středa 13. října 2010

Svoboda cestovani

Jeste si coby dite pamatuju doby, kdy v nasi male vesnicce hned za zeleznicni trati stal plot s ostnatym dratem. "Tam je Rakousko" rikavali jsme si tajemne a divali se do dalek na zelena pole. Tam nesmite, jako by nam rikal pohled na podel plotu prochazejici se vojaky se psy. A taky ze jsme tam nesmeli. V te dobe jsem byla jeste dost mala na to, abych vnimala politickou situaci, ale uz jsem byla dost velka na to, abych se ptala PROC tam nesmim, PROC jsou tam vojaci a PROC je tam sakra ten ostnaty drat. Kdyz jel tatka od prace poprve do Nemecka, toho vychodniho samozdrejme, - do zapadniho odjela jedna rodina z vesnice a nekolik roku se o nich potajmu mluvilo - merila nam mamka chodidla spilkou, aby nam dovezl boty, co se u nas sehnat nedali. Byli modre s bezovym textilem. Vsichni me je zavideli. Stejne jako ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj, co me privezl. Tyhle veci byli preci z TOHO Nemecka. Z vychodniho. To zapadni lezelo za tim ostnatym dratem.

A do jakesi Francie se zase tehda posilali sneci. Ano ti sneci co jich byly plne lesy a po desti vzdy vylezali. A my jsme je chodili za par kacek za kilo sbirat s plechovou odmerkou v ruce. Snecek propadl vyrezanym koleckem - zustal zivy v lese, snecek nepropadl - snedl se ve Francii. "Paneboze jak tam muzou jist sneky. Ty hnusne, hnede, slizke sneky. Ti francouzi musi byt divni" rikali jsme si brazdici mokrou travu v gumacich a premyslejicich, co si za usetrene penize koupime. Doma se pak kybl se sneky prikryl sitkou, aby nevylezli ven a pritom mohli dychat. A druhy den se pak odvezli do obecni sberny, zkontrolovali se jestli tou plechovou odmerkou opravdu nepropadavaji, zvazili se a poslali se na jejich cestu posledni. Brzo pak koncili na talirich. Na talirich v te divne Francii, kde pojidaji slizke sneky. V te Francii za ostnatym dratem.

Kdyz za par let zvonily klice revoluci na Vaclavskem namesti, ty same zelene vojenske uniformy co hlidali hranice o neco pozdeji zacali rolovat ostnaty drat. A najednou jsme videli ty rakouska pole daleko jasneji, najednou nemeli mrizky ze ctverecku plotu. Najednou tam byl vetrolam tahnouci se az kamsi do dali, ktery jsme predtim nevideli, protoze nas pohled musel koncit na zeleznicnich kolejich, za nema uz bylo Zakazano. A najednou uz tam nebyl plot. A uz tam nebyli vojaci se psy. A uz tam nebyl ostnaty drat.

Mikulov se stal statnim prechodem. Prechodem do jineho sveta. Vsechno tam maji lepsi, krasne domy, obchody plne zbozi. Kofilu, Milenu a Kastany jsme vymenili za Milku. I ten nejobycejnejsi rakousky jogurt mel pry lepsi chut nez nas Termix nebo Lakrumak. Samozdrejme ze nemel. Ale lidem se to tehda tak zdalo. Tou chuti byla totiz svoboda. A dostali jsme cestovni pasy. A zachvatila nas cestovni horecka. Cesi se stali jednim s nejvice cestujicich narodu. Chteli jsme videt, poznat, navstivit a pochopit. Nemecko uz pro nas nebyli jen kvalitni boty a Francie pro nas uz nebyli jen sneci, zanechavajici za sebou stribrne vlakno slizu na kyblu ve kterem koncili.

Jsem rada, ze jsem tuhle dobu zazila coby dite. Nostalgie rady na banany, kdy nam babicka vzdy to jedine povolene kilo koupila a pak nas nenapadne posilala jeste jednou, co kdyby se prodavacky spletly a prodali nam jeste kilo navic toho exotickeho ovoce, ktere pro nas bylo symbolem vanoc. Nostalgie doby lampionovych pruvodu, kdy holcicky opatrovavaly krasny barevny lampion, aby nam neshorel a kluci naopak soutezili, komu ten papir chytne driv. Nostalgie prvomajovych pruvodu a modrych mavatek s obrazkem bile holubicky. Nostalgie Jiskricek a Pionyru s modrou uniformou a cervenym satkem. Co z toho, ze na tech srazich porad mluvili jacisi duleziti pani o jakemsi Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. Co z toho, ze jsme misto skolnich vyletu do zahranici, jak je tomu dnes, chodili na vylet do kasaren. Podivat se jak to vypada uvnitr tanku bylo pro deti preci taky tak zajimave. A tech vlcaku co tam meli. Co z toho ze jsme nemohli za ostnaty drat, vzdyt chodici panenky, blikajici plastove samopaly, matriosky a obycejnou vodou vymalovavajicise omalovanky z Ruska meli pro deti sve kouzlo. A ten plastovy kuchar na baterky, co po zapnuti hazel porad dokola na panvicce smazicim se plastovym vajickem, ten byl preci lepsi nez boty z Nemecka. I kdyz urcite nebyl lepsi nez ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj. Tohle byl nas detsky svet a nekde v pozadi byli ti duleziti mluvici pani.

Jsem rada, ze na tuhle dobu meho detstvi muzu vzpominat s takovou nostalgii, ale jsem jeste radsi, ze az jednou budu stara tak nebudu vzpominat na svuj zivot za ostnatym dratem. Protoze to uz bych nevzpominala na ty chodici panenky, lampiony, bile holubice nebo pionyrske sliby. To uz bych bohuzel vzpominala na ty dulezite pany mluvici o Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. A na ty bych vzpominala velice nerada. Vzdycky jsem byla silna osobnost - nasi by to nazvali urcite jinak ;), vzdycky jsem si delala co jsem chtela. Rodice me neodporovali, kdyz jsem rekla ze jedu pracovat do Nemecka a pote do Spanelska. Oni me ani neodporovali, kdyz jsem rekla, ze si beru cizince a stehujeme se na Blizky vychod a taky mlceli, kdyz jsme se stehovali do Afriky. Oni totiz vedeli, ze si stejne udelam, co budu chtit ja. Oni mlceli a ja jsem ji za to nesmirne vdecna, protoze jsem poznala veci, ktere bych jinak nepoznala. Cestovani se tak stalo mou soucasti. Ale co bych delala, kdybych zila za ostnatym dratem? Dokazala bych mlcet ja? Dokazala bych se na nej porad divat jen z vesnickeho nadrazi? Nebo by me ovladla touha prekrocit tyhle hranice a podivat se co je v zemi Zakazane? Tezko rict a ja jsem dnes nesmirne stastna, ze tuhle otazku resit nemusim.

Je to par dnu co jsem vyzvedla Anicce jeji prvni pas. Ve dvou a pul mesicich muze moje dcera cestovat do zemi o kterych si generace nasich prarodicu a do jiste doby i rodicu mohli nechat jen zdat. Ano jedna zeme nam sice bude zakazana naporad. Tou zemi je Izrael. Nikdy se nepodivame do mist, kde se soustredi tri nejdulezitejsi nabozenstvi sveta. Libanon je bohuzel stale s Izraelem ve valce. Tam dole na jihu jsou vojaci, misto zelenych uniforem vsak maji modre prilby a hlidaji hranice, a ty hranice maji ostnaty drat. My jsme byli taky ve valce, ve Studene valce. Ale preci je tu jeden rozdil. Libanonci muzou vlastnit pas. Libanonci muzou cestovat. Muzou se svobodne rozhodnout kde chteji zit. A my dnes v CR uz taky. Jsme svobodni!! A treba se zase Anicka jednou docka toho, ze tihle vojaci v modrych prilbach budou jednou rolovat ostnaty drat mezi Izraelem a Libanonem. Kez by. Protoze jenom poznani toho zakazaneho vede k jeho pochopeni. Prala bych ji to. Prala bych to Blizkemu vychodu a prala bych to svetu. Byl ty to zase jeden malicky krucek k miru, tak jako pred 20 lety u nas.


Anna Maria a jeji pas

8 komentářů:

Cheorchia řekl(a)...

Tenhle pas bych si navzdy schovala :)).

Je to bajecny sbalit si batoh a vyrazit kamkoliv :).Muj bratr rika,ze povazuje za velkou znamku svobody,kdyz vsechno co ma,muze do 10 minut sbalit a odjet kamkoliv :).

M.Amar řekl(a)...

Skvěle napsáno!

Já jsem taky ráda, že ten ostnatý drát neznám. Ani si ho nepamatuju. Nedokážu si představit, že bych nemohla cestovat. Protože já si taky ráda dělám co chci a nesnáším, když mě někdo omezuje. A svoboda cestování je pro mě hroyně důležitá. Díky Bohu, že mi byla umožněna :-D

flamme řekl(a)...

hezkej modrej pas :D...
zase si to pekne napsala, Moniko! A stastne cesty Anne Marii! A kdyby chtela do Izraele, mozna by casem mohla s ceskym pasem, ne? Ja vlastne nevim, jestli se do pasu uvadi, ze ma nekdo jeste dalsi obcanstvi :D

Monika Saadeh řekl(a)...

Cheo taky sbalim kufr do deseti minut, muj i Rogeruv. Ted mam ale nejake obdobi kdy hledam zazemi, tu pevnou pudu pod nohama, asi starnu ;)
M.Amar presne. Ja jsem ten typ, kdyz ti reknou bez do prava pujdu do leva ;) Uz jenom z trucu, ze me nikdo nebude poroucet ;)
Flamme taky nevim jestli je tam obcanstvi, ale oni by to poznali kvuli prijmeni. Mame typicke arabske prijmeni. Saadeh znamena happiness ;)

chicadelaesperanza řekl(a)...

Nadherna entrada! Tez jsem moc rada, ze dnes muzeme beze strachu cestovat. Kdybych se byla narodila driv a nepoznala nic jine nez ostnate draty zakazujici cesty z nasi zeme, muj sen studovat spanelskou filologii by se nikdy nesplnil... i kdyz to bych o tom asi ani nesnila a ke spanelstine bych se nikdy v zivote nedostala. Jak rekl jeden moudry clovek: yo soy yo y mis circunstancias. A ja jsem za to nesmirne vdecna.

Radunkaaa řekl(a)...

Tak takový příjmení bych ale taky chtěla, i za tu cenu zakázaného vstupu do Izraele! ;)

Monika řekl(a)...

Radu co ty vis jake budes mit v budoucnu prijmeni ;))

Radunkaaa řekl(a)...

Hehe, to nejde jinak než se na toto usmát a říci, že máš recht :) pojedu sice zanedlouho zpět do ČR, ale nejsem si jistá, že napořád :-))