středa 10. března 2010

Viza do Dubaje

I kdyz na sebe dalsi dny nemame moc casu, snazime se ho travit, co nejvice jak muzeme spolu. Ve svem volnu misto uceni se spanelstiny v knihovne, zustavam s Rogerem v restauraci. Krajime spolu zeleninu, pripravujeme maso, upravujeme stoly, umyvame nadobi a nemyslime na to, co bude. Vychutnavame si existenci toho druheho plnymi dousky. Nemluvime o Dubaji, neptam se jestli uz dostal viza a modlim se kazdy den, aby o tom nezacal mluvit. Pokazde, kdyz opoustim restauraci dekuji Bohu za to, ze nam dopral jeste dalsi den. Kdyz me vsak pri nocnim telefonatu ve ctvrtek vecer rekne, ze se zitra nesetkame v restauraci, ale ze mam prijet na Plazu Catalunyu, ze si potrebuje neco vyridit, je me jasne, ze cas naseho louceni se blizi.

Kdyz vystupuji z metra, hned ho vidim jak postava u schodku. “Musim si zajit do internetove kavarny, dosli me ty viza do Dubaje” rika me. “Ja vim” odpovidam mu tise. Vchazime do prvni kavarny co najdeme a sedame si na zidle k pocitacum. Roger si kontroluje viza a tiskne je na tiskarne a ja mlcky sedim s hlavou otocenou na druhou stranu, pozorujici rusne deni ulice, odvadejici tak mou pozornost od pocitace a papiru, ktery leze z tiskarny a na kterem se me vysmiva muj osud. Ve me se perou emoce. Citim se opet zmatena. Nechat to tak nebo ukoncit to za vcasu. Proc je to tak intenzivni? Nikdy jsem zadny vztah tak neprozivala a proboha vzdyt zatim jsme spolu ani ne 2 tydny. K cemu tohle vsechno vede k dalsimu trapeni a dalsi samote. “Musim s tebou mluvit” reknu mu. “Ja s tebou taky” odpovi me a nejsme schopni se podivat jeden druhemu do oci.

Schazime po Ramble dolu do pristavu, ani jeden z nas nemluvi. Posadime se na most vedoucimu k Maremagnum a chvili sledujeme lodky houpajici se na mori. “Tak kdy poletis?” zeptam se. “Jeste nevim, zatim mam jen ty viza. Letenky koupim pristi tyden” odpovida me a sleduje chlapka pracujiciho na sve lodce. “Jenom chci, abys nebyla smutna. Vsechno co se stane, se stane k nasemu dobru” utesuje me. “K nasemu dobru? K jakemu dobru?” vyhrknu na neho. “To ze tady zustanu sama a budu se trapit, tomu rikas dobro? Nechapu proc jsme do toho vubec sli, nechapu proc jsme toho nenechali, kdyz jsme vedeli, ze odjizdis, nechapu, co to ma vsechno znamenat, nechapu proc jsi vubec dosel do te Ovecky a nechapu vubec nic” sypu ze sebe vsechno, co me tizi. Snazi se me chytnou za ruku a ja uhnu. “Nema to cenu, nema. Stejne to skonci, driv nebo pozdeji to skonci. Jak casto sem budes moct litat a copak ja muzu za tebou hned do Dubaje?” pokracuji a me narky neberou konce. “Poslouchej me” rekne a vezme moji tvar do svych dlani. “Ted uz nejde jen o me a pomoc moji rodine v Libanonu, ted uz jde o nas o oba. Kdybych zustal v Barcelone, co by jsme meli? Kde bych pracoval a kde by jsme bydleli? Copak se takhle muzu chovat ke sve zene, aby jsme zili jako zebraci? Nic by jsme nemeli, prezivali by jsme ze dne na den. Copak bys takhle byla stastna? Za pul roku bys takovym zivotem byla unavena a vymenila bys me za nekoho jineho. Myslis, ze zivot s cizincem je lehky?” vysvetluje mi a diva se me uprene do oci. “Odletim do Dubaje, nasetrim aspon trochu penez a muzeme zit normalni zivot. Vzdyt ja ted nemam nic, vubec nic. Nedopustim, aby jsme zili jako zebraci” sveruje se me. “A jestli budeme chtit, z celeho srdce chtit, ten vztah to vydrzi. Vzdyt jsme za tu kratkou dobu prozili daleko vice emoci, nez nekdo za cele roky vztahu. A jestli si uz od ted budeme rikat, jak to nema cenu, tak je jasne, ze se rozejdeme. Musis verit i kdyz je to tezke. Musis byt silna, prosimte. A ted uz pojd nebo prijdes pozde do prace” usmeje se a pomaha me vstat. Podavam mu ruku a postavim se. “Promin, ze jsem tak hystericka, jsem jenom zenska, my jsme proste vice emocionalni nez muzi. Ja porad zkousim nemyslet na to, ale me to nejde.” omlouvam se. “Ja vim, to je preci normalni. Vsechno bude v pohode” chlacholi me a jdeme na nejblizsi stanici metra.

“Misa odleta pristi tyden” rikam mu po ceste domu metrem. “Zitra pujdeme do Ovecky, sejdeme se tam vsichni naposledy. A pristi tyden ji pojedeme vyprovodit na letiste.Teda jestli tu jeste budes. A kdy si pujdes koupit tu letenku?”ptam se. “V pondeli pujdu. O vikendu se domluvim se sefem v praci, ze uz od pondelka neprijdu a tak posledni dny muzeme byt vic spolu. A tu letenku hned v to pondeli. Ale nemusis jit se mnou jestli nechces, muzeme se sejit pozdeji” navrhuje me. “Ne, ja pujdu. Kdyz uz jsem sla s tebou vytisknout ty viza , pujdu koupit i letenku. Ted uz budu silna” slibuju mu. “A stejne jsem doufala, ze ty viza nedostanes a neodletis” dloubnu do nej loktem a stisknu mu pevne ruku.

5 komentářů:

cheorchia řekl(a)...

Rogera sice neznam,ale zda se mi,ze je bajecnej :))

Monika Saadeh řekl(a)...

Cheo je ;))

Martina řekl(a)...

To byl prostě osud!

Petra řekl(a)...

Když mají oba pevnou víru, mají vyhráno. :)

flamme řekl(a)...

no, Roger mel pravdu, ze zivot bez penez se neda trvale vydrzet (zejmena pokud si nekdo, kdo nema jinou moznost!)