středa 30. června 2010

Alicante

Vlak zvolna pribrzduje az zastavi uplne. Za cele ctyri a pul hodiny jsem ani na chvilicku nezaspala. Sledovala jsem jak se meni spanelska krajina smerem na jih a porad jsem si prehravala nas budouci zivot. Jaky asi bude. Jak dlouho zustaneme v Alicante. Jak dlouho zustaneme ve Spanelsku, a kam by jsme treba v budoucnu mohli jit dal. Co nam vubec prinese budoucnost a jak krasne je mit nekoho s kym je porad se na neco tesit a porad co planovat. Zivot je plny neustalych zmen a tyhle zmeny nas formuji, uci nas stale neco noveho, potapi nas na dno aby jsme se po case opet vynorili silnejsi a chapavejsi, aby jsme pochopili souvislosti a prestali lpet na starych hodnotach a aby jsme se stali lepsimi lidmi. A o to prave v zivote jde. A o to je to krasnejsi, ze jsme na to dva. Ze jako dve skaly o sebe zapreni muzeme jit zivotem a vzajemne si pomahat kdyz prijdou nesnaze a vzajemne se radovat, kdyz prijdou dny stesti.

“Vlak dorazil do cilove stanice Alicante, prosim vystupujte” ozve se naposledy neci hlas. Pani vedle me slozi noviny a ja se zvednu pro tasku. Lidi uz se zacinaji tlacit pred dvermi. Jindy bych si v klidu sedla a pockala az vystoupi prvni nedockavci, ale dnes na sebe rychle hazim bundu,beru tasku do rukou a snazim se vtlacit do rady. Vyskakuji na nastupiste a mirim rychlou chuzi ke skupince lidi cekajicich za zlutou paskou, specialnim opatreni po atentatech na vlaky v Madridu – Atocha. “Konecne jsi tady” rika Roger a bere me moje veci. “Musim ale hned zpet do prace, tak te jenom vysadim doma a vecer se pujdeme podivat do mesta” navrhuje a mirime k taxikum.

Je tu vice slunicka, nebo se me to je jen zda? A taky palem, cele mesto je jimy poseto, rikam si. Co udela par set kilometru na jih. “A to jsi jeste nevidela more” rika Roger, kdyz vidi jak se z taxiku vsude rozhlizim. “Vecer si tam zajdeme, i kdyz je jeste zima, ale to nam preci nevadi” navrhuje. “A o vikendu ti ukazu cele Alicante, to vis Barcelona to neni, ale hezky tu je, to zase jo.”

Taxikem projedeme Alicante a dorazime do prilehle ctvrti San Gabriel.“Prvni mesic budeme bydlet v jednom byte s kolegama z prace a behem tohoto mesice si najdeme svuj byt” rika me Roger, kdyz zastavujeme pred velkou, novou budovou. Jen co vyjedeme vytahem nahoru a odemykame dvere, tahne me do kuchyne. “Pojd se podivat, ja mam takovou radost” teteli se blahem, kdyz otevira lednicku. “Radost z ceho?” nechapave se divam na bila dvirka. “Radost, ze jsem se poprve za tu dobu co jsme spolu nemusel divat na cenu, ze jsem mohl nakoupit to, co ti chutna a ne to co me tech par euro v penezence dovoli” rika nadsene a ja prejedu ocima po jogurtech, po francouzskych syrech, ovocnych dzusech a spouste jinych veci, o kterych vedel, ze mam rada, ale ktere jsme v obchode vzdy vraceli zpet do regalu a hledali neco levnejsiho. Z jakych pro jine lidi tak obycejnych veci se clovek muze radovat, usmeji se.

“A ted uz musim jet” louci se se mnou rychle od dveri. “Uvidime se ne za tyden, jak jsme si vzdy rikali, ale uvidime se VECER” smeje se. Odchazim do pokoje a vybaluji si svoje veci, skladam je do volnych polic a oci me sjedou na vrch skrinky. Lezi tam cervena ruze a u ni listek. “Vitej v Alicante, vitej v mem zivote.”

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Mám v očích slzy,jak je to krásně napsané,jak vystihneš myšlenku do hloubky a jak jsi prožila a prožíváš dál lásku od někoho,od Rogera.Hm.... krásné MS

Anonymní řekl(a)...

presne. fakt to nadherne vystihujes, mas talent zit a mas talent to dobre popsat. moc ti to preju!! paja-ostrovanka

Monika Saadeh řekl(a)...

MS a Pajo dekuji moc!! ;)

Anonymní řekl(a)...

Pecka!!!!