sobota 13. listopadu 2010

Prace

“Ahoj ja jsem Samia” predstavuje se me sneda holka. “Taky jsem tu dnes nova” rika me na uvitanou. Tipuji ji na Marocanku a posleze zjistim, ze jsem tipovala spravne. Jeji rodina pochazi z Maroka, ale ona se uz narodila ve Francii, tam take vystudovala vysokou skolu a do Spanelska odjela na staz a to ji tak ucarovalo, ze se rozhodla zustat. Postupem casu se pak seznamuji I s Marcelou z Chille, Susanou a Katy z Venezuely, Joyce z Australie, Petrou z Ceska, Jaanou z Finska, Natalie z Anglie a Veronikou puvodem z Chille, ale vyrustajici ve Svedsku. Tehle tym me pripomina muj kurz nemciny v Nemecku. Lide vsech narodnosti se na chvili sveho zivota setkaji za jistym ucelem. V Nemecku to bylo studium jazyka a tady je to prace. Kazdy z nas odjel ze sve zeme, aby se nekde jinde necemu novemu naucil, aby neco noveho poznal, aby vyzkousel sve sily, nebo aby neco nasel. Treba sam sebe.

Po dva roky pak zustavam pracovat v tehle firme s temito spolupracovnicemi. Po dva roky sedime v jedne kancelari, ukladame telefonni cisla, rozesilame je klukum pracujicim v druhe mistnosti obvolavajice zakazniky z celeho sveta a vyplnujeme smlouvy. Po dva roky se Samiou, ktera sedi vedle me, probirame mezinarodni politiku a problemy muslimskeho a krestanskeho sveta. Se Susanou a Marcelou chodime v patek po praci na sklenicku do baru. Veronika nam vypravi jejich rodinny pribeh o problemech jejich blizskych s chilskym diktatorem Pinochetem a nasledne emigraci do Svedska, Susana ukazuje nadherne malby jeji matky z Caracasu, Natalie nam k tomu vsemu pousti porad dokola Shakiru a s Petrou nostalgicky vzpominame na Cesko.

Po dva roky tak s Rogerem ve stejnou dobu vstavame, snidame, odchazime z domu, nastupujeme do stejneho autobusu a vchazime do stejnych dveri nasi firmy. Pozdeji kdyz se Roger stane managerem administrace sedime I ve stejne mistnosti a mame stoly u sebe. Po dva roky tak vetsinou koncime praci ve stejnou dobu a stejnym autobusem jedeme zpet domu. V lete se po praci prochazime proslunenym Alicante a v noci brazdime bosyma nohama plaz a vychutnavame zpetne se dotykajici vlny more. V zime se pak loudame z autobusu domu, kupujeme pecene kastany a obdivujeme atmosferu vanocne vyzdobeneho mesta. Po dva roky jsme spolu 24 hodin denne a tak to na dlouhou dobu zustane.

Žádné komentáře: