úterý 30. listopadu 2010

Vylet do Byblosu

Tuhle nedeli jsme si vyjely s Rogerovou sestrou a Annou Marii do mesta Byblosu, o jehoz historii jsem tu uz drive psala. Pro me je tohle mesto jedno z nejkrasnejsich mist, ktere jsem v Libanonu videla.

Prosly jsme se po tradicnim arabskem souku, kde se daji koupit ruzne arabske suvenyry a byly jsme mile prekvapeny kolik zahranicnich turistu je zde. No bodej by ne kdyz i Marlon Brando a Frank Sinatra tak radi a casto navstevovali tohle mesto.


Byblos byl v drivejsich dobach i sidlem fenicanu od kterych libanonci hrde odvozuji svuj puvod.


Cela obast Byblosu je znama i diky fosiliim, ktere se pry stale nachazi v horach nad mestem. Na souku je pak nekolik obchodu, kde si nejakou tu zkamenelinu muzete koupit. Vyber je obrovsky.




Pristav


Pohled od more k pristavu


Rybari, more a hory


Ani my jsme neodolaly vyfotit se tu


A pak jsme si jeste koupily neco na ozdobu, jsme preci jenom zenske, a honem zpet domu

sobota 27. listopadu 2010

Vylet do klastera v Kfifanu

Jekoliz Anna Maria je uz velka holka a v Libanonu je stale hezke pocasi prekracujice 20 C, rozhodli jsme se s Rogerovyma rodicema toho co nejvice vyuzit a jezdime tedy kazdou nedeli na delsi vylety. Minuly vikend jsme tak navstivili klaster svateho Cypriana a svateho Justyna v Kfifanu, kde jsou ulozena tela dvou libanonskych svatych. Libanon ma celkem ctyri svate a temi jsou svaty Charbel, ktery je zde nejvice popularni, dale pak svata Rafka, svaty Hardini a svaty Estephan. My se tak vypravili do klastera, ktery je proslaven diky poslednim dvoum jmenovanym. Mimochodem vsichni tihle libanonsti svati pochazi ze severu Libanonu, kde je taky nejvetsi koncentrace krestanu, na jihu prevladaji muslimove.

Historie klastera saha az do let 717. V roce 1230 se z nej stalo patriarchalni sidlo a od roku 1766 spada pod libanonsky maronitsky rad.



Pri vstupu do klastera je na prave strane rakev svateho Hardiniho, vlastnim jmenem Youssef Kassab (1808–1858). Hardini byl nazyvan svatym uz za sveho zivota pro spoustu zazraku, ktere vykonaval. A na strane leve vystaveno neporusene telo svateho Estephana, vlastnim jmenem Joseph Nehme (1889-1938), ktery byl blahoreceny tento rok 27. cervence 2010.

Rakev svateho Hardiniho


Telo svateho Estephana

(Tyhle dve fotky jsou z internetu, jelikoz se tam nesmelo fotit)

O patro vyse, bylo ukazano jak zmineni mnichove zili









Jeden z kostelu uvnitr klastera


A nakonec jsme se pred klasterem vyfotily i my s Anickou

čtvrtek 25. listopadu 2010

Diky Vam

Uz je tomu rok, co jsem si sedla k pocitaci a klikla jsem na "Vytvorit blog". Psavala jsem si tak ruzne od malicka, vetsinou basnicky, ktere koncili v suplikach a pak postupne v kosi, nebo jsem si psavala sve pocity. Vypsala jsem se tak vzdy ze vsech problemu, smutku, radosti, nestastnych lasek a stastnych lasek a bylo me hned lepe. Papir toho totiz snese hodne.

Do psani blogu se me dlouho nechtelo, rikala jsem si co budu psat, ze neni vlastne o cem, ze ziju uplne stejny zivot jako vsichni ostatni a tak proc to tahat na verejnost. A pak jsem minuly rok o prazdninach dostala malarii a jeji lecba a popravde i zivot v Nigerii me rozhodili tak, ze jsem odletela prvnim letadlem zpet do Ceska a zustala jsem tam dva mesice, abych se z toho psychicky a fyzicky dostala. Kdyz jsem se pak do Nigerie vratila zpet, hledala jsem si nejakou cinnost cim bych se zabavila a vyventilovala tak sve pocity, protoze zivot tam je uplne ale uplne jiny nez zivot v Evrope a clovek tak vice casu travi doma za zdi s ostatym dratem nez nekde v parku nebo na ulici na prochazce. A rozhodla jsem se tedy psat pro sve pratele a rodinu, abych nemusela do emailu odpovidat porad na ty same otazky a tak priblizit nas zivot v Africe, ale i nas zivot sam o sobe. A vytvorila jsem si tedy blog. Jenze v te dobe, kdyz jsem se rozepsala jak jsme se do Afriky dostali, co tam delame a jak se nam tam zije, jsem nemohla ani tusit, ze jsem jen par dni tehotna. No a zbytek uz vite. Leteli jste pak se mnou do Libanonu, tam jste me drzeli pesti pri mem tehotenstvi, podporovali me, kdyz me chybel Roger a ja se tak rozepsala o nasem pribehu o nasem setkani a zivote vubec a pozdeji jste se tesili s nama z narozeni Anny Marie. Ted jeste spolu prozijeme navrat Rogera, Vanoce v Libanonu, Aniccine krtiny a vratime se po novem roce tam, odkud jsem tenhle blog zacala psat, a to do Afriky.

A ja bych vam VSEM, znamym i neznamym, co jste postupem casu zavitali na muj blog a chodite sem cist, chtela podekovat za vasi podporu.

A jedna z mych nejoblibenejsich pisni od Hany Hegerove ;)

čtvrtek 18. listopadu 2010

Leto, leto filozoficke

“Nepremyslel jsi nekdy kolik svetu je v tomhle svete?” ptam se Rogera, kdyz sedime vecer v baru na plazi. “Vzdy kdyz jsme u more me napadaji takovehle otazky, a v noci obzvlast. Pohledem na hvezdnou oblohu a more tak citim nicotu naseho byti, desitky civilizaci, ktere pomalicku vznikali, pak stali na samem vrcholu a zase zanikali, vsichni tihle vladcove, nabozensti vudci, ale I obycejni lide, kazdy si zije svuj vlastni zivot, svuj vlastni svet. A nekdy I vice svetu najednou. Jeden svet je ten kazdodennich povinosti a ten druhy se odehrava v nasi mysli, svet vysneho zivota. Dalsim svetem je vesmir sam o sobe, nase telo se vsemi organy, kazda bunka, molekula a atom si ziji ve svem vlastnim svete. Svet tak krehky a pritom v tak dokonale symbioze. Vedle naseho zivota se tu tak odehravaji zivoty miliardy jinych veci, vzdyt treba i obycejny stul ma svuj vlastni svet. Svet vzniku a zaniku, svet teplych veceri. Co znamenal svet pro lidi pred nama, kteri nevedeli to, co vime my ted, a co bude znamenat pro ty, kteri prijdou za stovky let po nas? Kde to vsechno zacina a kde to vsechno konci? A existuje vubec nejaky zacatek a konec? A kdo za tim vsim stoji?” kladu Rogerovi otazky, ktere me vyvstanou na mysli.

A tak vikend co vikend sedavame v tomhle baru na plazi, usazeni na proutenych sedatkach s nohama zaborenyma do pisku na Zemi, ktera jako plocha deska pluje na hladine ocenu a pri pohledu na hvezdy pribite na obloze hreby, s nama ke stolu postupne usedaji recti prirodni filozofove -predsokratici, aby nam vysvetlili z jake pralatky se sklada svet a jak se takhle pralatka premenuje nebo nepremenuje v neco jineho. Sokrates nas zavede do Athen, kde rozmlouva s lidmi a nuti je k pouzivani rozumu, aby vsichni jako on zjistili ze vi, ze nic nevi. A kdyz se pak my napijeme vyborneho cerveneho spanelskeho vina, Sokrates vypije svuj pohar smrti. Soud se Sokratem nam pak v Obrane popise jeho zak Platon, stejne tak nam v Ustave vysvetli, jak si predstavuje idealni stat a nakonec nas zavede do sveho sveta smyslu a sveta idei, ktery hned popre nas dalsi host, Platonuv zak Aristoteles. Ten nam objasni svuj nazor na Latku a Formu a take na vztahy pricinnosti v prirode. Logicky s nim pak roztridime vsechny veci v prirode do ruznych skupin a podskupin nezivych a zivych risi zivocichu, rostlin a mineralu. Etikou nas pak nasmeruje k zivotu zlatou stredni cestou. Neshodneme se s nim vsak v nazoru na zeny, kdy nam odhodlane tvrdi, ze zena je neuplny muz a ze je jen pasivni a prijimajici, kdezto muz aktivni a davajici a v momente, kdy nam zacne tvrdit, ze otroci jsou samozdrejmou nutnosti a soucasti kazdeho hospodarstvi jsme radi, ze Aristoteles opousti nas stul a my se tak s nim se slovy “svet je stary” muzeme rozloucit. Najednou zacina u naseho stolu chaos. Prichazi helenisticti filozofove kynikove a ukazuji nam kolik je na svete veci co nepotrebujeme, po nich stoikove s jejich stoickym klidem, epikurejci touzici po nejvyssi slasti a zijici pro tuto chvili a po nich novoplatonci, kteri nas nauci svemu mystickemu splynuti s Jednim – Bohem.

A my jsme tak zabrani do diskutovani o anticke filozofii, ze si nevsimneme, ze k nam po mori prichazi Jezis. “Miluj blizniho sveho jako sebe sameho” rekne nam a vodu ve dzbanu, ktery stoji na stole, promeni ve vino. Kdyz pak odchazi odpousti nam vsechny nase hrichy a my v pisku vedle dvou bosych nohou spatrime ryhu krize, ktery si sebou vlece smerem k Golgote. Pavel se zastavi jen na chvili, aby nam ve spechu zvestoval, ze Jesis vstal z mrtvych, a rychle pospicha sirit krestanstvi do vsech koutu sveta.

Louci se s nami i stredoveky svaty Augustin, ktery vlozil svet idei do Boha. Propojil tak uceni Platonovo s krestanstvim a tim take spojil recky a zidovsky zpusob mysleni stejne tak jako Tomas Akvinsky takhle pokrestanstil Aristotela, kdyz na nejvyssi misto stupnice usporadani prirody dosadi andely a nad ne Boha.

“Necitis tu neco spaleneho?” ptame se zvedave jeden druheho. “To je moje hranice na ktere me upalila cirkev za kacirske myslenky” odpovida nam Giordano Bruno. Galileo Galilei, Mikulas Kopernik a Johannes Kepler si sebou prinesou dalekohled, aby nam ukazali pohyby planet ve vesmiru. A kdyz Galileo Galilei zakrici “A prece se toci!” leknu se tak, ze me z ruky vypadne jablko, ktere jsem se prave chystala snist a Isaac Newton nam tak vysvetli gravitacni zakony. “Vedeni je moc” povzbudi nas Francis Bacon v dalsim nasem vzdelavani se a Martin Luther nam venuje na rozloucenou svuj nemecky preklad Bible.

Racionaliste Descartes, Spinoza a Leibniz se u naseho stolu hadaji s empiristy Lockem, Humem a Berkeleyem o tom, zda je mozne prave poznani diky rozumu nebo smyslum. Sam Imanuel Kant zkritizuje nas cisty rozum, prakticky rozum a soudnost a Hegel nam zase objasni to, ze prava potreba filosofie nemiri patrne k nicemu jinemu, nez se naucit zit a vtahne nas tak do vysvetlovani jedne jedine skutecnosti – panteismu, az mame pocit, ze prestavame byti sami sebou a vse splyva v jeden jediny velky celek a az Kierkegaard nas opet vrati k sobe samym svym individualismem.

Pote prichazi postarsi vousaty chlapik a podava nam svuj vytisk knihy.“Karl Marx” zasepta Roger. “Evropou prochazi strasidlo - strasidlo komunismu” zacteme se do uvodu Komunistickeho manifestu. A kdyz se blizime ke konci knihy, Marx se zvedne od stolu a pri odchodu zavola “Proletari vsech zemi spojte se!”

“Co je to za lod” ptam se a oba dva ze zadivame do dalky na more. “Beagle” precte Roger napis na pridi. “To se Darwin vypravil na svou cestu po mori zmapovat jizni cip Ameriky a pri tehle ceste zavital na Galapagy, kde pozoroval druhy penkav” dozvidame se v naucnem slovniku, ktery si pro tyhle chvile bereme vzdy sebou.

“Uz by jsme meli jit domu, zacina me byt zima” otacim se na Rogera. “Vzdyt jsme tu take s nasimy hosty stravili cele leto” odpovida me. “A stejne mam pocit, ze je jeste tolik veci, co by jsme se meli naucit a pochopit” rikam mu. “Ale to uz muzeme z tepla naseho bytu” pomaha me vstat ze zeme. Loucime se tedy s nasim poslednim hostem Nietzchem, ktery uz se nam na konci sveho zivota snazil namluvit, ze on je ten spasitel, a utikame domu.

sobota 13. listopadu 2010

Prace

“Ahoj ja jsem Samia” predstavuje se me sneda holka. “Taky jsem tu dnes nova” rika me na uvitanou. Tipuji ji na Marocanku a posleze zjistim, ze jsem tipovala spravne. Jeji rodina pochazi z Maroka, ale ona se uz narodila ve Francii, tam take vystudovala vysokou skolu a do Spanelska odjela na staz a to ji tak ucarovalo, ze se rozhodla zustat. Postupem casu se pak seznamuji I s Marcelou z Chille, Susanou a Katy z Venezuely, Joyce z Australie, Petrou z Ceska, Jaanou z Finska, Natalie z Anglie a Veronikou puvodem z Chille, ale vyrustajici ve Svedsku. Tehle tym me pripomina muj kurz nemciny v Nemecku. Lide vsech narodnosti se na chvili sveho zivota setkaji za jistym ucelem. V Nemecku to bylo studium jazyka a tady je to prace. Kazdy z nas odjel ze sve zeme, aby se nekde jinde necemu novemu naucil, aby neco noveho poznal, aby vyzkousel sve sily, nebo aby neco nasel. Treba sam sebe.

Po dva roky pak zustavam pracovat v tehle firme s temito spolupracovnicemi. Po dva roky sedime v jedne kancelari, ukladame telefonni cisla, rozesilame je klukum pracujicim v druhe mistnosti obvolavajice zakazniky z celeho sveta a vyplnujeme smlouvy. Po dva roky se Samiou, ktera sedi vedle me, probirame mezinarodni politiku a problemy muslimskeho a krestanskeho sveta. Se Susanou a Marcelou chodime v patek po praci na sklenicku do baru. Veronika nam vypravi jejich rodinny pribeh o problemech jejich blizskych s chilskym diktatorem Pinochetem a nasledne emigraci do Svedska, Susana ukazuje nadherne malby jeji matky z Caracasu, Natalie nam k tomu vsemu pousti porad dokola Shakiru a s Petrou nostalgicky vzpominame na Cesko.

Po dva roky tak s Rogerem ve stejnou dobu vstavame, snidame, odchazime z domu, nastupujeme do stejneho autobusu a vchazime do stejnych dveri nasi firmy. Pozdeji kdyz se Roger stane managerem administrace sedime I ve stejne mistnosti a mame stoly u sebe. Po dva roky tak vetsinou koncime praci ve stejnou dobu a stejnym autobusem jedeme zpet domu. V lete se po praci prochazime proslunenym Alicante a v noci brazdime bosyma nohama plaz a vychutnavame zpetne se dotykajici vlny more. V zime se pak loudame z autobusu domu, kupujeme pecene kastany a obdivujeme atmosferu vanocne vyzdobeneho mesta. Po dva roky jsme spolu 24 hodin denne a tak to na dlouhou dobu zustane.

středa 10. listopadu 2010

A do prace

“Pujdes me vyprovodit?” pta se me Roger rano, kdyz se chysta na autobus do prace. “Jasne ze pujdu, chodim preci kazdy den. Do te doby nez si najdu nejakou praci, te aspon kazde rano budu doprovazet a kazdy vecer na te same zastavce zase vyhlizet” odpovidam mu. “Klidne si ted udelej par tydnu volno, a po praci se podivas potom” navrhuje me. “Take pak zacne sezona a to se nejake misto urcite najde” doufam. “Me je jedno, kde budu pro zacatek pracovat. Klidne nekde v baru, nebo uklizet, nebo zase u deti. Hlavne ze budu mit nejakou praci. A po necem lepsim se muzu podivat casem” dodavam.

Kdyz pak prichazim domu poustim se do psani zivotopisu. Premyslim o tom kde bych mohla pracovat v Cesku, kdyby jsme tam ted s Rogerem bydleli. Umim nemecky a spanelsky a mam dobrou praxi z predchoziho povolani, kdy jsem pracovala pro nemeckou firmu zabyvajici se dispecinkem. Ale tady ve Spanelsku, co tady muzu delat? Cizinci bez dobre znalosti jazyka tu ziskavaji jen podradne prace, stejne jako vsude jinde. A to je prave ta nase obet, chceme cestovat a poznavat svet, ale nekde nam proste musi byt ubrano. Nikdo na nas v cizine neceka s otevrenou naruci, ba naopak. Prosadit se v rodne zemi je daleko snazsi nez se prosadit v zahranici. Ale momentalne citim, ze me to takhle vyhovuje, byt bezejmeny nikdo, musici se postarat jen sam o sebe. Zacit uplne od nuly jako male dite neumici ani mluvit. Zatim me tenhle zpusob zivota fascinuje. Pri kazdem zacatku poznavam co ve me je, kam az dosahnou me sily a ma samostatnost a tak prostrednictvim okolniho sveta poznavam sama sebe.

“Pujdeme si nekam sednou? Mam chut na vino” pta se me Roger, kdyz se zase vecer setkavame na autobusove zastavce. “Na vino? A kam chces jit?” ptam se ho. “Treba do toho baru kousek od nasi ulice. Mam pro tebe novinku” zamrka na me nadsene. Kdyz vejdeme do baru, objedname si piti a neco na jidlo zepta se me, jestli bych teda chtela do prace nastoupit hned ted, nebo jestli si chci vzit par tydnu volna, jak me navrhoval rano.” “Kdybych neco mela, pujdu hned, uz jsem preci jen chvili doma a samotnou me to nebavi. Nudim se kdyz jses v praci” odpovidam mu. “A co bys rekla tomu, ze me kazde rano nebudes vyprovazet na autobus, ale do toho autubusu nastoupis se mnou a pak zase vecer se mnou vystoupis?” zepta se me zvedave. “Jak to jako myslis” nechapave zvednu oboci. “No ze bys preci pracovala u nas ve firme” zasmeje se. “Sef vi, ze jsi prijela z Barcelony a ptal se me dnes jestli uz mas praci. A kdyz jsem rekl, ze ne, tak navrhl, ze muzes holkam pomahat v administraci. Co ty na to?” “To myslis vazne?”zasnu. “Ale vzdyt neumim anglicky, co tam budu delat? A moje spanelstina preci taky neni na nejake administrativni vyrizovani” pochybuji jestli si tohle Roger vubec uvedomil. “Neboj holky v administraci mluvi spanelsky, jsou z Jizni Ameriky, takze s nema se domluvis a s tim zbytkem, to je preci super vyzva ne? Kde by ses nejrychleji naucila anglicky nez s anglickyma spolupracovnikama. A navic spanelstinu muzes cvicit s rodilyma mluvcima” povzbuzuje me. “Mas pravdu” prisvedcuji a rozhoduji se, ze to vezmu. Nemam co ztratit. Prace v administraci je porad lepsi nez nekde uklizet nebo pracovat u deti. A k tomu se muzu vratit kdykoliv, kdyby me to v te firme neslo. Ale me to pujde, musi, rikam si. Mam moznost naucit se novy jazyk, a s anglictinou se pak uz domluvim vsude. Roger mezitim telefonuje sefovi a ten mu rika, at prijdu uz druhy den.

Takze od zitrka mam novou praci, daleko lepsi nez jsem mohla vubec doufat, rikam si vecer doma, kdyz trham a vyhazuji nachystane zivotopisy. A dalsi den uz to toho autobusu nastupujeme spolu.

úterý 9. listopadu 2010

Mame letenky

Pristi mesic prileti Roger! Jak krasne to zni, uz to neni za tri mesice, uz to neni za dva mesice, ale uz je to pristi mesic. Posledni tydny cekani ubihaji vzdy nejdele. My mame ale spoustu vyrizovani a chystani, tak se aspon nenudime. No nenudili by jsme se ani tak, protoze Anicka je hyperaktivni ditko, ktere je ve ctyri rano vyspane, pres den pospava po deseti minutach a vecer jde spat kolem devate. A Anicka ne jen ze je nespave ditko, ale taky ditko nosici se. Nevydrzi sama v postylce, chce se nosit a pozorovat svet. Takze proto ty delsi pauzy na blogu.
Ale co si budeme povidat, ty pauzy na blogu nejsou jen kvuli ni a jejimu nespani, ale take kvuli tomu, jak se tesim na Rogera a jak se tesim na Afriku. Kazdy den planujeme, jak krasne si udelame letosni Vanoce, planujeme co budeme podnikat spolecne ve volnem case v Nigerii a mezitim ja posilam veci do Lagosu a Roger dokupuje zbytek. A tak se nase denodenni konverzace toci ohledne koupene vanicky, typu plinek a mlicka, vyzvednuti postylky a kurfu z letiste atd. Roger totiz prileti pristi mesic, ale tentokrat neodleti sam. Ano uz mame letenky! Tri letenky! A na te treti je napsano ANNA MARIA SAADEH. Nejkrasnejsi kus papiru, ktery me porad ubezpecuje, ze tohle neni sen, ktery jsem si vysnila. Tohle je realita a Anicka s nama bude od pristiho roku bydlet a poznavat zivot v Nigerii.
V momente kdy jsem si myslela, ze cestovani a presunu uz mam plne zuby a ze uz chci zustat na miste, pocitila jsem pri baleni kufru to zname simrani v zaludku a volani dalek a uvedomila jsem si, ze my NIKDY nebudeme mit svuj vlastni domov. Je to jakoby kazda zeme ve ktere jsme zili, v nas zanechala nezmazatelnou stopu. Jeji kultura, lide a nas prozity cas se nam vepsali tak hluboko do naseho srdce, ze se tam budeme chtit porad vracet. A tohle se me ted stalo s Nigerii. Zeme, ktera me nejvice naucila a ktera me dala nejvice lekci do zivota. Zivot tak drsny, ze jsem si myslela, ze me nikdy nebude chybet. A najednou pokladam mezi Aniccine veci darky pro nase zamestnance a citim, jak se na ne tesim. Citim, jak me chybi ty obycejne, usmevy vsech tech lidi tam. Citim, ze me chybi barevnost Afriky v podobe jejich nadhernych satu. Citim, ze me chybi nase ulice, nas byt, moje africke obrazy v obyvaku, vune cerstveho manga a ananasu, nasi psi Astro a Rino, vlny oceanu a salajici slunce.
Tentokrate uz tam neletim s naivni predstavou hladovych cernousku a prehodnych lidi, tentokrate uz vim, co me tam ceka a presto se tesim. Proc? Ja proste nevim, opravdu nevim. Ta zeme ma svuj charakter, tam poznate sami sebe a jaka sila je ve vas samotnych. Kdyz jsem si nedavno psala se svoji kamaradkou Hankou, ktera projela zapadni Afriku stopem a z Prahy se tak dostala az do Lagosu, a ktera je momentalne v jihovychodni Asii v Thajsku, zeptala jsem se ji co ji dalo vice, zda jihovychodni Asie nebo zapadni Afrika a ona odpovedela jednoznacne Afrika. Proc? Pro silu toho kontinentu, ktery se neda popsat se tam budeme vracet a vracet.

Takze za dva mesice TADY ;)