středa 30. června 2010

Alicante

Vlak zvolna pribrzduje az zastavi uplne. Za cele ctyri a pul hodiny jsem ani na chvilicku nezaspala. Sledovala jsem jak se meni spanelska krajina smerem na jih a porad jsem si prehravala nas budouci zivot. Jaky asi bude. Jak dlouho zustaneme v Alicante. Jak dlouho zustaneme ve Spanelsku, a kam by jsme treba v budoucnu mohli jit dal. Co nam vubec prinese budoucnost a jak krasne je mit nekoho s kym je porad se na neco tesit a porad co planovat. Zivot je plny neustalych zmen a tyhle zmeny nas formuji, uci nas stale neco noveho, potapi nas na dno aby jsme se po case opet vynorili silnejsi a chapavejsi, aby jsme pochopili souvislosti a prestali lpet na starych hodnotach a aby jsme se stali lepsimi lidmi. A o to prave v zivote jde. A o to je to krasnejsi, ze jsme na to dva. Ze jako dve skaly o sebe zapreni muzeme jit zivotem a vzajemne si pomahat kdyz prijdou nesnaze a vzajemne se radovat, kdyz prijdou dny stesti.

“Vlak dorazil do cilove stanice Alicante, prosim vystupujte” ozve se naposledy neci hlas. Pani vedle me slozi noviny a ja se zvednu pro tasku. Lidi uz se zacinaji tlacit pred dvermi. Jindy bych si v klidu sedla a pockala az vystoupi prvni nedockavci, ale dnes na sebe rychle hazim bundu,beru tasku do rukou a snazim se vtlacit do rady. Vyskakuji na nastupiste a mirim rychlou chuzi ke skupince lidi cekajicich za zlutou paskou, specialnim opatreni po atentatech na vlaky v Madridu – Atocha. “Konecne jsi tady” rika Roger a bere me moje veci. “Musim ale hned zpet do prace, tak te jenom vysadim doma a vecer se pujdeme podivat do mesta” navrhuje a mirime k taxikum.

Je tu vice slunicka, nebo se me to je jen zda? A taky palem, cele mesto je jimy poseto, rikam si. Co udela par set kilometru na jih. “A to jsi jeste nevidela more” rika Roger, kdyz vidi jak se z taxiku vsude rozhlizim. “Vecer si tam zajdeme, i kdyz je jeste zima, ale to nam preci nevadi” navrhuje. “A o vikendu ti ukazu cele Alicante, to vis Barcelona to neni, ale hezky tu je, to zase jo.”

Taxikem projedeme Alicante a dorazime do prilehle ctvrti San Gabriel.“Prvni mesic budeme bydlet v jednom byte s kolegama z prace a behem tohoto mesice si najdeme svuj byt” rika me Roger, kdyz zastavujeme pred velkou, novou budovou. Jen co vyjedeme vytahem nahoru a odemykame dvere, tahne me do kuchyne. “Pojd se podivat, ja mam takovou radost” teteli se blahem, kdyz otevira lednicku. “Radost z ceho?” nechapave se divam na bila dvirka. “Radost, ze jsem se poprve za tu dobu co jsme spolu nemusel divat na cenu, ze jsem mohl nakoupit to, co ti chutna a ne to co me tech par euro v penezence dovoli” rika nadsene a ja prejedu ocima po jogurtech, po francouzskych syrech, ovocnych dzusech a spouste jinych veci, o kterych vedel, ze mam rada, ale ktere jsme v obchode vzdy vraceli zpet do regalu a hledali neco levnejsiho. Z jakych pro jine lidi tak obycejnych veci se clovek muze radovat, usmeji se.

“A ted uz musim jet” louci se se mnou rychle od dveri. “Uvidime se ne za tyden, jak jsme si vzdy rikali, ale uvidime se VECER” smeje se. Odchazim do pokoje a vybaluji si svoje veci, skladam je do volnych polic a oci me sjedou na vrch skrinky. Lezi tam cervena ruze a u ni listek. “Vitej v Alicante, vitej v mem zivote.”

neděle 27. června 2010

Barcelona – Alicante jednosmerna

“Pojd nas jeste vyprovodit” zadoni mala Tereza. “Tak dobre” odpovidam ji a vyrazim s detmi a Dolores na svoji posledni cestu ke skole. U trafiky kde jsem vzdy kupovala pohlednice, znamky a kredity do telefonu zabocime na prechod, na dalsi ulici podlizame pod lesenim, ktere tu uz rok stoji a urcite dalsi roky stat bude, prejdeme dalsi prechod a deti uz se vitaji se svymi spoluzaky cekajicimi pred vraty skoly. “Dekuji ti za vsechno” rika me Dolores. “Ja vam taky” odpovidam ji. Tereza me pevne obejme a Juan da pusu na tvar.

Schazim po schodech ke kolejim odkud me ma jet vlak do Alicante. Kolikrat jsem tyhle schody schazela, kdyz jsem vyprovazela Rogera, dnes je schazim, abych do toho vlaku, ve kterem pravidelne kazdou nedeli odjizdel, nastoupila ja sama.

“Ukazte me jizdenku prosim” usmiva se na me pani u prepazky pred vlakem. Podavam ji jizdenku a usmeji se take. “Barcelona–Alicante jednosmerna?” zepta se jen tak pro kontrolu. “Ano jednosmerna” odpovidam ji. Jednosmerna, ale ne tak docela, rikam si sama pro sebe. Ctyri hodiny bude trvat jeden smer, dorazit na misto. Ten druhy smer, zivot s Rogerem, bude trvat celou vecnost. “Dekuji, muzete si nastoupit” usmiva se zase pani a podava me jizdenku. Tahnu za sebou tasku, vystupuji po schudkach a hledam svoje kupe. Pred rokem to byl autobus, dnes je to vlak. Budu takhle rok co rok nasedat na nadrazich a menit svoji cilovou destinaci? Budu takhle rok co rok zacinat nekde jinde vzdy od znovu? A I kdyby, zmena je zivot, a ted na tu zmenu budeme uz dva.

Vlak se pomalicku rozjizdi a neci hlas hlasi cilove destinace. Nikdy nerikej nikdy, napadne me a musim se zasmat. “Mas pritele?” vzpomenu si jak se me ptala Martina v Ovecce, kdyz jsem dorazila do Barcelony. “Nemam a nechci. Chci ted zustat sama” odpovedela jsem ji tehda. A ted se stehuji za nim s prstynkem na ruce. Je to jako by nam Buh chtel ukazat, ze to nejsme my, kdo ma posledni slovo, je to jako by nam Buh chtel ukazat, ze on dokaze zmenit nase zivoty v jedne jedine minute. Jedna jedina minuta rozhodla o dalsim smeru meho zivota. Jedna jedina minuta tenkrat po prodeji ramecku v Ovecce. Jeden jediny pohled do oci rekl za nas vsechno. Ja ty oci znala.

Sitges mihne se v rychlosti na ceduli venku. Barcelona uz je za nama. “Barcelona je uzasna, urcite se ti tady bude libit az ji vice poznas” vybavuji si Martinina slova, kdyz jsem ji poprve v Ovecce na otazku, zda se me libi Barcelona odpovedela, ze me zatim nicim neuhranula. Dnes uz vim, ze Barcelona je uzasna. Zustane navzdy v mych vzpominkach, vzdyt Barcelona se stala srdcem meho vztahu s Rogerem, stala se jeho tepnou. Citim nostalgii? Ne zatim ne, vzdyt preci zatim zustavam ve Spanelsku, a do Barcelony si tak muzeme kdykoliv zajet a zavzpominat.

Divam se ven z okynka na more, tady to znam moc dobre. V lete jsem tudy jezdivala z letniho bytu do Barcelony za Rogerem. Calafell mihne se dalsi cedule na nadrazi. Tady to bylo poprve, co jsem videla more. To modre, krasne, slunecnimi paprsky ozarene more. Bylo to tady na plazi, kdyz se zpenene vlny dotykaly mych nohou a ja si rekla, ze budu zit TED. A ted skoro po roce muzu rict, ze jsem zapomela na minulost, ze ziji naplno, ze ziji pritomnosti, ze ziji TED a tesim se na budoucnost.

sobota 26. června 2010

Stehovani na dosah

“Meli by jsme si o necem promluvit” navrhuje Roger, kdyz se na konci Vanoc prochazime Barcelonou. Vejdeme tedy do prvniho Pans&Company, ktery uvidime, objedname si horke kafe s mlikem, cokoladovou napolitanu, a jdeme si sednout k nejzadnejsimu stolku k oknu. “O cem chces mluvit?” zeptam se ho. “O moji praci a nasi financni situaci” odpovi me. “Je me trapne ti o tom rikat, myslel jsem, ze to bude vsechno jednodussi jak budu mit nove zamestnani, ale zatim to tak nevypada, takze ti o tom musim rict. V te praci co delam na telefonu nevidim zadnou budoucnost. Kazdy tyden prichazi a odchazi novi lide. Ti co si opravdu vydelali neco na profitu tech je minumum, spise prevlaji ti, co sem tam neco prodaji, a ziji prevazne jen z tech 100 euro za tyden, co nam firma dava. Jenze pro me je 100 euro za tyden malo. Kolem 60 eur zaplatim kazdy vikend jen za vlak z Alicante do Barcelony a se 40 eurama na tyden se vyzit neda. Uz tak se me nelibi, ze posledni najem za pokoj jsi platila ty. Promluvim si po Vanocich se sefem, jestli by se pro me ve firme nenasla jina prace, preci jsem studoval ekonomiku, tak treba by se to mohlo hodit. S tim telefonovanim bych to nikam nedotahl. A taky bych chtel aby ses co nejdrive prestehovala do Alicante. Tech 200 eur, co si vydelas jako au-pair zase neni tolik abys tu musela zustavat buhvi jak dlouho. Stejne jsi z nich platila najem a nezbylo ti skoro nic. Kdyz pujdes do Alicante, nemusime platit zadny pokoj v Barcelone, neprojedu za vlak a tak zatim z tech penez co tam mam nejak vyjdeme, kdyz pokoj nam tam plati firma. A treba me nakonec ve firme daji jine misto a ty si najdes lepsi praci v Alicante” planuje Roger. “Ja vim, ze takhle jak to je, uz by jsme to dlouho neutahli, uz jsem rikala Dolores at si po Vanocich najde nekoho jineho, tak ji to tento tyden pripomenu a co nejdrive se prestehuji za tebou. V Alicante si urcite najdu lepsi praci, vzdyt spanelsky se uz ted domluvim dobre. A na zacatek me to bude jedno, co budu delat klidne i nekde uklizet a postupne si najdu neco lepsiho. Hlavne ze budeme spolu a ten zacatek nejak zvladneme, vzdyt to nejhorsi uz mame za sebou, tu nejistotu ktera tu byla” pritakavam. “Dovedes si predstavit, ze konecne budeme bydlet spolu? Ze uz si v tydnu nebudeme muset volat, ale vsechno si budeme moci rict rovnou z oci do oci? Ze budeme mit nase veci ve stejne skrini, ze budeme kazdy den jist stejne jidlo, kazdy vecer budeme vedle sebe usinat a kazde rano se spolu budit? Ja uz se nemuzu dockat! Skoda jen ze tyhle Vanoce tak rychle utekly a ty uz odjizdis, ale ja si s Dolores hned zitra promluvim a zacnu se pomalicku chystat na stehovani za tebou” planuju.

“Opravdu?” volam nadsene za 3 dny do telefonu. “Ani nevis jak jsem stastna!” teleli se me hlas, kdyz me Roger vypravi, ze domluva se sefem dopadla dobre a ze misto prace na telefonu mu daji praci analytika a taky mu zvednou plat. A ja mu hned na to oznamuji, ze u Dolores koncim koncem ledna a v unoru se stehuji smerem na jih. Konecne prvni pozitivni zpravy. Konecne se nas zivot zase nekam pohne. Konecne budeme prozivat denodenni radosti a starosti spolu. Konecne vsechno spolu a spolu na vsechno.

pátek 25. června 2010

Feliz Navidad

“Feliz Navidad, Feliz Navidad, Feliz Navidad, prospero ano y felicidad” zazni tony vanocni pisne z okynka Sagrady a vrati nas do reality. “Musime jit” navrhne Roger “zacina byt poradna zima a taky aby jsme chytli aspon posledni metro” rika a zveda se z lavicky.

Vystupujeme z metra a utikame smerem k budove, kde mame pronajaty pokoj. Po cele Barcelone se slavi v poklidu doma v rodinem kruhu, jen v nasi ctvrti jako by Vanoce meli jiny vyznam. Na namesti, ktere stoji pred nasi budovou a ktere ani jako namesti nevypada jen spise kus volneho prostoru mezi panelaky, hori ohne a u nich postavaji, tancuji a zpivaji lide vsech vekovych kategorii. Tam postava hloucek opilych muzu a o neco se hadaji, vedle postavaji zebrave rumunky a ani nahodou je nenapadne v tehle ctvrti zebrat, tady to preci nepotrebuji, tady nejsou bohati turiste, kteri se smiluji nad natazenou rukou a spicim deckem. A spici decka? Kdeby! Dnes tu litaji kolem ohne a hazeji do nej vsude se valejici klaciky nebo opodal podrazi nohy spoluhraci ve snaze ziskat balon a dat tak gol do pomyslne branky mezi dvema stromy. Nevnimame je. Tihle lide jsou dnes pro nas jako stiny, neexistujici existence. Utikame s Rogerem, aby jsme se zahrali a zastavujeme se pod kazdou lampou, aby jsme se objali a podivali se na sve ruce na kterych se lesknou nase prstynky. “Konecne se nam splnilo to, co jsme si prali, to po cem jsme touzili” rika me Roger a utikame zase o kus dal, pod dalsi lampu, smerem k domovu, o kterem nechceme rikat ze je, I kdyz jen na dobu prechodnou, nasim domovem. Je to jen byt ve kterem parkrat prespime, nez se odstehuji za nim.

“Feliz Navidad” krici na nas podnapila Jenny, kdyz otevirame dvere od bytu. “Feliz Navidad” objevi se za ni jeji pritel a dalsich snad deset jejich hostu, kterym hori tvare a sotva se drzi na nohou. “Feliz Navidad” odpovidame a rychle odemykame nas pokoj. Dnes chceme byt sami, nestojime o spolecnost.

Vytahujeme z igelitky chleba a trhame ho na male kousicky, protoze se nam pres ten hluk, ktery se z tama ozyva nechce jit do kuchyne pro nuz. Pokladame na nej syr a chorizo a zapijime sangrijou. Nase prvni stedrovecerni vecere. V pokoji je snad vetsi zima nez venku a kdyz mluvime kouri se nam od pusy. Navlikame tak na sebe nekolik vrstev obleceni a na hlavu si natahujeme kapuci od mikyny, prikryjeme se dekou a snazime se obejmout jeden druheho tak aby jsme se co nejvice zahrali. Nase tela se tresou zimou, ale v nasich srdcich je plamen. Pred pul rokem to byl jeste skomirajici plaminek, nevedeli jsme jestli se udrzi, jestli ho silnejsi vitr-zivot neuhasi a my se jej snazili chranit svyma rukama, telem I dusi jak nejvice jsme mohli, aby prezil, aby jsme mohli byt spolu a i kdyz plapolal do vsech stran, udrzel se. Dnes je z nej silny plamen. Jsme jedno telo, jedna duse. Opet jsme se nasli.

“Pul roku, dnes jsme spolu pul roku” rika Roger a hladi me po vlasech. “Divej se co jsme vsechno prozili. A dovedes si predstavit, co to bude po roce? Po dvou letech? Po peti? Po deseti? A dovedes si predstavit az jednou budeme stari a budeme na svuj zivot vzpominat? Budeme mit krasny zivot, uvidis” zasni se a pritiskne me vice k sobe. Snazim se z jeho silneho objeti vytahnout svou ruku a zvedam ji do praminku svetla, ktere prosvita mezi spatne zatazenymi zavesy. “Co je?” pta se Roger. “Nic” odpovidam. “Jen se na nej chci jeste jednou podivat.” Svetlo ozari moje prsty a na ruce se zaleskne prstynek. “Ty tri kaminky na tvem prstynku, jsou jako ja, ty a nase budouci dite. Sagrada Familia. Svata rodina” rika Roger a uprene se diva na mou ruku. “Feliz Navidad, prospero ano y felizidad” poprejeme si navzajem.

čtvrtek 24. června 2010

Zasnuby u Sagrady

“Prosimte jeste prevlec Juana do svatecniho a muzes jit” rika me Dolores. “A opravdu si jses jista, ze nechces zustat s nama na veceri?” pta se me. “Ne dekuji, prijde otec deti a tvoji rodice, tak si to uzijte jako rodina” vymlouvam se a doufam, ze uz nebude nic potrebovat a ja uz budu moct odejit.

“Feliz Navidad” volam a zaviram za sebou. Prejedu ocima po zdi, kde na me blika, ze vytah je v prizemi a specham tak rychle, ze ani nemam naladu na nej cekat. Takhle jsem vzdy utikala za Rogerem do Kebabji zavzpominam a beru schody po trech a malem porazim pana domaciho, ktery I dnes na stedry vecer ma potrebu zametat vstupni halu. Kdyz rozrazim vchodove dvere, dychne me do tvare chlad, skoro ho necitim, me totiz dnes nemuze byt zima, me totiz neco hreje v kapse, me totiz v kapse hreje krabicka se zasnubnimi prstynky.

Roger uz na me ceka na Plaze Macia. Usmiva se a oba vime proc. “Mas je?” mrka na me. “Mam” odpovidam a znovu uz po nekolikate saham do kapsy, abych se presvedcila, ze tam opravdu jsou. “Pujdeme pesky, mame cas a tak aspon nasajeme trochu vanocni atmosfery Barcelony” navrhuje a chytne me za ruku. Barcelona je vylidnena, sem tam posledni opozdilci zamykaji svuj obchod a spechaji domu, aby byli v tento den se svou rodinou. Cela Diagonal po ktere jdeme je krasne vanocne vyzdobena a kdyz nakukujeme do oken vidime rozsvicene vanocni stromecky. Tohle jsou nase prvni Vanoce a I kdyz nemame svuj vyhraty byt, svuj vanocni stromecek a slavnostne prostreny stul, a misto toho se trepeme venku chladem, vanocnim stromeckem jsou nam vsechny ozdobene stomky v Barcelone a svatecnim jidlem to, co si neseme sebou v igelitce, je nam krasne.

Jak majestatni je dnes Sagrada Familia. Dole nadherne odena do milionu malych svetylek a jeji veze se tam nahore aspon v naznaku dotykaji tech svetel nejvetsich. Z otevreneho okna k nam zazni tony vanocnich pisni z prave probihajici mse. Sedame si na nasi vybranou lavicku a ja vytahuji z kabatu krabicku s prstynky a polozim ji mezi nas. Oba dva ji napjate sledujeme jako by to byla svatost nejvetsi. Roger ji bere do rukou, otevira a vytahuje z polstarku prstynek pro me. Chce neco rict, ale pak se zarazi a podiva se na me. Ted beru do svych rukou krabicku ja a vytahuju prstynek pro Rogera. Tresou se me ruce, ale vim ze zimou to urcite neni. Rozhlidnu se kolem sebe a nad sebe. Boze kolik tech hvezd dneska sviti. Jsou to ty same co nam svitili nad hlavou, kdyz jsme si vyznavali prvni dny lasku po nocich na plazi? Jsou to ty same, ktere jsme pozorovali vleze z terasy na Plaze Real? Jsou to ty same, ktere nam svitili na cestu, kdyz jsme se z kazde schuzky do nekonecna doprovazeli? Urcite jsou to ty same! A ty jedine jsou nam svedky, zadne jine nepotrebujeme!

Podivam se zpet na Rogera a vidim, jak me uprene hledi do tvare. Nadychne se aby neco rekl a kdyz otevira pusu, prilozim svuj prst na jeho usta. “Nekaz to prosim reci” zaseptam. Nastavime ruce a vymenime si tak potichu prstynky a pak dlouho sedime beze slov na tehle kamenne lavicce ve stinu Sagrady Familie. “Miluji te” prolomi ticho Roger cestinou a polibi me studenymi rty na celo. “Bhebak ktiir” odpovidam mu v arabstine, jakoby spanelstina v tuhle chvili ztratila svuj vyznam.

úterý 22. června 2010

Dalida - Helwa ya baladi

Moje oblibena zpevacka Dalida, narozena v Egypte, v rodine s italskymi predky, zijici vetsinu sveho zivota ve Francii

O Budhovi

“Aha, tak Budhu” mrka na me bratranec, ktery jde kolem auta, kdyz se manzel snazi vytahnout prave koupeny obraz, ktery si chceme povesit do obyvaku. “Hezky, ze?” zeptam se a divam se na zlato-bilo-cernou barvu na obraze. “Noo” kyve. “A tak hodne stesti” mrka na nas spiklenecky a pokracuje v chuzi. “Hodne stesti? Co tim chtel rict” obracim se na Rogera a ten me stejne udivene odpovida, ze nevi.

“A tak jsi katolicka nebo protestantka” pta se me stryc na navsteve. “Krtena jsem katolicka” odpovidam. “No katolicka, katolicka” brble si stryc po vousy. “Ale katolicka jaka? My jsme treba katolici maronite. Tak ty jsi co?” vyzvida zase. “Jsem rimska katolicka, ale to je jedno, Buh je preci jen jeden” namitam. “No jedno, jedno to neni. A stejne ted by jsi mela byt maronitka, kdyz si ted vdana za Rogera” vysvetluje me stryc. “To si musim zmenit viru podle manzela?” ptam se ho udivene a sleduji sosku na protejsim stole. Asi ji nekdo vzal do ruky a pak jen tak ledabyle polozil a uz neotocil smerem kterym mel. “Jo kdyz si vezme protestantka maronitu, po svatbe je z ni maronitka a naopak” vypravi me. “Hm” pokyvuju a podivam se zase na sosku, neda me to a beru ji do ruky. Sedici, smejici se, tlusty Budha. Asi ji od nekoho dostali a bylo jim blbe ji vyhodit, rikam si, protoze co by jinak soska Budhy delala v katolicke rodine, hned vedle obrazku Jezise Krista a Panny Marie. Vracim sosku na misto, ale otocim ji tvari k nam, tvari ke stolu u ktereho sedime, tvari k jidelnimu stolu. Odchazime si sednout na terasu a kdyz se asi po hodine loucime a prochazime jidelnou, vsimam si ze Budha uz je zpet na sve puvodni pozici, zadama ke stolu, zadama k jidelnimu stolu.

“Neco jsem vam prinesl” rika dalsi znamy, kdyz prijedou s manzelkou na navstevu. “To se ti bude perfektne hodit do obyvaku k tomu obrazu” usmiva se a ja vybaluju z papiru sosku Budhy. Uz delsi dobu jsem si vsimala, ze se v rodinach zacinaji objevovat tyhle sosky, ale pridavala jsem jim vyznam pouze dekorativni. Nikdy by me nenapadlo, ze lide, kteri veri v Jezise Krista a svou viru tak prevelice davaji najevo proti tem, co sdili viru jinou, by k Budhovi mohli mit nejaky vztah. “No to se sem opravdu hodi” posadim Budhu na stolik vedle me a dekuji. “Ne tak ne” upozornuje me znamy. “Mas ho preci bokem ke stolu, ale on musi byt zady” obraci Budhu tvari k nam a zady k jidelne. “Prosimte a proc musi byt zrovna v teto pozici” neda se me nezeptat na uz pro me zacinajici zahadu. “No ty to nevis? A to tu mas obraz Budhy?” vytresti na me znamy oci. “No preci jidelni stul predstavuje hostinu, bohatstvi rodiny a kdyz ten Budha sedi tvari ke stolu tak ti z toho bohatstvi ujida, nikdy nebudes bohata, ale kdyz ho obratis zady ke stolu tak ti naopak bohatstvi da. A ty jsis nevsimla u Petra, ze on ma v dome takhle nekolik Budhu? A divej se jak je bohaty!” vysvetluje me znamy a aranzuje Budhu do spravne pozice. Proboha tak to tedy je ve vsech tech rodinach s Budhou obracenym zady ke stolu. Pred jidlem se lide pekne po krestansky pomodli, ale penize uz klidne muze prinest nekdo jiny, rikam si. A v ten moment jsem pochopila, proc se o nekom, kdo ma hodne penez rika, ze ma nekrestanske penize. A vy vsichni co mate doma Budhu utikejte se podivat jestli je zady ke stolu! A hodne stesti ;)

pondělí 21. června 2010

Zazracne tabletky, caje a vibracni pas

“Muzes jet se mnou zitra do Tripoli?” zeptala se me minuly tyden Rogerova sestra Ronza. “Urcite. A co tam potrebujes?” chtela jsem vedet. “Volali me z jedne firmy, ze potrebuji dietolozku, nabizi me praci, tak se tam chci jet podivat a domluvit se” odpovida me.

Vchazime do polorozbite budovy, vyjdeme schody do druheho patra, protoze vytah neni v provozu a ocitame se v modre ozarene kancelari. Pronikava modra zare ze vsech zarivek jako by davala zvlaste vyniknout uslapane podlaze a prachu na vsech moznych mistech. Vchazime pres uzkou chodbicku plnou letacku a firemnich prospektu do jedne z kancelari, ve ktere uz cekaji tri pracovnici. Dva muzi a jedna zena. Na mou otazku jestli by se naslo nekde misto, kde bych na Ronzu mohla pockat, ze v aute se me v tom horku s briskem sedet nechce, pobizeji me abych vesla dovnitr a ucastnila se schuzky spolu s ni, ze treba by me tahle prace taky mohla zajimat. Kdyz namitam, ze ja s dietou nemam nic spolecneho, odpovidaji, ze potrebuji lidi vsech profesi a ze za poslech preci nic nedam. Sedam si tedy na jednu asi z deseti do pulkruhu postavenych zidli naproti velke uzke televizi zavesene na zdi, kde bezi reklama na produkty ktere firma prodava a zacina me byt vsechno jasne. Matne si pritom vzpomenu na podobnou situaci, kdy jsem kdysi jela z Breclavi do Brna za “praci” a pak do me pani asi pulhodiny hustila, ze prodej Herbalife je to nejlepsi, co ve svem zivote muzu delat. A taky jsem si okamzite vybavila, kdy jsem v breclavskem mestskem casopise v krizovce mohla vyhrat knizku a jakozto knihomol, jsem hned po vylusteni krizovky volala do redakce, kde me bylo receno, ze jsem samozdrejme vyhrala a kdy a v kolik si mam svou cenu vyzvednout. Druhy den jsem se v Kulturnim dome velice divila kolik bylo vyhercu a kdyz nas vedli do mistnosti, kde nam pak tri pani srdceryvne vypravely, jak je Herbalife zvedl ze smrtelne postele, zvedla jsem se tak znechucene k odchodu ja. Ne protoze bych mela neco proti tem panim a jejich metode vyleceni se, ale proste protoze jsem nesouhlasila se zpusobem s jakym vylakaly lidi na zakoupeni jejich produktu. Lhat se nema a knizku jsem samozdrejme nikdy nedostala.

“Ja se vsadim, ze nevite jaky je rozdil mezi zapadni a vychodni medicinou” spusti na nas jeden ze tri zamestnancu, zrejme sef, a diva se presvedcive s ocekavanim, jak nas zaskoci. “Ja ho nahodou vim” ozvu se a zopakuji co si pamatuji z knizek, ktere jsem cetla o homeopatii, vychodni medicine a ruznych zpusobech leceni. Pan se nervozne poposadi na kancelarskem stole na kterem sedi a zvola jak je to vyborne, ze jsme informovane, ze o to lehci bude spoluprace a pochopeni celeho systemu. Pote nam na obrazovce pousti produkty, ktere firma prodava. Zazracne caje, tablety, kosmetiku, cistici prostredky a jakysi vibracni pas, vse vychazi ze zarucene cinske mediciny. Pote se na obrazovce objevi zakladatel firmy, priutika k moderatorovi, nekolikrat povyskoci aby ukazal, v jak dobre forme je, popusinkuje si ruce a pusinky tak posila do publika a cele americke publikum vstava, tleska, skanduje a provolava slavu. “To je energie, to je sila, co?” vyskoci pan z kancelarskeho stolku a zacne rozhazovat rukama a napodobovat americky zpusob konverzace, kdy se k presvedceni klienta vyuziva snad kazdeho svalu na tele. Rozzarene oci, nucene usmevy, mavani rukama a nohy snad tanci ci co, pri neustalem pobihani. Hned je u letaku, hned je u produktu, hned vytahuje z tasky svoji termosku a napije se zazracneho caje, aby nam ukazal, ze on jde prikladem a pritom mluvi a mluvi, aby nam dal co nejmensi cas na vlastni premysleni. “Je trapny” rikam si a chce se me smat, kdyz vidim jak tam poletuje, opakuje naucene fraze a snazi se napodobit postoje zakladatele firmy, ktery stale mluvi na obrazovce. “Tak co na to vsechno rikate, no neni to uzasne, neni to dokonale, neni to zazrak?” pta se nas. “A to jen kazdy den vypijete litr caje a vezmete si dve tablety tohoto a dve tablety tohoto a jeste dve tablety tohoto a jeste muzete pridat tohle a pak jeste tenhle uzasny vibracni pas, ktery podporuje traveni a celkove zlepsuje organismus” vytahuje vsechny produkty pred nas. “Urcite je to dobra investice pro vas i pro manzela az se vam to male narodi, tak pomoci tehle produktu budete zdravi a aktivni a muzete se diteti venovat naplno” radi me a sermuje rukama. “Ja se citim zdrave a aktivne, misto tabletek si dam radsi zeleninu a ovoce, a misto dvou hodin denne, kdy bych musela sedet s vibracnim pasem zapojenym do elektriky si s tim ditetem radsi zajdu na prochazku, pohyb preci podporuje taky traveni a celkove zlepsuje organismus, takze se nezlobte, ale ja nemam zajem” odpovidam mu a napiju se vody. “To je neuveritelne” vyskoci az se malem leknu “vy pijete vodu, vy jste si sebou prinesla lahev vody. To se hned pozna, ze jste cizinka a ze zijete zdrave, a o tom to vsechno je. Jedine co my propagujeme je zdravy zpusob zivota. Ten nejzdravejsi pomoci cinske mediciny” dodava a otaci se k Ronze. “Sasek” rikam si a podivam se taky smerem k Ronze, abych ji dala ocima najevo, ze tady nejde o praci, ale o blbnuti lidi at to ukonci.

“Vy jste ale mluvil, ze me nabidnete praci dietolozky, a ne ze me budete prodavat vase produkty” rekne Ronza. “Ano samozdrejme, to bylo jen takove uvodni seznameni s nasimi uzasnymi produkty” rekne pan a zase skoci k televizi. “Tak tenhle pan, majitel firmy, vydelava kazdy mesic sto milionu dolaru” otoci se na nas opet s ohromenym vyrazem v obliceji. “Mame strediska prodeje po celem svete…”zvedne oboci. “Co konkretne bych delala?” skoci mu do reci Ronza. “Jako dietolozka by jste nabizela svym klientum nase produkty a z toho by jste mela samozdrejme profit” vypadne z nej konecne po pul hodine omilani ostatnich veci. “Jaky by byl profit?” zepta se dal Ronza. “No vite” zacne pomalicku pan” my tuhle praci nedelame kvuli penezum, my slouzime lidu, nasim poslanim je lidi uzdravovat, pomahat jim. Pro nas nejsou dulezite penize, ale ta pomoc nasim bratrum a sestram” zkousi na nas hrat dobrocinost. “Chceme nekoho z Miziary, tam jsou bohati lide, pracuji v Africe a maji penize, tam se vam bude dobre prodavat” vyskoci zase a dobrocinost se nejak vypari z jeho slov. Aha rikam si, tak Ronza bude matka Tereza bez profitu prodavat zadarmo a penize od lidi z Miziary pak pujdou tomuto skakajicimu saskovi, takhle se teda dela obchod, musim se usmat. Kdyz vidi, ze se Ronza nejak nadsene netvari skoci zase k televizi a ukazuje nam lidi z celeho sveta, kteri prodavaji tyhle produkty. “Nejvice vydelavame v Africe” rika a na obrazovce se mihaji zlatem oveseni cernosi postavajici u limuzin.”Je to paradox, ale lide tam chteji zit hrozne zdrave” poucuje nas a me se chce zase zasmat. Lide tam hlavne veri kdejake blbosti, kdovi co jim navykladaji a ti pak vsechno kupuji v touze po zazraku, rikam si sama pro sebe. Pan jeste mluvi o milionovych ziscich, o tom jak by na Ronzu po priletu do kazde zeme cekala limuzina, o tom jak rozdavaji kazdy rok nekolik desitek aut nejlepsim prodejcum a o tom jak moc ale moc by chtel mit dealera v Miziare a pritom predhazuje dolary a dolary a zase dolary. “Tak co, citis se ze jsi clenem naseho tymu?” zepta se Ronzi a ostatni dva do te doby tise sedici clenove si stoupnou a poplacaji Ronzu po zadech, aby dobre zvazila odpoved. “Ne, necitim se clenem vaseho tymu po hodinove prednasce. A ani nechci prodavat produkty o kterych nevim jak funguji mym znamym a rodinam v me vesnici” ohradi se Ronza a zveda se k odchodu.

“Vite co je to zakon pritazlivosti? Cetli jste knizku The Secret od Rhondy Byrne?” vyskoci zase chlapek a snazi se nas jeste zastavit pri odchodu. “Ano cetly” pritakavame. “Tak ja ten zakon pochopil” mluvi prekotne. “Ja jsem si pral byt uspesny a tahle firma se svymi produkty me udelala uspesnym, co na to rikate, nechcete si to preci jen rozmyslet a pracovat s nama? Staci jen verit a clovek ma co chtel. Zakon pritazlivosti vam da vsechno co si prejete, muzete byt bohate, nase produkty z vas udelaji uspesne zeny” presvedcuje nas zase. “ V tom pripade je to velice jednoduche, oponuji mu. “Ja si budu prat byt zdrava a stastna a kdyz me to zakon pritazlivosti da nepotrebuji preci uz zadne prasky, caje a vibracni pasy ne?” odpovidam mu. “A navic” dodavam “ v Dubaji jsem si kupovala tradicni cinskou medicinu primo od cinskych firem, a ta me vysla na par dolaru a ne 300$ co vy po me chcete za jakysi startovni balicek” stojim si za svym a vychazim z modre osvicene kancelare. “A co penize? Potrebujete preci penize ne? Potrebujete preci pracovat a vydelat si ne?” vola za nama pan. “Ty si vydelam normalnim zpusobem prace” namita Ronza uz ze schodu. “A ty se na me nezlob, ze jsem te sem dotahla ja nevedela o co jde” omlouva se me. “Me to nevadi, ale z tech diet, prasku a caju jsem dostala chut na neco sladkeho” odpovidam a tahnu ji do blizke cukrarny. A misto nejakeho uzasneho caje piji cokoladu a misto nekolika zazracnych tablet si davam nejvetsi ovocny kolac jaky tam maji. A co nase zdravi a kalorie? O ty se preci postara zakon pritazlivosti. Staci si preci jen prat byt zdrava, krasna a stihla ;))

* neslo o Herbalife

pátek 18. června 2010

Uz jen asi 50 dni

Vcera me prisel email, ve kterem stalo, ze nase mala by se mela narodit asi za 50 dni. Padesat dni ze zhruba 280, ktere trva tehotenstvi. Jaky kus cesty uz jsme spolu usly a ted zbyva jen kousicek, aby jsme se tomu v brisku se vecne hybajicimu miminku mohli podivat do oci. Hadyrky jsou vyprany, vyzehleny a nachystany v suplicich, ostatni detske potreby take uz na svych mistech. Neni na co cekat. V Libanonu zacinaji tropicka horka a litat pak nekde v zacpach po meste kvuli par vecem se me nechce. Pri posledni kontrole ktera byla ve 30. tydnu tehotenstvi nam doktor potvrdil, ze je vsechno v poradku, ze nam mala krasne roste 1,350 kg a 42 cm. Dnes uz to ale bude daleko vice, protoze jsme prave ukoncili 33. tyden. Diky Bohu, ze si zatim nemuzu stezovat na zadne vetsi problemy. Jasne ze me trosku boli zada a kycle hlavne v noci, ale to je ta nejprijemnejsi bolest, jakou jsem kdy citila. Necitim se tluste, ani kdyz rano sotva lezu z postele, necitim se neohrabane, ani kdyz se pri chuzi kolebam jak kacena, citim se KRASNE ;)

Roger by se nam mel vratit z Nigerie nekdy v pulce cervence a termin mame 6. srpna, tak se snad mala nebude hnat na svet brzo a pekne pocka na tatinka, za coz bych ji byla velice vdecna ;) Jinak Roger uz pozjistoval co v Lagosu sezeneme a dosel k tomu, ze si opravdu nic brat nemusime, ze tam vsechno je. Potvrzeno i od kamaradek, co tam ziji, takze jsem rada, ze si z tadyma posleme jen par veci, ktere uz jsme nakoupili at nemusime vsechno kupovat dvakrat a zbytek se dokoupi tam.

A ackoliv jsem se branila jak jsem mohla, ze si vsechno stiham delat sama, ze zadnou pomoc v domacnosti nepotrebuji, neubranila jsem se, a od minuleho tydne nam pribyla v domacnosti pomocnice Marta, ktera pochazi z Ethiopie, v Libanonu zije uz 4 roky a arabsky umi lip nez anglicky. Kdyz jsem se branila tim, ze nikoho na pomoc nechci, smal se Roger a rikal, ze Cesko neni Libanon, ze tady me po porodu nikdo odpocivat nenecha, ze narozeni ditete je tu rodinna zalezitost a slavi ji cela rodina od dedecka a babicky, tet a strycu az po vzdalene bratrance a sestrenice, kteri k vam neustale chodi na navstevy. My jim musime uvarit specialni desert Mghle, ktery se vari hlavne pri narozeni noveho clena rodiny a take podarovat specialne ozdobenyma cokoladama, prichystanyma specialne pro tento okamzik. Na Mghle uz mam pripraveno asi 30 misticek a cokolad, ruznych bonbonu, marcipanu a perniku je objednano pres 10 kilo. A kdyz jsem minuly tyden videla jak se narodila dcera Rogerove sestrenici, kolik hned po porodu jeste v nemocnici musi zvladat navstev, rekla jsem, ze diky bohu za Martu i kdyz s nama zustane asi jen par mesicu..

Z porodu zatim nejake velke obavy nemam. Nectu si zadne hororove vypovedi matek po porodu, projela jsem z ruznych casopisu jen nejzakladnejsi informace a nechci se stresovat necim, co ani nevim jestli vubec prijde. Clovek by mel byt pripraven, ale nadbytek informaci taky neni dobry. To se pak s obavami ocekava i to co se nestane a kdyz se to stane, tak se to stejne vyresi az v ten pravy okamzik a ne pred porodem. Takze misto stresu si s malou povidam, poustime si muziku nebo chodime na prochazky. Kez by jsme to tak hezky jako doposud zvladaly spolu i nadale ;)


A takhle jsme uz porostly od minuleho mesice. 33 tyden tehotenstvi 10 kg nahore ;)



středa 16. června 2010

Pribehy z olivoveho ostrova aneb Kdyz na Korfu kvetou mandlone - Pavla Smetanova


“Cetlas u Paji-Ostrovanky ze uz vydala druhou knizku?” bliklo me rano na skype, kdyz jsem zapla pocitac. “Ta je dobra, co?” psala me dal Gabina. “No to je, vzdyt ja necetla jeste ani tu prvni” odepsala jsem ji. Prvni vytisk byl okamzite vyprodan, nemela jsem sanci ji po priletu z Nigerie nikde sehnat a ze jsem se snazila. Kdyz jsem u Paji na blogu videla, ze knizka vysla znovu, okamzite jsem zavolala pritelkyni meho bratra a vyslala ji do brnenskych obchodu. “Mam ji, ale v obchode na sklade byla posledni” odepsala me Hanka a behem dvou dni jsem nemela sanci s ni navazat jakoukoliv konverzaci, protoze byla ponorena do kapitol oznacenych delfinkem, amforou nebo trojzubcem. Asi za tyden po konverzaci s Gabinou me prisel balik z Ceska. Udelala jsem si pullitra melty sedla na terasu abych videla more a slunicko, mimochodem smerem k reckym ostrovum a cetla jsem a cetla. I kdyz jsem uz spoustu pribehu znala z Pajina blogu, bylo hezke si je precist znovu. Navic mentalita reku a libanoncu je neuveritelne podobna, takze me prislo jakoby se nektere pasaze z knihy neodehravaly v Recku, ale primo tady v Miziare. Takze dekuji Pajo za krasne popsane pribehy ze zivota, nahlednuti do tve duse a do tve nove zeme.

Pavla Smetanova se narodila v roce 1974 na Valassku v rodine evangelickeho farare. Jiz pri studiu na gymnaziu realizovala sve sny o cestovani a vasen pro cizi jazyky. Pracovala ve Svycarsku v socialnich zarizenich pro postizene seniory a mladez, nekolik mesicu se v Londyne venovala studiu anglictiny. V 21 letech zacala pracovat jako turisticka pruvodkyne ve Spanelsku, v Tunisku, Egypte, na Kanarskych ostrovech, v Dominikanske republice a na reckem ostrove Korfu, kde jiz zije pres deset let se svym reckym manzelem a dvema detmi. V zimnim obdobi pise a publikuje sve postrehy ze zivota na Korfu a v letnim obdobi je dodnes cinna jako pruvodkyne. Je milovnice hudby a grafomanka. Vtipnym a zasvecenym zpusobem nas seznamuje s zivotem teto ostrovni komunity. Jeji postrehy jsou prodchnuty laskou a obdivem k novemu domovu, coz ji umoznuje vnimat jak krasu a poezii celeho ostrova ci vlidnost a pohostinnost jeho obyvatel, tak i mene prijemne stranky zdejsiho zivota. Ty vsak dokaze glosovat s laskavym humorem i s jistym pochopenim….

Ostrovni sny a splnena prani

Nedavno jsem zjistila, ze tomu bude presne jedenact let, co jsem poprve prijela sem, na ostrov Korfu. Maminka ma ode mne schovany dopis, kde pisu, ze je to jedno z nejhezcich mist, ktere jsem videla, ale uz se tesim, jak pojedu dal a budu objevovat nove zeme… Pak jsem dal sice jeste jela, ale zase jsem se vratila, a to zrejme navzdy. Aspon doufam.

Kdyz jsem byla jeste mala nebo mozna spise mlada, mela jsem takove svoje predstavy a sny. Jak by bylo uzasne zit nekde v Jizni Americe na morskem pobrezi, kde bych prebyvala v nejakem drevenem srubu, pozorovala z okna prelevajici se ocean a psala knihy. Svetove bestsellery, samozdrejme. Potom jsem zacala cestovat a cestovani me tak bavilo, ze jsem se rozhodla, ze si poridim plachetnici a prepluji Atlantik. Takhle budu cestovat do petatriceti let, potom si najdu nejakeho muze a zalozim rodinu.

Vsechno nastesti dopadlo uplne jinak, ale zakladni prvky mych prani se prece jen vyplnily. Misto v Jizni Americe bydlim na reckem ostrove, pozoruji pravoslavny kostel z okna a misto bestselleru pisu blog. Se svym muzem jsem se seznamila uz ve svych dvaceti ctyrech letech a rodinu jsme zalozili nedlouho pote. Poridili jsme si starou plachetnici, kterou sice nepreplouvame Atlantik, zato vsak jezdime k ostruvku Vidos vzdalenemu asi dva kilometry.

A ja premitam, jestli nakonec neni nase velke stesti, ze si zivot nemuzeme sami rozvrhnout. Kazdy prozity den je totiz pro nas prekvapeni a ja bych svuj zivot za svuj naplanovany sen dnes nevymenila ani za nic.

http://ostrovanka.bloguje.cz/

pondělí 14. června 2010

Barrio nebo ghetto?

“Holky nevite o nejakem levnem pronajmu pokoje?” ptam se v tydnu ostatnich au pair v parku. Schazime se tu skoro kazdy den s detma po skole a vetsinou uz se vsechny zname. Vedle nas co bydlime primo s rodinou je tu I spousta holek z Jizni Ameriky, ktere si pronajimaji byty o nez se vzdy s nekym deli a tak doufam, ze by nektera mohla vedet a poradit. “Ja mam volny pokoj” ozve se mala kolombianka. “Jo? A kde to je?” vyptavam se. “V Badalone, na konecne metra” odpovida Jenny a vysvetluje me presne adresu. Badalona uz je mimo centrum, ale to me nevadi a Jenny ctvrt ve ktere bydli vychvaluje do nebes, jak je tam levno a hlavne cisto. Domlouvame se tedy na cene sto padesati eur za mesic a ja hned volam Rogerovi abych mu radostne oznamila, ze jsem rychle a hlavne levne sehnala novy pokoj a ze o vikendu az prijede se budeme stehovat.

“Badalona? A kde to je?” pta se me v sobotu Roger, kdyz balime jeho veci z bytu na Plaza Real. “No uz trosku mimo centrum, ale to preci nevadi ne? Je tam dobry spoj metra” vysvetluji mu. Naposledy se podivame z terasy na Barcelonu, predavame klice a loucime se s klukama, kteri tu take bydleli. Mlady student z Baskicka a Ivan z Galicie, ktery se znal se vsema bezdomovcema z Barcelony, lakal si do bytu mlade holky s tim, ze je profesionalni fotograf, kradl nam drobne penize, vyjedl vzdy celou lednicku, kdyz jsme nakoupili, a tvrdil ze je pirat.

Kdyz sedime v metru, a blizime se cilove stanici, vsimame si, ze do metra nastupuje cim dal tim vic muzu a cim dal tim mene zen, krome zebravych rumunek se spicimi detmi v satku. “Co to je vubec za ctvrt ta Badalona?” pta se me Roger. “Ja nevim, ale Jenny rikala, ze je tam bezpecno a cisto” namitam. “Hmmm, bezpecno a cisto” rika Roger, kdyz vychazime z metra a vidime postavat hloucky mladiku u rvoucich kazetaku, skupiny zebravych rumunek, pakistanske obchody, ve kterych nakupuji prevazne muzi, jihoamericke delniky sedici na prahu domu a popijejicich alkohol. Radsi nic nerikame a pridavame do kroku a vchazime do budovy kde bydli Jenny. V prvnim patre jsou dvere otevrene dokoran a tak zdravime par lidi, kteri odtud vychazi. Nekolik kozenych sedacek, obrovska uzka televize zavesena na stene ze ktere vyrvava hudba a spoustu zlatem ovesenych lidi, kteri tancuji. “Jeste ze je to jen na par vikendu, a jeste ze se budes stehovat brzo do Alicante” hrozi se Roger.

Jennin byt je ale cisty a utulne zarizeny. Seznamujeme se s jejim pritelem z Peru, polskym studentem prav a drobnou pani z Uruguaye. Ani nemame naladu vyskladavat veci do skrine a do policek, nechame kufry a tasky na zemi a hned mirime zpet k metru, aby jsme odjeli do centra, kde se prochazime jak dlouho muzeme jen aby jsme se nemuseli hned vratit zpet. Pri zpatecni ceste metrem dva podnapili kluci vrazi do Rogera a nenapadne mu sahnou do kapsy. Kdyz vidi, ze nasli jen zpatecni jizdenku do Alicante vraci se k nemu zpet a jizdenku mu vraci a jeste zebraji o nejake penize. U vchodu metra stoji dve policejni auta a po ceste domu, nam nespocet divnych tipku nabizi drogy a bezpocet lehkych dev nabizi samo sebe a jako by ani nevnimali moji pritomnost. Jdeme skoro klusem a kdyz vchazime do domu, kde party z prvniho patra jeste nezkoncila a odemykame dvere od bytu slysime jak se Jenny hada se svym pritelem. Okamzite zapadneme do pokoje, povlecu ciste periny a zavrtame se bez reci do postele. “V tydnu si promluv s Dolores, at si najde nekoho jineho, ze skoncis driv. Tady prece nemuzeme bydlet ani pres vikendy. Ja te tu nenecham, tohle neni normalni ctvrt, tohle je ghetto” rika me Roger po chvili. A ja jen kyvam na souhlas. “ Po Vanocich, hned po Vanocich se prestehuju do Alicante” slibuji mu.

neděle 13. června 2010

Sagrada Famila

“Vlak z Alicante prave prijel na patou kolej” rozlehne se hlas z amplionu po celem nadrazi. Zvedam se z lavicky a utikam po schodkach dolu. “Chybel jsi mi tu” rikam mu, kdyz se objimame. “Ty me taky” septa. Uz je to mesic, co jsme se tu loucili poprve. A po cely mesic vikend co vikend prijizdi Roger za mnou do Barcelony, aby jsme zustali aspon ty dva dny spolu I kdyz nekdy to nejsou ani ty dva dny, nekdy to neni ani 24 hodin, ale presto nase touha videt se je silnejsi nez nas omezeny cas.

“Budeme si muset najit novy pokoj” oznamuje me, kdyz odemykame nas byt na Plaze Real. “Tech sto euro co mam kazdy tyden, me sotva staci na jizdenku do Barcelony a na jidlo na tyden” vysvetluje a ja citim, ze jde do tuheho. “Podivam se po necem levnem, vsak nam staci I neco mimo centrum, jezdis stejne jen o vikendu” navrhuju mu. “A uz jen tak na mesic nebo nanejvis dva, chci aby ses po Vanocich odstehovala do Alicante za mnou. Za tu dobu budu mit uz I snad nejake provize z prodeje a budu mit vic penez a tak muzeme konecne zacit bydlet spolu. Pronajmeme si nejaky byt v Alicante a urcite si tam I najdes normalni praci” planuje Roger.

“Tak co libi se ti tady nejaky?” pta se me asi za 3 hodiny kdyz se prochazime po Barcelone a hledame prstynky. “Jo maji tu hezke, pojdme se podivat dovnitr. “Ale na zasnuby se dava prstynek jen snoubence” radi nam prodavacka. “To nevadi, my chceme dva, jeden pro me a jeden pro pritele” vysvetluji ji. “A opravdu nechcete zlate?” pta se dal udivene. “Ne nam staci stribrne” nedame se odbyt a mrkame na sebe s jistotou, ze my nemusime mit drahe prsteny s diamantem, nam staci obycejne, ktere ale budou symbolem neceho po cem jsme touzili, co jsme si prali a ted jsme jen krucek od toho. Vybirame si prstynky, platime a prodavacka si je bere zpet s mirou naseho prstu, aby je mohli upravit.”Pristi tyden si je vyzvednete” vola za nama.

“Tak prstynky mame a uz zbyva jen misto. Co myslis?” pta se me Roger. “Ja nevim” krcim rameny. “Nekde, kde to pro nas hodne znamena? Nebo nekde, kde jsme jeste nebyli? Neco originalniho nebo neco normalniho?” ptame se jeden druheho a mirime k metru u Sagrady Familie. Kdyz uz jsme skoro u vchodu do metra, Roger me tahne zpet. “Me se jeste nechce domu, zustaneme chvili tady” navrhuje a mirime si sednou k lavicce pod Sagradu. Je uz tma a vse je krasne osvicene, vanocni pripravy a dekorace vrcholi. Sedime na kamenne lavicce a nad hlavou nam sviti veze Sagrady. Planujeme budoucnost, spolecne bydleni, novy zivot v novem meste. Objimame se, aby k nam nemohl studeny vitr a pozorujeme lidi chvatajici nocni tmou. “Zasnoubime se tady” navrhuju Rogerovi. “Tady?” pta se udivene. “Ano tady, dole pod Sagradou na tehle kamenne lavicce. Sagrada je symbolem Barcelony a Barcelona me dala tebe. A kez by nas vztah byl jako tahle Sagrada Familia, rostl pomalu, ale stal na pevnych zakladech a pritom se dotykal nebe. Kez by jsme hlavou mohli bloudit v oblacich, ale nohama stali pevne na zemi” preji si. “Tak presne na Vanoce, kdyz si lide budou predavat darky, my si tu predame pro nas ted momentalne darek nejdrazsi” pritahuje me Roger bliz k sobe.

úterý 8. června 2010

Proc zrovna Santorini

Bylo to v prosinci roku 2006, kdy nas sef v praci v Alicante chtel od brezna nasledujiciho roku, presunout svoji firmu do Altey, a pozadoval po nas, aby jsme se tam s Rogerem odstehovali. “Tak co mu mam rict? Kdy myslis, ze se tam presuneme?” ptal se me Roger. “Nevim. Ja nejak citim, ze tam naopak vubec nepujdeme” odpovedela jsem mu a dodnes nechapu, jak jsem si tehda byla tak jista, ze proste rokem 2007 se neco zmeni. Asi za 2 tydny volal Rogerovi jeho bratranec, ktery vlastni nekolik firem predevsim v Kolumbii a Nigerii, ze by s nim chtel o necem osobne mluvit, a ze za par dni nas vyzvedne v Alicante a pojedeme s nim oslavit Vanoce do Madridu spolu s jeho rodinou. Presto jsme nazdobili nas prvni koupeny vanocni stromecek, vyzdobili nas byt, sbalili se a odjeli s bratrankem do hlavniho mesta Spanelska.

“Chce aby jsme sli pracovat k nemu do firmy, jeste nam da vedet kam by to bylo, ale rozhoduje se mezi Nigerii a Dubaji. Co ty na to?” ptal se me hned pote Roger. “Ty vis, ze uz jsme dlouho zvazovali, ze kdyby se naskytlo neco mimo Spanelsko tak pujdeme. Takze jestli je to dobra prace, neni co resit” odpovedela jsem a tajne doufala, ze se budu moct podivat do nove zeme bud do Perskeho zalivu nebo do Afriky.

“A ted uz se opravdu musime vzit, ale co nejrychleji, protoze do Dubaje nemuzeme jet neoddani” hlasil me Roger po dalsim
telefonatu s bratrancem a me tak doslo, ze rozhodovani tak vyhrali Emiraty. Sedla jsem si k internetu a hledala nejrychlejsi moznosti, jak se behem 4 mesicu vzit. Zvazovali jsme veskere moznosti, aby na nasi svatbe mohla byt I nase rodina. V Libanonu nejsou civilni snatky, snatek byl mozny jen v kostele a ja potrebovala jak papiry z matriky tak papiry z kostela, cimz by se vsechno tak silene protahlo, ze nebylo mozne to v limitu stihnout. Svatba v Cesku nebyla mozna zase z duvodu vyrizovani viz pro celou Rogerovu rodinu a z duvodu nutnosti vyrizovani nekterych veci osobne. Nemohli jsme si ani dovolit vzit si dovolenou na 4 mesice a odjet si do Ceska, aby jsme to vsechno poresili. Udelame tedy svatbu ve Spanelsku a pozveme obe dve rodiny sem, napadlo nas. “My uz mame cely rok 2007 obsazeny” hlasila me pani z obecniho uradu v Alicante na zacatku ledna. Az pozdeji jsem se dozvedela, ze v Alicante se vzdy kazdy rok vyhlasil jeden jedinny den a v ten se zajemci o svatbu museli prijit zaregistrovat, ze se v nasledujicim roce chteji oddat. Pry chodili uz kolem 2 hodiny ranni se spacakama aby si chytli termin, nebot se mohlo stat, ze na ne nezbyl volny den a svatba by se tak musela posunout na nasledujici rok, pokud si tedy chytnou misto. “Takze to nebudeme komplikovat nejakym vyrizovanim viz nebo svatbou jen s jednou rodinou, aby se druha necitila odstrcena a vezmeme se nekde sami” rozhodli jsme se a cas nam slapal na paty.

Zasedla jsem opet k internetu a hledala svatebni destinace po celem svete. Vyhraval Mauritius a Seychely, ale kdyz jsem narazila na Santorini a videla fotky tohoto malickeho ostruvku, bylo vybrano. Sehnali jsme si svatebni agenturu primo na Santorini a kontaktovali jsme kazdy svoji ambasadu ve Spanelsku, pres ne jsme vyridili a obdrzeli potrebne dokumenty, Roger jako neevropan mel vse do mesice hotove, ja jako evropanka, kdy by melo jit vse daleko rychleji jsem cekala a cekala az jsme museli mesic predem rychle letet do Ceska a vyrizovani mojich papiru si uspisit osobnim jednanim. Jeste 14 dni pred svatbou jsme nevedeli jestli nas den D vubec bude a nasi urednici se vystridaji na ruznych dovolenych, nemocenskych nebo nevim cim vsim moznym a potrebne papiry me prehodnoti, orazitkuji, podepisi, zavoskuji, zasneruji, coz vse je silene dulezite. Nakonec vse dobre dopadlo a my tak odleteli na krasny otrov Santorini do Recka, kde jsme stravili tydenni dovolenou spojenou se svatbou.

Roger se okamzite do Recka zamiloval, jelikoz v taxiku na nej nemluvili anglicky, ale recky a pry nechapali ze neni Rek, ale cizinec. Na jejich otazky odkud jsme se nerozplyvali nad vsudeznamou Prahou, ale velebili do nebes krasu Libanonu. A kdyz jsme odletali z toho malickeho ostruvku uz svoji, rekl me Roger pochvalne “Dobre jsi vybrala, bylo tu krasne.”













pondělí 7. června 2010

Chteli me vymenit za velbloudy ;)

Urcite jste tohle u nas slyseli velice casto. Lide z exotickych dovolenych zacali jezdit s historkama, jak jim nejaci arabi za jejich manzelky, pritelkyne, matky ci dcery nabizeli velbloudy. Historka se v Cesku tak uchytla, ze se s tim pozdeji zacalo vychloubat cim dal vice zenskych vracejicich se z ruznych arabskych zemi. Ja jsem osobne temto historkam sama nikdy moc neverila a brala jsem je na lehkou vahu vzdy, kdyz je me nekdo vypravel, coz bylo skoro vzdy, kdyz jsem rekla, ze muj manzel je arab. Zajimave bylo, ze ve Spanelsku o nejake vymene s velbloudama nikdo nemluvil ani zadna z mojich kamaradek cizinek, kdyz jsem se jich na to schvalne ptala, abych zjistila jestli se to vyklada jen u nas nebo je to mezinarodni historka. Vsichni na me trestili oci a nevedeli o cem mluvim. Takze jsem zacala u zdroje a to u Rogera ;)

“Vymenil bys me za velblouda?” zeptala jsem se ho jednoho dne jako vtip. “Za velblouda? A proc? Co tim myslis?” ptal se nechapave. “No u nas se to tak rika, ze nas arabove chteji menit za velbloudy” odpovedela jsem mu. “Proboha a proc? To je zase nejaka historka jako s teroristama co?” zavrtel Roger nevericne hlavou. “Ja jsem tohle v zivote neslysel a my ani v Libanonu nemame velbloudy akorat v Baalbecku jako turistickou atrakci a nemame poust, ale mame hory” vysvetloval me. “No dobre, treba v Libanonu ne, ale myslis, ze v zemich kde je poust, velbloudi a pastevectvi, by se to mohlo stat?” chci vedet. “No to teda nevim, co by chtel nejaky pastevec od evropanky. A jak by se s ni asi dorozumel, kdyz tihle chudi pastevci ani nechodi do skol. Vzdyt to vidis sama v Libanonu kdyz jedeme do hor, ze ti lide co tam ziji a pasou kozy a ovce, tam tak ziji porad, deti jsou kazdy den na pastve, tyhle deti umi jen arabsky neumi anglicky. Nebo myslis, ze jinde je to jinak? A jak by se nejaka evropanka dostala do jejich komunity, kdyz ty jezdi jen do vyhrazenych hotelu na plazi a kdyz z nich vytahnou nos tak jen k pyramidam nebo na safari s pruvodcem. A v bohatych statech perskeho zalivu, myslis ze nejaky bohaty Sheik by potreboval menit velblouda za nejakou evropanku, ktera je tam jako turistka a o ktere nic nevi? No prosimte! Copak by se tak snizil, kdyz si muze manzelku vybrat z nejlepsich rodin?” rika me Roger. Nicmene se u nas historka ujala jako vtip vzdy kdyz jsme se o neco preli. A vzpomeli jsme si na ni, kdyz nas prisel navstivit Rogeruv kamarad, ktery pracuje pro jedny aerolinky jako letuska- letusak ( jak se vlastne temhle muzum pracujicim na palube letadla rika v cestine???? ;) a vypravel nam do kterych destinaci na svete litaji. A pri Tunisku, Egypte, Maroku, Kuwaitu a spouste a spouste dalsich zemich mu Roger rekl o velbloudech. Kamarad se zacal smat. “Ony si to asi popletly s venem vis. Nekde se o tom asi docetly. Ono v muslimskych rodinach plati, ze ti manzel musi pri snatku dat veno. No a hlavne v drivejsich dobach velbloudi byli majetek, takze veno bylo mozna ve velbloudech, ale to neznamenalo, ze si muz tu zenu koupil, ale dal ji veno. V tom je poradny rozdil. Jinak jsem teda nikdy neslysel, ze by nekdo nabizel velbloudy za cizinku. Ony asi ty holky chteji byt trosku zajimave a dovest si z exoticke dovolene exotickou historku. Vis ja nechci nic rikat, ale my kdyz v tech zemich jsme ubytovani na hotelich a cekame na odlet, ktery je treba druhy nebo treti den, to by ses divila, kolik je tam evropanek s mistnima arabama a jeste ony za ty muze vsechno plati, vecere piti vsechno. A dalsi tyden tam bohuzel vidis s tim samym zase jinou. Oni ty holky jenom vyuzivaji a ty bud jsou silene zamilovane nebo proste jen zkousi dobrodruzstvi. Vetsinou se tihle turiste ani nehnou z letoviska nebo z hotelu a temhle muzum to tak vyhovuje. Oni se pobavi a pak se ozeni s nejakou pocestnou mistni. A tyhle cizinky to delaji zadarmo a jeste se nam ti kluci pak chlubi, co jim ty zeny vozi z Evropy za drahe darky. A vis, mozna nekdy nekdo neco rekl ve vtipu o velbloudech a nekdo tomu okamzite uveril, ale opravdu si nemyslim, ze by to nekdo z tech lidi myslel vazne. Vis my arabove zase nejsme takovy pitomci a nevzdelanci, jak si o nas mysli v Evrope, aby jsme si mysleli, ze si vas muzeme koupit za par velbloudu.”

Takze nebojte se v arabskych zemich vas nikdo nebude chtit vymenit za velblouda a kdyz uz vam nekdo neco takoveho opravdu rekne, berte to jako vtip on to totiz ten dotycny jinak myslet nebude ;) Nebo ze by byl problem ve me a nestojim ani za toho jednoho jedineho velblouda, kdyz me zatim nikdo za celou tu dobu, co jsem tady, nechtel vymenit ???? :)))))

pátek 4. června 2010

Moje setkani s....muslimkami ceskymi

V Dubaji jsem nemela moznost popovidat si primo s muslimkami narozenymi v Emiratech, ale za to jsem se tam na ceske ambasade, kam jsme casto jezdili vyrizovat prvne viza pro Rogera a pozdeji i nas oddaci list, setkala s muslimkami ceskymi. Holkama, co se vdaly za muze muslimskeho vyznani.

“Jsi ceska?” zeptala se me vedle sedici holka. “Ano jsem” odpovedela jsem ji. “A kde mas satek? Tvemu manzelovi nevadi, ze se nezahalujes?” vyzvidala. “Ne nevadi. Muj manzel je totiz krestan” odvetila jsem. Devce na me udelalo obrovske oci a otocilo se ke me zady. Asi po pul hodine cekani se jala do vysvetlovani, jak to ze se necitim trapne nosit tricko s kratkym rukavem v arabske zemi a ze bych tam jako nezahalena nemela ani co delat. “V tomhle jsou Emiraty otevrenou zemi” namitla jsem ji. “Tak jako tebe nikdo nenuti v Cesku ten satek sundat, tak me tu nikdo nenuti se zahalovat” ohradila jsem se zostrenym hlasem, aby pochopila, ze nemam o dane tema zajem. “No, ale kdybys poznala pravou viru, kdybys poznala Allaha….” chtela me poucovat. “Ja mam svou viru, Boha jsem poznala a Buh me nenarizuje se zahalovat” skocila jsem ji do reci a ted jsem to byla ja, kdo se otocil zady. Pozdeji doma me Roger rekl, ze kdyz se zeptal jejiho manzela, ktery byl egyptan pracujici v Emiratech, jestli uz navstivil Cesko, ten se na nej opovrzlive podival a rekl “Co bych tam delal, prosimte. Takovy neznabozi, nikdy tam nechci jet a nepojedu. A jestli me jeji rodina – pohodil rukou na svou zenu- chce videt, tak at si sem dojedou” “A jak vis, ze jsou neznabozi, kdyz jsi tam nikdy nebyl?” zeptal se ho Roger. "Ona me to rekla" mavl zase smerem ke sve zene. A tak si pry Roger radsi prohlizel fotky v ceskem casopise i kdyz obsahu nerozumel, ale pry mu rozumel vic nez tomu muzi.

Pri dalsi navsteve ambasady jsem se setkala s dalsi divkou, ktera se me opet ptala na vyznani a aby okamzite ospravedlnila svuj satek, zacala me vykladat, ze ho nosi, protoze miluje sveho muze, a Allah je ten jediny a ten pravy a my ho musime nasledovat. Okamzite jsem ji odpovedela, ze kazdy mame svou viru a ze ja nepotrebuji, aby me nekdo objasnoval, proc si kryje vlasy, stejne jako ja se nepotrebuji nikomu vyznavat z toho, proc nosim tricko s kratkym rukavem.

Pozdeji jsem nahodou narazila na ruzne diskuze vetsinou ceskych muslimek, ktere konvertovaly z ruznych duvodu a nestacila se divit. Ze Muhamed je ten jediny to uz vime, ze jenom ony plni hodnoty vzorneho manzelstvi, ze jenom ony vi, co je to opravdova vira, ze na tom Zapade ziji lide ve smilstvu, ze zapadni zeny se neumi o manzela postarat a nabidnout mu vse co on si zada a pozaduje, ze satek nosi, protoze si to Koran vyzaduje a sveho muze miluji a za kazdym slovem Hamdellah, Inshallah, Allah a nevim co jeste. (Mimojine mam pocit, ze se v Cesku zamerne nepreklada slovicko Allah-Buh, aby se ukazala jinakost islamu a to nejen na informacnich serverech, ale prave i diskuzich techto zen, aby upozornily na sebe, ze ony neveri v toho Boha, ale v toho Allaha a tak na sebe upoutaly pozornost.)

A ja si po precteni techto diskuzi kladla otazku proc proboha?? Ne nedivim se tomu, kdyz nekdo konvertuje at uz z osobnich zkusenosti nebo z lasky k manzelovi a v nove nabytem nabozenstvi se najde. Buh je jen jeden a je nekolik cest k nemu. Islam ma rad a tak nekomu muze vyhovovat jeho pojeti, stejne tak jako se nekdo prida k budhismu nebo krestanstvi. Ale divila jsem se, proc to tyhle zeny musi davat az tak najevo? Proc jsou najednou tak nenavistne vuci ostatnim? Proc v Cesku je najednou vsechno spatne a tam kde ziji, v zemi sveho muze vsecho dobre? Proc jen ony vi, ze maji pravdu? Je v tom 40 let komunismu, ktery nas vytrhl z nasich tradic a po padu komunismu jako by jsme se museli v necem najit? Je v tom nase ceske, ze musime byt za kazdou cenu s nekym a za kazdou cenu byt proti nekomu? Opakovat naucene fraze dokaze kazdy, premyslet a respektovat uz malokdo. Tyhle zeny se podle me delily na dve skupiny. Jedny, ktere okamzite kricely svou nalezenou pravdu do sveta jenom, aby umlcely vsechny ostatni a ukazaly svoji vyjimecnost, ze ony nasly svoji cestu a "Allaha" a ty druhe, ktere se spis chtely ospravedlnovat. Bylo me lito obou dvou skupin. Tech co kricely, protoze se nestaly vericimi, ale fanatickami a tech druhych protoze svou viru neumely nosit a porad neco musely vysvetlovat a ospravedlnovat se. A tak se me zastesklo po mych kamaradkach muslimkach, ktere se opravdu v tomto nabozenstvi narodily a ktere by se me NIKDY nezeptaly, proc se nezahaluji a NIKDY by se me nejaly presvedcovat o svem vyznani. Jejich vira byla pro ne samozdrejmosti, kdyz mluvime o Bohu nikdy nereknou Allah, ale prekladaji tohle slovicko do reci ve ktere mluvime. Nepotrebuji si neco dokazovat, na sebe upozornovat a kricet a kricet nebo se ospravedlnovat. Nepotrebuji zakladat diskuze a 15-ti letym pubertakum nebo lidem nudicim se v praci a hledajicim ruzne diskuze s cilem vybit svou agresivitu ne se poucit, neustale vysvetlovat pojem Islam, Allah, Palestina, Arab, Zahalovani zen atd a doplnovat to strankou a surou z Koranu na vysvetlenou.

Nedalo me to a kdyz jsem jednou mluvila se svymi kamaradkami, co muslimkami jsou od narozeni, zminila jsem tyhle konvertovane zeny. Fatima se v telefonu zacala smat “Ano tehle mame plno. Najednou nosi satek a zahaluji se tak, jak by se normalni muslimka nezahalila. A vis proc? Jen aby ukazaly svym muzum a jeho rodine, ze on se rozhodl spravne, kdyz si vzal ji, ze ona sice konvertovala, ale je lepsi nez Samira z nasi ulice, ktera si ani satek nedava, ale ktera se kdysi Ahmedovi libila. Tyhle zeny si vysvetluji islam po svem a nemaji hrdost, a pak se divi, ze s nema muzi nakladaji jak s dobytkem. To neni otazka nabozenstvi nebo islamu, to je otazka toho jak se podrizujes. Kdyz budes v Evrope litat kolem manzela a kazdy den mu varit a pak to jeden den neudelas, taky se bude divit, proc neni uvarene. A tak je to i s temito zenami, najednou jsou velke muslimky, vetsi nez my samy a davaji nam to najevo. Jejich muz si na to zvykne a pak oni trosku polevi a uz je ohen na strese a utikaji zpet do Evropy s krikem jaci ti muslimove jsou spatni, jak se k nim hrozne chovali. Ale vetsina tech zenskych si za to muze sama. Radikalizuji islam vic nez je a tim ho i radikalni ukazuji svym rodinam v Evrope, kdy pak jejich matky mluvi jak ji tam u nas nuti nosit satek. Ne nenuti, ty zenske se k tomu kolikrat samy prinutily a najednou tvrdi, ze se zahaluji, protoze spravna muslimka nesmi poutat pozornost muze, ze musime byt zahalene" vysvetluje me Fatima. "No a neni to pravda?" ptam se. "V Koranu neni napsano jak moc se mas zahalit, co presne mas nosit. Oni si to najednou samy vymysly, protoze jsou zarlive a podezirave a tim si vytahuji z Koranu jen to, co se jim libi. Ale ten problem je v nich. Muz jestli ti zahnout chce tak ti zahne prosimte o tom zadna rec, oni dobre vi kam maji jit, kde jim tyhle sluzby budou nabidnuty. A kolik jich jezdi do Evropy jakoze na pracovni cesty. Tak co ty zenske tak porad vykladaji o zahalovani a tak vsechno delaji jeste tezsi nez je. Maji islam jako vysnenou ideu, ale nevidi ho realne" odpovida me dal.

Kdyz pak zase jindy s jinou kamaradkou, ktere se muzu zeptat v Libanonu na cokoliv a vse me hezky vysvetli narazime na tema sexu, jelikoz jsem se ledacos docetla v knizce The story of Zahra od Hanan al-Shaykh a ptam se ji tedy jak je to vlastne s tim predmanzelskym sexem v Libanonu. “Nebud naivni a nemysli si ze neexistuje” odpovida me znama. “Sice je ze spolecenskeho hlediska zakazany, ale hodne mladych ho provozuje, jen se o tom nemluvi. Kdyz vchazis do manzelstvi musis byt pannou, ale sex preci neni jen o spojeni ne?” mrkne na me. “No a kdyby se preci jen stala nehoda, tak to zase doktor vsechno opravi a nikdo nic nepozna” septa me a tim potvrzuje i to, co se pise v dane knize. “A ty jsi nikdy nevidela v Libanonu prostitutky? No to me nerikej” pta se me. “Ale videla” odpovidam ji a vzpominam na ty zeny co vzdy stoji kolem silnice a delaji, ze cekaji na taxi a pak nenapadne povytahnou svoji abayu nahoru. O tehle praktikach me vypravela uz davno i Samia. Takze ani s tim sexem to zase nebude az takove smilstvo na zapade a ja z vlastni zkusenosti musim rict, ze nekdy v Libanonu slysim historky, ktere jsem ani v Evrope nikdy neslysela. Takze na me neplati tyhle vykriky, jak nase zapadni spolecnost je nejhorsi a nejsmilnejsi i kdyz popravde u nas je to daleko vice otevrenejsi a spolecnosti respektovanejsi tudiz daleko vetsi moznost s nekym neco mit.

Ano ale pro tyhle ceske muslimky je take situace v CR velice tezka, dalo by se namitnout a ty pak citi, ze se musi branit. Souhlasim. Islam dnes znamena neco nad cim kazdy ohrnuje nos, cim se dnes pohrda, vysmiva, aniz by lide vubec vedeli o cem mluvi, aniz by lide vubec nekdy nejakeho muslima potkali. Ja mela podobny problem, kdyz jsem oznamila, ze muj pritel je arab, a jeste vetsi problem, kdyz jsem rekla, ze si tohohle araba vezmu za manzela. Paradoxne problem nebyl z me rodiny, ktera byla tolerantni, ale problemy nastaly od “znamych” ktere najednou mely plnou hubu rad, o ktere stejne nikdo nestal. Vim, ze to myslely dobre, ale nezajimalo me to. Bylo az na zamyslenou, kolik lidi me kvuli tomu odsoudilo jako muslimskou fanaticku, pritomz ani nevedeli, ze ne kazdy arab musi byt muslim a tim padem ja nikdy na islam nekonvertovala. Nevysvetlovala jsem to temhle lidem. Nechala jsem je byt pri svych myslenkach. Ale udelala jsem caru. Byla to pro me cesta nahoru a poucila jsem se. Kazdy clovek je totiz na nejakem stupni intelligence, to co ja jsem odsuzovala pred 15 lety, treba ted muze odsuzovat nekdo jiny. Tezko se bavit s clovekem, ktery nechape a pochopit nechce. Lidi, co jsou na stejne vlne jako my nam sami prijdou do cesty a my je pozname, tito lide nas muzou silene obohatit, tak proc ztracet cas vysvetlovanim neceho nekomu, kdo ani nevi o cem mluvi, jeho ukol tady na zemi je treba naucit se neco jineho, ne zrovna pochopit to, co chceme aby pochopil. Vzdyt treba v Cesku ani nevime kdo z nasich znamych chodi do kostela, a ty lidi co chodi a my se s nema setkame treba na grilovani nemaji potrebu me vykladat, co jim vcera rikal farar a presvedcovat me, ze tam mam jit taky, ze je to ta nejlepsi vira. Samozdrejme, ze se takovy najdou, ale to uz je taky urcity fanatismus.

S postupem casu jsem take v Cesku narazila na treti skupinu zen muslimek konvertovanych, ale i jinych osob, ktere umi islam hezky vysvetlit a z ruznych blogu, ktere pisou a od techto zen jsem si odnesla hodne poznatku. Byly to zeny co se chovaly jako muslimky od narozeni, naucily se svoje nabozenstvi nosit a take videt vsechny jeho stranky, dobre i ty spatne. Nevnimaly jen to, co nekde vycetly nebo co jim nekdo v mesite rekl, ale uvazovaly svym rozumem. Je dulezite o tomhle tematu psat, ale je take dulezite, jak se o tom pise. Nutit nejake naucene a vyslysene fraze z mesity je neco jineho nez dane tema vysvetlit. Kez by u nas pribyvalo prave techto zen, ktere umi svuji viru v islam nosit, ktere ji citi ve svem srdci a ne ve svem jazyku.

středa 2. června 2010

Vybirej prstynky

“Odtud to jede” volam v nedeli na Rogera, ktery si nadrazi Sans kupuje listek na vlak “tady je napsano Alicante” ukazuji mu a schazime dolu po schodkach k vlaku. “Budes me tu chybet” rikam mu. “Ty me taky, ale je to jen tyden, v sobotu jsem tady” odpovida me. “A Kebabji ted bude bez tebe prazdne, a nase snidane a na terase a v Pans&Company” divam se posmutnele. “Ja vim, ale vzpomen si o cem jsme mluvili minule v noci na terase. Nemame co ztratit, musime postoupit o krucek vis a clovek musi neco obetovat, aby neco mohl ziskat” utesuje me Roger. “Ziskame volne soboty odpoledne a nedele, predtim jsme je travili u tebe v praci” raduji se. “No vidis, lepsi uhel pohledu” zasmeje se Roger, vezme kufr a jdeme uz k pristavenemu vagonu. Polibeni na rozloucenou a Roger mizi ve vnitr kupe. Posledni zamavani za sklem a vlak se rozjizdi. Alicante blika na ceduli prede mnou. Jak asi vypada tohle mesto 400 km od Barcelony dolu po plazi? Jak casto sem Roger ted bude moci jezdit? Jak dlouho nam bude trvat nez si aspon na zacatek neco nasetrime a budeme moci bydlet spolu? Nevim, ale je to dobry risk. Nic jineho nam ani nezbyvalo a riskovat se nekdy v zivote proste musi.

“Tak to jsem rada, ze se ti tam libi” odpovidam Rogerovi do telefonu druhy den. “Nemame co ztratit a ty to vis” rika me. “Delaji marketing a prodej, sice budu porad na telefonu, ale to je taky dobra zkusenost. A plat bude ze zacatku jen 100Euro za tyden plus ubytovani a pak zalezi podle prodeje. Pocitam tak za 2 mesice se sem muzes prestehovat. Zatim budu za tebou jezdit do Barcelony kazdy vikend nebo ty za mnou do Alicante. Sice je to o hodne mensi mesto a spise typicke turisticke kvuli plazim v lete, ale hezky tu je uvidis. Uz byl cas nekam postoupit poznat a naucit se neco jineho. Ta firma me vyridi I pracovni viza, takze vsechny nase problemy se zacinaji pomalu resit” rika me s nadsenim Roger. “To je dobre, vsichni nejak zacinaji a nase situace cizincu v cizine neni jednoducha, musime brat co je, takze diky bohu za kazdou prilezitost” odpovidam. “Ano brat co je a riskovat. Ale taky muzeme mit I prani, co myslis?” zepta se me Roger. “Prani? Ty ma clovek snad porad ne? Cely zivot mame nejaka prani” nechapu proc ted mluvi o pranich. “A vzpominas si, co bylo nasim pranim, kdyz si najdu jinou praci?” vyzvida. “Aha uz me to dochazi” smeji se. “Tak vybirej prstynky! 24. Prosince budeme spolu pul roku, to je hezke datum na zasnoubeni nemyslis?” navrhuje. “Myslim, presne na Vanoce” zasnim se. “A prstynky vybereme spolu, az prijedes na vikend” planuju. Jak je krasne mit prani a jit si za nemi.“My se totiz zasnoubime, my se totiz vezmeme” opakujeme jeden po druhem.

úterý 1. června 2010

Risk nebo jistota?

Od te doby co deti nastoupily do skoly, jsou me dny konecne volnejsi. Rano je vzdy vypravim a odvedu a pak mam volno az do jedne, kdy je zase musim vyzvednout. Naobedvame se doma, deti si odpocinou a ve tri odpoledne uz musime byt zase ve skole, protoze po sieste zacina odpoledni vyucovani, ktere trva do peti hodin. Dolores pracuje vetsinou na odpoledni smeny a ja tak travim s detma cele odpoledne a vecery. Rana mam volne, ctyri hodiny kazde rano jsou pro me jako zazrak a ty travime s Rogerem spolu. Zacina pro nas jedno z nejkrasnejsich obdobi naseho vztahu, na ktere budeme pozdeji porad vzpominat. Ta Barcelona, ktera me predtim pripadala tak nezajimava, najednou dostava v mych ocich jiny vyznam. Na kazdy vikend mame program, chodime do muzei, prochazime se v parcich, zoo, na plazi, objevujeme slavu zaslych ulicek v Barrio Gotico, obdivujeme tancici pary pred katedralou a citime ze zivot je krasny i kdyz ne zrovna nejlehci.

“Myslis si, ze je zivot utrpeni, jak to tvrdil Budha? Ze jen pres utrpeni se da dojit k osviceni?” zeptam se jednu noc, kdy jsme si vynesli matraci na terasu, pili sangriu a pozorovali nocni oblohu. “Utrpeni? Ne, nemyslim si ze je zivot utrpeni a ze jen pres utrpeni vede cesta. Myslim si, ze zivot mame takovy jaky si ho udelame. A pak taky hodne zalezi na nas, jestli chceme byt stastni budeme stastni, ale jestli si chceme neustale na neco stezovat, pak bude nas zivot utrpenim” odpovi me Roger. “Vis ja, kdyz me bylo v zivote nejhur a porad jsem neco, nekoho a hlavne sama sebe hledala, verila jsem, ze zivot je utrpeni. Jenze i presto jakou jsem citila tihu sama v sobe a vysla jsem treba na prochazku a videla jsem kvetouci kytky, slunicko nebo smejici se deti musela jsem rict, ze se mylim, ze zivot sice neni vzdy takovy jaky si ho predstavujeme, ze je spousta veci s cim nesouhlasime, ktere nas zlomi, ale v podstate vse zalezi na nas. Jako by to centrum stesti a nestesti nebylo venku, ale bylo uvnitr me a kdyz jsem se usmala jen tak sama pro sebe, treba, ze je dnes krasne pocasi nebo ze krasne prsi, bylo me hned lepe. Svet venku byl stejny, jen muj vnitrni pocit se zmenil z nestesti na stesti” vysvetluji mu. “A tak to presne je” odpovida me Roger. “Kdyby jsme ten nas vztah vzdali hned na zacatku a rekli si, ze to nema cenu, ze zivot je tezky a ja bych odjel do Dubaje a treba uz by jsme se nikdy nevideli a za par let na sebe vzpominali s tim, ze nas od sebe odloucil tezky zivot, tak tim by se pro nas zivot mohl stat utrpenim. Ale tim ze jsme nam dali sanci, a nezalezi na tom, jak tezky mame zivot ted v Barcelone, protoze na druhou stranu nikdy neni v zivote nic zadarmo, cesta vzhuru je vzdy tezsi nez cesta dolu, tak tim si muzeme vybrat. Bud si budeme stezovat, ze jsme cely tyden sami a tvrde pracujeme nebo se muzeme radovat z toho, ze aspon ty vikendy travime spolu. Nas zivot se nezmeni, ale nas uhel pohledu se zmenit muze. Je to hrozne jednoduche a pritom to spousta lidi stale nevi. Hodne lidi se ze strachu z odpovednosti rozhodne pro jednodussi cestu, nechteji riskovat, jenze kdyz nic v zivote nedas, nic nedostanes, a pak si stezuji jak je k nim zivot nespravedlivy, jak ti ostatni maji vsechno jen oni ne. Ono je totiz strasne jednoduche vse svadet na zivot a na stesti a na nahodu, ale uz je podstatne tezsi priznat si sam sobe, ze moje rozhodnuti bylo spatne, proto jsem tam, kde jsem” zamysli se Roger. “Uhel pohledu to mas pravdu. Kdyz u nas v CR skoncil komunismus vsichni si mysleli jak na zapade lide maji vsechno a jak jsou tam stastnejsi. A kdyz jsem pak pracovala v Nemecku v rodine doktoru, kteri meli obrovskou vilu nejmoderneji vybavenou, a mohli si koupit vse na co si vzpomeli, tak jsem se divila proc si porad na vsechno tak stezuji. Jenze jak si jednou na ten standart zvyknes, tak chces vic a vic a nejses stastny ani kdyz te vytouzene veci dosahnes, protoze uz chces davno zase neco jineho. A tak je to i tady ve Spanelsku. Lidi nebudou nikdy stastni, dokud si neuvedomi, ze to zalezi na nich a ne na vedlejsich okolnostech, ze je tak jednoduche byt stastny, treba protoze jses zdravy, nebo proste protoze tu na svete jeste jses. A s tim riskem mas pravdu, hodne lidi ceka az jim spadne modre z nebe do klina, porovnavaji se s jinyma a kdyz vidi, ze nekdo se ma lepe zavidi a svadi to na stesti nebo osud, uz ale bohuzel nevidi, co pro to ten druhy musel obetovat, kdezdo oni o svem zivote sni z gauce. To mame dnes tema co?” zasmeji se. “Tak jeste u nej chvili zustaneme, a zariskujeme my dva. Zustat v Kebabji u kebabu a kafe, ale v Barcelone nebo novou praci v anglicke firme, ale v Alicante, kde bych musel pres tyden bydlet a jezdil bych sem na vikendy,ale pak by ses za mnou prestehovala? Co si myslis ty?” zepta se me Roger. “Mas novou praci?” zeptam se prekvapene. “Mam. No tak co risk nebo zustat?” vyzvida. “Ja myslim, ze ty uz jsi se stejne rozhodl” odpovidam mu. “Rozhodl” pritakava “takze je to?” podiva se na me tazave. “RISK” zasmejeme se oba dva.