neděle 13. června 2010

Sagrada Famila

“Vlak z Alicante prave prijel na patou kolej” rozlehne se hlas z amplionu po celem nadrazi. Zvedam se z lavicky a utikam po schodkach dolu. “Chybel jsi mi tu” rikam mu, kdyz se objimame. “Ty me taky” septa. Uz je to mesic, co jsme se tu loucili poprve. A po cely mesic vikend co vikend prijizdi Roger za mnou do Barcelony, aby jsme zustali aspon ty dva dny spolu I kdyz nekdy to nejsou ani ty dva dny, nekdy to neni ani 24 hodin, ale presto nase touha videt se je silnejsi nez nas omezeny cas.

“Budeme si muset najit novy pokoj” oznamuje me, kdyz odemykame nas byt na Plaze Real. “Tech sto euro co mam kazdy tyden, me sotva staci na jizdenku do Barcelony a na jidlo na tyden” vysvetluje a ja citim, ze jde do tuheho. “Podivam se po necem levnem, vsak nam staci I neco mimo centrum, jezdis stejne jen o vikendu” navrhuju mu. “A uz jen tak na mesic nebo nanejvis dva, chci aby ses po Vanocich odstehovala do Alicante za mnou. Za tu dobu budu mit uz I snad nejake provize z prodeje a budu mit vic penez a tak muzeme konecne zacit bydlet spolu. Pronajmeme si nejaky byt v Alicante a urcite si tam I najdes normalni praci” planuje Roger.

“Tak co libi se ti tady nejaky?” pta se me asi za 3 hodiny kdyz se prochazime po Barcelone a hledame prstynky. “Jo maji tu hezke, pojdme se podivat dovnitr. “Ale na zasnuby se dava prstynek jen snoubence” radi nam prodavacka. “To nevadi, my chceme dva, jeden pro me a jeden pro pritele” vysvetluji ji. “A opravdu nechcete zlate?” pta se dal udivene. “Ne nam staci stribrne” nedame se odbyt a mrkame na sebe s jistotou, ze my nemusime mit drahe prsteny s diamantem, nam staci obycejne, ktere ale budou symbolem neceho po cem jsme touzili, co jsme si prali a ted jsme jen krucek od toho. Vybirame si prstynky, platime a prodavacka si je bere zpet s mirou naseho prstu, aby je mohli upravit.”Pristi tyden si je vyzvednete” vola za nama.

“Tak prstynky mame a uz zbyva jen misto. Co myslis?” pta se me Roger. “Ja nevim” krcim rameny. “Nekde, kde to pro nas hodne znamena? Nebo nekde, kde jsme jeste nebyli? Neco originalniho nebo neco normalniho?” ptame se jeden druheho a mirime k metru u Sagrady Familie. Kdyz uz jsme skoro u vchodu do metra, Roger me tahne zpet. “Me se jeste nechce domu, zustaneme chvili tady” navrhuje a mirime si sednou k lavicce pod Sagradu. Je uz tma a vse je krasne osvicene, vanocni pripravy a dekorace vrcholi. Sedime na kamenne lavicce a nad hlavou nam sviti veze Sagrady. Planujeme budoucnost, spolecne bydleni, novy zivot v novem meste. Objimame se, aby k nam nemohl studeny vitr a pozorujeme lidi chvatajici nocni tmou. “Zasnoubime se tady” navrhuju Rogerovi. “Tady?” pta se udivene. “Ano tady, dole pod Sagradou na tehle kamenne lavicce. Sagrada je symbolem Barcelony a Barcelona me dala tebe. A kez by nas vztah byl jako tahle Sagrada Familia, rostl pomalu, ale stal na pevnych zakladech a pritom se dotykal nebe. Kez by jsme hlavou mohli bloudit v oblacich, ale nohama stali pevne na zemi” preji si. “Tak presne na Vanoce, kdyz si lide budou predavat darky, my si tu predame pro nas ted momentalne darek nejdrazsi” pritahuje me Roger bliz k sobe.

1 komentář:

Martina řekl(a)...

Těžká romantika!
Na gymplu jsme jeli na zájezd do Španělska a já nezapomenu na to, jak jsme brzy ráno přijeli do Barcelony. Právě jsem se probudila a rozespala jsem koukla z okna a viděla pohádkový hrad. Bylo to neskutečné. Sagrada Familia. Musíme tam určitě někdy zajet.