pátek 27. srpna 2010

Splynuti dusi

Hned ze zacatku musim rict, ze cele me tehotenstvi byl nadherny cas. Bohuzel jsem nemela moznost ho stravit s Rogerem, ale presto jsem si ho uzivala naplno. Po pocatecnich problemech a obavach, zda se nebude opakovat mimodelozni tehotenstvi jako pred 2 lety, po omdleni na Lagosskem vydychanem letisti, po nevolnostech a neustalem motani hlavy jsme preklenuli rizikove 3 mesice a miminku se darilo dobre. Na doporuceni doktora jsem zustala v Libanonu a do Nigerie se po Vanocich vratil uz jenom Roger. Odlouceni to bylo tezke, ale kdyz jsme vedeli, ze to delame pro nekoho na koho jsme tak dlouho cekali a ze nas na konci ceka nase vytouzene dite, tesili jsme se z kazdeho noveho dne, protoze kazdy novy den pro nas znamenal, ze nase miminko nabyva na sile a roste. A rostlo taky moje brisko. Prislo me krasne kupovat si veci, ktere memu brichu davaly vyniknout nove krivky, prislo me krasne ukazovat, ze ve me roste dite a prisla jsem si krasna sama o sobe. Materstvi je neuveritelny dar, vzdy jsem chtela dite, ale nikdy bych neverila, ze to budu az takhle prozivat. V 18. tydnu tehotenstvi jsem ji poprve ucitila pohnout se uvnitr me. Dotyk motylich kridel rikaji. Dotyk lasky. A jeji dotyky silily a kdyz nas Roger prijel na Velikonoce navstivit, jako by se chtela ukazat v cele sve sile a my poprve ucitili jemne kopani pres kuzi. A od te doby Rogerovi ruce cekajici na dalsi jemne kopnuti, hrali me bricho kazdou noc.

A byla nam definitivne potvrzena holcicka. Roger to vedel. Vedel to stejne tak dobre jako jeho otec, kteremu jeho zemrela matka Maria ve snu tyden pred tim nez jsem vedela, ze jsem tehotna rekla, ze mu z nebe posila darek. Vzpominani Rogera na svou milovanou babicku Marii nechalo zavzpominat me na me detstvi a mou babicku Annu, ktera vzdy pro nas mela plno sladkosti, v nedeli cerstve napecene buchty, ktera kazdy den v praci mela pro vsechny sve vnuky loudajici se ze skoly prichystanou korunu na zmrzlinu, ktera nam do ted strka par usetrenych penez, ktera bere Rogera jako sveho vnuka a vzdy kdyz priletime do CR ma pro neho nachystanou becherovku, babicka, ktera pro me nesmirne znamena. A vzniklo jmeno Anna Maria. Babicka Anna uvidi malou pristi rok v CR, babicka Maria ji hlida z nebicka.

Kdyz Roger po Velikonocich odjel zpet do Nigerie na styskani uz nebyl cas. Jezdili jsme po nakupech, shaneli dupacky, roztomile ponozky, plinky a spoustu jinych veci. Jemna kopnuti se zmenila v poradne prevalovani se. Zacala jsem spavat v polosede a kazde rano po probuzeni schvalne zustavala jeste hodinu v posteli s rukama na brise vychutnavajici si pohyby vlastniho ditete. Citila jsem ji, byli jsme si nezkutecne blizko a pritom jeste oddeleni stenou vlastni kuze. Vedela ze na ni cekame, ze ji milujeme a ze neni jen nejake miminko. Byla Annou Marii uz tehda v nasich rozhovorech. Proto jsme chteli vedet, co cekame. Nechteli jsme ji oslovovat jako ty nase mala, chteli jsme ji oslovovat jako jiz existujiciho cloveka, I kdyz malickeho, I kdyz jeste v brisku, ale jako osobnost.

A rostla a rostla. A najednou z par pouhym okem neviditelnych bunek, jsem v sobe nosila skoro tri kilovou holcicku. Dodnes to nechapu. Poceti je zazrak. Poceti je stav pozehnani. A Roger se opet vratil z Afriky. Tentokrat uz naposledy jen za mnou, od priste uz to bude a za nama, za svou rodinou.

“Na svet se jeste nechysta” tvrdil nam doktor v utery, skoro tri tydny pred terminem. Usmala jsem se, naklonila jsem se k Rogerovi a poseptala mu “Citim, ze o vikendu tu bude s nama.” Pohladil me po vlasech a rekl “Ja vim. Uz brzo ji budeme drzet v naruci.”

“Jedeme do porodnice” budim Rogera hned druhy den rano v sest hodin. “Anna Maria se rozhodla prijit k nam drive.” S neuveritelnou euforii nasedame do auta. Boze uz dnes, uz za chvili. Po tom dlouhem cekani se ji dnes budeme dotykat. Na koho se bude asi podobat? Ale vzdyt to je jedno ci bude mit fyzickou podobu, dulezite je, ze vznikla z nas. Kolikrat jsme citili, ze se milujeme tak, ze jsme jedna duse ve dvou telech, ze se milujeme tak, ze chceme aby nase duse splynuly v jednu, a Anna Maria je vysledkem nasi lasky. Ona jsou dve duse v jednom tele, my jsme v ni a ona je z nas.

“Tak tohle je vase DCERA” rekne me doktor v pritmi operacniho salu. “Jak se citite MAMINKO?” zepta se muj gynekolog. Dve nova slova, ktera jsem do ted nemohla pouzivat. Dve nova slova. DCERA A MAMINKA. Moje DCERA a ja jsem MAMINKA. Projede mnou neuveritelny pocit lasky. “Habibi albi” vzmuzu se na jedina slova v arabstine. Ja a Roger, ona je MY, ona je fyzickym dukazem nasi lasky, ona je LASKA.

Je nadherne byti ZENOU, MANZELKOU A MATKOU.

6 komentářů:

Michaela řekl(a)...

Moničko, takkrásně jsi to napsala! Opět! A máš pravdu, je to krása, hezky si to spolu užívejte :-*

Anonymní řekl(a)...

Nádherné. Tak ať jste všichni zdraví a šťastní. Bosorka

flamme řekl(a)...

Tak jsem si trochu zaslzela! Je pozehnani smet prozivat tehotenstvi/zivot/lasku tak naplno a radostne jako Ty/vy... !!

Cheorchia řekl(a)...

Neni nic krasnejsiho,nez kdyz vidis jak dite roste,diky detem muzu znovu objevovat svet :))

Anonymní řekl(a)...

Mony,nádherně píšeš,úplně mě to dojalo.Kde se v tobě vzal takový psací talent.Je krásné číst si takové řádky protkané štěstím a láskou.Škoda,že tě nemůžu vidět,musíš mít energie na rozdávání.Tak se měj stále tak nádherně,jak popisuješ.MŠ

miriam řekl(a)...

Moniko, díky za krásný článek. Dojal mě k slzám... :-))) Moc se těším, až budu něco podobného taky moct zažívat. Moc na vás myslím - ať můžete prožívat požehnaný společný čas - ve třech!! ♥