úterý 27. dubna 2010

Kdyz se vas muz zamiluje do vasi zeme

“Balik uz bude brzo na ceste” hlasim Rogerovi, ze si od budouci svagrove necham poslat veci, ktere me tu v Libanonu chybi. “A co ti teda Hanka bude posilat?” vyzvida. “No tak tu knizku, pak nejake casopisy, tehotensky caj, caj roibus, meltu, hroznovy cukr a …” “Horcicu!! Kremzskou horcicu!!” skoci me do reci Roger perfektni cestinou. “Horcicu?” zeptam se ho udivene. “Prosimte na co si budu nechavat posilat horcicu?” “No protoze tu mam zase rad ja” ozve se z druhe strany telefonu.

“Chtela bych si koupit domaci pekarnu a nechat poslat sem do Libanonu a pak si ji vzit sebou do Nigerie” hlasim Rogerovi muj novy rozmar. “ Na co prosimte? Copak v Nigerii nekoupis chleba?” zacne me odrazovat. “No koupis, ale tak si ho muzeme upect doma a jaky chceme my. Copak se ti nestyska po evropskem chlebu, jaky jsme jedli ve Spanelsku?” snazim se ho zlakat. “No podobny maji i tady v Goodies, nerikej, ze neni vyborny a nemusim se s nim doma pect” neda se zlomit. “Ja vim, ale ta pekarna neumi jen chleba, ta umi vic veci, treba ceske rohliky” nevzdavam se zase ja. ”Ceske rohliky? Fakt umi ceske rohliky?” zvola nadsene Roger. “Ty vis co, tak az budes mluvit s tou firmou, tak se jich zeptej, jestli by ju mohli poslat rovnou sem do Nigerie, ale letecky, lodi to trva.”

“Ted chvilku nebudu na skype” hlasi me jednou vecer. “Prijde Ishaya, posedime a budeme se divat na film.” “Dobre, tak se pak ozvi” odpovidam mu. Asi za hodinu me prijde zprava a Roger me pise jak se nasmali, jak se film Ishayovi libil, jak chvali ceske filmare. “Ceske filmare?” projede me hlavou s tim, ze veskere ceske filmy co mame, jsou tu se mnou v Libanonu. “A na co jste se divali? Ty tam mas nejake ceske DVD?” zajimam se. “Jo mam” odpovida. “Jo? A jake teda?” chci vedet. KRTEK, objevi se na skype velkyma pismenama a cesky.

“A nezapomen, ze doktor rikal, ze mala uz muze z briska slyset” upozornoval me Roger. “No ja vim a co jako s tim?” nechapu proc me to rika. “No abys porad poslouchala muziku, deti to pry vnimaji a pak kdyz se narodi, tak kdyz ji pustis, co jsi poslouchala jako tehotna, tak bude klidna” poucuje me Roger. “Ja porad posloucham muziku” odpovidam mu “ treba dnes jsem poslouchala Abbu, pak to byl Julio Iglesias, Andrea Bocelli, Eros Ramazoti a Edith Piaf” vyjmenovavam. “No jo no, ale mela bys poslouchat i Hanu Hegerovou, ta je nejlepsi” radi me.

pondělí 26. dubna 2010

Podle nosa poznas kosa aneb kdo tu ma teda maly nos?

Po nasem pristehovani se do Libanonu jsem videla, ze mistni lide jsou hlavne tmavsi pleti a cernych vlasu, ale najdou se i blondaci s modryma ocima a dokonce i rezavych vlasu a pihovate tvare. Vsichni tihle lide na me mluvili automaticky cizi reci. Rikala jsem si, ze je to asi mojim neustalym udivenym vyrazem v obliceji. Proste, kdyz vidite kazdy den neco uplne jineho, nez jste zvykli, dostane vase tvar zvlastni udiveny vyraz. Cemuz urcite taky prizpivalo moje neustale vyptavani se Rogera: “A to je tu jako normalni? A proc? A na co? A kvuli cemu?”

Pozdeji jsem si zvykla. Nic uz me nepripadalo vyjimecne, ani ty kontroly vojaku na silnicich, ani obrovske billboardy politiku jine v kazde vesnici, ani spousta ostatnich veci. Moje tvar tak ziskala prirozenejsi vyraz, ale lide na me stale mluvili cizim jazykem, ne tedy arabstinou. Marne jsem si lamala hlavu jak velky je rozdil mezi mnou a Rogerovym bratrancem, ktereho bych klidne podle jeho blondatych vlasu a modrych oci pokladala za Cecha a stejne tak spoustu jemu podobne vypadajicich libanoncu a libanonek. Asi je to tim ze neovladam dostatecne arabstinu, rikala jsem si a zacala jsem vsechny zdravit libanonskym pozdravem Marhaba. Odpovedi vsak bylo Hello, how are you? A kolikrat se k tomu pridala i otazka A odkud jses?

Minuly tyden me to tedy nedalo a zeptala jsem se Rogerove sestry Ronzy, jak ti lide vedi, ze jsem cizinka. Vzdyt je tu tolik prirozenych blondynek, holek se svetlou kuzi a modryma a zelenyma ocima. Jaky je tedy rozdil mezi mnou a nimi, kdyz ja zadny nevidela? Jak lide rozeznaji, ze ja jsem cizinka a ony libanonky? Ronza se na me podivala a rekla “To je jednoduche, preci podle nosu.” “Podle nosu?” vyhrkla jsem na ni. “Ano podle nosu, mas ho takovy maly a uzky, proste evropsky” vysvetlovala me Ronza dale. “Maly a uzky” smala jsem se v duchu “maly a uzky” znelo me libe v usich a pritom jsem si vzpomela, jak se me decka ze zakladky smali nejenom kvuli mym drive silene krivym zubum, ale i kvuli memu spicatemu nosu a jak na me jednou jedna ciganka v restauraci po upozorneni, zda by mohli byt vice zticha a nekricet na celou mistnost, ze i my jsme si tam prisli popovidat, zarvala “Drz hubu ty pinochio.” A taky se me okamzite vybavilo to, jak jsem se smala braskovi, kdyz jsem prijela ze Spanelska a 2 roky jsem ho nevidela, ze mu k tem dlouhym vlasum narostl taky dlouhy nos, jestli ho doma krmi frnakovnikem a ten me okamzite odpovedel “ Segrula ty mas co kecat, podivej se do zrcadla.” A ted me nekdo rekne, ze ja mam maly a uzky nos, pry evropsky.

A tak jsem zacala okamzite premyslet , jak tedy Roger myslel svoji casto opakovanou frazi “Mam rad tvuj nos”, kterou opakoval hlavne vecer ve svitu lampicky vrhajici sve svetlo na mou tvar nebo obrys meho oblice na stenu loznice? Mela jsem za to, ze vidi muj nos stejne velky a spicaty jako ja. Vybavila jsem si taky, ze kdyz jsem byla v Libanonu v nemocnici a videla jsem tam, ze kazda druha zena-pacientka, ma “neco” s nosem. “Plasticka operace” hlasil vzdy Roger “proto jsou si tak libanonky podobne, kdyz ma kazda stejny nos jako Nancy Ajram” smal se vzdy. A az ted me doslo, ze on mozna vidi taky muj nos UZKY A MALY proste EVROPSKY.

Vcera jsem se tedy chodila cely den divat na sebe do zrcadla a najedou me ten muj nos prisel docela normalni dokonce MALY bych i rekla. A dnes jsem si dodala odvahy a dulezite oznamila Rogerovi, ze uz chapu, proc chodi libanonky na operaci s nosem. “Protoze ho maji VELKY” zduraznila jsem hluboce posledni slovo. A taky jsem mu rekla, ze uz vim, podle ceho tu mistni poznaji, ze jsem cizinka. “Podle nosu” rekla jsem hrde “protoze ho mam MALY” zduraznila jsem zase posledni slovo a zamrkala na Rogera. Na druhe strane pocitace se zavlnila kamera a najednou jsem videla Rogera rozmazane a ve stejnou dobu uslysela sileny smich. “Ty ze mas maly nos?” smal se tak, ze uz jsem ani nebyla schopna rozeznat jeho poskakujici tvar ve skype. “No to teda nemas! A jak jsi na to vubec prisla?” zalykal se smichem. “Nemam? A proc me teda rikas, ze mas rad muj nos?” nedalo me to nezeptat se. “Protoze ho mas DLOUHY A SPICATY” znela Rogerova odpoved. “Ja v Evrope videl nosu a ten tvuj tedy neni uzky a maly” smal se dal. A ja si v ten moment silene prala, aby NIKDY, ale NIKDY v Evrope nebyl ;)

sobota 24. dubna 2010

Predsvatebni setkani

Rogerova sestrenice Maria se bude v srpnu vdavat. A jak uz jsem psala v poslednim clanku o svatbach, pred planovanym snatkem se setkaji rodiny, aby se seznamily a domluvily svatbu. Spise jde o takove posezeni a poklaboseni. Rodina v Libanonu to neni jen matka a otec a deti. Rodina tu cita prarodice a sourozence otce a matky, takze pri kazde takove prilezitosti se vetsinou schazi vsichni. Jelikoz Rogeruv otec jako nejstarsi bratr svych sourozencu se z pracovnich povinosti nemohl dychanku ucastnit, byl zavolan Roger, jako nejstarsi syn, nejstarsiho syna ;) Tohle vsak neni pravidlem, jen ze bydlime ve stejne budove a mame s Marii moc hezky vztah, a proto jsme mohli byt pritomni i my. Rodina budouciho chote priveze nejaky darek, vetsinou sperk, pro budouci nevestu a pak uz probihaji ruzne konverzace o tom, kdo co dela, kde kdo bydli atd.


A tak se posedi...


A neco maleho poji a popije...


Budouci manzele...


A budouci nevesta se mnou...

čtvrtek 22. dubna 2010

Randeni a svatba v Libanonu

Petr z predchoziho clanku je extremem. Extremem, ktery neni podmineny Libanonem, protoze vsude je neco, a zalezi na vychove a najiti sama sebe a taky v cem se najdeme a do jake miry dokazeme respektovat nazory ostatnich. Na jeho obranu musim rict, ze v Libanonu neexistuje civilni snatek, proto jsem psala, ze nam lide rikaji, ze zijeme v hrichu. Uz tedy nerikaji, protoze vi, ze si stejne delame, co chceme my a ne to, co nam nekdo rekne ;) Snatky jsou tu bud cirkevni pro krestany, ktere probihaji v kostele, nebo islamske, co vim od znamych, tak jsou uzavirany doma ( ale nejsem si jista, jestli ve vsech odvetvych islamu) Coz napovida tomu, ze at tu vedle sebe ziji muslimove ( asi 60%) a krestane (asi 40%) neni zvykem, aby se jejich clenove michali mezi sebou. Muzete mit kamarada muslima nebo krestana, ale jestlize si chcete vzit prislusnika opacneho vyznani nastava problem, do ktereho se zacne michat cela rodina. Neni to mysleno ani tak rasisticky nebo netolerantne, ale celkovou vychovou rodiny, protoze k nabozenstvi jsou tu vedeni deti od malicka a ty rozdily jsou tam pak daleko patrnejsi, nez kdyz si muslim vezme treba Cesku, ktera v zivote nebyla v kostele, ta se totiz dokaze rychleji prizpusobit nove nabytemu nabozenstvi nez libanonka, ktera se kazdou chvili ucastnila msi a veskere jeji vzdelani probihalo v krestanskych skolach. Vyjimky samozdrejme existuji, v tom pripade vsak jeden z manzelu musi prestoupit na viru toho druheho a vetsinou to byva zena, ktera prestupuje na viru sveho budouciho muze. Nebo se proste odjedou vzit do zahranici civilnim snatkem. Ten, jak uz jsem psala se v Libanonu neprovadi, ale uznava se tu. Taktez to bylo s nasim snatkem. Brali jsme se v Recku, nejrychlejsi forma pred prestehovanim se do Dubaje ( kde by jsme spolu jako nemanzele nemohli bydlet v jednom byte) a pote s prelozenym oddacim listem, jsme zasli na mistni matriku, kde jsme byli zapsani jako oddani a me okamzite jako Rogerove manzelce vystaveno povoleni k pobytu na 3 roky. Taktez do nedavna neexistoval rozvod, proste vas cirkev nerozvedla, ani kdyby jste s manzelkou uz nezili ve spolecne domacnosti. To vedlo ke spouste problemu a az v poslednich letech se zacalo rozvadet a to jeste ne ve vsech pripadech. U mladsi generace tak cirkev postupne ztraci vyznam a je to asi mesic, co jsem videla v televizi probihajici demonstraci v Beirute za civilni snatky.

Velice silny vyznam tu ma rodina. Nejenze vas od malicka vychovava v krestanskem duchu, tomu pomahaji i krestanske skoly, ale rodina je ta, ktera vam schvaluje budouciho manzela nebo manzelku. Nejlepe, kdyz je vas budouci manzel z vasi vesnice z dobre rodiny, kterou vase rodina navic zna, aby se tak vyhla moznosti, vdat napriklad svou dceru do rodiny a podminek, ktere tak nezna. Mozna je to urceno tim, ze vy jako pritelkyne nemate vcelku moznost sveho budouciho chote dostatecne poznat, protoze tady neexistuje, aby jste spolu bydleli pred snatkem, aby u vas pritel prespal, takze veskere “chozeni” tu probiha vetsinou tak, ze se v sobotu holka krasne upravi a pak se nekam jede, kdyz na diskoteku vetsinou v doprovodu starsich sourozencu i kdyz ani to uz neni pravidlem a s nove prichozi generaci je randeni o hodne volnejsi. Leckdy se stane, jestlize rodina nesouhlasi s vyberem partnera sve dcery apeluje na dceru, tak dlouho az se s nim rozejde v opacnem pripade u chlapcu take tak. Dochazi tak i k druhemu extremu a to, ze dcera nerespektuje rozhodnuti sve rodiny proti svemu priteli a utece s nim a po tajmu se vezmou. V nekterych rodinach je jeste normalni, ze vam “hledaji” zenicha. To znamena, ze vam treba reknou, na koho by jste se meli zamerit. Neni vyjimkou, ze muz, kteremu se libi nektera z divek, to rekne sve matce a ta jde za matkou dcery a tak se domluvi a matka tak s dcerou pote promluvi a nasledne se budouci par zacne stykat. Rozumejte vice se bavit a komunikovat, intimni styk je tu totiz pred svatbou “zakazany” a holka, ktera by mela vice po sobe nasledujicich pritelu, brana jako lehci deva. Nicmene intimnosti existuji a praktukuji se jen, se o nich nemluvi, holka by vsak do svatby mela zustat pannou. A spatna povest je tu brana jako ostuda cele rodiny. Napadlo me i to ze, chlapci vysilaji svou matku za budouci nevestou, nebo ji kontaktuji po internetu, protoze, vetsina muzu po vystudovani odleta pracovat do zahranici a jelikoz je jakasi prednost vzit si za manzelku libanonku a jeste z jejich vesnice, k hodne snatkum tak dochazi spise po urcite domluve. Nejsou tu zakazane snatky mezi sestrenicemi a bratranci a leckdy k nim take dochazi i kdyz stale mene. Jak uz jsem se zminovala dulezita je i lokalita odkud pritel, pritelkyne pochazi, protoze Libanon je nesmirne politicky a nabozensky rozdeleny, na asi 3 miliony lidi je tu asi 20 nabozenskych skupin a 17 politickych stran a spise nez nabozensky proti sobe politicky tvrde jedou.Mimochodem s libanoncem se NIKDY nepoustejte do konverzace o nabozenstvi nebo politice ;)) Takze stejna vesnice signalizuje vetsinou stejne jak nabozenske tak i politicke pridruzeni ( politicke ne tak casteji jako nabozenske). Dulezita je taky socialni situace, protoze v Libanonu jsou daleko vetsi socialni rozdily nez v Evrope, vzdelani se plati a hodne zalezi na pomoci z rodiny, samostatne vypracovani se je velice tezke, takze mozna i proto rodina chce mit prehled nad tim koho si vezme jejich dcera za manzela a aby se vdala do dobrych pomeru a tak cely zivot nestradala, jelikoz potreby mistnich zen daleko presahuji potreby nas evropanek. Budouci manzel by tak mel byt svym zpusobem zajisten, cim vic tim lip ;) a budouci zena by mela byt inteligentni a hlavne pocestna.

Kdyz se par rozhodne vzit a rodice se svatbou souhlasi, sejdou se rodiny a domluvi se zasnoubeni i to v dnesni dobe neni nutnosti, v tom pripade rodiny domluvi svatbu. V hodne pripadech hned po svatbe nasleduji deti, manzelka at uz vysokoskolsky vzdelana prestava pracovat a zacina se starat o deti. Ze starsi generace pracuje minimum zen, vetsina jich je v domacnosti, mladsi generace holek uz po praci touzi jako po urcitem stupni dalsiho vzdelavani se, ale presto je tu daleko vetsi nezamestnanost zen nez treba u nas, ktera se bere jako samozdrejma. Manzel tak nikdy nepozene svou zenu do zamestnani, jeho povinosti je postarat se o rodinu a finance, aby jeho zena v zadnem pripade nestradala. Bylo by mu ostudou, kdyby mu zena neustale pripominala, ze si chce neco koupit a nema na to. Libanonky jsou podle me velice narocne a po svych muzich vyzaduji velke zabezpeceni. Samy maji navic veskere pomocnice v domacnosti a to at z Afriky, Filipin nebo ze Sri Lanky. Samy maji volnost ve vyberu jestli jit pracovat nebo zustat doma s detmi, manzel podle me na ni neapeluje. A celkove jsou v domacnosti asi i protoze, prace v Libanonu je mizerne placena a manzele v hodne pripadech pracuji v zahranici, takze zena dava prednost venovat se detem, ktere jsou tu tim nejcenejsim v rodine a jeji role zeny- matky neni brana jako povinost nebo nutnost, ale spise jako pozehnani a samozdrejmost.

Zase abych zduraznila nazory se ruzni od rodiny k rodine, zalezi na otevrenosti a tolerantnosti vuci ostatnim. Stale vice muzu ma za manzelky cizinky a i deti libanoncu zijicich v cizine vnaseji do spolecnosti nove nazory. Situace je urcite jina v Beirute nez v krestnaksych vesnicich. Stejne jako v Praze a v zapadle vesnicce na Morave. Presto jako cizinka tu musim respektovat urcita pravidla a o hodne vecech se proste nemluvi. At uz se rodine nelibi, ze jsme pred svatbou s Rogerem zili ve Spanelsku v jednom byte,nebo ze nas snatek byl civilni, je to vicemene respektovano, protoze jsem cizinka tudiz vychovana v jinych pomerech. Nektremi lidmi to neni respektovano absolutne a kamaradka se po tomto zjisteni zhrozila a dokonce pokrizovala, takze kdyz nemusim tak to nejak nevytrubuju a nechlubim se s tim. Respektuji jejich kulturu a nazory, respektuji to, ze spousta zen nevyjela za hranice a nevi, ze jinde to funguje jinak a pro ne je to nepochopitelne stejne jako je nepochopitelne pro lidi z Evropy, ze tady to funguje jako jsem ted treba popsala. Jak se rika jiny kraj jiny mrav...

pondělí 19. dubna 2010

Uz chybi jenom ta zena

“Zijete v hrichu” slysela jsem docela casto v Libanonu po nasem prestehovani se sem. “V hrichu? V jakem hrichu? Vsak jsme manzele” odpovidala jsem vzdy zaryte. “Ano manzele, ale civilne oddani! Copak to je nejaka svatba? Podepises kus papiru, ktery nema cenu, ale pred Bohem, pred tim nejvyssim jsi nic neslibila” pokracovaly dalsi a dalsi vycitky od nekterych lidi a ja pomalu zacinala chapat zdejsi kulturu a k podobnym otazkam jsem se prestavala vyjadrovat a ony otazky postupem casu samy utichly. Az jednou prijel na navstevu Rogeruv kamarad z university. Nalivala jsem kafe a citila jsem ostri pohled Petra na me tvari. “Zijete v hrichu” uslysela jsem starou znamou vetu a videla jsem, jak se Petrovi ulevilo, kdyz ji mohl vyslovit. “V hrichu, v obrovskem hrichu” opakoval porad dokola. “Ja uz tady Rogerovi vysvetluju, ze civilni svatba neni svatbou. Musite se vzit v kostele!” poucuje me dal. Jelikoz sama vim nejlepe, ze zadne oponovani nebo vysvetlovani nema cenu, kyvu a pritakavam, ze se jednou v tom kostele urcite vezmeme. “Ja bych to takhle nesnesl, ja si moji zenu vezmu v kostele, vezmu si ji pred Bohem” dusuje se Petr. Pak vystuduji teologii a s moji zenou budeme vest kostel v Kanade” vysvetluje me dal. “V Kanade? Ty se budes stehovat do Kanady? A ty budes studovat abys mohl byt fararem?” ptam se zvedave Petra, ktery momentalne pracuje v bance. “Ano s pomoci me zeny, vystuduji a odstehujeme se do Kanady a budeme mit 3 deti a ja budu slouzit v kostele dobrotivemu Bohu a pujdu ve stopach Jezise Krista” zasni se. “Moje zena me bude oddana a bude me milovat a podporovat a pujde se mnou kamkoliv, protoze budeme oddani v kostele pred Bohem, ne jak vy, civilne, chapes?” podiva se na me. “Ja bych taky s Rogerem sla kamkoliv, mohla jsem preci zustat v Evrope kdybych chtela ne?” odpovim mu. ”Ale do Nigerie bys s nim zit nesla” opaci se na me znovu Petr. ”Nesla? Proc nesla?” nechapu, co to rika.”Byla bys schopna se obetovat az tak, abys s nim sla zit do takove zeme?” vykuli na me oci. A ja zoufale kroutim hlavou nad jeho otazkama a vysvetluji mu, ze jsem Rogerova pravoplatna manzelka se vsim vsudy, jen s jednim rozdilem, ze jsme oddani civilne a ne cirkevne a taky s tim rozdilem, ze vse co delam, delam z lasky k manzelovi a ne proto, ze jsem to nekde nekomu kdysi slibila a tim padem, protoze to delat musim. “Myslis si, ze Buh je radsi, kdyz delame neco z donuceni nebo z lasky?” zeptam se ho. “Buh neni radsi” vyhrkne na me “Buh nam porouci. Ja to vim, ja to vsechno vim, protoze ja ted budu studovat na farare. Teda ne ted, ale az se ozenim a pak budu se svou zenou a ….” “A kde je tvoje pritelkyne, proc jsi ji neprivezl sebou?” skocim mu rychle do reci, protoze tomu, kdo vsechno vi, je tezke neco vymlouvat a tak se snazim prejit na jine tema. Petr zakasle napije se kafe a zacne obdivovat vyhled z terasy na more.

“A vis proc je krestanstvi nejmirumilovnejsi nabozenstvi?” zepta se me z jineho soudku zase. “Nevim” odpovidam a rezignuji uz na jakoukoliv diskuzi. “No protoze preci krestane vsechny miluji, s nikym nemaji problem. Divej se na nas mame my problemy s zidy? Nemame! A divej mame my problemy s muslimy? Taky nemame! My vsechny milujeme a oni nas za to respektuji. Nase cirkev je ta nejcistejsi cirkev na svete” vysvetluje me zaujate a jeho tvare hori nadsenim. A ja mu na vsechno radsi kyvam a drzim jazyk za zuby, ze o te cirkvi by se dalo sakra spekulovat. “A s moji manzelkou budeme tuto viru, spolu s nasi milovanou cirkvi hlasat dale, a vezmeme se v kostele. Ne jak ten nas kamarad muslim, co se bral doma. Vis, ze muslimove maji svatbu doma? A musi manzelce sepsat, co ji daji v pripade rozvodu. No rekni, co je tohle za silene nabozenstvi. A oni maji vic blbosti , vis to vubec? Jako tihle zide, znas jejich nabozenstvi? No to je co? Nebo hinduiste a budhiste. Nebo v Africe to jeste uvidis samany ti jsou uplne ztraceni pro naseho Boha. Jak takova nabozenstvi vubec mohla vzniknout no rekni? Ani do nebe se nedostanou, ten kdo nenasleduje Jezise Krista nema pravo dostat se do nebe. Jsem hrdy na to ze jsem krestan a krestan ortodox. My mame nejcistci nabozenstvi, vsechny lidi na svete milujeme a kazdeho respektujeme, proti nikomu nic nemame” rozvypravi se Petr a ja zasnu nad tim, jak nekdo, kdo pry vsechny miluje, je dokaze ve stejne vete odsoudit, aniz by si to bohuzel vubec uvedomil. “A moje manzelka musi byt ortodoxni, ne jak tyhle krestanky maronitky, co tu jsou, divej se na ne. Ortodoxni a oddana Bohu jako ja a pak se dostaneme do nebe ne jak ti ostatni.” “Tak to je dobre, ze jsi nasel zenu stejneho vyznani a nazoru” odpovidam mu a sama si rikam, jak tezke musi byt, zit s nekym takovym, kdo vsechno vi a zna a pritom je tak proti vsem a vsemu uzavreny. “ A kdy se budete brat? A proc jsi ji neprivezl sebou?” ptam se ho dal, protoze me v tom porad neco nehraje. Petr zase zakasle a podiva se na more a Roger se zacne smat. “No rekni Monice, kdy se budete brat?” navazi se do nej Roger. “Nech toho” zamraci se na nej Petr. “On totiz zadnou holku nema, je tak prisny, ze ho zadna nechce a tak to vypada, ze v tom nebi bude nakonec sam” smeje se Roger. “Ale ja ji najdu, ja ji urcite najdu. Ja uz to mam vsechno vymyslene, cely nas zivot pripraveny jenom me chybi ta zena, ale az ji najdu tak pak ….” “Musim si jeste neco udelat” skacu mu do reci a rychle odchazim, protoze na dalsi popisy jeho zivota s jeho zenou, ktera jako jedina mu do toho vseho chybi, nemam naladu a nevim jestli se mam spis smat nebo ho litovat.

Ubehly 3 roky od navstevy Petra, od te doby jsme ho nevideli. Bud jsme byli z Libanonu pryc my nebo on. Byl zdrcen posledni zpravou od nas, ze jsme nedali na jeho radu a nevzali se v kostele a ja si presto dovolila otehotnet. Tohle on by sve zene pry nedovolil. A jeho zena? Stale ji hleda. Ale az ji najde tak vystuduje na farare, odstehuje se do Kanady a ..............

sobota 17. dubna 2010

Kde domov muj?

Dnes jsem si cetla u Gabiny na blogu, ze nemuze odletet z Ceska kvuli sopecnemu mraku, a ze chce uz byt zpet DOMA. Tim doma, mysli Nigerii a Benin City, kde bydli. Je krasne, jak Gabina, Ceska, zijici dlouhou dobu v USA se adaptovala na kulturu a zemi sveho muze a poklada ji za svuj domov a pritom sama neztraci ze sveho cesstvi. A o to je to hezci, ze Gabina v Nigerii zije, a vi, jak to tam opravdu chodi, tudiz nema vysnene, naivni predstavy, ktere ji navykladal jeji manzel ve chvilkach stesku po sve vlastni zemi. Takove predstavy jsou totiz vetsinou vzdy zkreslene a na hony vzdalene realite. Sama totiz vim, jak si v zachvatech nostalgie umim vysnit svou vlastni zemi. A sama totiz vim, jak MOC se musi evropanka prizpusobit zivotu v Africe.

Gabina napsala, ze chce DOMU a pridala fotky Lagosu a ja uvidela pro me zname stavby, restaurace, obchodnaky a uvedomila si, ze ve ctvrti Lekki o ktere Gabina pise, ted na jedne ulici, v jednom domecku sedi v kancelari muj manzel, v obyvaku beha nas pejsek, ve skrini na chodbe mam polovinu svych veci, ktere bych ted sice stejne neoblekla a v loznici jsou deky urcite povlecene do biloruzoveho povleceni. A zastesklo se me po tom vsem tak moc, ze jsem chtela dolu do komentare napsat : Ja chci taky…. Jenze v tom jsem se zarazila. Kam chci? Domu? Je Nigerie mym domovem? Co je vlastne mym domovem, zeptala jsem se sama sebe a vybavila si svuj pokojicek s nacancanyma zavesama s volanama, perfektne sladenyma s oranzovou barvou zdi s bilym valeckem. Pokojicek, ktery jsem dostala v nasem novem rodinem dome, kdyz jsem mela jit do prvni tridy. Asi v 16 letech jsem vymenila vonave zavesy za strohost internatu stredni skoly. Pote jsem mela domov nekde, odkud jsem po 6 letech strasne rada odchazela a to skoro uprkem a nejlepe, co nejdale. Na rok se mym domovem stalo Nemecko, s krasne drevem sladenym nabytkem a uzasnym vyhledem na dvur do lesu a luk na pasouci se kravy a hnizdici capy. Dalsi rok jsem se mackala v miniaturni mistnosti v Barcelone, kde kdyz se roztahla postel uz nesly otevrit dvere. Nasledovalo Alicante, rok spise v podprumernem byte, protoze kdo cizincum bez pracovniho povoleni pronajme neco lepsiho a rok diky nove ziskanemu povoleni uz v nadhernem byte mimo centrum. Od cervna 2007 na pul roku v Rogerovem pokoji v byte jeho rodicu v Libanonu, a zacatek planu na nas spolecny byt, ktery jsme od nich dostali ve stejne budove, jen o dve patra nize. Rok v Dubaji a nasem zeleno hnedem obyvaku a cerno-bilo-cervene loznici vse zakoupene v oblibene Ikey a vecne piskem z pouste zavatem balkonu. Rok v Nigerii v Lagosu s po stenach behajicimi lizardy, na noc stahlou moskytierou a nasim prvnim psem. Tento rok opet Libanon, a uz konecne dokoncovani naseho bytu. Momentalne zijeme mezi tremi zememi. Ceskem s moji rodinou, Libanonem s Rogerovou rodinou a Nigerii s nasi praci tam. Tak kde je nas domov? Kde se citime byt doma? A kde se JA citim byt doma?

Minuly tyden, kdyz nam pan doktor na prohlidce rekl, ze nase mala uz muze v brisku slyset zvuky, hlasy a muziku, zacal ji poustet Roger Camarona, nejslavnejsiho zpevaka spanelskeho flamenca, bez jehoz muziky by Roger neprezil mesic. Jednou rukou polozenou na mem brise citil kopance male do rytmu Oleee a druhou rukou popijel libanonske kafe. “Jednou te vezmeme do Spanelska a ukazu ti kazde misto, ktere jsme s mamkou navstivili” otocil se smerem k memu vzdouvajicimu se brisku. “Spanelsko je krasna zeme, s krasnou kulturou a hudbou, tam byl totiz driv nas domov” rikal male spanelsky. Vecer jsme rozkrajeli mango, to nejlepsi mango, ktere sezenete jen v Africe, a ktere odtud pro me taky dovezl, Roger si zakouril vodni dymku a podivali jsme se v televizi na ceske Pelisky s anglickyma titulkama. “Kde bys chtel zit v budoucnu, kdybys mel moc penez a mohl jsis vybrat?” zeptala jsem se ho. “V Cesku” odpovel okamzite. “Chtel bych mit maly domek se zahradou jako tvuj tatka, chtel bych jezdit na kole po cyklostezkach a pozorovat kraliky a srnky honici se v polich. Chtel bych se koupat v lete v rybnikach a v naucit se lyzovat a bruslit v zime” zasnil se Roger dal. “A ty? Kde bys chtela zit v budoucnu?” zepta se zase me. “Ja? Ja asi v Libanonu” odpovidam mu. “Vyhovuje me zdejsi klima, ze jsou tu hory a more blizko sebe, ze je tu hodne cizincu a mluvi se tu nekolika recma, a ze do Prahy to mame 4 hodiny letadlem naprimo a taky protoze, kdyz se odnekud vracime a v letadle reknou, ze za kratko budeme pristavat v Beirute, pri vysloveni toho jmena me zahreje u srdce a do oci vstoupi slzy a nevim proc, ze to ani tak v Praze necitim” odpovidam mu. “No ja nevim jestli bych dokazal zit v Libanonu na delsi dobu, hodne veci me tu dusi, proto jsem taky odesel” odporuje Roger. “Vidis a ja mela to same v Cesku” zasmeju se. “No tak je mozna dobre, ze zijeme v Nigerii” dodava Roger. “A ono je to vlastne jedno. Nase zeme mame zakorenene uz v sobe v nasem chovani, vnimani kultury a historie a spolecnosti a co se naucime jinde je jen jedno velke plus, rozsireni obzoru. Sice nam to cestovani a presunovani hodne vzalo, ale na druhou stranu nam taky hodne dalo. Je to jako by jsme v kazde zemi zapustili koreny a vzali si z ni nejkrasnejsi kvety, ktere si poneseme cely zivot sebou. A zalezi jen na nas jestli toho budeme umet vyuzit nebo to zahodime, ale ty kvety uz v nas zustanou."

O tyden pozdeji, kdyz chystam Rogerovi kufr do Nigerie rekne me, ze by s nama zustal radsi tady doma, aby jsme si i to tehotenstvi mohli uzit spolu. Na druhy den, kdyz prileti do Lagosu, vola me, ze uz je doma a za dva dny me pise na skype, jestli mam v planu az se mala narodi ukazat ji doma v Cesku. Do toho volam s tatkou a ten se me pta, kde je momentalne Roger a ja mu odpovidam, ze uz doma. “Doma kde? V Libanonu?” pta se. “Ne doma v Nigerii” odpovidam. “No vy to mate jakesi domotane” smeje se me otec. “No jo no mame, my tech domovu mame totiz jaksi vic” opacim mu. Takze ano Gabi, ja chci taky domu do Afriky, ale jeste si chvilicku pockam tady doma a mozna jeste stihneme zajet domu do Ceska ;)

čtvrtek 15. dubna 2010

Roger uz je zpet v Africe

Necele tri tydny ubehly jako voda a Roger me dnes uz opet volal z Nigerie. Ceska ambasada v Beirute nezklamala a viza s pasem vydala presne za 2 tydny jako slibila , takze Rogeruv pas se vyzvedl vcera rano a vecer uz sedel v letadle do Afriky. Ted uz se neuvidime az do porodu. Termin mame 6. srpna a Roger by se mel vratit do Libanonu kolem 15. cervence. Nevim jak dlouho tu zustaneme po porodu, ale chteli by jsme byt co nejdrive zase spolu, takze snad hned po sestinedeli by jsme mohli byt uz zpet v Lagosu. Mela jsem strach, ze je to na male miminko trosku brzo, ale vidim tady manzelky libanoncu, jak hned s mesicnim miminkem litaji zpet do zemi, kde jejich manzele pracuji a deti i maminky to snasi dobre, tak snad nebude problem ani u nas.

Cely Rogeruv pobyt jsme si krasne uzili. Nakoupili jsme potrebne veci a zjistili, ze ted se neptame jeden druheho, co potrebujeme my, ale ptame se, co jeste potrebujeme pro malou ;) Zakladni vybavicku uz mame a zbytek budeme dokupovat az pozdeji, az se mala narodi a taky podle toho, jak dlouho tu zustaneme, co bych pak delala se zimnima vecma v Africe, ze. Vcera, kdyz jsem mela nervy jak spagaty, jak to tu ty 3 mesice bez Rogera zvladnu, jsme zasli jeste do kojeneckeho a koupili 3 krasne soupravicky a hned bylo lip ;) A tak, kdyz je me smutno otevru skrin a kdyz vidim ty pidivecicky a citim, ze to delam pro nekoho na koho jsme tak dlouho cekali, hned se to cekani na tatku snasi lepe ;)

Z ceho mam obrovskou radost a co jsem sem jeste nepsala, a co me prijde prinejmensim zvlastni je, ze moje slovenska kamaradka Danka v Lagose je taky tehotna a to jen presne o mesic a tyden dele nez ja. A i kdyz si tehotenstvi nemuzeme uzivat spolu, alespon se radime po internetu a ja se nemuzu dockat az budeme zpet a nase deti si tak budou spolu hrat. Danka me rekla uzasnou zpravu a to, ze se budou stehovat pobliz jeji prace a ta je jen asi 5 minut od nas autem, takze se budeme moci videt casto. A kdyby jsme potrebovaly pomoct s nasima detma ohledne zdravi, tak pres ulici bydli Maria, dalsi slovenka, vdana v Lagose, ktera pracuje jako detska doktorka. Takze nas triclenny ceskoslovensky tym v obrovskem Lagose bude bydlet od sebe jen par ulic a my dve s Dankou jeste budeme mit stejne stare deti, coz je pro me nadhera ;)


My ve 22 tydnu tehotenstvi, brisko tu nejde poradne videt, ale uz je ;)

středa 7. dubna 2010

Velka vajickova soutez

V Libanonu se na Velikonoce vzdy soutezi o nejtvrdsi vajicko. Zpusob hry je silene jednoduchy a spociva v tom, ze proste tukate vejci o sebe a ci vejce praskne ten prohrava. Co vsak uz je slozitejsi, je vybrat si vejce, ktere bude odolne a tvrde. Zjistuje se to zvlastnim zpusobem a to tukanim vejce o zuby.

Tyto velikonoce se domluvily dve z nejvetsich rodin v Miziare a usporadaly proti sobe turnaj. Nakupci vajec byli vyslani az do sousedni Syrie a hralo se asi s deseti tisici vejci. Turnaj tak musel byt rozdelen do nekolika dni. A tady jsou fotky z posledniho zapasu, ktery se hral v nedeli.

Pripraven tuknout ;)



U hracskych stolu


V pozadi nejvetsi kostel Miziary


A takhle to vypadalo nakonec ;)

úterý 6. dubna 2010

Velikonoce v Libanonu

Velikonoce patri v Libanonu k nejdulezitejsim krestanskym svatkum. U nas cas znamy jako masopust a tucny ctvrtek vychazel letos na 11. unora, kteremu se v Libanonu rika Khamis el skara. Tento den se schazi vsichni znami, delaji se party a pije se alkohol, ktery by se pak nemel pit v dobe pustu. Dalsim dnem u nas znamym jako masopustni nedele byl 14. unor Ahad el zafar, kdy se sejdou rodiny a pratele na obed a podavaji se prevazne jidla z masa, ktere by se opet v dobe pustu nemelo jist. V Cesku se protahl masopust az do popelecni stredy, odkdy se zacal drzel pust. V Libanonu se s pustem zacina uz od pondeli hned po Ahad el marfaa. V pondeli 15. unora Tanen el rmed (u nas je to asi popelecni streda) vyrazila brzo rano cela vesnice do kostela, kdy jim farar nakreslil kriz z popela na celo a od teto doby zacina v Libanonu pust a trva az do velikonocni nedele.

Stejny zvyk jako u nas s koledovanim o vajicka se drzi i tady ve vesnici. Bylo me vsak receno, ze ne vsude v Libanonu je tato tradice znama. Misto upletene pomlazky tu maji drevenou tyc zakoncenou krizem a opentlenou. Koledovat chodi jen deti, reknou basnicku a dostanou vajicko, sladkosti a v dnesni dobe samozdrejme i penize. Nekoleduje se vsak na velikonocni pondeli jako u nas, ale uz v sobotu pred Kvetnou nedeli, tento rok 27. brezna.

Kvetna nedele pripadla na 28. brezna, v anglictine znama jako Palm Sunday, v Libanonu Ahad el shaanineh. Podle Bible v tento den prijel Jezis na osliku do Jeruzalema a lide ho vitali cerstve osekanymi palmovymi ratolestmi. V Libanonu jeden z nejdulezitejsich dni velikonoc. Cela vesnice se sejde rano v kostele na msi. Po kostele se jde na namesti, kde se se zapalenymi svicemi a za zpevu nabozenskych pisni a modliteb trikrat obejde namesti dokola. Od kvetne nedele zacina Svaty tyden.

Svaty tyden – lide, kteri se nepostili celou dobu predvelikonocni, posti se alespon tento tyden. A ti, kteri se postili, svuj pust jeste zprisni. V Libanonu zdobi lide sve domy vetyvkami se zavesenymi vejci, hraje se tradicni hra o nejtvrdsi vajicko, kdy si dva lide vyberou 2 vejce a tukaji jimi o sebe a vyhrava ten, jehoz vejce neni praskle. V prubehu celeho tydne se barvi velikonocni vajicka a muzete si take koupit kuratka obarvena do ruznych barev.




Ve ctvrtek na pamet posledni vecere Jezisovi by lide meli navstivit 7 kostelu.

Patek je pripominkou ukrizovani Jezise Krista a nesmi se jist maso. Misto toho se ji tradicni jidlo Kebbet raheb, coz je neco jako nase cockova polevka s nockama a k ni se ji smazene placky z dyne. V patek lide nejdou do prace, ale meli by jit na msi do kostela, ktery je ten den vyzdoben cernou barvou.

V noci ze soboty na nedeli se vsichni ucastni mse ve 12 hodin v noci. Spousta lidi porada nocni party na oslavu Jezisova zmrtvychvstani.

Nedele je ve znameni msi, ktere jsou nekolikrat za den, oslavujicich zazrak, kdy Jezis vstal z mrtvych. V nedeli se schazi opet cela rodina na spolecny obed a pokrmy hlavne z masa konci velikonocni pust.

Velikonocni pondeli v Libanonu neprobiha jako u nas tradicni pomlazkou, ale je tu pojimano jako gratulace Panne Marii, ze jeji syn Jezis Kristus vstoupil na nebesa.

Samozdrejme ze ruzne tradice se stejne jako u nas lisi od vesnice k vesnici a stejne tak i napriklad mladsi generace uz tak prisne nedodrzuje urcita pravidla jako pust a navstevovani vsech msi. Presto jsou Velikonoce v Libanonu stale dulezite jako pripominka ukrizovani a zmrtvychvstani Jezise Krista. Velikonoce jsou taky casem, kdy se opet schazi stejne jako na Vanoce, cele rodiny a do Libanonu priletaji i ti, kteri pracuji v zahranici, aby na tyhle vyznamne svatky mohli byt se svou rodinou.

pátek 2. dubna 2010

Bude to holka!

Minuly tyden jsem nedelala nic jineho nez psala seznam za seznamem. Prvne co me ma Roger privest sebou z Nigerie, pak co je potreba nakoupit do bytu, dalsi seznam veci, co je treba koupit pro mimi, a dalsi a dalsi veci, aby se na nic nezapomelo. Roger priletel v sobotu vecer a my se od te doby nezastavili. V pondeli jsme absolvovali prohlidku u doktora a byla nam definitivne potvrzena holcicka. Tentokrat to neslo prehlednout ;) Takze to bude Anna Maria. Nastesti se vsechno vyviji jak ma, zitra koncime 22 tyden a mala uz ma 421 gramu. Hned jsem vyuzila toho, ze je tu Roger se mnou a koupili jsme kocarek, autosedacku, postylku a nejake oblecky pro mimi. V utery jsme zase najeli na obchody s domacima potrebama a doplnujeme zasoby do bytu, vcera Roger absolvoval cestu do Beirutu na Ceskou ambasadu vyridit nova viza a dnes jsme hledali nabytek na nasi nove opravenou terasu. Takze porad je co delat a porad je co shanet, ale jsem rada, ze si to nakoupime vsechno uz ted, protoze brzo zacne v Libanonu horko a me se pak s velkym brichem nebude chtit ani hybat ;)

V Libanonu jsou Velikonoce v plnem proudu. U nas ve vesnici, kde jsou krestane se dodrzuji veskere tradice a tento tyden je tak ten nejdulezitejsi. Na nedeli se chysta velka vajickova soutez, ale o tom a o velikonocich jeste napisu.

Roger zustava jeste 2 tydny, tak nam snad zbyde i nejaky cas zajet nekam na vylet a uzit si sami sebe, jednech z poslednich dnu, kdy jsme jen my dva. Nejak si porad nedokazu predstavit, ze za 4 mesice budeme mit doma maleho vytouzeneho cvrcka. Tesime se kazdym dnem z meho viditelne rostouciho briska a vychutnavame si veskere pripravy na prichod miminka a pomalicku se zaciname vzivat do pro nas nove role rodicu, kdy clovek uz neni zodpovedny jen sam za sebe, ale i za nekoho jineho. Polovina tehotenstvi je tak za nama a ta druha utece jako voda a ani se nenadejeme a mala uz tu bude s nama. A jak se na ni tesime!