pátek 16. července 2010

Rodit budes v LIBANONU

“Tak co, uz? Uz je na svete?” krici Rogerova maminka do telefonu a pak kratce s nekym mluvi a zavesi. “Jeste nic” hlasi me. Nervozne si prehodi nohu pres nohu a vytaci cislo sve sestre, jejiz vnucka Gemma prave v porodnici rodi sve prvni dite. “Nikdo to tam nebere, asi je s ni v nemocnici” rika. “V nemocnici? U porodu? Babicka? A proc?” padaji ze me otazky. “Proc? No protoze jeji vnucka rodi ne?” podiva se na me tchyne udivena mou otazkou. “Tak co, uz? Uz je na svete?” opakuje se ta sama otazka pul hodiny co pul hodiny do telefonu. Zacinam byt nervozni a radsi opoustim obyvak. Proboha jak se Gemma musi citit, kdyz tam porad nekde vyzvani telefon, kdyz se porad nekdo pta, jestli uz se mala narodila. No nechtela bych byt v jeji kuzi, rikam si, kdyz me moje oci sjedou na me brisko. A v ten moment me to dojde.

Sedam si rychle k internetu a zapinam skype. “Gemma rodi a tvoje mamka tam vola kazdou pul hodinu” pisu Rogerovi. “Tak ji tam posli blahoprani s balonkama (jakasi novodoba tradice posilat balonky do porodnice)” odepise me Roger. “ Kdo vsechno chodi v Libanonu k porodu a pak za tebou hned jak se dite narodi do porodnice?????” nevydrzim to, kdyz vidim, ze nepochopil, co nam na mysli. “Milacku ty moc dobre vis, ze Libanon neni Cesko, rodina tu funguje jinak. Nepamatujes si na tvuj posledni pobyt v nemocnici?” blikne me odpoved. Takze pochopil, jen delal ze nechape.

Nadychnu se zhluboka a v hlave me proleti vzpominky na muj pobyt v nemocnici pred 2 lety. Kdyz jsem rodine oznamila, ze musim na laparoskopii tvarili se jako ze se nic nedeje, tutiz jsem nabyla dojmu, ze tu vse probiha jako v Cesku. Do nemocnice nikoho nepusti, Roger me tam odveze a pak odpoledne prijede na navstevu a druhy den me vyzvedne. Ooo jak jsem se mylila! Uz v sest hodin rano, kdyz jsme vstavali, v krbu v obyvaku rodicu horela zapalena svicka a tchyne sedici v kresle v ruce svirajici ruzenec si nahlas predrikavala otcenas. Sedli jsme s Rogerem do auta a odjeli. Zaregistrovali nas na recepci a poslali nas nahoru do pokoje. “Muzes tu zustat?” ptala jsem se tehda udivene. “Samozdrejme” odpovedel nechapave, proc se tak ptam. Jen jsem se za chvilku vratila z toalety, a k memu prekvapeni na zidlich kolem postele uz sedela Rogerova maminka, sestra, pritelkyne bratra a Rogerova teta, sestra maminky. “Ja, ja jeste nemam po operaci” koktam ze sebe a nechapu co se deje. “No vsak my vime” smeji se, a v tom se otevrou dvere a vchazi dalsi dve teticky, sestry Rogeroveho tatinka. “Co tu vsichni delaji?” ptam se nervozne Rogera. “No co by tu delali? Jsou tu s tebou preci. V Cesku s tebou nikdo do nemocnice nechodi nebo co?” pta se zvedave. “No chodi, ale az po operaci a proboha ne cela rodina” namitam. Teticka si mezi tim u me hlavy vesele povida v telefonu se svym synem, ktery se prave vratil z cest, druha me porad hladi po noze abych byla klidna, ze vsechno dobre dopadne, treti me vypravi, co studuje jeji vnucka v Kuwaitu a Rogerova sestra si povida s matkou a bratrovou pritelkyni o planech na vikend. Hledam Rogerove oci abych se mu do nich vycitave podivala, ze kdybych tohle vedela nikomu nic nereknu a pojedeme sami, kdyz vchazi nemocnicni zamestnanec aby me pomohl prelezt na jinou postel a veze me smerem k vytahu. Roger jede s nama dolu a cele rodine sdruzeni ceka na druhy vytah. “Jak se citis?” pta se me muj doktor na predoperacnim sale a dlouho me tiskne ruku, na znameni ze se nemam obavat. “Odkud ses?” pta se me anesteziolozka a hladi me i pres zelenou cepicku po hlave. “A ted se ti bude zdat neco krasneho, dobrou noc” usmeje se na me a chytne me za ruku.

Oteviram pomalicku oci a posloucham pipani pristroju na pooperacnim sale. Hodiny nad sebou jeste vidim rozmazane. “Tak co, jak jsi se vyspala?” pta se me sestricka a opet me pohladi po ruce. Jako by tu usmev a pohlazeni bylo samozdrejmosti, jakoby vam svym lidskym pristupem dodavali silu a povzbuzeni. Neni me to neprijemne. “Vsechno probehlo v poradku, uz muzes jet na svuj pokoj. A za dvermi te ceka cela Miziara” smeje se muj lekar. Kdyz se oteviraji dvere aby jsme vyjeli z mistnosti kde se provadeji operace, cela rodina se sebehne kolem me postele, tu aby me pohladili, tu aby me polibili, tu aby me povzbudili. Jednim vytahem jedeme nahoru my a druhym opet oni. Kdyz me sestricky pomahaji presunout se z operacni postele na svou postel vchazi do pokoje nejaky pan s pugetem. “Monika Saadeh?” pta se me. “Ano to jsem ja” odpovidam mu jeste v polospanku, pod vlivem narkozy. “Tyhle kytky ti posila teta a nemas se zlobit, ze musela odejit tak brzo, musela pry rychle odjet do Beirutu.”

Vecne se usmivajici sestricky se vyptavaji jak se dari mym rodicum, kolik mam sourozencu a jak se me libi v Libanonu. Kazdou chvili me chodi kontrolovat a ptat se jestli neco nepotrebuji. “Manzel tu s vami spat nemuze, ale nektera zena z rodiny ano” vysvetluje me jedna z nich, kdyz uz se blizi noc. “Se mnou tu nemusi spat nikdo, ja uz se citim dobre” odpovidam ji a sestricka se usmeje a rekne “Oni te tu samotnou nenechaji” a hned prikyvuje na dotaz tchyne zda ji muzou prinest na spani rozlozitelnou postel. Rezignuji uz nic nenamitam, byl by to boj s vetrnymi mlyny. Po prijezdu domu nasleduje to same, vsichni vas dojdou navstivit s pranim brzkeho uzdraveni. Cela rodina vam tak vyjadruje celou svou podporu, pro nas neobvykle a pro libanonce tak samozdrejme.

“Prave, ze si to pamatuju, proto tam chci byt tentokrat sama. SAMA jen s tebou. Ja jsem Ceska ne Libanonka nejsem na to zvykla” napisi durazne po tehle vzpomince Rogerovi na skype. “Ano jsi Ceska, ja vim, ale rodit budes V LIBANONU” zablika me vysmesne na obrazovce a ja si jdu radsi prichystat tasku do porodnice ;)

8 komentářů:

Michaela řekl(a)...

Moni,
jako vždy krásně napsané ;)
A víš co? Roger má bohužel pravdu :D Ale snad přímo u toho zrození nebudou nebo ANO?? :D
Míša ;)

Monika Saadeh řekl(a)...

Misko ma pravdu, nemuzeme jim rict, aby zustali doma, to by s nama uz nikdy nikdo nepromluvil ;) A u zrozeni neeee, ale za dverama joooo ;)

M.Amar řekl(a)...

To by mě asi trefilo, kdyby to takhle fungovalo i u nás. Na něco je lepší být sám....

Martina řekl(a)...

No mně z toho jde úplně mráz po zádech. Kdyby u nás byl zdravotnický personál jako v Libanonu, tak to bych brala, ale tyhle rodinné věci neeee. Ale ty to zvládneš:)

proctonejde řekl(a)...

Monco v Turecku je to naprosto stejne :o) Ja jsem v nemocnici jeste nelezela, ale vidim to u sve rodiny a videla primo u manzela kdyz musel na pohotovost. On jel v ambulanci a ja s celou rodinou v aute za nima. Byla jsem z toho vcelku v soku. Myslim, ze i oni meli trochu sok kdyz jsem na jejich otazku zda jedu s nima do nemocnice zavahala....ale kdyz jsem se zeptala: "zda to neni problem?" zmenili tvar a rekli, ze jasne :o) a to jsme v te dobe ani nebyli manzele.... a pokud vim tak v Turecku manzela na pokoji prespat nechavaji... ale mozna zalezi na dane nemocnici :o) Vzdy kdyz mam i jen blbou rymu, me volaji manzelovy rodice a ptaji se me jak se mam a reknou to jejich univerzalni "gecmis olsun" neco jako at me to rychle prejde, ale pouziva se to i bezne v nemocnici u bezne kontroly at uz vam davaji vam fakturu k zaplaceni nebo vam berou krev nebo provadeji beznou kontrolu vzdy rikaji "gecmis olsun" :o)))

flamme řekl(a)...

No, tak snad maji na porodnim sale pevne dvere...
ale zase je asi lepsi zajem prehnany, nez zadny! Myslim.

Anonymní řekl(a)...

me to prijde docela fajn. pokud je rodina prima, tak proc ne. hodne stesti, paja-ostrovanka

m. řekl(a)...

Vtipnééé :)))