neděle 27. června 2010

Barcelona – Alicante jednosmerna

“Pojd nas jeste vyprovodit” zadoni mala Tereza. “Tak dobre” odpovidam ji a vyrazim s detmi a Dolores na svoji posledni cestu ke skole. U trafiky kde jsem vzdy kupovala pohlednice, znamky a kredity do telefonu zabocime na prechod, na dalsi ulici podlizame pod lesenim, ktere tu uz rok stoji a urcite dalsi roky stat bude, prejdeme dalsi prechod a deti uz se vitaji se svymi spoluzaky cekajicimi pred vraty skoly. “Dekuji ti za vsechno” rika me Dolores. “Ja vam taky” odpovidam ji. Tereza me pevne obejme a Juan da pusu na tvar.

Schazim po schodech ke kolejim odkud me ma jet vlak do Alicante. Kolikrat jsem tyhle schody schazela, kdyz jsem vyprovazela Rogera, dnes je schazim, abych do toho vlaku, ve kterem pravidelne kazdou nedeli odjizdel, nastoupila ja sama.

“Ukazte me jizdenku prosim” usmiva se na me pani u prepazky pred vlakem. Podavam ji jizdenku a usmeji se take. “Barcelona–Alicante jednosmerna?” zepta se jen tak pro kontrolu. “Ano jednosmerna” odpovidam ji. Jednosmerna, ale ne tak docela, rikam si sama pro sebe. Ctyri hodiny bude trvat jeden smer, dorazit na misto. Ten druhy smer, zivot s Rogerem, bude trvat celou vecnost. “Dekuji, muzete si nastoupit” usmiva se zase pani a podava me jizdenku. Tahnu za sebou tasku, vystupuji po schudkach a hledam svoje kupe. Pred rokem to byl autobus, dnes je to vlak. Budu takhle rok co rok nasedat na nadrazich a menit svoji cilovou destinaci? Budu takhle rok co rok zacinat nekde jinde vzdy od znovu? A I kdyby, zmena je zivot, a ted na tu zmenu budeme uz dva.

Vlak se pomalicku rozjizdi a neci hlas hlasi cilove destinace. Nikdy nerikej nikdy, napadne me a musim se zasmat. “Mas pritele?” vzpomenu si jak se me ptala Martina v Ovecce, kdyz jsem dorazila do Barcelony. “Nemam a nechci. Chci ted zustat sama” odpovedela jsem ji tehda. A ted se stehuji za nim s prstynkem na ruce. Je to jako by nam Buh chtel ukazat, ze to nejsme my, kdo ma posledni slovo, je to jako by nam Buh chtel ukazat, ze on dokaze zmenit nase zivoty v jedne jedine minute. Jedna jedina minuta rozhodla o dalsim smeru meho zivota. Jedna jedina minuta tenkrat po prodeji ramecku v Ovecce. Jeden jediny pohled do oci rekl za nas vsechno. Ja ty oci znala.

Sitges mihne se v rychlosti na ceduli venku. Barcelona uz je za nama. “Barcelona je uzasna, urcite se ti tady bude libit az ji vice poznas” vybavuji si Martinina slova, kdyz jsem ji poprve v Ovecce na otazku, zda se me libi Barcelona odpovedela, ze me zatim nicim neuhranula. Dnes uz vim, ze Barcelona je uzasna. Zustane navzdy v mych vzpominkach, vzdyt Barcelona se stala srdcem meho vztahu s Rogerem, stala se jeho tepnou. Citim nostalgii? Ne zatim ne, vzdyt preci zatim zustavam ve Spanelsku, a do Barcelony si tak muzeme kdykoliv zajet a zavzpominat.

Divam se ven z okynka na more, tady to znam moc dobre. V lete jsem tudy jezdivala z letniho bytu do Barcelony za Rogerem. Calafell mihne se dalsi cedule na nadrazi. Tady to bylo poprve, co jsem videla more. To modre, krasne, slunecnimi paprsky ozarene more. Bylo to tady na plazi, kdyz se zpenene vlny dotykaly mych nohou a ja si rekla, ze budu zit TED. A ted skoro po roce muzu rict, ze jsem zapomela na minulost, ze ziji naplno, ze ziji pritomnosti, ze ziji TED a tesim se na budoucnost.

2 komentáře:

Radunkaaa řekl(a)...

Tak teď jsem se málem rozbrečela já :-)) och, jaký krásný romantický vztah vy dva máte!

Monika řekl(a)...

Radu diky snad jednou budu mit cas to dopsat ;)