pátek 16. července 2010

Rodit budes v LIBANONU

“Tak co, uz? Uz je na svete?” krici Rogerova maminka do telefonu a pak kratce s nekym mluvi a zavesi. “Jeste nic” hlasi me. Nervozne si prehodi nohu pres nohu a vytaci cislo sve sestre, jejiz vnucka Gemma prave v porodnici rodi sve prvni dite. “Nikdo to tam nebere, asi je s ni v nemocnici” rika. “V nemocnici? U porodu? Babicka? A proc?” padaji ze me otazky. “Proc? No protoze jeji vnucka rodi ne?” podiva se na me tchyne udivena mou otazkou. “Tak co, uz? Uz je na svete?” opakuje se ta sama otazka pul hodiny co pul hodiny do telefonu. Zacinam byt nervozni a radsi opoustim obyvak. Proboha jak se Gemma musi citit, kdyz tam porad nekde vyzvani telefon, kdyz se porad nekdo pta, jestli uz se mala narodila. No nechtela bych byt v jeji kuzi, rikam si, kdyz me moje oci sjedou na me brisko. A v ten moment me to dojde.

Sedam si rychle k internetu a zapinam skype. “Gemma rodi a tvoje mamka tam vola kazdou pul hodinu” pisu Rogerovi. “Tak ji tam posli blahoprani s balonkama (jakasi novodoba tradice posilat balonky do porodnice)” odepise me Roger. “ Kdo vsechno chodi v Libanonu k porodu a pak za tebou hned jak se dite narodi do porodnice?????” nevydrzim to, kdyz vidim, ze nepochopil, co nam na mysli. “Milacku ty moc dobre vis, ze Libanon neni Cesko, rodina tu funguje jinak. Nepamatujes si na tvuj posledni pobyt v nemocnici?” blikne me odpoved. Takze pochopil, jen delal ze nechape.

Nadychnu se zhluboka a v hlave me proleti vzpominky na muj pobyt v nemocnici pred 2 lety. Kdyz jsem rodine oznamila, ze musim na laparoskopii tvarili se jako ze se nic nedeje, tutiz jsem nabyla dojmu, ze tu vse probiha jako v Cesku. Do nemocnice nikoho nepusti, Roger me tam odveze a pak odpoledne prijede na navstevu a druhy den me vyzvedne. Ooo jak jsem se mylila! Uz v sest hodin rano, kdyz jsme vstavali, v krbu v obyvaku rodicu horela zapalena svicka a tchyne sedici v kresle v ruce svirajici ruzenec si nahlas predrikavala otcenas. Sedli jsme s Rogerem do auta a odjeli. Zaregistrovali nas na recepci a poslali nas nahoru do pokoje. “Muzes tu zustat?” ptala jsem se tehda udivene. “Samozdrejme” odpovedel nechapave, proc se tak ptam. Jen jsem se za chvilku vratila z toalety, a k memu prekvapeni na zidlich kolem postele uz sedela Rogerova maminka, sestra, pritelkyne bratra a Rogerova teta, sestra maminky. “Ja, ja jeste nemam po operaci” koktam ze sebe a nechapu co se deje. “No vsak my vime” smeji se, a v tom se otevrou dvere a vchazi dalsi dve teticky, sestry Rogeroveho tatinka. “Co tu vsichni delaji?” ptam se nervozne Rogera. “No co by tu delali? Jsou tu s tebou preci. V Cesku s tebou nikdo do nemocnice nechodi nebo co?” pta se zvedave. “No chodi, ale az po operaci a proboha ne cela rodina” namitam. Teticka si mezi tim u me hlavy vesele povida v telefonu se svym synem, ktery se prave vratil z cest, druha me porad hladi po noze abych byla klidna, ze vsechno dobre dopadne, treti me vypravi, co studuje jeji vnucka v Kuwaitu a Rogerova sestra si povida s matkou a bratrovou pritelkyni o planech na vikend. Hledam Rogerove oci abych se mu do nich vycitave podivala, ze kdybych tohle vedela nikomu nic nereknu a pojedeme sami, kdyz vchazi nemocnicni zamestnanec aby me pomohl prelezt na jinou postel a veze me smerem k vytahu. Roger jede s nama dolu a cele rodine sdruzeni ceka na druhy vytah. “Jak se citis?” pta se me muj doktor na predoperacnim sale a dlouho me tiskne ruku, na znameni ze se nemam obavat. “Odkud ses?” pta se me anesteziolozka a hladi me i pres zelenou cepicku po hlave. “A ted se ti bude zdat neco krasneho, dobrou noc” usmeje se na me a chytne me za ruku.

Oteviram pomalicku oci a posloucham pipani pristroju na pooperacnim sale. Hodiny nad sebou jeste vidim rozmazane. “Tak co, jak jsi se vyspala?” pta se me sestricka a opet me pohladi po ruce. Jako by tu usmev a pohlazeni bylo samozdrejmosti, jakoby vam svym lidskym pristupem dodavali silu a povzbuzeni. Neni me to neprijemne. “Vsechno probehlo v poradku, uz muzes jet na svuj pokoj. A za dvermi te ceka cela Miziara” smeje se muj lekar. Kdyz se oteviraji dvere aby jsme vyjeli z mistnosti kde se provadeji operace, cela rodina se sebehne kolem me postele, tu aby me pohladili, tu aby me polibili, tu aby me povzbudili. Jednim vytahem jedeme nahoru my a druhym opet oni. Kdyz me sestricky pomahaji presunout se z operacni postele na svou postel vchazi do pokoje nejaky pan s pugetem. “Monika Saadeh?” pta se me. “Ano to jsem ja” odpovidam mu jeste v polospanku, pod vlivem narkozy. “Tyhle kytky ti posila teta a nemas se zlobit, ze musela odejit tak brzo, musela pry rychle odjet do Beirutu.”

Vecne se usmivajici sestricky se vyptavaji jak se dari mym rodicum, kolik mam sourozencu a jak se me libi v Libanonu. Kazdou chvili me chodi kontrolovat a ptat se jestli neco nepotrebuji. “Manzel tu s vami spat nemuze, ale nektera zena z rodiny ano” vysvetluje me jedna z nich, kdyz uz se blizi noc. “Se mnou tu nemusi spat nikdo, ja uz se citim dobre” odpovidam ji a sestricka se usmeje a rekne “Oni te tu samotnou nenechaji” a hned prikyvuje na dotaz tchyne zda ji muzou prinest na spani rozlozitelnou postel. Rezignuji uz nic nenamitam, byl by to boj s vetrnymi mlyny. Po prijezdu domu nasleduje to same, vsichni vas dojdou navstivit s pranim brzkeho uzdraveni. Cela rodina vam tak vyjadruje celou svou podporu, pro nas neobvykle a pro libanonce tak samozdrejme.

“Prave, ze si to pamatuju, proto tam chci byt tentokrat sama. SAMA jen s tebou. Ja jsem Ceska ne Libanonka nejsem na to zvykla” napisi durazne po tehle vzpomince Rogerovi na skype. “Ano jsi Ceska, ja vim, ale rodit budes V LIBANONU” zablika me vysmesne na obrazovce a ja si jdu radsi prichystat tasku do porodnice ;)

středa 14. července 2010

Svatba v zahranici

Pred svatbou

Od te doby co jsem napsala, proc jsme se rozhodli vzit v Recku, jsem si vsimla, ze na blog vzdy zavita nekdo, kdo hleda informace o tom, jak probiha svatba v zahranici nebo co se k takovemu snatku potrebuje. Spousta lidi take hleda informace primo o moznosti uzavreni snatku na Santorini. A neni divu, protoze ostruvek Santorini byl vyhlasen jako jedno z nejromantictejsich mist na svete. Nemuzu radit co presne se potrebuje ke svatbe kdekoliv v zahranici, protoze zakony kazde zeme jsou jine, tudiz pozaduji rozdilne dokumenty, ale muzu napsat, co jsme potrebovali v Recku my a jak vse probihalo.

Kdyz jsme se rozhodli vzit se na Santorini, zili jsme v tu dobu ve Spanelsku, tudiz nam bylo jasne, ze musime kontaktovat nejakou agenturu, ktera nam tam svatbu zaridi. Tim se mysli, odevzda veskere dokumenty na prislusny urad, zamluvi datum svatby atd. Nasla jsem na internetu, ze i u nas v Ceske republice existuje spouta agentur zarizujici svatby v zahranici a take svatby primo na Santorini, ale rikala jsem si proc to zbytecne komplikovat a jit oklikou pres CR kdyz muzeme kontaktovat agenturu mistni. A tak jsem napsala pani Anne Vafeiadou z agentury Santorini Weddings http://www.santoriniweddings.com/ , ktera me velice ochotne vysvetlila veskere podminky a dokumenty potrebne k uzavreni snatku.

Jelikoz jsem nemela moznost odletet vyridit vse do CR, druhym krokem bylo kontaktovat ceskou ambasadu ve Spanelsku a vyridit potrebne papiry prostrednictvim nich.

Co jsem potrebovala pro agenturu v Recku:

- Vysvedceni o pravni zpusobilosti k snatku (k jeho ziskani jsem na ceske ambasade musela vyplnit Zadost o vysvedceni o pravni zpusobilosti k snatku, Prohlaseni o statnim obcanstvi, dale jsem musela predlozit cesky rodny list, cestovni pas nebo obcansky prukaz, kopii pasu budouciho manzela a doklad potvrzujici me bydliste ve Spanelsku NIE )
- Rodny list (vyplnuje se Zadost o vystaveni matricniho dokladu a rodny list se vystavuje na zvlastnim papire A4)
- Kopii pasu

Vsechny tyhle tri dokumenty museli byt opatreny Apostilou (Apostila obsahuje nadpis APOSTILLE a odkaz na Úmluvu o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin, přijatou v Haagu dne 5. října 1961 (Convention de La Haye du 5 Octobre 1961. V současné době vydává apostilu a uznává veřejné listiny cizích zemí opatřené apostilou téměř 90 zemí světa.) Je nutne se dopredu informovat jestli zeme, kde se snatek uskutecni Apostilu uznava, jestlize ne, musi se zadat o Superlegalizaci dokumentu.

Tretim krokem bylo prelozeni dokumentu do rectiny. Tady bych chtela doporucit odeslat vse primo na reckou ambasadu v Praze, protoze jestlize si najdete prekladatele, i kdyz to bude soudni prekladatel, stejne musite na recke ambasade vse predlozit pro kontrolu prekladu. Vse bude tedy jednodussi, kdyz se o preklad postara primo ambasada, ktera si vsechno zkontroluje a orazitkuje.

Takhle vyhotovene dokumenty uz jsme pak jenom odeslali na Santorini vybrane agenture a mohli se pripravovat na svatbu. Na co bych si dala priste pozor jsou lhuty vyhotoveni patricnych dokumentu. Kdo si bude vse vyrizovat z Ceska melo by to trvat podstatne kratsi dobu. Bohuzel pres ambasadu je lhuta kolem 2 mesicu, coz se v dobe dovolenych muze i znacne protahnout a recka agentura po vas pozaduje hotove papiry s mesicnim predstihem. Nastesti nase agentura byla ochotna pockat a ja tak svoje doklady posilala s predstihem jen jednoho tydne.

Jak svatba probiha

Kdyz kontaktujete agenturu, ktera Vam svatbu na Santorini zarizuje a domluvite se na vzajemne spolupraci, napisete jim datum svatby, a na jejich webovych strankach si vyberete balicek, co vse chcete mit zajisteno a take si vyberete misto snatku. Pote zaplatite zalohu, zajistite si ubytovani a letenky, ktere nejsou v cene.

Po priletu na Santorini za nama prijela primo pani Anna z agentury a odvezla nas do kancelare, kde nas informovala o prubehu svatby a vystaveni oddaciho listu.

V den svatby podle domluvene hodiny pro Vas prijede auto s kameramanem a fotografem, kteri nam byli zaroven svedky, odvezou Vas na domluvene misto, kde uz ceka oddavajici a muze se zacit s ceremonii. Prvne oddavajici cte vse v rectine a pote v anglictine, v te take vy opakujete svoje slova prisahy. Cely obrad trva asi tak pul hodiny mozna i mene. Po foceni Vas opet odvezou do hotelu.

Co nasleduje po svatbe

Druhy den po svatbe pro Vas prijede zastupce agentury a odveze Vas na mistni urad, kde podepisete, ze jste byli oddani.

Asi za dalsi mesic Vam agentura zasle CD a DVD s fotkama a videem a take Vas recky oddaci list opet opatreny apostilou. Staci uz jen opet prelozit do cestiny a snatek zaregistrovat v CR. My jelikoz jsme v tu dobu bydleli uz v Emiratech, pozadali jsme o vystaveni ceskeho oddaciho listu ambasadu v Abu Dhabi. Vyplnila jsem formular Zapis o uzavreni manzelstvi, Prohlaseni o statnim obcanstvi, dale jsme predlozili recky oddaci list s oficialnim prekladem do ceskeho jazyka, nase pasy, muj rodny list a jelikoz jsem za svym prijmenim nechtela mit koncovku – ova vyplnila jsem navic formular Zadost o zapis prijmeni zeny po uzavreni manzelstvi v muzskem tvaru. Snatky uzavrene v zahranici se registruji na specialni matrice v Brne a pote az na vasi mistni matrice. Cesky oddaci list jsme meli hotovy asi behem 2 mesicu a nasledovalo opet papirovani a vyrizovani dokladu na me nove prijmeni. To uz jsme stihli diky bohu pri navsteve CR.

Hodne stesti pro ty co se rozhodnou rici sve ANO na Santorini ;)

neděle 11. července 2010

Jedeme do finale aneb 36. tyden tehotenstvi

Brisko nam zase povyrostlo a nas den D se pomalicku blizi. Jsme na konci 36. tydne, vse uz mame pripraveno, kabelu do porodnice nachystanou a cekame na tatku. Ten by nam mel priletet koncem tohoto tydne, takze snad se male nebude chtit tak brzo na svet a jeste tech par dni vydrzi. Na kontrole ve stredu mela 2,7 kg a 46 cm (minuly tyden to bylo 48 cm) takze jde videt, ze tyhle vypocty se musi brat s rezervou a presnou vahu a delku se dozvime az se narodi. Jeste se pry zatim nic nechysta, je dost vysoko, ale pripravena mam byt kazdy den. Zatim se citim dobre, snazim se chodit denne na prochazky a tesim se z kazdeho pohybu v brisku i kdyz ted uz to nejsou zadne kotrmelce spis kopani a stouchani, jak mame malo mista.

Ve ctvrtek jsem se zucastnila predporodniho kurzu, ktery byl vsak z nedostatku zajemcu zrusen, ale jelikoz nas jaksi zapomeli informovat, vzala si nas na starosti jedna sestricka a asi hodinu jsme si povidaly o porodu. Nakonec to pro me byla vyhoda, ze jsem tam byla jedina a tak byl cas na vsechno se zeptat a vse si vysvetlit. I kdyz jsem spoustu informaci mela uz nactenych z knizek, presto jsem byla rada, ze jsem na kurz jela. Clovek si tak ujasni vice veci a jaksi si potvrdi, ze i tady se to takhle dela a ziska jakousi predstavu o tom vsem. Myslela jsem si, ze me po kurzu a popisu toho vseho chytne panika a strach z bliziciho se porodu, ale i presto vsechno jsem zustala klidna. Nevim cim to je, ze si porod skoro nepripoustim, ze zatim nemam obavy, nestrachuji se, ba naopak ze se na nej spise tesim. Mozna je to tim, ze je to poprve a nevim do ceho jdu, mozna je to tim, ze uz se nemuzu dockat az budu malou drzet v naruci. Pri kurzu jsem si rikala, ze kdyby me takhle dopodrobna vysvetlovali, jak me budou trhat zub nebo provadet laparospii, tak bych taky mohla panikarit a oboje tvoje jsem zvladla a vydrzela ;)) Ja vim, ze porod neni trhani zubu, a taky si dobre uvedomuji, ze porod neni dovolena na Hawaii, ze me proste bude bolet, ale co je v zivote zadarmo? Vzdy musime neco dat, aby jsme neco dostali, a tohle bude pro nas zatim nejkrasnejsi darek.

A kdyz uz jsme celkove u toho finale, tak dnes by mohlo ve fotbale vyhrat Spanelsko, kdyz uz jsem tam prozila tak hezky cas ;)





konec 36. tydne tehotenstvi

úterý 6. července 2010

Co s vama udela Nigerie behem tri mesicu

Dnes se vratil Rogeruv bratr z Nigerie. Leteli tam pred tremi mesici po Velikonocich spolu. Muj manzel zpet za praci a jeho bratr na dva tydny na dovolenou. Bratr pry vystoupil z letadla, nasedl do auta, rozhlizel se kolem sebe a mlcel. A mlcel celou cestu az domu a v jeho ocich, ktere se zkoumave rozhlizely ze zatemneneho okynka auta se zracil tu udiv a tu pohrdani.

“Proboha jak tu muzete zit? Co vas tu drzi? Z Evropy klesnout az sem! Buh vas ochranuj a pomahej v teto zemi!” byla jeho prvni slova, kdyz uz sedeli doma v obyvaku u kafe. “A proc jsi me na to vubec neupozornil? Proc jsi me sem bral? Co ja tu budu ty dva tydny delat?” lamentoval pry celou dobu. “Zvyknes si. Nigerie neni jen tahle cesta z letiste domu, zivot je tu sice jiny nez v Evrope nebo Libanonu, ale ne horsi. Tahle zeme ma svuj charakter a zadna zeme na svete te tak nepripravi na zivot a neudela te chlapem jako Nigerie” odpovedel Roger svemu bratru a hned pote, kdyz me tohle vsechno rikal do telefonu pridal taky “Myslim si, ze tu nevydrzi ani tech ctrnact dni.”

Romeo se tak behem prvnich dni seznamil s nasimi sofery, hlidaci, psy, spolubydlicimi kamarady z Libanonu, s mistnim trhem kam jezdime nakupovat, hotelem kam se jezdime koupat a hned o vikendu na jedne spolecne party se ho bratranec zeptal, jestli nechce jit pracovat k nemu do hotelu. V pondeli se jel na praci podivat a uz tam rovnou zustal. A zustal tam az do vcerejska.

“A Anthony (kamaraduv sofer) te pozdravuje, a Abdul Karim a Aliu (nasi hlidaci) ti te taky moc pozdravuji, a James uz pro vas nedela (Rogeruv ridic) on ti tak kradl, a nedal si rict a nedal si rict, az ho museli vyrazit. Jo a Dania a Joy (uklizecky) tem se pry moc styska. Dania ti vzkazuje, ze jestli bys ji mohla poslat darek a to nejake obleceni, pry mate stejnou velikost a ty uz pry budes vedet, no a Joy pry zase chce nejaky parfem. A malem bych zapomel Vincent, tak ten te taky pozdravuje a ze by potreboval nove hodinky, ty stare se mu rozbily” sype na me Romeo. “Vincent?” premyslim. “Kdo je prosimte Vincent?” ptam se ho s tim, ze nikoho takoveho neznam, ani jsem jeho jmeno predtim neslysela. “No preci kuchar z Beninu, ten vari tak vyborne, tak nezapomen na nejake ty hodinky” odpovida me. “No jo, ale toho ja neznam, ten tam prisel az kdyz jsem zustala v Libanonu” smeji se. “No tak kup nejake levne, obycejne ten bude rad i tak” navrhuje Romeo. “No pockej, ale kdovi kdy ja tam pojedu, tak kdo to tam vezme?” ptam se ho. “Prece ja!” odpovida me. “Ty se tam vracis?” uzasnu. “No to vis ze jo, jen si tady vsechno vyridim co potrebuju a letim tam zpet. Me se tam libi, lepsi nez Kuwait, kde jsem predtim rok pracoval. Ta zeme ma svuj charakter, vsude to tam vre a hyri. Proc si myslis, ze kazdy tam na ten zivot nadava, ale porad se tam vraci?” diva se na me Romeo. “Nevim, ono se to totiz neda popsat to se musi zazit” odpovidam mu. “Presne tak” kyva na ma slova “Nigerie te totiz absolutne zmeni, az tam poznas silu zivota. “A nezapomen na darky, zaslouzi si je, pracuji hodne” pripomina me. “Neboj nezapomenu”ujistuji ho a trosku me v ten moment zamrzi, ze je zatim nemuzu predat osobne....

sobota 3. července 2010

Nas prvni spolecny byt

“Je tu ale jeden podstatny problem” podiva se na me zkoumave pracovnice realitni kancelare. “Problem? A v cem?” zeptam se ji. “Na tvuj pas ti ten byt nikdo nepronajme, protoze momentalne nikde nepracujes, tutiz nemas pracovni smlouvu a tvuj pritel zatim nema vyrizena pracovni viza. Takze tady o nejakem podnajmu nemuze byt ani rec. My jako realitka jsme za ty klienty pak zodpovedni a reknu ti uprimne, ze s cizincema tu mame jen problemy. To minule nejaka Ruska…” pusti se do vypraveni pani z realitky a ja si tise beru ze stolu svuj pas a vychazim ze dveri. Chapu ji, ze zivot cizince je nestabilni, ze muzou nastat problemy s platbou, ze muzou nastat problemy celkove, ale nezajima me, co nekde delala nejaka Ruska. Vytahnu z kabelky papir na kterem mam seznam realitnich kancelari v Alicante a tlustou carou preskrnu dalsi z nich. V jedne se jim nelibilo ze jsem z Vychodni Evropy, ze divky z tama prijimaji v bytech klienty k jistym ucelum, v druhe kdyz uz vse vypadalo nadejne zase po zjisteni narodnosti Rogera rekli, ze at se nezlobim, ale ze uprednostnuji evropany nad araby a v ostatnich to bylo vzdy neco, bud jeste nemam praci a nebo Roger jeste nema vyrizena pracovni viza. Pekny start rikam si, kdyz vidim, ze uz me na papiru moc tech realitek nezustava. Ale s tim jsme museli pocitat, takze nezbyva nic jineho nez sebrat sily a jit o realitku dal.

“Nasla jsi neco?” pta se me Roger vecer, kdyz se vrati z prace. “Ne nenasla” odpovidam mu a vysvetluji veskere problemy, ktere dnes opet branily tomu aby jsme si mohli pronajmout svuj byt.”A tak je to porad dokola, cely tyden jezdim do mesta, obesla jsem uz tolik realitek a kazdy se vymlouva na neco jineho. Bez pracovniho povoleni nemame sanci, navic chteji posledni vyplatni listek. Dokud nebudeme mit vsechny tyhle veci v poradku nikdo nam nic nepronajme”styskam si. “Tak to nech tak. Zitra si odpocin a nikam nejezdi. Ja se zeptam v praci jestli o necem nevi” utesuje me.

“Ta pani na tebe ceka v kancelari, tak si vem taxika, at jses tam co nejdrive. Ona vi o nasi situaci a ze by se to dalo nejak udelat a pry ma k dispozici asi 3 byty, co by odpovidaly tomu co chceme” vola me druhy den Roger z prace. Okamzite vytacim cislo na taxisluzbu, oblecu se a vybiham cekat pred budovu.

Pani z realitky je moc ochotna a tak se hned vypravime podivat se na ty tri byty. Majitelka bytu na Plaza de los Toros zato, ze by v jejim byte bydleli cizinci, chce zaplatit najemne dopredu na cely rok. Kroutim hlavou s tim, ze kde by jsme na to vzali a odchazime. Dalsi byt je primo v centru Alicante a nijak zvlast me nezaujme. Je v prvnim patre nad nocnim barem, z venkovniho schodiste se vchazi primo do obyvaku, ktery je spojen s kuchyni. Kuchyni se mini jedna skrinka, drez na umyvani nadoby a maly plynovy varic. V obyvaku je jen jedno okno, uzky maly balkonek, ktery by mel dodat svetlo celemu bytu, protoze dalsi dva zadni pokoje jsou jen tmave pokoje bez oken. Nicmene mlademu majiteli nevadi, ze jsme cizinci, ani ze jeste nemame vsechny dokumenty, jen po nas chce dvojite najemne a deposit ve vysi najemneho. Uz tak najemne neni zrovna nejnizsi a ja dobre vim, ze za stejnou cenu by jsme mohli mit byt daleko lepsi, ale stejne tak dobre vim ze v tuto chvili nemame na vyber, ze musime brat to co je, ale presto bych chtela videt jeste ten treti byt. Kdyz vsak volame majiteli bytu, ze by jsme se na nej prisli podivat, rika ze zajemce uz nasel, tudiz byt uz je obsazeny. Takze je rozhodnuto. Tenhle maly, tmavy byt nad barem ve starem centru Alicante, hned za stenou kostela San Nicolas se stane nasim prvnim spolecnym bytem. A co z toho, ze byt je to spise horsi nez lepsi? Co z toho, ze za jeho cenu by jsme mohli mit neco lepsiho? Dulezite preci je, ze jsme v nasi situaci vubec neco nasli, dulezite je ze uz se nemusime o byty delit se spoustou dalsich cizich lidi, dulezite je, ze mame svuj prvni spolecny byt.