úterý 6. července 2010

Co s vama udela Nigerie behem tri mesicu

Dnes se vratil Rogeruv bratr z Nigerie. Leteli tam pred tremi mesici po Velikonocich spolu. Muj manzel zpet za praci a jeho bratr na dva tydny na dovolenou. Bratr pry vystoupil z letadla, nasedl do auta, rozhlizel se kolem sebe a mlcel. A mlcel celou cestu az domu a v jeho ocich, ktere se zkoumave rozhlizely ze zatemneneho okynka auta se zracil tu udiv a tu pohrdani.

“Proboha jak tu muzete zit? Co vas tu drzi? Z Evropy klesnout az sem! Buh vas ochranuj a pomahej v teto zemi!” byla jeho prvni slova, kdyz uz sedeli doma v obyvaku u kafe. “A proc jsi me na to vubec neupozornil? Proc jsi me sem bral? Co ja tu budu ty dva tydny delat?” lamentoval pry celou dobu. “Zvyknes si. Nigerie neni jen tahle cesta z letiste domu, zivot je tu sice jiny nez v Evrope nebo Libanonu, ale ne horsi. Tahle zeme ma svuj charakter a zadna zeme na svete te tak nepripravi na zivot a neudela te chlapem jako Nigerie” odpovedel Roger svemu bratru a hned pote, kdyz me tohle vsechno rikal do telefonu pridal taky “Myslim si, ze tu nevydrzi ani tech ctrnact dni.”

Romeo se tak behem prvnich dni seznamil s nasimi sofery, hlidaci, psy, spolubydlicimi kamarady z Libanonu, s mistnim trhem kam jezdime nakupovat, hotelem kam se jezdime koupat a hned o vikendu na jedne spolecne party se ho bratranec zeptal, jestli nechce jit pracovat k nemu do hotelu. V pondeli se jel na praci podivat a uz tam rovnou zustal. A zustal tam az do vcerejska.

“A Anthony (kamaraduv sofer) te pozdravuje, a Abdul Karim a Aliu (nasi hlidaci) ti te taky moc pozdravuji, a James uz pro vas nedela (Rogeruv ridic) on ti tak kradl, a nedal si rict a nedal si rict, az ho museli vyrazit. Jo a Dania a Joy (uklizecky) tem se pry moc styska. Dania ti vzkazuje, ze jestli bys ji mohla poslat darek a to nejake obleceni, pry mate stejnou velikost a ty uz pry budes vedet, no a Joy pry zase chce nejaky parfem. A malem bych zapomel Vincent, tak ten te taky pozdravuje a ze by potreboval nove hodinky, ty stare se mu rozbily” sype na me Romeo. “Vincent?” premyslim. “Kdo je prosimte Vincent?” ptam se ho s tim, ze nikoho takoveho neznam, ani jsem jeho jmeno predtim neslysela. “No preci kuchar z Beninu, ten vari tak vyborne, tak nezapomen na nejake ty hodinky” odpovida me. “No jo, ale toho ja neznam, ten tam prisel az kdyz jsem zustala v Libanonu” smeji se. “No tak kup nejake levne, obycejne ten bude rad i tak” navrhuje Romeo. “No pockej, ale kdovi kdy ja tam pojedu, tak kdo to tam vezme?” ptam se ho. “Prece ja!” odpovida me. “Ty se tam vracis?” uzasnu. “No to vis ze jo, jen si tady vsechno vyridim co potrebuju a letim tam zpet. Me se tam libi, lepsi nez Kuwait, kde jsem predtim rok pracoval. Ta zeme ma svuj charakter, vsude to tam vre a hyri. Proc si myslis, ze kazdy tam na ten zivot nadava, ale porad se tam vraci?” diva se na me Romeo. “Nevim, ono se to totiz neda popsat to se musi zazit” odpovidam mu. “Presne tak” kyva na ma slova “Nigerie te totiz absolutne zmeni, az tam poznas silu zivota. “A nezapomen na darky, zaslouzi si je, pracuji hodne” pripomina me. “Neboj nezapomenu”ujistuji ho a trosku me v ten moment zamrzi, ze je zatim nemuzu predat osobne....

3 komentáře:

flamme řekl(a)...

Jéé, Moniko, tak timhle clankem jsi mi udelala opravdu radost. Nekdy si rikam, ze jsem treba fakt blazen, ze tam chci odjet a zit tam, a hlavne to nedokazu nikomu vysvetlit - "ono se to musi zazit!"

Radunkaaa řekl(a)...

Že bych se nechala životem zavát do Nigerie? :-D

Monika řekl(a)...

Radu kdyby to tu nebylo tak nebezpecne tak si te beru jako aupair k male ;)