čtvrtek 25. listopadu 2010

Diky Vam

Uz je tomu rok, co jsem si sedla k pocitaci a klikla jsem na "Vytvorit blog". Psavala jsem si tak ruzne od malicka, vetsinou basnicky, ktere koncili v suplikach a pak postupne v kosi, nebo jsem si psavala sve pocity. Vypsala jsem se tak vzdy ze vsech problemu, smutku, radosti, nestastnych lasek a stastnych lasek a bylo me hned lepe. Papir toho totiz snese hodne.

Do psani blogu se me dlouho nechtelo, rikala jsem si co budu psat, ze neni vlastne o cem, ze ziju uplne stejny zivot jako vsichni ostatni a tak proc to tahat na verejnost. A pak jsem minuly rok o prazdninach dostala malarii a jeji lecba a popravde i zivot v Nigerii me rozhodili tak, ze jsem odletela prvnim letadlem zpet do Ceska a zustala jsem tam dva mesice, abych se z toho psychicky a fyzicky dostala. Kdyz jsem se pak do Nigerie vratila zpet, hledala jsem si nejakou cinnost cim bych se zabavila a vyventilovala tak sve pocity, protoze zivot tam je uplne ale uplne jiny nez zivot v Evrope a clovek tak vice casu travi doma za zdi s ostatym dratem nez nekde v parku nebo na ulici na prochazce. A rozhodla jsem se tedy psat pro sve pratele a rodinu, abych nemusela do emailu odpovidat porad na ty same otazky a tak priblizit nas zivot v Africe, ale i nas zivot sam o sobe. A vytvorila jsem si tedy blog. Jenze v te dobe, kdyz jsem se rozepsala jak jsme se do Afriky dostali, co tam delame a jak se nam tam zije, jsem nemohla ani tusit, ze jsem jen par dni tehotna. No a zbytek uz vite. Leteli jste pak se mnou do Libanonu, tam jste me drzeli pesti pri mem tehotenstvi, podporovali me, kdyz me chybel Roger a ja se tak rozepsala o nasem pribehu o nasem setkani a zivote vubec a pozdeji jste se tesili s nama z narozeni Anny Marie. Ted jeste spolu prozijeme navrat Rogera, Vanoce v Libanonu, Aniccine krtiny a vratime se po novem roce tam, odkud jsem tenhle blog zacala psat, a to do Afriky.

A ja bych vam VSEM, znamym i neznamym, co jste postupem casu zavitali na muj blog a chodite sem cist, chtela podekovat za vasi podporu.

A jedna z mych nejoblibenejsich pisni od Hany Hegerove ;)

5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Monicka moja mila, takova nostalgie.. jsem rada ze jsem se mohla zucastnit a verim ze se jednou vsichni sejdeme! Vidim to nekde v pohode, u more, v klidu, s dobrym vinem.. a moc se na to tesim. I kdyby to melo byt uplne jinak!
i.

Monika Saadeh řekl(a)...

Ivi a ja jsem zase moc rada, ze jsem prostrednictvim blogu poznala tebe!! A to more,klid a dobre vino beru a je jedno kde ;)

Radunkaaa řekl(a)...

Já děkuju Tobě, že jsi mi dala tu možnost poznat alespoň z části Tvůj tak zajímavý život. Děkuju za Tvou tenkrát první odpověď na můj první komentář v Tvém blogu, popravdě mě "nakopla"!

http://www.youtube.com/watch?v=D6Jn8OLVuW8

Monika řekl(a)...

Raduuu dekuji!!! Jeee ted me to doslo, to jsi byla ty v tom komentari pod tou kartarkou ;)))) A ja si rikala, ze uz se ta holka nikdy neozvala ;)) Nakopla? V Cem? Cetlas ten Secret?? A dekuji za pisnicku, jedna z mych nej ;))

Radunkaaa řekl(a)...

Jojo, ta Radka a já jsme jedna osoba! :-)) je to fakt zajímavé, psala jsem Ti tam loni v srpnu a od té doby se toho se mnou tolik událo, rozuměj tak, že já se změnila.
Četla jsem nejen The Secret, ale taky Miluj svůj život, obojí v lednu/únoru. Tu "miluj" mam teda radši, Louise na mě působí úžasně, mam jí i na fb a stačí mi její občasné "fráze" co si píše do statusů.
Ale jak jistě sama víš, tím, že to přečteš se víceméně nic nezmění, každý na sobě musí začít pracovat, pokud chce změnu. Někdy zapomenu a sklouznu zpátky k negativům, ale celkově se mi myslím daří žít pozitivně. Ač procházím jakýmsi obdobím životních zkoušek se mi zdá, ale ségra (ta psycholožka) mi vždycky pomůže zůstat na té správné cestě :) je fajn mýt v někom oporu, jako ty máš určitě v Rogerovi, z popisů mi přijde, že musí být ohromně inteligentní.

Nemáš zač, je to též jedna z mých nej a zrovna mě napadla po dočtení toho článku :-)