čtvrtek 28. října 2010

Lvi v ulicich a chystame a rosteme

Vcera, kdyz jsem oblekala Anicku na prochazku, priritila se k nam cela nervozni Rogerova maminka a pry nikam nesmime. Pry v ulicich behaji LVI. "Lvi?" zacala jsem se smat. "A co by tu tak delali?" ptala jsem se ji s tim, ze lva jsem nevidela ani v jedine ubohe zoologicke zahrade, ktera v Libanonu je. A bylo me vysvetleno, ze pry si nejaky bohac z Miziary privezl lvy z Afriky na svou soukromou zahradu a vcera mu oba dva utekli a toulaji se nekde kolem Miziary. A jelikoz tady je mozne uplne ale uplne vsechno, ven jsme pro jistotu nesli ;)

Minuly tyden jsem si vsimla, ze moje filipinska znama pridala na facebook fotky vanocniho stromecku. A jelikoz me prislo divne videt vanocni stromecek v rijnu, nedalo me to a zeptala jsem se ji, jestli to jsou fotky z minuleho roku nebo se uz nejakym zpusobem pripravuje na Vanoce letosni. "V nasi filipinske kulture zacina zima uz 1. zari a proto uz v tento den zdobime Vanocni stromecek" odpovedela me a ja zjistila ze filipinske domacnosti zdobi tedy vanocni dekorace uz druhy mesic. A tak jsem poprve pocitila, ze letosni Vanoce se uz blizi a s nimi i nas odlet do Afriky. Vesla jsem tedy do Aniccineho pokoje, vytahla ze skrine muj kufr, ktery po dlouhe dobe cely jeden rok lezel na miste bez toho, aby byl vlacen na letistich a zacala jsem dovnitr skladat vsechno Aniccino obleceni, ktereho jsem nakoupila na rok dopredu. A ja ktera byla v dobach presunu do cizi zeme sbalena vzdy behem par minut a ke vsemu me stacil jeden jediny kufr, ted sedim, pisu a pocitam, co vse si jeste musime sebou vzit a do kolikati kufru se nam to vleze. A protoze nam Rogeruv bratranec, pro ktereho v Nigerii pracuje, navrhl, at si vsechny potrebne veci posleme radeji ted, protoze pres Vanoce vetsinou nebyva v letadlech zbytecneho mista, ceka nas prvni kufr na odlet do teplych kraju, kde lvi nebehaji po ulicich i kdyz tam by na to meli aspon trosicku narok ;)

A Anna Maria? Ta nam roste jako z vody. Z leziho a spiciho miminka, ktere poradne nevnimalo svet se stalo prvne miminko pozorovaci :



zanedlouho pote miminko smejici se



a momentalne jsme u miminka zvatlajiciho

úterý 19. října 2010

Mlcim a jsem stastna

Mam za sebou skoro rok v Libanonu. Mam za sebou desitky navstev, kdy se nicnedelajici, nudici se zeny v domacnosti bavi o vsem moznem a spise nemoznem v prostredi prosycenem drahymi parfemy, ladne usrkavajice kaficka z malickych salku s podsalky a decentne ukusujicich cerstvy croissant, davajicich si preveliky pozor, aby jim vetsi sousto nesmazalo rtenku od Diora. Nohy vkusne prehozene jedna pres druhou s boty na podpatcich co nejvetsich. Co na tom, ze takove boty nejsou pohodlne na denodenni noseni, ale nohy v nich preci vypadaji pekne. A znackova kabelka, ktera musi barevne ladit k tem botum. Mam za sebou nekolik vecirku, kdy lonska kolekce satu je uz davno zastarala a ta nejmodernejsi je v cene nekolika stovek dolaru. Do loken upravene dlouhe vlasy, nalepene rasy a nejsilnejsi vrstvy make-upu pod kterymi nenapadne zkoumate ci tvar to vubec je, aby jste si nedovolili nepozdravit nejdulezitejsi (nejbohatsi) lidi z vesnice. Letme polibeni na tvar, aby se nerozmazala ta spolecenska, barevna maska na tvari, prekontrolovani jestli vypadam lepe nez ta druha v tech nemoznych satech, odevzdani drahych darku v podobe zlata a muze zacit ukazkova – chtejici se ukazat? – hostina. Mam za sebou vyslechnutych nekolik rozhovoru o tom, kdo si koupil nejnovejsi model Mercedesa, ci deti studuji na nejprestiznejsi skole, kdo byl na nejluxusnejsi dovolene a kdo koho nepozdravil, protoze mu za pozdrav nestal.

A ja mlcim. Mlcim, protoze tenhle svet je tak vzdalen svetu memu. Mlcim, protoze nevim jaky je posledni model Mercedesu, mlcim protoze neznam barevnou skalu rtenek od Diora, mlcim, protoze nejezdim na luxusni dovolene, mlcim protoze nemam saty v hodnote stovek dolaru, mlcim protoze kdybych se zeptala na to co zajima me, mlceli by zase vsichni ostatni.

Mlcim a jsem stastna. Jsem stastna za me prvni vykourene cigaro, za opijeni se z broskvove vodky – dodnes ji nemuzu ani citit;), za sve prusery na skole, za pres 300 omluvenych hodin za skolou mym vlastnorucne vyrobenym lekarskym razitkem ;), jsem stastna za sve exlasky, a taky za to ze jsem se sebrala a odjela sama do zahranici poznavat svet, jsem stastna, ze za mnou nestali rodice a necpali me dolary do kapes, ale rekli me jestli chci penize, tak at si jdu vydelat. Mlcim a jsem stastna. Protoze, kdo by tady pochopil, jak jsem o vikendech pri skole pracovala v tiskarne a 8 hodin skladala papir do masin. Kdo by tady pochopil, ze jsem se v Nemecku a ve Spanelsku starala o cizi decka za smesne kapesne a moznost studovat cizi jazyk. Kdo by pochopil, ze nedavam Rogerovi na vyroci drahe manzetove knoflicky, ale napisu mu basen nebo si udelame piknik v horach a zkousime, kdo prekrici jeden druheho. Jsem stastna, ze jsem mela moznost se v zivote ztratit a znovu se nalezt, bez cizi pomoci, bez cizich penez a cizich rad a taky ze nas s Rogerem dal dohromady osud a ne rodina, a taky za to, ze me vira nebyla slepe vstepovana ve skolach, ale ze jsem si svou cestu k Bohu nasla sama. Jsem stastna za to, ze jsem kolikrat spadla v zivote na hubu a znovu se postavila na nohy a sla dal a dosla az sem, kde jsem ted. A taky za vse zle I dobre, protoze jenom tak jsem si mohla uvedomit, ze neni v zivote zleho a dobreho, ale jenom nas vnitrni pohled na svet, ktery veci cini zle I dobre.

A ted uz jdu spat, protoze zitra rano jsem pozvana na snidani. A bude se mluvit o posledni svatbe, ktera byla minuly vikend. A taky o tom kdo mel nejkrasnejsi saty, a nejskaredejsi saty a nejdrassi saty a a a a… A ja budu mlcet a budu stastna. Protoze az prijede Roger a pojedeme do hor, tak tentokrat ho urcite prekricim ;)

středa 13. října 2010

Svoboda cestovani

Jeste si coby dite pamatuju doby, kdy v nasi male vesnicce hned za zeleznicni trati stal plot s ostnatym dratem. "Tam je Rakousko" rikavali jsme si tajemne a divali se do dalek na zelena pole. Tam nesmite, jako by nam rikal pohled na podel plotu prochazejici se vojaky se psy. A taky ze jsme tam nesmeli. V te dobe jsem byla jeste dost mala na to, abych vnimala politickou situaci, ale uz jsem byla dost velka na to, abych se ptala PROC tam nesmim, PROC jsou tam vojaci a PROC je tam sakra ten ostnaty drat. Kdyz jel tatka od prace poprve do Nemecka, toho vychodniho samozdrejme, - do zapadniho odjela jedna rodina z vesnice a nekolik roku se o nich potajmu mluvilo - merila nam mamka chodidla spilkou, aby nam dovezl boty, co se u nas sehnat nedali. Byli modre s bezovym textilem. Vsichni me je zavideli. Stejne jako ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj, co me privezl. Tyhle veci byli preci z TOHO Nemecka. Z vychodniho. To zapadni lezelo za tim ostnatym dratem.

A do jakesi Francie se zase tehda posilali sneci. Ano ti sneci co jich byly plne lesy a po desti vzdy vylezali. A my jsme je chodili za par kacek za kilo sbirat s plechovou odmerkou v ruce. Snecek propadl vyrezanym koleckem - zustal zivy v lese, snecek nepropadl - snedl se ve Francii. "Paneboze jak tam muzou jist sneky. Ty hnusne, hnede, slizke sneky. Ti francouzi musi byt divni" rikali jsme si brazdici mokrou travu v gumacich a premyslejicich, co si za usetrene penize koupime. Doma se pak kybl se sneky prikryl sitkou, aby nevylezli ven a pritom mohli dychat. A druhy den se pak odvezli do obecni sberny, zkontrolovali se jestli tou plechovou odmerkou opravdu nepropadavaji, zvazili se a poslali se na jejich cestu posledni. Brzo pak koncili na talirich. Na talirich v te divne Francii, kde pojidaji slizke sneky. V te Francii za ostnatym dratem.

Kdyz za par let zvonily klice revoluci na Vaclavskem namesti, ty same zelene vojenske uniformy co hlidali hranice o neco pozdeji zacali rolovat ostnaty drat. A najednou jsme videli ty rakouska pole daleko jasneji, najednou nemeli mrizky ze ctverecku plotu. Najednou tam byl vetrolam tahnouci se az kamsi do dali, ktery jsme predtim nevideli, protoze nas pohled musel koncit na zeleznicnich kolejich, za nema uz bylo Zakazano. A najednou uz tam nebyl plot. A uz tam nebyli vojaci se psy. A uz tam nebyl ostnaty drat.

Mikulov se stal statnim prechodem. Prechodem do jineho sveta. Vsechno tam maji lepsi, krasne domy, obchody plne zbozi. Kofilu, Milenu a Kastany jsme vymenili za Milku. I ten nejobycejnejsi rakousky jogurt mel pry lepsi chut nez nas Termix nebo Lakrumak. Samozdrejme ze nemel. Ale lidem se to tehda tak zdalo. Tou chuti byla totiz svoboda. A dostali jsme cestovni pasy. A zachvatila nas cestovni horecka. Cesi se stali jednim s nejvice cestujicich narodu. Chteli jsme videt, poznat, navstivit a pochopit. Nemecko uz pro nas nebyli jen kvalitni boty a Francie pro nas uz nebyli jen sneci, zanechavajici za sebou stribrne vlakno slizu na kyblu ve kterem koncili.

Jsem rada, ze jsem tuhle dobu zazila coby dite. Nostalgie rady na banany, kdy nam babicka vzdy to jedine povolene kilo koupila a pak nas nenapadne posilala jeste jednou, co kdyby se prodavacky spletly a prodali nam jeste kilo navic toho exotickeho ovoce, ktere pro nas bylo symbolem vanoc. Nostalgie doby lampionovych pruvodu, kdy holcicky opatrovavaly krasny barevny lampion, aby nam neshorel a kluci naopak soutezili, komu ten papir chytne driv. Nostalgie prvomajovych pruvodu a modrych mavatek s obrazkem bile holubicky. Nostalgie Jiskricek a Pionyru s modrou uniformou a cervenym satkem. Co z toho, ze na tech srazich porad mluvili jacisi duleziti pani o jakemsi Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. Co z toho, ze jsme misto skolnich vyletu do zahranici, jak je tomu dnes, chodili na vylet do kasaren. Podivat se jak to vypada uvnitr tanku bylo pro deti preci taky tak zajimave. A tech vlcaku co tam meli. Co z toho ze jsme nemohli za ostnaty drat, vzdyt chodici panenky, blikajici plastove samopaly, matriosky a obycejnou vodou vymalovavajicise omalovanky z Ruska meli pro deti sve kouzlo. A ten plastovy kuchar na baterky, co po zapnuti hazel porad dokola na panvicce smazicim se plastovym vajickem, ten byl preci lepsi nez boty z Nemecka. I kdyz urcite nebyl lepsi nez ten miniaturni vysavac a detsky sici stroj. Tohle byl nas detsky svet a nekde v pozadi byli ti duleziti mluvici pani.

Jsem rada, ze na tuhle dobu meho detstvi muzu vzpominat s takovou nostalgii, ale jsem jeste radsi, ze az jednou budu stara tak nebudu vzpominat na svuj zivot za ostnatym dratem. Protoze to uz bych nevzpominala na ty chodici panenky, lampiony, bile holubice nebo pionyrske sliby. To uz bych bohuzel vzpominala na ty dulezite pany mluvici o Leninovi, Sovetskem svazu a zlych kapitalistech. A na ty bych vzpominala velice nerada. Vzdycky jsem byla silna osobnost - nasi by to nazvali urcite jinak ;), vzdycky jsem si delala co jsem chtela. Rodice me neodporovali, kdyz jsem rekla ze jedu pracovat do Nemecka a pote do Spanelska. Oni me ani neodporovali, kdyz jsem rekla, ze si beru cizince a stehujeme se na Blizky vychod a taky mlceli, kdyz jsme se stehovali do Afriky. Oni totiz vedeli, ze si stejne udelam, co budu chtit ja. Oni mlceli a ja jsem ji za to nesmirne vdecna, protoze jsem poznala veci, ktere bych jinak nepoznala. Cestovani se tak stalo mou soucasti. Ale co bych delala, kdybych zila za ostnatym dratem? Dokazala bych mlcet ja? Dokazala bych se na nej porad divat jen z vesnickeho nadrazi? Nebo by me ovladla touha prekrocit tyhle hranice a podivat se co je v zemi Zakazane? Tezko rict a ja jsem dnes nesmirne stastna, ze tuhle otazku resit nemusim.

Je to par dnu co jsem vyzvedla Anicce jeji prvni pas. Ve dvou a pul mesicich muze moje dcera cestovat do zemi o kterych si generace nasich prarodicu a do jiste doby i rodicu mohli nechat jen zdat. Ano jedna zeme nam sice bude zakazana naporad. Tou zemi je Izrael. Nikdy se nepodivame do mist, kde se soustredi tri nejdulezitejsi nabozenstvi sveta. Libanon je bohuzel stale s Izraelem ve valce. Tam dole na jihu jsou vojaci, misto zelenych uniforem vsak maji modre prilby a hlidaji hranice, a ty hranice maji ostnaty drat. My jsme byli taky ve valce, ve Studene valce. Ale preci je tu jeden rozdil. Libanonci muzou vlastnit pas. Libanonci muzou cestovat. Muzou se svobodne rozhodnout kde chteji zit. A my dnes v CR uz taky. Jsme svobodni!! A treba se zase Anicka jednou docka toho, ze tihle vojaci v modrych prilbach budou jednou rolovat ostnaty drat mezi Izraelem a Libanonem. Kez by. Protoze jenom poznani toho zakazaneho vede k jeho pochopeni. Prala bych ji to. Prala bych to Blizkemu vychodu a prala bych to svetu. Byl ty to zase jeden malicky krucek k miru, tak jako pred 20 lety u nas.


Anna Maria a jeji pas

pátek 8. října 2010

Kdy se vratime do Afriky?

Roger bohuzel musel do Nigerie odletet kvuli praci drive nez bylo v planu, takze jsme nestihli vyridit spoustu veci a mezi tou byla i ceska narodnost pro Annu Marii. Na ambasadu se musime dostavit oba dva osobne, aby jsme podepsali, ze si neprejeme aby Anicka mela prijmeni s koncovkou –ova, (jako by o to Roger jako cizinec stal ;) takze kvuli tomuto jedinemu papiru musime cekat az se z Nigerie opet vrati. Nicmene jsme ji uz zaregistrovali v Libanonu, takze prozatim ma jen narodnost libanonskou, ke ktere se pozdeji prida take narodnost ceska. Tento tyden nas ceka vyrizeni pasu pro Anicku. V Libanonu vam dite bud zapisi do pasu vaseho nebo muzete diteti udelat pas vlastni. Jelikoz ja libanonsky pas prozatim nevlastnim a do meho ceskeho pasu me ji zapsat nemuzou, bude mit Anna Maria tento tyden svuj prvni cestovni doklad.

Taky jsme stale premysleli, kdy odletet za Rogerem do Nigerie. Puvodne jsme meli v planu letet co nejdrive, ale jeste tu mame nejake vyrizovani, tak nevime na jak dlouho se to vsechno protahne. Navic jeste musime Anicku pokrtit, bez krtin nas rodina do Afriky nepusti, ti kdo cetli muj prizpevek “Pro jistotu” pochopi ;) Dalsi veci je ockovani, ktere ted mala absolvuje. V Libanonu se neockuje TBC v porodnici, takze se muze zacit drive s hexavakcinou. Navic se zde ockuji i rotaviry, ktere jsou v CR nepovinne. Ockuje se podle francouzskeho ockovaciho kalendare, protoze Libanon byl drive francouzskou kolonii a dodnes je na Francii velice upnuty v mnoha smerech. Aniccino ockovani by melo koncit nekdy kolem Vanoc, takze jsme se rozhodli s Rogerem ze jeste chvilicku pockame, vyridime co je potrebne, udelame krtiny, ukoncime ockovani, oslavime prvni Vanoce v nasem byte a prvni Vanoce ve trech a do Nigerie se vsichni vratime az po Novem roku. Anicka uz tak bude alespon poradne vetsi a bude mit silnejsi imunitni system.

Na jednu stranu rok od sebe nebyl zrovna jednoduchy a uz by jsme chteli byt konecne spolu, ale na druhou stranu se snazime brat danou situaci pozitivne. Totiz kazda, I ta tezka situace, nas nekam posune. A proto jsem rada, ze jsem mela tu moznost stravit rok v Libanonu sama. Pronikla jsem daleko vice do arabstiny, jsem ji konecne schopna v rozhovorech porozumet, jsem schopna i jednoduche komunikace, i kdyz rikam muzum jako zenam a zenam jako muzum ;) Take jsme se hodne sblizili s celou Rogerovou rodinou a lidma z vesnice, protoze spoustu z nich jsem porad jeste neznala. A Roger tak ma mezitim v Nigerii cas na rozjeti noveho projektu, do ktereho se ted firma jeho bratrance pustila, a to je cisteni odpadnich vod.


A do vanoc to jeste takhle vydrzime ;)
foto z webkamery ;)