úterý 1. června 2010

Risk nebo jistota?

Od te doby co deti nastoupily do skoly, jsou me dny konecne volnejsi. Rano je vzdy vypravim a odvedu a pak mam volno az do jedne, kdy je zase musim vyzvednout. Naobedvame se doma, deti si odpocinou a ve tri odpoledne uz musime byt zase ve skole, protoze po sieste zacina odpoledni vyucovani, ktere trva do peti hodin. Dolores pracuje vetsinou na odpoledni smeny a ja tak travim s detma cele odpoledne a vecery. Rana mam volne, ctyri hodiny kazde rano jsou pro me jako zazrak a ty travime s Rogerem spolu. Zacina pro nas jedno z nejkrasnejsich obdobi naseho vztahu, na ktere budeme pozdeji porad vzpominat. Ta Barcelona, ktera me predtim pripadala tak nezajimava, najednou dostava v mych ocich jiny vyznam. Na kazdy vikend mame program, chodime do muzei, prochazime se v parcich, zoo, na plazi, objevujeme slavu zaslych ulicek v Barrio Gotico, obdivujeme tancici pary pred katedralou a citime ze zivot je krasny i kdyz ne zrovna nejlehci.

“Myslis si, ze je zivot utrpeni, jak to tvrdil Budha? Ze jen pres utrpeni se da dojit k osviceni?” zeptam se jednu noc, kdy jsme si vynesli matraci na terasu, pili sangriu a pozorovali nocni oblohu. “Utrpeni? Ne, nemyslim si ze je zivot utrpeni a ze jen pres utrpeni vede cesta. Myslim si, ze zivot mame takovy jaky si ho udelame. A pak taky hodne zalezi na nas, jestli chceme byt stastni budeme stastni, ale jestli si chceme neustale na neco stezovat, pak bude nas zivot utrpenim” odpovi me Roger. “Vis ja, kdyz me bylo v zivote nejhur a porad jsem neco, nekoho a hlavne sama sebe hledala, verila jsem, ze zivot je utrpeni. Jenze i presto jakou jsem citila tihu sama v sobe a vysla jsem treba na prochazku a videla jsem kvetouci kytky, slunicko nebo smejici se deti musela jsem rict, ze se mylim, ze zivot sice neni vzdy takovy jaky si ho predstavujeme, ze je spousta veci s cim nesouhlasime, ktere nas zlomi, ale v podstate vse zalezi na nas. Jako by to centrum stesti a nestesti nebylo venku, ale bylo uvnitr me a kdyz jsem se usmala jen tak sama pro sebe, treba, ze je dnes krasne pocasi nebo ze krasne prsi, bylo me hned lepe. Svet venku byl stejny, jen muj vnitrni pocit se zmenil z nestesti na stesti” vysvetluji mu. “A tak to presne je” odpovida me Roger. “Kdyby jsme ten nas vztah vzdali hned na zacatku a rekli si, ze to nema cenu, ze zivot je tezky a ja bych odjel do Dubaje a treba uz by jsme se nikdy nevideli a za par let na sebe vzpominali s tim, ze nas od sebe odloucil tezky zivot, tak tim by se pro nas zivot mohl stat utrpenim. Ale tim ze jsme nam dali sanci, a nezalezi na tom, jak tezky mame zivot ted v Barcelone, protoze na druhou stranu nikdy neni v zivote nic zadarmo, cesta vzhuru je vzdy tezsi nez cesta dolu, tak tim si muzeme vybrat. Bud si budeme stezovat, ze jsme cely tyden sami a tvrde pracujeme nebo se muzeme radovat z toho, ze aspon ty vikendy travime spolu. Nas zivot se nezmeni, ale nas uhel pohledu se zmenit muze. Je to hrozne jednoduche a pritom to spousta lidi stale nevi. Hodne lidi se ze strachu z odpovednosti rozhodne pro jednodussi cestu, nechteji riskovat, jenze kdyz nic v zivote nedas, nic nedostanes, a pak si stezuji jak je k nim zivot nespravedlivy, jak ti ostatni maji vsechno jen oni ne. Ono je totiz strasne jednoduche vse svadet na zivot a na stesti a na nahodu, ale uz je podstatne tezsi priznat si sam sobe, ze moje rozhodnuti bylo spatne, proto jsem tam, kde jsem” zamysli se Roger. “Uhel pohledu to mas pravdu. Kdyz u nas v CR skoncil komunismus vsichni si mysleli jak na zapade lide maji vsechno a jak jsou tam stastnejsi. A kdyz jsem pak pracovala v Nemecku v rodine doktoru, kteri meli obrovskou vilu nejmoderneji vybavenou, a mohli si koupit vse na co si vzpomeli, tak jsem se divila proc si porad na vsechno tak stezuji. Jenze jak si jednou na ten standart zvyknes, tak chces vic a vic a nejses stastny ani kdyz te vytouzene veci dosahnes, protoze uz chces davno zase neco jineho. A tak je to i tady ve Spanelsku. Lidi nebudou nikdy stastni, dokud si neuvedomi, ze to zalezi na nich a ne na vedlejsich okolnostech, ze je tak jednoduche byt stastny, treba protoze jses zdravy, nebo proste protoze tu na svete jeste jses. A s tim riskem mas pravdu, hodne lidi ceka az jim spadne modre z nebe do klina, porovnavaji se s jinyma a kdyz vidi, ze nekdo se ma lepe zavidi a svadi to na stesti nebo osud, uz ale bohuzel nevidi, co pro to ten druhy musel obetovat, kdezdo oni o svem zivote sni z gauce. To mame dnes tema co?” zasmeji se. “Tak jeste u nej chvili zustaneme, a zariskujeme my dva. Zustat v Kebabji u kebabu a kafe, ale v Barcelone nebo novou praci v anglicke firme, ale v Alicante, kde bych musel pres tyden bydlet a jezdil bych sem na vikendy,ale pak by ses za mnou prestehovala? Co si myslis ty?” zepta se me Roger. “Mas novou praci?” zeptam se prekvapene. “Mam. No tak co risk nebo zustat?” vyzvida. “Ja myslim, ze ty uz jsi se stejne rozhodl” odpovidam mu. “Rozhodl” pritakava “takze je to?” podiva se na me tazave. “RISK” zasmejeme se oba dva.

1 komentář:

Cheorchia řekl(a)...

Myslim si, ze zivot mame takovy jaky si ho udelame.
Moje slova :)).