sobota 15. května 2010

Nekonecne prazdniny

Tyhle prazdniny snad nikdy nezkonci. Tri tydny v Calafel a ted mam zase balit na tyden do Andory. A s Rogerem jsme se za tu dobu videli jen jednou, na par hodin, a jeste je pracovne stravili v Kebabji. Je zvlastni jak nas to odlouceni primknulo vice k sobe. Citim se jak pubertacka, kdyz se neustale prozvanime, kdyz si piseme sms nebo skladame jeden pro druheho basne. Citim, jak me chybi. Jak ho chci slyset, hladit a citit jeho dech na me kuzi.

“Dolores ja musim jet zitra do Barcelony” vyhrknu pri patecni veceri. “A zustanu tam spat az do nedele. Do Andory uz mam sbalene pro sebe I pro deti. V nedeli vecer se vratim a v pondeli rano, jak jsme se domlouvaly muzeme jet. Ale zitra odpoledne jedu do Barcelony. Potrebuji si taky odpocinout” rikam ji chladne. “Dobre tak jed, ale v nedeli vecer se vrat, at muzeme vyrazit v pondeli brzo rano” svoluje Dolores, kdyz vidi, ze uz toho zacinam mit dost, a ze uz jsem se rozhodla.“Zitra v 16.00 me jede vlak z Calafel, prijdu za tebou do Kebabji” pisu sms Rogerovi, hned jak uklidim ze stolu a umyju nadobi.

“Uz jsi vysla z domu?” vola me Roger v sobotu po treti hodine. “Ano vysla, radsi driv at si stihnu koupit jizdenku a za 2 hodky uz budeme spolu” odpovidam mu a planujeme, kam se v noci pujdeme podivat.”Jen nevim v kolik dnes skoncim v praci, jestli zase po dvanacte, tak to se moc nikam nedostaneme” vysvetluje me. “Nevadi, I kdyby jsme meli sedet v Kebabji, tak me to stoji za to” rikam mu.

Kdyz stojim v nadrazni hale a cekam az otevrou okynko, abych si mohla koupit listek na vlak, prijde ke me nekdo zezadu a zakryje me rukama oci a okamzite strhne k sobe. “Rogeeer!!!!” vykriknu. “Proboha co tady delas?? Vzdyt mas byt v praci ne?” koktam se sebe prekvapene. “Vzal jsem si pul dne dovolenou, a pak se me nechtelo cekat, az dojede vlak z Calafel, tak jsem jel sem. Radsi at jsme o hodinu dele spolu, nez abych ji procekal v Barcelone na nadrazi. V pondeli odjizdis a prazdniny jeste nejsou u konce. Kdovi, kdy se zase uvidime.”

“V utery budeme spolu 2 mesice, ale to budes v Andore, tak jsem ti chtel dat neco dnes” rika me, kdyz lezime na posteli a vytahuje kus popsaneho papiru. “Co to je?” ptam se ho. “Neco jsem pro tebe napsal, kdyz jsi tu nebyla” otevira papir. Pohodlne se posadim, opru hlavu o jeho ramena a zavru oci, kdyz Roger zacne cist.

“Libilo se ti to?” zepta se, kdyz docte posledni slova a slozi papir. Mam oci stale zavrene a citim sileny tlak na hrudi. Nejen smutek boli. “Kam jdes?” pta se, kdyz me vidi jak se zvedam z postele a mirim k oknu. Neodpovidam, oteviram okno a podivam se na nocni oblohu. Brecet nebo rvat, brecet nebo rvat, brecet nebo… “MILUJU TE BLAAAAAZNE!!” rvu z plnych plic do ulic a je me jedno, ze me slysi prochazejici se lide, je me jedno, ze pracuji dvacetctyri hodin denne a nemam cas ani sama pro sebe, je me jedno, ze nemame penize a je me uplne jedno veskera tiha zivota. A jako na souhlas se prostorem rozezvuci zvony z blizke Catedral del Mar.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

moni... co dodat... nadhera, nadhera, nadhera.. taky jsme nemeli penize a taky byli stastni. Ale je pravda ze s prijmem je to jednodussi.. ale vzpominky jsou proste nadherne. A ty vase jeste k tomu maji ty nadherne kulisy barcelony, sumeni more a tu lasku, co fakt hory prenasi. Pis, pis, pis at se dozvime jak to bylo dal!!!!!
i.

Cheorchia řekl(a)...

:)) neni dulezite,ze jste nemeli penize,dulezite je,ze je Roger pracovity muz :)).
A je moc pozorny :).

Anonymní řekl(a)...

Je to doják ;-) V pravém slova smyslu. Bosorka