sobota 26. června 2010

Stehovani na dosah

“Meli by jsme si o necem promluvit” navrhuje Roger, kdyz se na konci Vanoc prochazime Barcelonou. Vejdeme tedy do prvniho Pans&Company, ktery uvidime, objedname si horke kafe s mlikem, cokoladovou napolitanu, a jdeme si sednout k nejzadnejsimu stolku k oknu. “O cem chces mluvit?” zeptam se ho. “O moji praci a nasi financni situaci” odpovi me. “Je me trapne ti o tom rikat, myslel jsem, ze to bude vsechno jednodussi jak budu mit nove zamestnani, ale zatim to tak nevypada, takze ti o tom musim rict. V te praci co delam na telefonu nevidim zadnou budoucnost. Kazdy tyden prichazi a odchazi novi lide. Ti co si opravdu vydelali neco na profitu tech je minumum, spise prevlaji ti, co sem tam neco prodaji, a ziji prevazne jen z tech 100 euro za tyden, co nam firma dava. Jenze pro me je 100 euro za tyden malo. Kolem 60 eur zaplatim kazdy vikend jen za vlak z Alicante do Barcelony a se 40 eurama na tyden se vyzit neda. Uz tak se me nelibi, ze posledni najem za pokoj jsi platila ty. Promluvim si po Vanocich se sefem, jestli by se pro me ve firme nenasla jina prace, preci jsem studoval ekonomiku, tak treba by se to mohlo hodit. S tim telefonovanim bych to nikam nedotahl. A taky bych chtel aby ses co nejdrive prestehovala do Alicante. Tech 200 eur, co si vydelas jako au-pair zase neni tolik abys tu musela zustavat buhvi jak dlouho. Stejne jsi z nich platila najem a nezbylo ti skoro nic. Kdyz pujdes do Alicante, nemusime platit zadny pokoj v Barcelone, neprojedu za vlak a tak zatim z tech penez co tam mam nejak vyjdeme, kdyz pokoj nam tam plati firma. A treba me nakonec ve firme daji jine misto a ty si najdes lepsi praci v Alicante” planuje Roger. “Ja vim, ze takhle jak to je, uz by jsme to dlouho neutahli, uz jsem rikala Dolores at si po Vanocich najde nekoho jineho, tak ji to tento tyden pripomenu a co nejdrive se prestehuji za tebou. V Alicante si urcite najdu lepsi praci, vzdyt spanelsky se uz ted domluvim dobre. A na zacatek me to bude jedno, co budu delat klidne i nekde uklizet a postupne si najdu neco lepsiho. Hlavne ze budeme spolu a ten zacatek nejak zvladneme, vzdyt to nejhorsi uz mame za sebou, tu nejistotu ktera tu byla” pritakavam. “Dovedes si predstavit, ze konecne budeme bydlet spolu? Ze uz si v tydnu nebudeme muset volat, ale vsechno si budeme moci rict rovnou z oci do oci? Ze budeme mit nase veci ve stejne skrini, ze budeme kazdy den jist stejne jidlo, kazdy vecer budeme vedle sebe usinat a kazde rano se spolu budit? Ja uz se nemuzu dockat! Skoda jen ze tyhle Vanoce tak rychle utekly a ty uz odjizdis, ale ja si s Dolores hned zitra promluvim a zacnu se pomalicku chystat na stehovani za tebou” planuju.

“Opravdu?” volam nadsene za 3 dny do telefonu. “Ani nevis jak jsem stastna!” teleli se me hlas, kdyz me Roger vypravi, ze domluva se sefem dopadla dobre a ze misto prace na telefonu mu daji praci analytika a taky mu zvednou plat. A ja mu hned na to oznamuji, ze u Dolores koncim koncem ledna a v unoru se stehuji smerem na jih. Konecne prvni pozitivni zpravy. Konecne se nas zivot zase nekam pohne. Konecne budeme prozivat denodenni radosti a starosti spolu. Konecne vsechno spolu a spolu na vsechno.

Žádné komentáře: