.

“Nostalgie” rikala jsem si, kdyz jsem se porad dokola prochazela po panelove ulici, vedouci do kravina na ktere jsme si jako decka ve stinu topolu hravali a kradli kukurici z poli a opekali si ji nad ohnistem ve vetrolame, kde jsme meli ve vykotlanem strome svoje hnizdo. “Nostalgie” rikala jsem si take, kdyz jsme kracejice vplouvali do zelene naruce briz lemujici ulice nasi vesnice. Ten samy pocit me prepadal take v knihovne, kde jsem se opet snad po dvaceti letech zaregistrovala a vypujcila si par knizek. Nebo take na hrbitove, prochazejic se mezi nahrobky hledajic tvare zname i nezname. Jak najednou cela dedina byla tak malicka, ze jsem ji dokazala za chvili obejit. Vzdyt prece od naseho baraku k bytovkam to byla na detskem kole takova streka a ted je to sotva par kroku. A tak jsem se snazila opet prosmejdit vsechny ulice a ulicky, vrazit si do pameti kazdicky barak, strom, lavicku a tvare lidi, protoze….Protoze kdovi, kdy se tady zase takhle budu prochazet.

A po cele dva mesice jsme na par malickych vyjimek nevytahli paty z vesnice. Mela jsem dost lagosskych nekolikahodinovych zacp, nebo libanonskych predvadejich se oslav. Nas zivot tady byl jen Anicka a cela ma rodina, kde vsichni jako vrabci bydlime na jednom konci ulice. Tety, strycove i babicka s dedou. Kazdy den nas navstevoval take muj bratr s manzelkou a dcerou Lucinkou, ktera se s Anickou vzdy tak bourlive vitaly, objimajici se a rechtajici se na cely dum, aby se za par minut mohly detsky postuchovat o par hracek. Pozdeji se Lucince narodila sestricka Terezka, kvuli ktere jsme si i letenky oddalili, aby jsme se ji dockali. A druhy braska, ktery kdyz me daval na me narozeniny 33 cervenych ruzi, zustala jsem stat jak oparena. A jeho pritelkyne Hanka, ktera vzdy nosila pro Anicku vsemozne dobroty, ktere ji posilala jeji mamka. A pak hlavne babicka ke ktere se jako prvni Anicka poprve na svych vratkych nozkach rozbehla pres pul obyvaku a deda, ktereho vitala s usmevem po kazdem prichodu z prace. A moji pratele, kteri me jezdili navstevovat a se kterymi jsme stravili hezky cas, ale taky ostatni ve vesnici, kteri se k nam chovali moc hezky. Vsichni tihle lide vytvorili nase prazdniny nejkrasnejsimi prazdninami pro nas vubec.

A tak jsem mozna z nostalgie, mozna z volani mych korenu zatouzila po tech skoro deseti letech zivota v zahranici, alespon na chvili, na rok nebo i vice, vratit se do sve rodne zeme a uzit si ji plnymi dousky. Ne kvuli tomu jidlu a vsemu tomu vyberu, ktery se tam nabizi, ale kvuli tomu, ze nezalezi kolikati zememi jsem prosla a co ve me zanechali, co vsechno jsem se tam naucila a prijmula za sve, ale protoze na dne sveho vlastniho ja jsem porad ceska jako poleno a moje rodna zeme i pres spoustu nedostatku, je me porad ze vsech tech zemi nejblizsi. Ale hlavne proto, ze prestizni mezinarodni skoly Lagosu ani ctyri reci, kterymi na Anicku mluvime ji nevynahradi blbnuti s dedou a babickou.

A tak mozna, nekdy, snad…..Kdovi???? Kez by, aspon zase na chvili…

pátek 14. října 2011

a taky trochu cestovani ...

A aby jsme z toho vseho oslavovani nezblbnuli, odjeli jsme se take trochu kulturne vyzit. Dve jmena, ktera k Libanonu neodmyslitelne patri jsou Khalil Gibran a Svaty Charbel. A my se tak vypravili do jejich rodnych mist.

Khalil Gibran se narodil roku 1883 ve meste Bsharri, ktere je pro me jednim z nejkrasnejsich mist v Libanonu a proto sem take kazde prazdniny jezdime. Asi 40 minut jizdy autem z domu stale vys a vys do hor, a pote kolem nadherneho udoli Kadisha. V Bshari je jak rodny dum Gibrana tak i jeho muzeum, ktere se nachazi na konci mesta postaveno na vyvysenine, ze ktere je nadherny pohled na cele udoli. V muzeu se nesmi fotit, ale na stenach muzete spatrit jeho obrazy, kterymi proslul jeste drive nez svou literarni tvorbou. Najdete tu take jeho knihovnu, ve ktere vedle sebe lezi svazky klasicke literatury tak i nabozenskych a filozofickych del z celeho sveta. Pro me, ktere se kolena podlamuji i v Narodnim divadle, je tohle misto neco neuveritelneho, jakoby jsme vstoupili na chvili do jineho sveta. Do Gibranova sveta. A kdyz  jsme ve sklepeni muzea vstoupili do do skaly vytesane mistnosti a stanuli jsme tvari pred pohrebni truhlou, ve ktere spocivaji Gibranovi ostatky zustala jsem nema uplne.





A protoze je Libanon mala zeme, pokracovali jsme od Bshare asi pul hodinu cestou jeste vys do vesnice Bekaa Kafra, kde se narodil nejvyznamejsi libanonsky svaty. Svaty Charbel. Libanonci veri na zazraky tak moc, ze vam snad kazdy rekne nejakou malou historku, kde a jak jim svaty Charbel pomohl. A tak proto je v kazde rodine nekolik muzu se jmenem Charbel a aby to nebylo nekterym divkam lito, existuje uz i divci varianta jmena Charbela, se kterou ja jsem tedy jeste ale nesetkala, zato Charbelu muzu znam desitky.





středa 12. října 2011

Slova jako ranni cervanky - Chalil Dzibran


Mam te rad, muj bratre, at jsi jakykoli - at se modlis v kostele, klecis v chramu a nebo v mesite uctivas Boha. Ty i ja, oba jsme deti viry. Nejrozlicnejsi cesty nabozenstvi jsou jako prsty na milujici ruce one nejvyssi bytosti. Tato ruka se vztahuje ke vsem, nabizi vsem dovrseni ducha a touzi vsechny obejmout. - Ideje

Vetsina nabozensky zalozenych lidi hovori o Bohu, jako by byl muzskeho rodu. Pro mne vsak je matkou stejne jako otcem. On je oboji, otec i matka zaroven. Zena je materske bozstvi. K otcovskemu bozstvi lze dospet rozumem nebo darem predstavivosti. Ale k materskemu bozstvi je mozno dospet pouze srdcem - prostrednictvim lasky. Laska je posvatne vino, proudici ze srdci bohu, kteri je vlevaji do srdci lidi. - Ideje

Jak mohu ztratit viru ve spravedlnost zivota, kdyz sny toho kdo spi na peri, nejsou krasnejsi nez sny toho, kdo spi na zemi? - Pisek a pena

Jen po stezce noci se dojde k rannnim cervankum. - Pisek a pena

Moudrá slova představitele východní kultury. Jako ranní červánky propojují noc a den, jež k sobě nerozlučně patří, stejně tak promlouvají slova Chalíla Džibrána o skryté jednotě protikladů života, silou lásky spojují výšiny ducha s hloubkou srdce. Chalíl Džibrán emigroval již v mládí do Severní Ameriky, a tím jeho život vytvořil oblouk mezi Starým světem Orientu a Novým světem Spojených států. Po celý život se pak snažil propojit oba dva tyto póly. Citáty z jeho díla ukazují také jeho boj proti otroctví materialismu, touhu po vnitřní svobodě člověka, proti bezcitným lidským zákonům, proti obojaké morálce mocných. Ve svých úvahách se zasazuje i za osvobození ženy a vztahem ženy a muže. Milovníci Džibrána, kteří znají jeho díla Prorok a Zahrada prorokova, Písek a pěna a další jistě nebudou tímto výborem zklamáni.

Nejste uzavreni ve svych telech ani pripoutani ke svym domum a polim. Vase prave ja dli nad horami a potuluje se s vetrem. Neni to neco, co se blizi ve slunci, aby se ohralo, nebo si hloubi diru v temnote, aby bylo jistejsi.
Je to svobodne stvoreni, duch, objimajici zemi a pohybujici se ve vesmiru. - Prorok

Vsechno, co ma na tomto svete vyznam, vznika z jedne jedine myslenky nebo z jednoho jedineho vnitrniho pocitu cloveka. Vsechno, co se nam dnes zda jasne z del a vymozenosti minulych stoleti, bylo kdysi skrytou myslenkou v mozku nejakeho muze nebo hlubokym citem v srdci nejake zeny.

Silenec neni mene hudebnikem nezli ty nebo ja; pouze nastroj, na nemz hraje, je ponekud rozladeny.

Liska pozorovala pri vychodu slunce svuj stin a pravila: "Dnes v poledne chci zhltnout velblouda." Cele rano patrala po velbloudech. V poledne se opet zahledela na svuj stin a rekla: "I mys mi postaci."

a slavili.......

Na svateb jsme behem tech dvou tydnu, co jsme prazdninovali v Libanonu, byli pozvani hned na nekolik. Nejdulezitejsi pro nas ale byla svatba Rogeroveho bratra Romea. O randeni a svatbach v Libanonu jsem tu uz drive psala, o predsvatebnim setkani rodin take, tak ted muzu alespon popsat jak takova svatba v krestanske rodine probiha. Nejdulezitejsim bodem, jako urcite vsude jinde, je kolik chcete do sve svatby investovat penez. Jsou rodiny, ktere jsou schopne udelat svatby honosne, citajici nekolik tisic hostu, slavicich po nekolik dni, jako napriklad svatba jednoho bohateho synka z Miziary, ktera se uskutecnila letos v zari na ostruvku Mykeny v Recku a trvala cely tyden. A aby se svatebcane nenudili o zabavu se starali svetoznami zpevaci. Ne kazdy ma vsak tak bohateho taticka, ktery by byl do svatby ochoten investovat stovky tisic dolaru, v tom pripade vam nezbyde nic jineho nez si udelat svatbu pekne doma ve sve vlasti. Ale i svatby v Libanonu jsou vetsinou velice nakladne. Rodiny citajici nekolik desitek clenu musite pozvat, protoze i vy jste na svatbe jejich deti byli nebo pujdete a tak svatby o dvou stech svatebcanu jsou jakymsi standartem. Na techto okacich vydelavaji samozdrejme ruzne firmy, jen pujceni satu pro nevestu i tech nejobycejnejsich, ktere by v Cesku stali mnohonasobne mene vyjde na zhruba dva tisice dolaru. Malokdo ale chce saty z pujcovny, protoze onosene se nenosi a kazda nevesta chce byt originalni. Na takove saty usite na miru si nachystejte klidne i tak petkrat vice nez za ty pujcene. Pozadu nechteji byt ani svatebcanky, kde jinde by se take mohly poradne ukazat nez na neci svatbe. Make up a uprava vlasu je dohodnuta s pritomnym vizazistou uz hodne dopredu, a neexistuje, ze by jste si vzali stejne saty na dve svatby po sobe, proste jedna svatba jedny saty, ktere vam pak vetsinou lezi ladem skladem ve skrini. Libanon je pak rajem nakupu, coz libanonky stejne delaji s velikou oblibou. A jeste vetsim rajem je pro ruzne navrhare, ale i dovozce satu. A jelikoz kazdy chce byt in a tvrde zde plati primitivni cim drazsi tim prestiznejsi, najdete tu v ruznych buticich obleceni, ktere v obchodech v USA stoji treba 40 dolaru ve vyprodeji, zde se ale napina ve vyloze s vysackou 300 dolaru a vice, a to jsou ty levnejsi privezene varianty. Saty libanonskych navrharu stoji daleko vice. O navrharich jeste nekdy napisu. 
K vybranemu obleceni pak bud vy anebo agentura, ktera vam celou svatbu zarizuje a organizuje objedna jidlo, restauraci nebo resort, pro svatby k tomu vyhrazeny, a nejakou zabavu, to znamena zivou tanecni skupinu nebo znameho zpevaka, cim znamejsi tim lepsi, o vasi svatbe se tak bude dlouho mluvit ;)) 
Darem pak nevesta dostane zlate sperky nebo se svatebcanum posilaji penize na otevreny ucet.

A kde na to ti lide s nekolika detmi berou? Tak to bych take rada vedela :))) 

A ted uz zpet ke svatbe Romea..

Den pred svatbou vam z ucty k vam rodina i pratele poslou ruzne kvetinove kose, kterymi si vyzdobite svuj dum a ktere slouzi v den svatby jako dekorace k foceni..Svatba se kona vetsinou v podvecernich hodinach, takze az se nevesta vrati od kadernika a vizazisty cekaji uz jeji hoste na spolecne foto. Hodiny tak stoji nevesta na miste na ktere miri kameraman a fotograf a cela rodina se strida v pozovani. Na fotce nevesta Mirella s rodici.

V zenichove dome se take foti...




Ti kteri uz maji odfoceno muzou treba tancovat ;)


Rodice zenicha se svymi bratry a sestrami ( vyraz ucty k nevestine rodine) odjizdi do domu budouci snachy, kde se take veseli...Zenich se svedkem a ostatni hoste cekaji v kostele..


Svatebni pruvod jde pak za ruzneho provolavani a radostnych vykriku ke kostelu...


Kostel byva vzdy vyzdoben kvetinami...



Po obradu se opet foti a foti, aby meli zenich a nevesta pamatku na svuj den...
A pak svatebni hostina... Momentalne nekteri novomanzele kvuli snizenim nakladu na honosne svatby misto predrazenych oslav ve velkolepych restauracich davaji prednost tzv. bufete. Tohle obcerstveni bylo na terase kostela..
A pak uz jen i u nas znama tradice hazeni kvetinou a muze se jet do domu manzelovych rodicu, kde nevesta musi kousek uplacaneho testa nalepit nad ram dveri. To ma symbolizovat stastne a spokojene manzelstvi. Pote uz zustava v byte ci dome, ktery manzel koupil ci pronajmul a zaridil, on je totiz ten ktery se bude starat o financni zabezpeceni rodiny a svou zenu si vsemozne hyckat ;)

úterý 11. října 2011

A v Libanonu jsme pak slavili.....

Libanonci miluji oslavy. Na prazdniny prileti rodiny s detma, ktere jinak ziji v zahranici a probihaji svatby, narozeniny, krtiny a spoustu dalsich prilezitosti se dobre najist, napit, zatancovat si a hlavne se sejit vsichni pohromade. A i kdyz Anicka oslavila svuj prvni rok uz v Nigerii, museli jsme ji stejne jeste udelat narozeninovou party v Libanonu. Narozeniny deti se neslavi jen v rodinnem kruhu, ale zvou se predevsim ostatni deti, a to muzou byt jak sestrenice nebo bratranci oslavence, tak take kamaradi, spoluzaci nebo proste kdokoliv, koho si na oslavu chcete pozvat. Pak se jen rozhodnete, kde vse bude probihat, jestli u vas doma, nebo nekde v restauraci. Vetsina lidi dava prednost restauracim, kde se nemusi starat o jidlo a ktere maji uz i svuj narozeninovy program. Dulezite take je, aby jste vsem detem, ktere jste pozvali koupili nejaky malicky darecek jako podekovani za prichod a za darek od nich. A pak uz muzete nerusene slavit....

My slavili doma...


Dort byl samozdrejme kupovany, takovy by se me nikdy nepovedl ;) 


Dulezite je hodne jidla a piti...



A take zabava pro deti, aby se nenudili.. 

Anicka take napjate sledovala...

Deti byli nadsene...

A kouzelnice mela obrovsky uspech...

Pote se krajel dort...

Spolecne fotce s babickou, dedou a strycem Romeem...


Doslo take na pinatu, v Libanonu novodoby zvyk puvodem snad z Ciny, dnes ale znamy predevsim z Mexika. Z papiru si vyrobite jakoukoliv krabici neboli bednu, kterou nazdobite a ktera se naplni sladkostmi a mensimi darky. Jen davejte pozor, aby jste ji pro male deti nemeli prilis vysoko ;)



A po pinate to vypadalo asi takhle..Starsi deti sbirali bonbony a ty mladsi se aspon vyfotili ;)