pátek 5. března 2010

Srdcovy kral

Vchazime s holkama do Ovecky a sedame si hned k prvnimu stolu za dvermi. Trepeme se jeste tak, ze by nas snad nohy ani nedonesly na nase misto dozadu. “Prines nam sagriju” volame hned na cisnika. “Jeste, ze to tak dopadlo, jeste ze nas nechali jit” zaciname znovu probirat prave probehlou situaci. Cisnik prinasi sangrie a Misa v tom zmatku na neho ani nezavola jeji oblibene “A kde je popcorn?”, kterym vzdy zapometlivym cisnikum pripominala, ze to neni vsechno, co meli prinest. Popkorn se totiz dava v Ovecce k piti zadarmo. “Holky to jsme mely teda stesti” vracime se zpet k tematu a kazda z nas se poradne napije sangrie. Konecne z nas zacina opadat napeti a jsme schopne se tomu vsemu zasmat. “Dones jeste jednu sangriu” volame na cisnika a davame mu prazdne sklenice. “Ale mely jsme nahnano co?” smejeme se uz pres celou Ovecku. ”A jak prisli nepozorovane, nikdo si jich nevsiml, a my jsme tam sedely jak zarezane na dece” rechtame se dal. Smich se ozyva do vsechno koutu baru, sangrija dela sve.

Vedle nas vrznou dvere a do baru vejdou dva kluci. My se s Misou smejeme dal a Martina se na ne zadiva, jako by ji jeden z nich nekoho pripominal. “Rogeeer” zavola z plnych plic a mava rukama, aby si sli sednout k nam. “Miso to je Roger, ten co s nama prece chodil do kurzu spanelstiny” pripomina ji. Podivam se smerem ke dverim a uvidim dva snede kluky. Zachytim se jednim z nich pohledem. Prestanu se smat a cela zkoprnim.Ty cerne oci jako bych odnekud znala. Polije me horko a tenhle pohled si pak budu pamatovat po zbytek sveho zivota.

“No ahooj” vola Martina “jak to, ze jsi prestal chodit do kurzu?” “Ahoj” odpovida ji Roger “delal jsem zaverecky na universite, nemel jsem tolik casu” vysvetluje ji a Martina nas predstavuje. Roger se posadi vedle ni a naproti me. “Tohle je Mariano, muj kamarad ze Syrie” ukazuje na sveho kamarada, ktery uz se usadil na bok stolu mezi Martinu a Misu. Vsichni ctyri se zacnou bavit a ja sedim jak zarezana a neschopna slova. Martina me zacne vypravet o spolecnych hodinach na kurzech spanelstiny a pomalu se zacinam zapojovat do diskuze. Po chvili se konecne citim uvolnene. “Odkud vubec jses?” ptam se. “Z Libanonu, a ty jses taky z Ceska?” “Ano z Ceska” pritakavam. “Cetla jsem od libanonskeho basnika Dzibrana knizku Prorok, je nadherna” rikam mu. “Ty znas Dzibrana?” zepta se. “Ano znam, v Cesku se hodne vydavaji jeho knihy” odpovidam. “A co jeste vis o Libanonu?” vyptava se dal. “O Libanonu? Vcelku nic. Jen neco malo o fenicanech, a ze Libanonem proslo hodne kultur od asyranu pres reky, rimany, pak islam, krizove vypravy az po soucasne problemy a minulou obcanskou valku, a taky ze Byblos byva nazyvan nejstarsim mestem na svete” vyjmenovavam mu. “Ty jsi byla nekdy v Libanonu?” zepta se me prekvapene. “Ne nebyla, myslis si ze, aby clovek vedel tohle malo, musi tu zemi navstivit?” odpovidam mu a smeju se. “Ne to ne, ale ja jsem zvykly,ze kdyz reknu, ze jsem z Libanonu, tak vetsina lidi ani nevi, kde ma zeme lezi. A pak se me ptaji jakou reci tam mluvime, a kdyz odpovim, ze arabsky, odmitaji se se mnou dal bavit jako s potencionalnim teroristou” smeje se Roger. “Vis vetsina lidi ani nevi, ze nejaky Libanon existuje a odsuzuje jen z toho co slyseli v nejake televizi, nic nevi o vecech , ktere jsi jmenovala. Nic nevi o nasi historii a literature. Vi jen to, ze jsme teroriste” popisuje me. “Tak s takovyma zazitkama se ti v Evrope asi moc nelibi, ne?” chci vedet jeho zkusenosti. “To zase ne, ja to tu mam rad, Spanelsko je nadherna zema, a na Barcelonu nikdy nezapomenu, stravil jsem tu 2 roky na universite a skoda, ze uz musim odsud. A vis, ty lidi oni za to nemuzou, ze maji takove nazory,cely den jsou v praci, pak se staraji o deti, a vecer se akorat podivadi na televizi na zpravy, ktera je bombarduje zkreslenyma informacema a nim nezbyde nic jineho nez tomu verit. Nejaky fanaticky pomatenec nekde neco udela a uz odsuzuji cely narod, ale s tim nic neudelas, to ted tak proste je” vysvetluje me dal. “A co ty tu delas a jak dlouho tu jses?” zajima se. “Pracuju jako au-pair a teprve jsem prijela, zatim jsem tu 2 mesice. A ty uz z Barcelony odjizdis jsi rikal?” “Ano moje studium skoncilo, mam najitou praci v Dubaji, tak ted cekam na viza a za mesic tam letim.Ted jeste pracuji v restauraci prave tady s Marianem, privydelaval jsem si tak k universite, je to arabska restaurace, stav se zitra jestli chces” navrhuje me a popisuje cestu, jak se tam dostat. Shodou okolnosti je restaurace, kde pracuje asi 5 ulic od naseho domu, kde bydlime s Dolores. Slibuju mu tedy, ze pokud budu mit cas, rada se zastavim.

Ani nepozoruji, jak ubiha cas. Moje spanelstina je hrozna, ale nejak se me po te sangrii dobre mluvi, jsou to sice infinitiva a vsechno v pritomnem case a se slovnikem v ruce, ale rozumi me a snazi se mi pomoct se vyjadrit. Je zvlastni, ma hezky pohled a ta vinova prouzkovana kosile mu hrozne slusi, prolitne me hlavou. A hezky se smeje, zacinaji zase moje myslenky. Stop kricim sama v sobe, prestan, to ta sangria. Jako by se cas a svet zastavil, jsem tu jen ja a on. Jako by to nebyl kluk, ktereho jsem pred chvili poznala, jako by to byl nekdo koho uz hrozne dlouho znam. Ty oci jsou me povedome. Jeho zpusob vyjadrovani, jeho humor a smich. Nic neexistuje jen my tady v Ovecce a tenhle rozhovor. Nase konverzace po nekolika hodinach nebere konce, kdyz nas z druhe strany vyrusi Martina s Misou, ktere zacnou zpivat. ”Co to zpivaji?” pta se me Roger. “Nevim” odpovidam rychle a rudnu. “Holky nechte toho” volam na ne. “Jak nevis, ale vis, jenom rekni, co to je.To je pro vas, vzdyt tu jakou dobu sedite jak hrdlicky, ani nevite, ze tu jsme s vama” smejou se holky. “To je svatebni melodie” rikaji Rogerovi ve spanelstine.Ten se smeje a ja bych se nejradsi vlezla pod stul. “Asi jsme to s tou sangrijou prehnaly” rikam jim. “Uz by jsme mely jit domu” navrhuju.

“Holky, ale stejne jsme mely stesti s tema policajtama co?” zacne zase vzpominat Misa. “A nebyt nich, tak tam ty ramecky dnes prodam. Co kdyby jsme to zkusily jeste jednou” navrhne nam a my s Martinou zkoprnime a divame se na ni jestli to mysli vazne nebo si dela srandu. Misa se tvari presvedcive vazne. “Ale tentokrat by jsme sly k Sagrade Familii, uz ne na Ramblu” vymysli zase. “Miso my uz s tebou nikam nejdeme” kricime na ni. “Ty si nedas pokoj, melas radsi tem holkach prodat tu Agatinu deku” smeje se Martina. Citime, ze uz je cas jit domu. Roger s Marianem se uz taky zvedaji od stolu.

“Dej me tvoje telefoni cislo” otoci se Roger na me.”Ja ti zavolam” Zacnou se me trepat ruce a najednou nejsem schopna ze sebe vykoktat tech par spanelskych cisel.”Zitra se uvidime ok? Dojdete do te restaurace vsechny” zve holky. Ty kyvaji ze jo. ”Tak zatim se mej moc hezky” louci se “jsem moc rad, ze jsem te poznal. A uvidime se zitra, budu te cekat.” Prikyvuju, ze jo, ze se tam pokusim prijit.

Sedam si zpatky na lavici a napiju se rychle sangrie. “Teda Moni” smejou se holky “tak to bylo jasne.” “Co bylo jasne?” delam se nechapavou. “No ze po tobe jel, ze ses mu libila, celou dobu jste tu mluvili jenom vy dva” rypaji do me. “Holky nechte toho, vite, ze nikoho nechci” nadavam jim. “Stejne rikal, ze za mesic odleta za praci do Dubaje” rikam jim. “Ale on je dobry kluk” zacina Martina “zname ho z kurzu, je s nim sranda. A libi se ti ne? Vzdyt to na tobe bylo videt.” “Co bylo videt?” delam se hloupou.”Libi, jo libi se mi.” dodavam. “Ma v sobe neco zvlastniho, jeste jsem to tak nikdy necitila napoprve. Jako bych ho znala. Jako bych ho znala uz hrozne dlouho” priznavam se. “Holky jdeme, dost te sangrie” snazim se to vsechno zamluvit.

Loucime se s holkama a ja jdu volnym krokem domu. Nejak se me nechce, sedeli jsme tam asi 5 hodin, to je neuveritelne jak ten cas utekl a meli jsme si toho tolik co rict a pritom ja s tou moji spanelstinou a navic se vubec nezname. Nektera slova se ani nemusela vyslovovat a vedela jsem co mysli, co chce rict. Proboha proc na neho vubec myslim? Vzdyt jsem pred laskama odjela a to jak z Nemecka, tak z Ceska, jak dlouho se budu jeste trapit a toulat se po svete, abych na neco nebo nekoho zapomela. A on za mesic prece odleta a zacinat si neco jen pro pobaveni, tak na to nemam naladu vubec. V kapse od sukne me pipne sms. Vytahuju telefon a vidim cislo, ktere neznam. “ Dekuji ti za hezky rozhovor. Zitra se uvidime. Pripravim ti ten nejlepsi kebab. Dobrou noc. Roger” Zaplavi me zvlastni teplo po celem tele, a sama se z toho pocitu zhrozim. Ne ne nikam nepujdu, zustanu doma. Ja preci nikoho nechci, rikam si a pritom dobre vim, ze ho zitra stejne uvidim.

6 komentářů:

Šiška řekl(a)...

huraaaa, srdcovy kral je na svete:-)) hehe, ze prej potencialni terorista... ten tak maximalne trefil tvoje srdce primo do stredu a jedina zbran, ktera mu pomohla, byly ty jeho oci, co??;-) uz se nemuzu dockat Vaseho dalsiho rande :-))

Anonymní řekl(a)...

moni, to je krása.. hltám každou část. A až si to jednou přečtou vaše děti.. ! :)

JaSta řekl(a)...

super :-)

Martina řekl(a)...

Konečně! To je romantika! Takhle vzpomínat a on daleko...neslzíš u toho?:)

Anonymní řekl(a)...

Já tedy nevím jak ty, Moni, ale já tady u toho bulím jak malá :)
Martina

Monika Saadeh řekl(a)...

Sisko uz ho pisu ;))
Anonym taky nad tim premyslim, hlavne kdyz se me ted jedno vali v brisku ;))
JaSta diiiky moc ;)
Marti ja ho mam skoro cely den na kamere, diky Bohu za dnesni techniku ;)) A tim vzpominanim ho citim u sebe ;)
Marti me povidej ;) Ja to tam vidim jak dnes!!!