sobota 29. května 2010

Moje setkani s ….zenami v Dubaji

Ac je Dubai znama jako otevrene mesto, situace uz je tu pomerne jina nez v Libanonu. I kdyz vas jako cizinku nikdo nebude nutit nosit satek, ani se nijak zahalovat, presto by zena mela obleceni dobre uvazit. Tricka na raminka jsem sice nosila, ale jen kdyz jsme jeli do turistickych zon nebo na plaz, spolu tak s platenymi kalhoty. I kdyz se spousta turistek prochazi v minisukynkach, sice vam nikdo nic nerekne, ale kdo by stal o neustale ocumuvani a to hlavne od pracovniku z ciziny, predevsim z Indie. Urcite by jste nemela nosit na verejnosti prusvitne halenky, nebo tricka do pasu a i nejake zvlast vyzyvave obleceni.

V Dubaji uz jde pouhym pohledem napriklad v obchodnim centru znat, ze jde o zemi, kde vladnou hlavne muzi a taky ne vse je povoleno. Za drzeni se za ruce s manzelem vas sice nikdo nezavre, i kdyz je to na verejnosti velice nevhodne, za polibek uz ale do vezeni jit muzete. Navic policie je tajna, takze nemuzete vedet kdo a odkud vas prave sleduje.

A i kdyz jste cizinka, uz zde pocitite urcitou diskriminaci jako zena. Prvni me prekvapeni bylo to, ze kdyz jsme zadali o internet do bytu, urednik zacal vysvetlovat, ze Roger jako obyvatel Libanonu potrebuje jakesi specialni potvrzeni a ze kdyby byl z Evropy bylo by to jednodussi. Navrhla jsem tedy, ze kdyz ja jsem z Evropy at napisi internet na me. Roger me pak musel podepsat papir, ve kterem bylo, ze on muj muz povoluje sve zene mit a pouzivat internet. To same by po me chteli i kdyby jsem chtela ridicak.

Jake tedy bylo me setkani s zenami z Dubaje? Ono to bylo vlastne takove setkani nesetkani. Ty zeny potkavate kazdy den, ale jako by neexistovaly. Vetsina emiratanek je zahalena od hlavy k pate, ty prisnejsi nosi i na rukou rukavicky, aby jste z nich nespatrili ani kousek kuze. Nekterym jsou videt aspon oci, jine zase nosi pres celou tvar zavoj. Mela jsem pocit, ze me svym oblecenim davaji najevo, ze nechteji byt obtezovany nikym, tudiz bych si nikdy nedovolila zeptat se emiratanky na cestu nekam nebo na neco jineho. Jestlize tedy v Libanonu je tezke pro cizince proniknout do vztahu rodiny, v Emiratech me to prislo uplne nemozne. Musite se neustale kontrolovat jestli se treba prilis neusmivate, aby si to nekdo s mistnich nevylozil jako flirt, musite se neustale kontrolovat, jestli jste vhodne oblecena a jestli se vhodne chovate, az se nekdy z cele te situace stavate paranoidni.

Myslim si, ze jsem velice tolerantni, co se tyka nabozenstvi a nazoru, musim vsak uprime priznat, ze v Dubaji me bylo uzko. I kdyz tyhle zeny urcite vedou pro ne normalni zivot, I kdyz tyhle zeny nakupuji stejne obleceni jako my v Evrope akorat ho nosi na verejnosti pod abayou, I kdyz tyhle zeny mohou pracovat na urcitych mistech, I kdyz tyhle zeny na me nekdy vrhaly pohrdave pohledy na mou nezakrytou hlavu nebo odhalene ruce, a I kdyz tyhle zeny jsou od malicka k tomu vsemu vychovavany a urcite je to pro ne, alespon pro nektere normalni, me cela ta situace prisla az moc vyhrocena. A tady musim napsat, ze to neni jen muj pohled jako evropanky. I me zname muslimky z jinych vice otevrenych zemi, povazuji situaci v Emiratech a jim podobnych zemich za diskriminujici a stresujici a s zenami z techle statu spise souciti a to hlavne take v tom, ze v Emiratech je stale uplatnovano mnohozenstvi, tudiz si manzel muze vzit az 4 manzelky. Je sice podminkou, ze jim musi vsem zarucit stejne podminky, presto po rozhovoru s Jamileh z Iranu, kterou jsem potkala v Nemecku a Samiyou ze Spanelska, ktere znaji zeny z takovych svazku, panuje v takovych manzelstvich mezi zenami obrovska rivalita I kdyz vam pry ty zeny budou prisahat, ze ne, ze jsou nadmiru spokojene, protoze pry, co kdyby se to dozvedel manzel, ze si jen trosku stezovaly, mohl by se s ni nechat rozvest a vzit si jinou, ktera bude poslusnejsi. Tohle bylo pry podle Jamileh a Samii uplatnovano hlavne u starsich generaci a kdyz se zeptate mladsich holek, jestli by chtely, aby si jejich muz vzal jeste dalsi 3 manzelky, reknou pry jednoznacne NE. A ja tedy ze vsech mych kamaradek muslimek neznam zadnou, ktera by chtela v takovem svazku zit ci by ho dokonce schvalovala.

Me osobne nevadi satkem zahalene vlasy, ani bych to nezakazovala, to by se pak musely zakazat veskere pokryvky hlavy a co treba v zime bez kulicha, nebo v lete u more bez ksiltovky, ze jo. Vubec me nevadi abaya, a nechapu jak to nekomu vadit muze. Je to druh obleceni jako kazde jine. V africe nosi sve krasne barevne saty, v arabskych zemich nebo tam, kde se vyznava islam je to abaya. Specificke obleceni nenosi jen zeny, ale I muzi v oblasti Golfu, take maji dlouhy bily sat a pres hlavu satek. Urcite je tohle obleceni to nejvhodnejsi v nejvetsich horkach, ktere v Dubaji panuji a satek mohl stejne tak slouzit jako ochrana pred slunickem. Nam taky preci nikdo nezakazuje nosit v lete slamak. Co me, ale prijde az extremisticke je zahalovani celeho obliceje. ( I kdyz v Emiratech to mozna bylo drive i z duvodu zivota v pousti, poustni boure neni opravdu nic prijemneho vsudypritomny pisek dokaze pekne potrapit) Ono kdyz zije takova zena v Evrope je jednou z davu, nejak to vnimate a prehlidnete ji, ale kdyz za den potkate desitky takovych zen v cernem, kterym koukaji jen oci nebo ani to ne, prijdete si po urcite dobe opravdu divne. Nikdo se neusmiva, nikdo vas nepozdravi, nikdo se vas na nic nezepta, vsichni vas prehlizi a mate pocit, ze vam rikaji “Zmiz me z oci.” Zit v takove spolecnosti je podle me hrozne smutne a stresujici, musite se vyhybat I obycejnemu ocnimu kontaktu, aby si nekdo nepomyslel buh vi co. Doma za dvermi v zenske spolecnosti az se zeny odhaly zivot urcite plyne jinak, ale venku me cela situace prisla ponekud paranoidni. Nehlede na to ze celkoveho zahaleni se da velice jednoduse zneuzit a take se toho zneuziva extremistickymi skupinami. Kdyz byla v Libanonu valka v roce 2007 mezi libanonskou armadou a povstalci z palestinskeho uteceneckeho tabora, kteri zalozili extremistickou skupinu Fatah al Islam a kdyz libanonska armada tabor bombardovala, extremiste utikali z tabora prevazne prevleceni za zahalene zeny a schovavali se po okolnich muslimskych vesnicich. Ve vesnici pod nama nasli tak ve starem hrade 4 chlapky prave tak oblecene.

Ne vsak vsechny Emiratanky maji zahalenou tvar, hodne z nich nosi jen abayu a satek pres vlasy, vse vetsinou cerne barvy. Tvar je podle me velice dulezita, tvar znaci osobu a osobnost, z tvare se da vycist hodne o povaze daneho cloveka at uz z pohledu oci, usmevu tvare, mimiky obliceje. Clovek, ktery neukaze svou tvar popira sam sebe popira svou osobnost a tim se muze stat necim neurcitym, nerespektovanym, muze se stat lehce veci.

Nigerie je absolutni opak Emiratu, ac stokrat vice nebezpecna hyri barvami, usmevy, hyri zivotem a ja zivot miluju.

středa 26. května 2010

Moje setkani s....libanonkami

Kdyz jsem poprve nastupovala v Atenach do letadla miriciho do Beirutu, bylo na prvni pohled jasne, ze spolecnost, co se vzhledu tyka, je jina nez spolecnost ciste evropska. Mimo jine pribylo totiz zen s satkem na hlave. Libanon je jednou z nejdemokratictejsich zemi z arabskych statu. Zeny tu maji pravo volit, jezdit autem, pravo studovat, pravo cestovat samy. Libanon tvori asi 60% muslimu a 40% krestanu. Pred obcanskou valkou byl povazovan za Svycarsko Blizkeho vychodu, sjizdeli se sem bohati a slavni lide z celeho sveta a libanonky byly povazovany a mnohdy jsou dodnes povazovany za nejkrasnejsi zeny na svete. A jsou si toho patricne vedomy. Za upresneni by jeste stalo, ze na severu Libanonu ziji predevsim krestane, na jihu muslimove. Beirut je povazovan za delici caru. My bydlime na severu, kousek od mesta Tripoli, ktere je vsak z vetsi casti muslimske. NIKDO vas jako cizinku nebude v Libanonu nutit nosit satek nebo se nejak zahalovat, presto kdyz jedeme do mesta Tripoli nepojedu tam v minisukni ani v rozhalenem tricku, ktere uprimne nenosim ani tady v Miziare, presto tam takhle oblecene zeny videt muzete a jsou to jak krestanky tak urcite i muslimky. Muslimky v Tripoli a celkove na severu Libanonu, tedy ty zahalene, nosi hlavne kalhoty, tricka s dlouhym rukavem a zahaluji si vlasy, tvar zustava viditelna. Maji svuj styl a vubec na sebe nenavlecou nejakou vec, jen aby se zahalily. Veci v obchodech vybiraji peclive a s vkusem. Muzete pak take videt predevsim starsi zeny oblecene do cerne abaya (dlouhy sat) mimochem abayu nosi i krestanky i kdyz barevne a spise na doma a ja jsem dostala od Rogerove maminky taky jednu, hnedou, vysivanou, spise teplou na zimu na doma a sezeni k televizi. Velice malo, spocitala bych to na prstech, kolikrat jsem videla v Libanonu muslimky se zahalenou tvari, jen aby sli videt jen oci a nikdy jsem tu nepotkala muslimku, ktera by byla zahalena cela i se zavojem pres oci, presto urcite v Beirute nebo na jihu takhle zahalenou zenu asi videt muzete. Tim, ze je Libanon povazovan za demokratickou zemi, velice rady sem litaji na dovolenou rodiny z ostatnich prisnejsich muslimskych zemi a zeny tu pak nosi tradicni evropske obleceni a leckdy si nezahaluji ani hlavu, to plati hlavne o zenach ze Saudske arabie, kde je abaya povinna.

Rekla bych, ze vzdelanost mezi muslimskym obyvatelstvem je nizsi nez mezi krestanskym, v Libanonu neni povinna skolni dochazka a deti v nekterych rodinach musi uz od malicka pracovat. Spousta zen je v domacnosti a to jak muslimky tak krestanky, najdete tu ale i prodavacky, zeny ve zdravotnictvi, ucitelky a mladsi generace je uz daleko vice emancipovana a touzi pracovat. Nikdy bych vsak netvrdila, ze zeny jsou tu domaci putky nejak utlacovane, bite a nevim, co jeste. I kdyz problemy v rodinach muzou nastat urcite, ale na to uz bych se nedivala jako na nabozenstvi, ale rodinne veci, ktere zname z Ceska bohuzel taky, jinak by u nas preci nebyla centra pro opustene matky s detmi, linky bezpeci pro zeny v nebezpeci, pro zeny tyrane, znasilnovane a taky by preci nebylo kazde druhe manzelstvi rozvedene. I kdyz u nas je daleko vice moznosti jak situaci resit nebo daleko vice moznosti pomoci od statu. V Libanonu se za kazdou cenu snazi udrzet rodina pohromade, vice nez na osobni pozadavky je tu kladen duraz na deti a rozvod je tu chapan jako selhani rodiny a k rozvodu se pristupuje jen v nutnych pripadech. Nicmene zena at uz muslimka nebo krestanka se tu rozvest muzou, ale musi mit k rozvodu padny duvod, protoze svatba je tu brana jako spiritualni vec a krestansky par rozvadi cirkev a muslimsky oddavajici sheik. Muz muslim, ktery zada o rozvod to ma urcite lehci. I kdyz jak je znamo si muslim muze vzit az 4 manzelky, osobne vsak neznam zadnou rodinu, kde by se to tak praktikovalo.

Libanonky v mem pohledu jsou velice narocne zeny, daleko vice narocnejsi nez zeny u nas. Muz je tu ten, kdo musi zabezpecit rodinu. Jestlize zena a deti stradaji je to brano jako selhani muze, ten se citi velice ponizen jestlize pocitate penize a rikate, ze na neco penize chybi nebo na neco nemate. Tim ze odpada financni stranka a zabezpeceni rodiny od zeny, ta ma pak moznost venovat se vecem, ktere ji bavi. Velice oblibenou cinnosti libanonek a to jak muslimek tak krestanek je nakupovani. Nakupuji vsechno co se jim libi, v obleceni maji daleko vetsi spotrebu jako zeny u nas a vse musi perfektne ladit. Daleko vice o sebe dbaji, vzdy upravene vlasy, make up, peclive nalakovane nehty, malokdy tu zahlednete nekoho ve sportovnim obleceni na verejnosti. U bohatsich rodin nesmi chybet pomocnice v domacnosti, nekdy ne jenom jedna, a ty jsou predevsim z Filipin, Ethiopie, Sri Lanky, ale i Nigerie a jinych statu. Tim, ze nekterym zenam odpada starost o domacnost, maji cas na svoji dalsi oblibenou cinnost a tou jsou navstevy svych kamaradek, rodiny a znamych, hlavne tech ktere nepracuji. Tohle je predevsim situace na severu Libanonu, ktery je take bohatsi nez jih.

A jsou libanonky od svych muzu utlacovane? Urcite tu panuje vetsi respekt, ale ten je jak vuci muzum tak i muzi maji respekt pro sve zeny. To neni dano nabozenstvim, to je dano celkovou vychovou. Z ust zeny neuslysite sprosta slova, neuvidite ji opilou, zdrogovanou nebo chovat se nejak nevhodne. I kdyz vyjimky jsou vsude. Obrovskou roli tu hraje rodina ta urcuje podminky, co je spravne a co je nespravne a deti jsou v tom od malicka vychovavany. Nevim jestli tu nuti muzi nosit svoje zeny satky, podle me on uz si ji vetsinou jako zahalenou nebo nezahalenou bere za zenu. Jestlize divka vyrusta v rodine, kde je satek normalni veci, je samozdrejme, ze i pro ni to bude samozdrejma vec. Jestlize ja vyrustam v rodine, kde neni normalni jit na verejnost nahore bez tricka, na verejnost takhle proste nepujdu. I kdyz pro nekoho bude normalni co nejvice ukazat, co pod tim trickem ma.

Proniknout uplne do vztahu muslimu, ale i krestanu v Libanonu je slozite, o hodne vecech se tu nemluvi i kdyz existuji. Zeny nejdou na kafe, aby si postezovaly na sveho manzela nebo rodinu, ale spis plkaji o druhych. Ale i v Cesku se urcite o spoute vecech, co se deje za zavrenymi dvermi nemluvi.

A tak ja chodim do mesta Tripoli ke sve muslimske zubarce, ktera stale neco studuje a je asi v mem veku, tak jsem jezdila k zubarce specializovane do Beirutu, ktera mimochodem vyucuje na Americke universite a jeji manzel pracuje jako zubar pro cleny kralovske rodiny v Saudske arabii, na Samire by jste ani nepoznali, ze muslimka je, satek nenosi, vlasy si barvi spise do blond. Ovoce si kupuji v muslimske vesnici pod nama u pani, ktera asi 30 let zila v Australii a ktera sice nosi cernou abayu a satek, ale oblicej si nezahaluje a vzdy me da nejake ovoce navic a nezapomene poznamenat “Buh* ochranuj tve dite.” Kdyz jedeme do Tripoli navstivime nase muslimske kamarady Nizara s jeho zenou Nawal, kdyz jsou zrovna tady na dovolene z Kuwaitu, kde pracuji oba dva ve stejne bance nebo taky Nizarovi rodice, maminka ktera je v domacnosti a tatinek, ktery vyucuje v rodinach v Saudske arabii arabstinu. A ..a… vypis by byl asi na nekolik stranek ;)

Ze znamych libanonek pripomenu napriklad mexickou herecku Salmu Hayek jejiz koreny sahaji do Libanonu, zpevacku Shakiru, ktera je polovicni libanonkou. A treba nasi Blanku Matragi, ktera je vdana za libanonce muslima.

A co treba Miss USA 2010 polovicni libanonka muslimka. Libi se Vam?


*Buh se prelozi do arabstiny jako Allah. Myslim, ze je to dulezite pripomenout, protoze kolikrat jsem cetla na ceskych diskuzich prizpevky jako "Ten jejich sileny Allah." Allah tak neni nejaky muslimsky specialni buh, je to jen preklad slova. Takze muzete slyset jak z mesity tak z kostela Allah.

neděle 23. května 2010

Moje setkani s....muslimkami v Evrope

Ackoli jsem o techto tematech nikdy nechtela psat, ackoli jsem si rikala, ze nechci na blog tahat temata, ktera se spatne vysvetluji, byvaji prekroucena a nepochopena a ackoli dobre vim, ze ten, kdo chapat nechce nikdy nepochopi a ze tezko chtit porozumeni po nekom, kdo ma “pravdu” svoji, me to neda se nepustit na tenky led. Stale casteji me moji evropsti pratele kladou otazky, zda i ja tady v Libanonu musim chodit zahalena, nenapadne vyzvidaji jaky pas bude mit moje dite, nenapadne vnucuji ideu pasu ceskeho, co kdyby preci jenom… (domyslete si sami). Stale casteji se take setkavam s licenim muzu arabu jako silencu nuticich sve manzelky k cemukoliv a zeny arabky uslapnute putky. Jak MOC prekroucene mineni mame, musim se opravdu smat.

“Oni je tam nuti nosit ty satky a zahalovat si oblicej, co je to za kulturu?” zni u nas ze vsech stran. “Tam v tej Arabii tam musi zenska sakra poslouchat a kdyz ne tak te vymeni za velblouda” smeji se cesti muzi ceskym zenam. “Bys tam sedela na dvorku v rozku a loupala hrach a ja bych si uzival s jinyma a kdybys neco namitala, tak bys mohla jednu chytnou” ukazuje muz u nas sve zene jeji stesti byt vdana za nej. Tyhle blbosti nad blbosti jsou to same, jako by lidi tady tvrdili, ze kazda ceska zenska sedi doma, pece, vari a stara se o decka, kdezto jeji chlap chlasta v hospode, vzdyt totiz ti cesi jsou prece na prvnim miste v piti alkoholu v Evrope ne?

Prvni muslimka se kterou jsem se osobne setkala byla Jamileh z Iranu. Jeji manzel pracoval v Nemecku a my se tak mely moznost setkavat na kurzech nemciny. Kdyz jsme se bavily o kulturnich rozdilech Jamileh nam objasnovala, co se dela pri Ramadanu, jak se zije v Iranu a spoustu dalsich veci. Byla to neuveritelne inteligentni zena, ktere si na kurzu vsichni vazili. O svem manzelovi vzdy mluvila s respektem, nikdy vsak jako ponizena zena, ale s respektem, ktery vyjadroval lasku k jejimu muzi i pocit byt milovanou manzelkou. Jamileh byla neco jako nasi matkou v kurzu, probirali jsme s ni veskere nase problemy, vzdy mela nadhled a dobrou radu. Kdyz prisla na rozlouckovou party nas au- pair rekla s usmevem "Holky ja vim, ze tu pijete alkohol, ale vite jak to se mnou je, tak jsem vam prinesla na piti aspon neco jineho" a z prouteneho kosiku, prikrytym satkem zacala vytahovat vanilkova a cokoladova mlicka v krabickach s brckem. Mela obrovske srdce a byla to jedna z nejpozitivnejsich a nejinteligentnejsich zen, ktere jsem za svuj zivot poznala.

Nining byla druhou muslimkou v nemeckem kurzu, pochazela z Indonesie. Vecne usmevava holka, ktere jsme nikdy pres jeji prizvuk poradne nerozumeli a tak jsme se na ni aspon usmivali taky. Nining na rozdil od Jamileh chodila zahalena. Tedy mela normalni obleceni, ale na hlave satek, ktery zakryval jen vlasy. Pracovala jako au- pair v jedne muslimske rodine, ktera ji vsak nenechavala zadny volny cas, takze Nining jsme meli moznost poznat jen z kurzu. Nining si na pocinani sve rodiny stezovala, ze ji vyuzivaji jako sluzku, a ze takhle by se spravni muslimove chovat nemeli, my vsak vedeli, ze takhle se nechova jen jeji rodina, ale i nektere nase hostitelske rodiny, takze nabozenstvi v tomhle nehralo absolutne zadnou roli. Nining se po roce vratila zpet do Indonesie, zacala ucit nemcinu na stredni skole, pozdeji se vdala a ma dite. Nikdy jsme nepochopili, jak mohla pres svoji vyslovnost ucit nemcinu, ktere vetsinou nerozumela ani nase profesorka a stejne tak nikdy nezapomenu na jeji nevinny usmev, ktery vecne zdobil bilym satkem ohranicenou tvar. A ze ji ten satek slusel!

Samia byla dalsi muslimkou, kterou jsem poznala. Bylo to v Alicante ve Spanelsku a pracovaly jsme spolu ve stejne firme. Samia oblecena do obepnutych rifli a upleho tricka sedela vedle me a my tak ve chvilich volna mely spoustu casu probirat problemy sveta. “Nejez ty bramburky je v nich spek” upozornila Samia Rogera jeji prvni pracovni den, kdyz se dozvedela, ze je z Libanonu. “Me to nevadi jsem krestan” namitl ji Roger. “Aha tak to dobrou chut” zasmala se. Bez satku, bez nejakeho zahaleni, usmevava, mila, inteligentni a hrda zenska. Samia byla muslimka, nestydela se to priznat, ale na druhou stranu na to nepotrebovala nejak upozornovat, protoze to byla jeji prirozena soucast zivota. Kdyz jsme sly jednoho dne na plaz, a ja vyjadrila udiv nad jejimi dvojdilnymi plavkami, a na otazku “Nevadi ti takhle se odhalovat?” me odpovedela “Vsak ty mas plavky podobne tebe nevadi se takhle odhalovat?” a stejne tak na mou odpoved “Ale ja jsem evropanka” odpovedela zase ona me “Vzdyt ja jsem taky evropanka, sice pochazim z Maroka, ale narodila jsem se ve Francii” musely jsme se v ten moment od srdce zasmat. “Proc vubec nenosis satek a nezahalujes se?” zeptala jsem se ji tehda. “Moje mama ho nosi, ale jen kdyz jde ven” rekla me “a ja kdyz byla mala, silene jsem touzila nosit satek. Rodice nas k tomu nikdy nenutili, mama rekla at si vyberu, ale ja chtela byt jako ona. Preci kazda mala holka touzi byt jako jeji matka ne? Chceme se od malicka chovat jako dospeli a kdyz vidis tvoji matku fintit se a malovat, tak to zacnes opakovat a stejne tak kdyz vidis tvoji matku se zahalovat, chces taky nosit satek, tvoje matka je tvuj vzor a ty chces byt jako ona. Tak i ja se tesila na dobu, kdy zacnu nosit satek bylo to pro me jako sperk jako kdyz dostanes k 15 narozeninam zlaty prstynek a ten pak porad nosis. Ale pak jsem videla, jak ten obycejny satek je tercem utoku od jinych lidi, tercem posmechu a rekla jsem si, ze jsem muslimka ve svem srdci, nepotrebuji na to tedy upozornovat svym oblecenim. Evropani poukazuji na muslimske satky a sami si neuvedomuji, ze jejich babicky taky nevysly na verejnost bez satku a neni to tak dlouho preci” vypravi me. "Ted je me to jedno, vim kdo jsem a cemu verim a nepotrebuji to ukazovat na svem obleceni a svem tele" pokracuje "navic ty sama dobre vis, jak je pro araby a muslimy tezke zit v Evrope po 11. zari." Vecer po plazi sedime v indicke restauraci a Samia se pta cisnika jestli je jidlo pripravovane z masa halal "Samozdrejme, ze je" odpovida ji Ind. "Jestli neni mas me pred Bohem na svedomi" smeje se Samia.O neco pozdeji se ve firme seznamila s Marvinem, ktery pochazel z Jamajky, ale s rodinou zil v Anglii, chodili spolu, bydleli spolu, a asi po roku se rozesli. Kdyz jsem se ji ptala, proc jim to nevyslo rekla me “Protoze jeho krestanska rodina nebyla schopna akceptovat, ze jsem muslimka, porad proti me neco meli. Jeho matka me zacala nenapadne podstrkovat casopisy o Jezisovi a nadavat na Muhameda, naseho proroka. A me se nechce zit s muzem, ktery se me neumi zastat, s muzem, ktery si neumi prosadit svuj nazor, na vire preci nezalezi, ja mam sveho proroka, on ma sveho proroka a Buh je stejne jen jeden.” Samii jsem si vazila. Mohla jsem se ji zeptat na cokoliv, vse me vysvetlila. Jako muslimka neuznavala mnohozenstvi, neuznavala zahalovani celeho obliceje, poctive vsak dodrzovala Ramadan, posilala penize sve nemocne matce, vystudovala universitu a domluvila se peti recmi, odsuzovala umele vykonstruovany terorismus, ale sama dobre vedela, ze muslimska spolecnost potrebuje zmeny. Dnes pracuje zpet ve Francii ve firme, kde je vedouci zahranicniho obchodu a kazdou chvili lita do Ciny, Indie, Indonesie, Malaysie a dalsich zemi, kvuli nakupu produktu a NIKDY me nezapomene poprat k Vanocum a ja ji k Ramadanu. A ja se nemuzu dockat az me navstivi v jejim vysnenem Libanonu.

V Evrope jsem poznala pote muslimek daleko vice, kdyby to neprozrazoval napriklad jejich satek, ani bych nevedela, ze jsou muslimkami. Nektere ani satek nenosily. Zadna z nich vsak nebyla uslapla putka, sedici doma na zadku a cekajici na vyprask od sveho manzela a ani nahodou se netrasly strachy, ze by ji nekdo chtel vymenit za velbloudy ;) ( K tem vymyslum o velbloudech se jeste priste vratim). Vsechny to byly zenske, ktere vedely co chteji, vzdelane, emancipovane. A ja si rekla, ze to je zmenila asi Evropa a zivot v cizine a pravdu poznam az na Blizkem vychode.

Pokracovani : Moje setkani s .....muslimkami na Blizkem vychode a v Dubaji

Diky M.Amar za inspiraci ;) a diky me muslimske prodavacce ovoce z vedlejsi vesnice za to, ze me dala dnes dve hrste tresni navic zadarmo, kdyz videla, ze jsem tehotna a krasne se na me usmala a ja si rekla, ze tedy ten muj pohled napisu ;)

středa 19. května 2010

Terasa

“Jak me ta Barcelona pripada krasnejsi” rikam Rogerovi po dalsich 3 tydnech, co jsme se nevideli. Z Andory jsme jeli hned zpet do Calafel a nemela jsem cas ani jeden den zajet do Barcelony. “Ale ted uz to bude lepsi, maly sel dnes prvni den do skolky, tak budu mit volno kazde rano, v jednu musim vyzvednout decka ze skoly a pak je tam po sieste zase zavest a zustat uz s nema. Ale kazde rano budu mit asi 4 hodiny volno” hlasim mu pysne, s tim, ze se muzeme videt kazdy den. “A ja mam pokoj v novem byte” rika me Roger, jako by ani nevnimal, co mu rikam. “To je dobre” odpovidam mu a ptam se ho jestli je neco noveho s praci. “Zatim nic, posilam zivotopisy a chodim se ptat kam se da, ale deje se to, co se dalo cekat. Kdyz reknu ze jsem z Libanonu, zacnou se vymlouvat na to, ze vyrizeni pracovniho viza by trvalo dlouho a ze by to byla pro ne zbytecna prace. Ani bych nezpocital, kolik jsem za ten mesic a pul, co jsi tu nebyla navstivil firem. Jeste ze v tom Kebabji me nechaji pracovat na cerno, me uz ted vlastne zkoncila i studijni viza, takze uz tu vubec nemam co delat.” “Snad na to nikdo nedojde” zhrozim se. “Co by ti mohli udelat?” ptam se. “Vyhostili by me ze zeme” odpovida me Roger “ale ted na to nemysli, nema cenu resit neco, co se nestalo.” “Jak nemysli?” rikam nervozne. “Kdyby te vyhostili, tak co by bylo s nama?” “No co by bylo, ja bych letel do Libanonu a ty bys tam pak za mnou priletela. To ze se chceme vzit vime uz davno ne? No tak by jsme se vzali tam. A pak by jsme treba odjeli za praci do Dubaje” odpovida me s klidnym hlasem. “A nelitujes toho, ze jsi do te Dubaje neodletel hned? Nelitujes toho, ze tu ted musis delat nacerno praci, na kterou jsi vubec nemusel studovat a s lidma, kteri nemaji zadne vzdelani a jeste se povysuji? Nelitujes, ze jsi tu kvuli me zustal a ted jsme se videli za cely mesic a pul jen trikrat? Ted uz jsi treba mohl pracovat v Dubaji a mit dobrou pozici a plat a misto toho tady delas kebab, kafe a krajis zeleninu” divam se mu provinile do oci. “Prosimte, jak te tohle vubec mohlo napadnout?” zepta se udivene “ kazdy preci nejak zacinal. To ze ted nemuzu najit normalni praci, jeste neznamena, ze budu v Kebabji cely zivot. A jestli nelituji prace v Dubaji? Ne nelituji. Treba tam nakonec nekdy odjedeme za praci spolu, co ty vis? Takze nad tim nepremyslej, ona totiz neni jen jedna cesta, vzdy je jich vice a taky vice moznosti, kdyz jedna selze. A ten byt ve kterem mam pokoj, ten se ti bude libit. Kdy se tam chces jit podivat?” vyptava se. “O vikendu” odpovidam stroze. “Co o vikendu? To je pozde! To musis videt uz zitra rano! Tam je to tak krasne! Zitra rano dojdi na snidani!” navrhuje me. “Dobre, ale kolik vas tam bydli?” vyzvidam. “Tri, jeden kluk Spanel nepracuje a je porad doma a druhy z Baskicka, ten studuje a pripravuje se na zkousky. Ale to nevadi, posnidame na na na….No tam je velka … Je tam krasne uvidis, tam se ti bude libit!” “Ty o tom byte porad mluvis jako o tech terasach nahore na Plaze Real, o kterych jsi me porad vykladal, jak jsou krasne, vzdy kdyz jsme sli okolo” smeji se. “Tak to jsem zitra zvedava, kde ten byt je. Aspon me rekni adresu” chci vedet kam mam zitra prijet. “Nereknu. A jake terasy na plaze Real? Ja o nich vubec nemluvim. A tento byt je uplne mimo centrum, to bys neuhodla” tvari se tajemne. “No dobre a kde te teda mam zitra cekat?” ptam se. “ Sejdeme se ve hvezdicce na Plaza Catalunia” “Na Plaza Catalunia? A nerikal jsi nahodou,ze je ten byt mimo centrum?” divim se. “No vsak je, vezmeme si tam metro. A uz se neptej, porad chces neco vedet” smeje se Roger.

“A proc jsem musela vyjit z metra? Mohli jsme tu preci jenom prestoupit?” ptam se druhy den rano. “Vezmeme si metro u Lycea” odpovida me Roger a tahne me smerem k Ramble. “U Lycea? A proc prosimte? Vzdyt z Cataluni to jezdi na vsechny smery” nechapu proc mame jit jen o zastavku dale, kdyz jsme mohli pockat a prestoupit na jine metro. “No tam je nejaka vyluka” namita. “Vyluka? A ze to nikde nebylo napsane. To jsem si nikde nevsimla. To je divne. A jses si teda jisty ze od Lycea to jede? To se me nejak nezda” kroutim hlavou. “Jezisi porad se na vsechno neptej. A pojd!” Kdyz uz vidim schody do metra a mirim k nim, Roger me tahne za ruku pryc. “Ja si delal strandu, ono to neni mimo centrum. Je to tady kousek, smeje se a pokracuje po Ramble a tahne me na chodnik na levou stranu. “ Prosimte snad jsi nepronajal pokoj na Rambe? Vis jak je to tu drahe?” hrozim se. “Na Ramble ne, ale tam nahore” ukazuje me hrde na terasy na Plaza Real a smeje se. Stojim jako zarezana a nevim co rict. “Tak pojd, na co cekas?” tahne me za sebou skoro v klusu pres cele namesti, rychle odemyka dvere a vybiha schody. “Sice tu neni vytah, ale za ten vyhled to stoji.”

Vchazime na terasu a mirime hned k zabradli. “Teda tady je fakt krasne” rozhlizim se kolem dokola. Terasa je obrovska, vsude jsou kvetinace s kvetinami a pod oknem velky dreveny stul s zidlemi. “Ja ti to rikal” odpovida pysne Roger a ukazuje me plazu Real pod nama. “Kdyz jsem ten inzerat videl, tak me bylo jasne, ze je v tech novinach pro nas” smeje se. “No jo, ale kolik stoji najem? Urcite je to tu drahe” namitam. “Pojd se nasnidat. Dnes se porad na neco ptas. Tahle snidane na terase je prece k nezaplaceni.”

sobota 15. května 2010

Nekonecne prazdniny

Tyhle prazdniny snad nikdy nezkonci. Tri tydny v Calafel a ted mam zase balit na tyden do Andory. A s Rogerem jsme se za tu dobu videli jen jednou, na par hodin, a jeste je pracovne stravili v Kebabji. Je zvlastni jak nas to odlouceni primknulo vice k sobe. Citim se jak pubertacka, kdyz se neustale prozvanime, kdyz si piseme sms nebo skladame jeden pro druheho basne. Citim, jak me chybi. Jak ho chci slyset, hladit a citit jeho dech na me kuzi.

“Dolores ja musim jet zitra do Barcelony” vyhrknu pri patecni veceri. “A zustanu tam spat az do nedele. Do Andory uz mam sbalene pro sebe I pro deti. V nedeli vecer se vratim a v pondeli rano, jak jsme se domlouvaly muzeme jet. Ale zitra odpoledne jedu do Barcelony. Potrebuji si taky odpocinout” rikam ji chladne. “Dobre tak jed, ale v nedeli vecer se vrat, at muzeme vyrazit v pondeli brzo rano” svoluje Dolores, kdyz vidi, ze uz toho zacinam mit dost, a ze uz jsem se rozhodla.“Zitra v 16.00 me jede vlak z Calafel, prijdu za tebou do Kebabji” pisu sms Rogerovi, hned jak uklidim ze stolu a umyju nadobi.

“Uz jsi vysla z domu?” vola me Roger v sobotu po treti hodine. “Ano vysla, radsi driv at si stihnu koupit jizdenku a za 2 hodky uz budeme spolu” odpovidam mu a planujeme, kam se v noci pujdeme podivat.”Jen nevim v kolik dnes skoncim v praci, jestli zase po dvanacte, tak to se moc nikam nedostaneme” vysvetluje me. “Nevadi, I kdyby jsme meli sedet v Kebabji, tak me to stoji za to” rikam mu.

Kdyz stojim v nadrazni hale a cekam az otevrou okynko, abych si mohla koupit listek na vlak, prijde ke me nekdo zezadu a zakryje me rukama oci a okamzite strhne k sobe. “Rogeeer!!!!” vykriknu. “Proboha co tady delas?? Vzdyt mas byt v praci ne?” koktam se sebe prekvapene. “Vzal jsem si pul dne dovolenou, a pak se me nechtelo cekat, az dojede vlak z Calafel, tak jsem jel sem. Radsi at jsme o hodinu dele spolu, nez abych ji procekal v Barcelone na nadrazi. V pondeli odjizdis a prazdniny jeste nejsou u konce. Kdovi, kdy se zase uvidime.”

“V utery budeme spolu 2 mesice, ale to budes v Andore, tak jsem ti chtel dat neco dnes” rika me, kdyz lezime na posteli a vytahuje kus popsaneho papiru. “Co to je?” ptam se ho. “Neco jsem pro tebe napsal, kdyz jsi tu nebyla” otevira papir. Pohodlne se posadim, opru hlavu o jeho ramena a zavru oci, kdyz Roger zacne cist.

“Libilo se ti to?” zepta se, kdyz docte posledni slova a slozi papir. Mam oci stale zavrene a citim sileny tlak na hrudi. Nejen smutek boli. “Kam jdes?” pta se, kdyz me vidi jak se zvedam z postele a mirim k oknu. Neodpovidam, oteviram okno a podivam se na nocni oblohu. Brecet nebo rvat, brecet nebo rvat, brecet nebo… “MILUJU TE BLAAAAAZNE!!” rvu z plnych plic do ulic a je me jedno, ze me slysi prochazejici se lide, je me jedno, ze pracuji dvacetctyri hodin denne a nemam cas ani sama pro sebe, je me jedno, ze nemame penize a je me uplne jedno veskera tiha zivota. A jako na souhlas se prostorem rozezvuci zvony z blizke Catedral del Mar.

pátek 14. května 2010

Realita

“Zapomela jsem ti rict, ze tento tyden odjizdime na prazdniny do Calafel” rika me Dolores nasledujici tyden. “Do Calafel? A na jak dlouho?” ptam se ji. “Na mesic a pul, cely zbytek prazdnin. Zustanes tam s detma a ja budu vetsinou kvuli praci prespavat v Barcelone” odpovida me. “Mesic a pul?” vyhrknu. “Cely mesic a pul budeme v Calafel? Ale vikendy budu mit volno ne?” ptam se ji. “No uvidime, jeste mame jet na tyden do Andory, uz tam mame zamluvene ubytovani, takze ti popravde nemuzu dat volno ani na ty 2 tydny, na ktere mas narok. Ja bych to s detma sama nestihala” krci rameny. “Nestihala?” nadavam sama pro sebe. “A ja to sama s detmi mam stihat? Uz tak mam malo casu pro sebe. S Rogerem se pres tyden skoro nevidime. Od rana do noci jsem s detma a jedine volno co mam je v sobotu vecer a v nedeli. A ted mesic a pul mimo Barcelonu? A jeste uvidime jestli budu mit volne vikendy? Takova preci nebyla domluva. Mam pracovat jen 6 hodin denne a ne 24 hodin denne za ty penize co mam. A moje dovolena, na kterou jsem se tesila a ktera me byla slibena taky nic?” vre to vsechno uvnitr mne.

“Tak ji rekni, ze jsme spolu” radi me Roger v telefonu.”Treba to pochopi a budes mit vic volna. Nemuzes preci celou dobu zustat s detma sama. Aspon tu nedeli bys mela mit volno. Rekni ji, ze tu nekoho mas” radi me Roger. “Ne nemusi to vedet” oponuju mu. “Je to moje soukroma vec a navic urcite by me kvuli tomu vic volna nedala. Kdybych uz umela aspon poradne spanelsky, tak bych si nasla jinou praci, ale takhle nemuzu delat nic. Snad to tak bude jen pres ty prazdniny a pak uvidime, co se da delat. Ja ji chapu, je to rozvedena matka s dvema detma, ale zase domluva byla uplne jina” stojim si presto za svym.”Odjizdime za 3 dny, ani nevim jestli budu mit cas, zastavit se za tebou do Kebabji.” “Nevadi, to vydrzime. Co je mesic a pul oproti cele vecnosti, co pak budeme spolu” chlacholi me Roger. “Rozeslal jsem uz nejake zivotopisy a pujdu se zeptat do ruznych firem po praci” planuje. “Zeptat a kdy? Vzdyt taky nemas cas, delas 10 hodin denne.” “Pujdu ve ctvrtek, to mam prece volno a zrovna mam prijit podivat se na jeden volny pokoj, at se muzeme odstehovat od Osamy. Zacina nam delat vic a vic problemu. Vcera po nas chtel 50 Euro navic za najem nebo se mame okamzite vystehovat. A zamknul mistnost s prackou. Nechapu o co mu jde. A vis co? Zkusim zavolat jeste ted kvuli tomu pokoji, ze bych se tam stavil dnes vecer po praci” navrhuje Roger.”Tak dobre, hodne stesti a ja jdu balit decka, at jsme prichystani na dovolenou” koncim rozhovor.

“My nakonec do toho Calafel jedeme uz zitra rano” pisu Rogerovi sms. “A ja se zitra rano stehuju do noveho pokoje, sice jenom na mesic nez se vrati studenti, ale aspon neco. A je u Catedral del Mar, kousek od more, bude se ti tam libit” pipne me zpet sms od Rogera. “Tak aspon nejaka dobra zprava a ty pracovni prazdniny musim proste vydrzet" rikam si a skladam sve veci do cestovni kabele.

čtvrtek 13. května 2010

Noc v pristavu

“Ja te varoval, ze to tu jako dva cizinci nebudeme mit lehke” rika me Roger, kdyz se po krasnem nocnim koncerte v Santes Creus, kam jsme jeli s Martinou a Sergim, ktery tam hral na basu, prochazime nocni Barcelonou. “Ja vim, ze jsi to rikal. Ale proc to zminujes prave ted, kdyz jsme prozili tak krasny vecer?” ptam se ho. “Protoze Osama nam vcera zakazal, aby u nas na byte prespaval kdokoliv cizi. Vcera v noci vyhodil Marianovu pritelkyni, ze jestli neodejde, tak zavola policii.” “No tak tam nepujdeme. Nebudeme se nekoho prosit” skacu mu do reci. “Ne nepujdeme, dnes pujdes spat domu a ja tento tyden najdu jiny podnajem” planuje Roger. “Spat domu?” zeptam se ho tazave. “Ani nahodou!” smeji se. “Cely tyden se na tebe tesim, a ted si chci uzit kazdou minutu, kterou jsme spolu a ty reknes spat domu.” “A co chces teda delat? Vzdyt vis, ze nemame penize na hotel ani na nic jineho” vysvetluje me. “No tak proste spat nebudeme no, ale ja domu nepujdu. Barcelonu ve dne uz zname, co kdyby jsme ji poznali i v noci? Ve tme je mesto preci uplne jine jako ve dne, kazda ulicka vypada jinak, ma sve nocni kouzlo. Pojdme se projit ke katedrale, uvidis jak tam bude krasne” navrhuji a zamirime na plazu Real, odkud se chceme dostat ulickama ke katedrale. “Divej na ty terasy tam nahore” ukazuje me Roger. “Dovedes si predstavit bydlet tam? Nebe s hvezdama nad tebou a Barcelona pod tebou” zasni se. “Ano ty jsou krasne, musi z tama byt nadherny vyhled” prisvedcuji mu. “Ale urcite tam bydli jen bohati, nic pro nas.” “No to jo, nic pro nas” opakuje Roger a nasleduje me do tmave ulicky, do ktere ho tahnu, pri hledani zkratky ke katedrale.

“Neboli te uz nohy? A neni ti zima?” zepta se starostlive asi po 2 hodinach chuze. “Jses si jista, ze nechces jit spat domu? Me to je opravdu hrozne lito, ze tu musime chodit v noci po meste, jak bezdomovci, nemit ani kam hlavu slozit” omlouva se. “Tak si mysli, ze mame kam jit, ale nechceme” zasmeji se a zamirim k lavickam v pristavu. “Nepremyslej nad tim, ze nemame kam jit, ale mysli si, ze chceme zustat ve meste. Poznat Barcelonu ve vsech smerech. Vis ja miluji noc” rikam mu, kdyz si sedame na lavicku a polozim hlavu do jeho klina a on me hladi ve vlasech. ”V noci je vse absolutne jine nez ve dne. Tiche a tajemne. Jako by zeme v tu dobu byla vice propojena s nebem. Jako by zemske bylo i nadpozemske zaroven. Jako by neexistovaly autobusy, sum denni ulice, shon, stress a nervozita velkomesta. Jako by v te tichosti byl mir po celem svete a v dusich vsech lidi. Myslim si, ze veskera velka dila, knihy, obrazy, vynalezy musely vzniknout v noci, kdy jakoby se sny slastne oddychujicich lidi odrazely do nasi fantazie. Jako by clovek byl vice sam sebou a vice si uvedomoval sve vlastni byti, svuj dech a zazrak zivota. Jako by clovek byl blize k bohu.”

“Blize k bohu se citim ja, kdyz te citim ve svych rukach, kdyz citim, ze existujes, ze s tebou mluvim, ze zijes. Blize k bohu jsem se citil, kdyz jsem se rozhodl zustat v Barcelone. Citil jsem jako by to nekdo chtel, jako by se to tak melo stat, jako by tam nahore byl napsan nas osud uz kdysi drive a my ho ted jen znovu prozivali. Jen me mrzi, ze ti nemuzu dat veskery komfort, ktery bych chtel, ze musime sedet v noci na lavicce v pristavu, misto aby jsme mohli spat v normalnim pokoji” povzdechne si zase Roger. “Jednou budeme spat v normalnim pokoji a na tuhle noc na lavicce krasne vzpominat. Uvidis” odpovidam mu uz z polospanku.

Vzbudi me zare do mych oci. Pomalu je oteviram a vidim, ze za stozary lodi uz vykukuje slunicko. “Ja jsem usnula? Proc jsi me nevzbudil?” podivam se na Rogera, ktery me stale hladi po vlasech. “Proc bych te budil, kdyz jsi byla unavena? Jeste mame cas. V Kebabji mam byt na devatou. Zatim se pujdeme nekam nasnidat, co rikas?” navrhuje a vstava. “Ne pockej jeste chvili” vytahuju z batohu neco na piti a par musli tycinek “tohle je to nejkrasnejsi rano v mem zivote, chci si ho uzit!” ukusuju z musli tycinky a divam se na lode houpajici se na mori. "Jeste pet minut. Chci videt jak se noc premeni v den." zadonim. "A pak muzeme jit zpet do reality."

čtvrtek 6. května 2010

Teprve az poznas cizi zemi, uvedomis si jak krasna je zeme tvoje materska

“Nechci tady zit a nezustanu tady ani nahodou. Vsechno me tu stve a nic se me tu nelibi” stezovala jsem si porad dokola na muj zivot v Ceske republice, kratce po mych dvacatych narozeninach. “A ty si myslis, ze jinde je to jine? Vsude je neco” odpovidala me moje mamka. “A jestli se ti tady nelibi, tak jed pryc, kdo te tady drzi? Bez se podivat, jak se zije jinde, ze se vsude musi vydelat penize a ze nikde nelitaji peceni holuby do huby” uzavirala vzdy nasi konverzaci. “A taky, ze pojedu!” odpovidala jsem ji vzdy vzdorovite, vzpominaje na to, co me vypravel kamarad, jak se mu zije v Americe a dalsi kamaradka, jak perfektni zivot je v Anglii.

“Nemecko je preci taky zapad ne? A jen se znalosti nemciny, toho na vyber moc nemam” rozhodla jsem se a s velkymi sny o lepsim zivote jsem nastupovala do autobusu, ktery me mel na druhy den vyhodit tam, kde se zije o mnoho lepe. Waaw krasne upravene domky s nemeckou preciznosti, mile prodavacky v obchodech, daleko vetsi platy nez u nas. Valila jsem oci na vsechno, co jsem videla. Prvni problem nastal, ze jsem poradne nerozumela nemcine, nareci bylo uplne jine. Prihlasila jsem se tedy do kurzu a pozdeji s vetsim porozumenim jak reci tak i zivotu tam, jsem porovnavala. On totiz clovek porad porovnava, to co ma v sobe za celou dobu zazite s tim novym. A najednou jsem slysela hlasy, ktere si stezovaly na politiku a ekonomii v Nemecku, a pristehovalce z Turecka, a jak je drahe najemne, a jak uz nic neni co byvalo, a ty hlasy me prisly k nerozeznani od tech, co jsem slysela od ruznych lidi v Cesku. Na druhou stranu me hrala pycha, kdyz jsem v knihovne rodiny, kde jsem pracovala nasla svazky Capka, Kafky nebo Kundery, kdyz v televizi vysilali dokument o maliri Adolfu Bornovi, nebo kdyz me moje kamaradky na kurzu nemciny rekly, ze Praha je nejkrasnejsi mesto na svete. Zacala jsem si I vice vsimat rozdilu v recich. Rec napovi o narodu hodne, je v ni svym zpusobem zakodovano i mysleni lidi. Slovicka, ktera maji jiny rod, nebo napriklad existuji nebo neexistuji v reci nasi. Kdyz jsem se loucila po roku se svoji hostitelskou rodinou, dal me jejich dedecek obrovsky nemecky slovnik, kde bylo jeho vlastnim pismem napsano :Teprve az poznas cizi rec, uvedomis si, jak krasna je rec tvoje materska. V te dobe me jeste nedoslo, ze stejne motto by se dalo pouzit I ve vyrazu o vlastni zemi. Nemeckem jsem byla nadsena, bydlela jsem v hostitelske rodine tutiz jsem nemela problem s placenim najemneho ani s jidlem a muj plat stacil na nakup obleceni, kulturni akce a jine veci a jeste 4x do roka zajet do Ceska na dovolenou, takze me domov nejak nechybel, tutiz nebyla nejaka potreba nad tim nejak moc premyslet. Presto jsem porovnavala dve zeme, dva sousedni staty, dva evropske staty i pres urcitou odlisnost velice si podobne.

Spanelsko ac take evropsky stat, uz byl podstatne od CR a Nemecka jiny. Jista uvolnenost ve vzdelani me prisla az flegmaticnosti. Otazky typu “Odkud jses? Z Ceska? Myslis Ceskoslovensko, ne?” byly jeste v poradku v porovnani s otazkami mojich pozdejsich anglickych kolegu “A Cesko je v Evrope? A mluvite tam spanelsky, kdyz mluvis s Rogerem spanelstinou? A sezenes tam CD Franka Sinatry?” A ja zacala byt svym zpusobem hrda na nasi vzdelanost. Kdyz uz po treti za dva mesice ukradli v Barcelone Rogerovi mobil doslo me, ze se nekrade jen u nas. Kdyz jsem zacala pracovat a prestehovala jsem se z bytu rodiny, kde jsem pracovala do spolecneho bytu s Rogerem poznala jsem, ze na zapade se musi setrit stejne jako na vychode. A ze I to nase vecne omylane zdravotnictvi je u nas v lepsim stavu o skolstvi podle me ani nemluve. A nase prehnane predstavy po revoluci, ze na zapade je to vsechno uplne jinak, vsechno uplne lepsi, vzaly v mem pripade za sve. Vsude je totiz chleba o dvou kurkach.

V Dubaji jsem se stala hrdou zenou, ktera nemusi prosit manzela za povoleni k vycestovani, povoleni k tomu mit internet nebo ridicsky prukaz. Byla jsem hrda, ze tohle vsechno nase zeme dovoluje a spoustu jinych veci pro zeny u nas uz absolutne prirozenych. V dubajske pousti jsem si uvedomila krasu ceske prirody, krasu ctyr rocnich obdobi, krasu deste, snehu, rozkvetlych kytek a prirozeneho razu mesta. Pri cteni dubajskych novin me bila do oci ceska skromnost, svoboda slova a svoboda voleb v politice.

V Libanonu jsem si uvedomila svobodu pohybu v Cesku. Vecne “Tam nejezdite, tam se vcera strilelo. Okamzite se vratte z cesty do Beirutu, prave hlasili v televizi, ze tam vybuchla bomba. Baalbeck neni bezpecny, je tam sidlo Hizbalahu a nikdy nevis, kdy tam bude Izrael bombardovat” me lezly na nervy stejne jako vecne kontroly vojaku na kazdych par kilometrech a kontrola aut, jestli nemame bombu, pred kazdym vetsim obchodnakem. Taky jsem si uvedomila, ze se v Cesku dokazeme pohadat kvuli odlisnym nazorum na politiku a nabozenstvi, ale ne se postrilet. Potesilo me naopak, kdyz jsem v kazde domacnosti nasla neco ze skla Bohemia, ze jsem si do kuchyne nakoupila veskere pomucky znacky Tescoma, ze Rogerova teta se kazdy den modli k Prazskemu jezulatkovi a druha teta miluje Karlovy Vary, kam casto jezdi do lazni.

A Nigerie? Ta me toho ukazala nejvice. Jak jsem byla v Cesku rada, ze si muzu uvarit polevku z vody z vodovodu, a stejne tak si s ni vyplachnout usta po cisteni zubu. Jak moje bile kalhoty zustavaji bile a nebarvi se v pracce do cervena barvou africke hliny. Jak nemusime 2x denne utirat prach, jako kdyz je v Nigerii harmatan. Ze nebydlim za zdi, a nikdo me neokraje, nebo neukradne me samotnou jen kvuli tomu, ze jsem bila. Ze nemusim kazdy den strikat pokoje proti komarum a na noc stahovat nad posteli moskytieru, aby jsme od komaru nedostali malarii. A zacala me tady silene chybet ceska kultura, film divadlo, knihy, pisnicky. Jak jsem byla nadsena, kdyz jsme si s Rogerem udelali k veceri obycejny chleba ve vajicku, nebo otevreli privezene Horalky a Tatranky.

Krasu me vlastni zeme me ukazal taky manzel. Jeho nadsenim jezdit na kole v polich a pozorovat lesni zvirata, obdivovanim pro me obycejneho ovoce a zeleniny rostouciho na zahrade mych rodicu. Vychvalovanim si ceskeho jidla, piva a vina. A treba taky tim, ze kdyz jsem si po mesici stravenem v Cesku u rodicu prohlizela fotky, ktere Roger nafotil a tech bylo pres 2 tisice, me na otazku “Proc jsi proboha tohle vsechno fotil, kazde dvere v Praze, pole, louky a reky u nas na Morave, kola ve stojanech?” odpovedel “Kdyz v Cesku je tak krasne, ze ja nevedel, co fotit driv”

Dnes me prisel email od kamaradky ve kterem mimo jine stalo “Jak ja to tu nenavidim, jak ja bych chtela pryc! Vsechno me tu stve, cele hnusne Cesko!” Pousmala jsem se a vzpomela si sama na sebe, ze stejnou vetu jsem pronasela pred nekolika lety take. Dnes bych rekla, ze vsude je stejne, vsude je neco dobreho a spatneho a zalezi jen na nas, jak a s cim porovnavame a jestli dokazeme videt veci objektivne. “Jed pryc” napsala jsem ji “ odjed z toho hnusneho Ceska, kde te nic nebavi, vsak te tam nikdo nedrzi a jed, co nejdale! Jed uz kvuli tomu abys videla jak se zije jinde, abys videla ze vsude je neco a nikde neni lip nebo hur, abys videla, ze vsude je nejaka politika, nejaka ekonomicka situace, nejaky rasismus, neco lepsiho nez u nas a neco horsiho. A zustan v kazde zemi aspon rok, po pul roce totiz padaji naivni predstavy vyctene z knizek, po pul roce dokazes neco hodnotit, ale musis mit otevrene oci!"

A dolu pod email jsem pripsala pozmenenou frazi, kterou me tehda napsal do nemeckeho slovniku nemecky dedecek. “Teprve az poznas cizi zemi , uvedomis si, jak krasna je zeme tvoje materska.”

úterý 4. května 2010

27 tyden tehotenstvi

Nejak se ted nedostavam k tomu napsat novy clanek. Me myslenky uz se ubiraji jinym smerem. Dodelavame pokojicek pro malou, nakupuji potrebne veci a pisu seznam toho, co jeste budu potrebovat. Puvodne jsem chtela dopsat pribeh o tom, jak jsme se s Rogerem seznamili, ale kdyz si sednu k pocitaci a procitam co jsem napsala, nedokazi se soustredit na pokracovani.
Nakonec stejne koncim u skrine s vecma pro malou a probiram se tim co uz mame a co jeste potrebujeme. Jsme v 27. tydnu tehotenstvi a zatim si to uzivame. Nic me neboli, citim se dobre a doufam, ze to tak jeste dlouhou dobu zustane. I minuly tyden pri posledni kontrole u doktora bylo vsechno v poradku. Mala nam krasne roste ma uz asi 35 cm a 825 gramu a na me uz to jde poradne znat.