středa 19. května 2010

Terasa

“Jak me ta Barcelona pripada krasnejsi” rikam Rogerovi po dalsich 3 tydnech, co jsme se nevideli. Z Andory jsme jeli hned zpet do Calafel a nemela jsem cas ani jeden den zajet do Barcelony. “Ale ted uz to bude lepsi, maly sel dnes prvni den do skolky, tak budu mit volno kazde rano, v jednu musim vyzvednout decka ze skoly a pak je tam po sieste zase zavest a zustat uz s nema. Ale kazde rano budu mit asi 4 hodiny volno” hlasim mu pysne, s tim, ze se muzeme videt kazdy den. “A ja mam pokoj v novem byte” rika me Roger, jako by ani nevnimal, co mu rikam. “To je dobre” odpovidam mu a ptam se ho jestli je neco noveho s praci. “Zatim nic, posilam zivotopisy a chodim se ptat kam se da, ale deje se to, co se dalo cekat. Kdyz reknu ze jsem z Libanonu, zacnou se vymlouvat na to, ze vyrizeni pracovniho viza by trvalo dlouho a ze by to byla pro ne zbytecna prace. Ani bych nezpocital, kolik jsem za ten mesic a pul, co jsi tu nebyla navstivil firem. Jeste ze v tom Kebabji me nechaji pracovat na cerno, me uz ted vlastne zkoncila i studijni viza, takze uz tu vubec nemam co delat.” “Snad na to nikdo nedojde” zhrozim se. “Co by ti mohli udelat?” ptam se. “Vyhostili by me ze zeme” odpovida me Roger “ale ted na to nemysli, nema cenu resit neco, co se nestalo.” “Jak nemysli?” rikam nervozne. “Kdyby te vyhostili, tak co by bylo s nama?” “No co by bylo, ja bych letel do Libanonu a ty bys tam pak za mnou priletela. To ze se chceme vzit vime uz davno ne? No tak by jsme se vzali tam. A pak by jsme treba odjeli za praci do Dubaje” odpovida me s klidnym hlasem. “A nelitujes toho, ze jsi do te Dubaje neodletel hned? Nelitujes toho, ze tu ted musis delat nacerno praci, na kterou jsi vubec nemusel studovat a s lidma, kteri nemaji zadne vzdelani a jeste se povysuji? Nelitujes, ze jsi tu kvuli me zustal a ted jsme se videli za cely mesic a pul jen trikrat? Ted uz jsi treba mohl pracovat v Dubaji a mit dobrou pozici a plat a misto toho tady delas kebab, kafe a krajis zeleninu” divam se mu provinile do oci. “Prosimte, jak te tohle vubec mohlo napadnout?” zepta se udivene “ kazdy preci nejak zacinal. To ze ted nemuzu najit normalni praci, jeste neznamena, ze budu v Kebabji cely zivot. A jestli nelituji prace v Dubaji? Ne nelituji. Treba tam nakonec nekdy odjedeme za praci spolu, co ty vis? Takze nad tim nepremyslej, ona totiz neni jen jedna cesta, vzdy je jich vice a taky vice moznosti, kdyz jedna selze. A ten byt ve kterem mam pokoj, ten se ti bude libit. Kdy se tam chces jit podivat?” vyptava se. “O vikendu” odpovidam stroze. “Co o vikendu? To je pozde! To musis videt uz zitra rano! Tam je to tak krasne! Zitra rano dojdi na snidani!” navrhuje me. “Dobre, ale kolik vas tam bydli?” vyzvidam. “Tri, jeden kluk Spanel nepracuje a je porad doma a druhy z Baskicka, ten studuje a pripravuje se na zkousky. Ale to nevadi, posnidame na na na….No tam je velka … Je tam krasne uvidis, tam se ti bude libit!” “Ty o tom byte porad mluvis jako o tech terasach nahore na Plaze Real, o kterych jsi me porad vykladal, jak jsou krasne, vzdy kdyz jsme sli okolo” smeji se. “Tak to jsem zitra zvedava, kde ten byt je. Aspon me rekni adresu” chci vedet kam mam zitra prijet. “Nereknu. A jake terasy na plaze Real? Ja o nich vubec nemluvim. A tento byt je uplne mimo centrum, to bys neuhodla” tvari se tajemne. “No dobre a kde te teda mam zitra cekat?” ptam se. “ Sejdeme se ve hvezdicce na Plaza Catalunia” “Na Plaza Catalunia? A nerikal jsi nahodou,ze je ten byt mimo centrum?” divim se. “No vsak je, vezmeme si tam metro. A uz se neptej, porad chces neco vedet” smeje se Roger.

“A proc jsem musela vyjit z metra? Mohli jsme tu preci jenom prestoupit?” ptam se druhy den rano. “Vezmeme si metro u Lycea” odpovida me Roger a tahne me smerem k Ramble. “U Lycea? A proc prosimte? Vzdyt z Cataluni to jezdi na vsechny smery” nechapu proc mame jit jen o zastavku dale, kdyz jsme mohli pockat a prestoupit na jine metro. “No tam je nejaka vyluka” namita. “Vyluka? A ze to nikde nebylo napsane. To jsem si nikde nevsimla. To je divne. A jses si teda jisty ze od Lycea to jede? To se me nejak nezda” kroutim hlavou. “Jezisi porad se na vsechno neptej. A pojd!” Kdyz uz vidim schody do metra a mirim k nim, Roger me tahne za ruku pryc. “Ja si delal strandu, ono to neni mimo centrum. Je to tady kousek, smeje se a pokracuje po Ramble a tahne me na chodnik na levou stranu. “ Prosimte snad jsi nepronajal pokoj na Rambe? Vis jak je to tu drahe?” hrozim se. “Na Ramble ne, ale tam nahore” ukazuje me hrde na terasy na Plaza Real a smeje se. Stojim jako zarezana a nevim co rict. “Tak pojd, na co cekas?” tahne me za sebou skoro v klusu pres cele namesti, rychle odemyka dvere a vybiha schody. “Sice tu neni vytah, ale za ten vyhled to stoji.”

Vchazime na terasu a mirime hned k zabradli. “Teda tady je fakt krasne” rozhlizim se kolem dokola. Terasa je obrovska, vsude jsou kvetinace s kvetinami a pod oknem velky dreveny stul s zidlemi. “Ja ti to rikal” odpovida pysne Roger a ukazuje me plazu Real pod nama. “Kdyz jsem ten inzerat videl, tak me bylo jasne, ze je v tech novinach pro nas” smeje se. “No jo, ale kolik stoji najem? Urcite je to tu drahe” namitam. “Pojd se nasnidat. Dnes se porad na neco ptas. Tahle snidane na terase je prece k nezaplaceni.”

1 komentář:

M.Amar řekl(a)...

Teda, Ty me tim vypravenim uplne vabis.... Me Spanelsko vubec nelaka, ale jak to tady tak ctu, tak myslim, ze tu Barcelonu nekdy snad i navstivim:-)