úterý 9. listopadu 2010

Mame letenky

Pristi mesic prileti Roger! Jak krasne to zni, uz to neni za tri mesice, uz to neni za dva mesice, ale uz je to pristi mesic. Posledni tydny cekani ubihaji vzdy nejdele. My mame ale spoustu vyrizovani a chystani, tak se aspon nenudime. No nenudili by jsme se ani tak, protoze Anicka je hyperaktivni ditko, ktere je ve ctyri rano vyspane, pres den pospava po deseti minutach a vecer jde spat kolem devate. A Anicka ne jen ze je nespave ditko, ale taky ditko nosici se. Nevydrzi sama v postylce, chce se nosit a pozorovat svet. Takze proto ty delsi pauzy na blogu.
Ale co si budeme povidat, ty pauzy na blogu nejsou jen kvuli ni a jejimu nespani, ale take kvuli tomu, jak se tesim na Rogera a jak se tesim na Afriku. Kazdy den planujeme, jak krasne si udelame letosni Vanoce, planujeme co budeme podnikat spolecne ve volnem case v Nigerii a mezitim ja posilam veci do Lagosu a Roger dokupuje zbytek. A tak se nase denodenni konverzace toci ohledne koupene vanicky, typu plinek a mlicka, vyzvednuti postylky a kurfu z letiste atd. Roger totiz prileti pristi mesic, ale tentokrat neodleti sam. Ano uz mame letenky! Tri letenky! A na te treti je napsano ANNA MARIA SAADEH. Nejkrasnejsi kus papiru, ktery me porad ubezpecuje, ze tohle neni sen, ktery jsem si vysnila. Tohle je realita a Anicka s nama bude od pristiho roku bydlet a poznavat zivot v Nigerii.
V momente kdy jsem si myslela, ze cestovani a presunu uz mam plne zuby a ze uz chci zustat na miste, pocitila jsem pri baleni kufru to zname simrani v zaludku a volani dalek a uvedomila jsem si, ze my NIKDY nebudeme mit svuj vlastni domov. Je to jakoby kazda zeme ve ktere jsme zili, v nas zanechala nezmazatelnou stopu. Jeji kultura, lide a nas prozity cas se nam vepsali tak hluboko do naseho srdce, ze se tam budeme chtit porad vracet. A tohle se me ted stalo s Nigerii. Zeme, ktera me nejvice naucila a ktera me dala nejvice lekci do zivota. Zivot tak drsny, ze jsem si myslela, ze me nikdy nebude chybet. A najednou pokladam mezi Aniccine veci darky pro nase zamestnance a citim, jak se na ne tesim. Citim, jak me chybi ty obycejne, usmevy vsech tech lidi tam. Citim, ze me chybi barevnost Afriky v podobe jejich nadhernych satu. Citim, ze me chybi nase ulice, nas byt, moje africke obrazy v obyvaku, vune cerstveho manga a ananasu, nasi psi Astro a Rino, vlny oceanu a salajici slunce.
Tentokrate uz tam neletim s naivni predstavou hladovych cernousku a prehodnych lidi, tentokrate uz vim, co me tam ceka a presto se tesim. Proc? Ja proste nevim, opravdu nevim. Ta zeme ma svuj charakter, tam poznate sami sebe a jaka sila je ve vas samotnych. Kdyz jsem si nedavno psala se svoji kamaradkou Hankou, ktera projela zapadni Afriku stopem a z Prahy se tak dostala az do Lagosu, a ktera je momentalne v jihovychodni Asii v Thajsku, zeptala jsem se ji co ji dalo vice, zda jihovychodni Asie nebo zapadni Afrika a ona odpovedela jednoznacne Afrika. Proc? Pro silu toho kontinentu, ktery se neda popsat se tam budeme vracet a vracet.

Takze za dva mesice TADY ;)

4 komentáře:

Martina řekl(a)...

Utečete to hrozně rychle a už se budete vyhřívat:)

Anonymní řekl(a)...

Moni, prostě Vám fandím a přeju vše nej!

flamme řekl(a)...

uz brzo! to je skvely:D

nippauk řekl(a)...

takze uz budete vsetci spolu....tesim sa s vami. My sme mali ostat na vianoce same(nie tak same ale bez draheho) ale zda sa ze predsa len poletime do nigerie. Myslela som ze Ria je este malicka no svokra sa tak na nu tesi ze ma prehovorila a asi pojdeme.Uz zistujem co potrebujeme ohladom ockovania. Dufam ze sa na vianoce stretnem aspon s Danielou, skoda ze tam este nebudete ;0-( rada by som vas videla konecne

nippa