úterý 9. března 2010

Prozivam svuj sen

Kdyz se sejdeme ve ctvrtek v hvezde na Plaza Catalunya obejmeme se, jako by jsme se nevideli nejmin tyden a ne jen jeden den a pritom jsme si predchozi den nekolikrat volali. Schvalne se neptam jak to dopadlo s vizama a vyhybam se veskere konverzaci, ktera by k tomu smerovala. Chci si uzit den, tak jak je. Krasny slunecny den na plazi. Cely den si mame co rict, cely den se necemu smejeme a je nam spolu dobre. Prochazime se po brehu, plaveme v mori, slunime se na plazi a kdyz me doprovazi vecer domu, jdeme uz v pevnem obeti. “Ty vis, o cem jsme dnes nechteli mluvit, ze jo?” zepta se me pred domem. “Vim a nerada bych to slysela” odpovim mu. “Ale ja ti to musim rict, mam rad veci na rovinu” rika me. “Ty viza budou hotova pristi tyden. Nepocital jsem s tim, ze to bude tak rychle. Pak uz musim koupit jenom letenku” dodava. “Takze to muze znamenat, ze odletis driv jak za mesic?” vyhrnu.”Jo bohuzel muze, ale jeste uvidime jak to dopadne” obejme me. ”Zitra se uvidime, ze jo? Ze prijdes na kafe? A o vikendu taky, ja sice nemam vikendy volne, ale muzes byt se mnou v restauraci. Byl bych moc rad” navrhuje me. “Zitra prijdu urcite, ale o vikendu ne, to jsem slibila uz holkam, ze s nema pojedu do Portbou” rikam mu. “A nemuzes to zrusit?” chce vedet. “Uz jsem to slibila” stojim si za svym a citim, ze bude lepsi kdyz pojedu pryc, kdyz nezustanu v Barcelone, kdyz nezustanu s nim. Vzdyt je mozne, ze pristi tyden odleti a uz se nikdy neuvidime, rikam si a pritom citim, ze nechci aby odjel, ze chci aby zustal, a obejmu ho silneji.

V patek hned po odvedeni Terezy do skoly specham za nim. Pijeme kafe a jime croissant, ktery zase koupil po ceste do prace a kdyz se loucime zepta se uz po nekolikate, jestli jsem si to nerozmyslela s tim vikendem. “Nerozmyslela” rikam mu. “Bude to tak lepsi” pohladim ho po tvari.

Kdyz se v sobotu vzbudim a Dolores me oznamuje, ze bohuzel nemuzu odjet hned rano, ze musi necekane zaskocit na pohotovosti jinou doktorku a ja tedy musim zustat dele s detmi, je me to jedno. Okamzite pisu do sms to, co jsem stejne vedela. “Nikam nejedu, chci zustat s tebou.”

Sotva Dolores otevre dvere, kdyz prichazi z prace, ja uz je z opacne strany zaviram. Utikam ulicemi a Roger uz me ceka u metra. Jedeme na Ramblu, sedime na lavicce a opreni o sebe pozorujeme poulicni zivot, prochazime se kolem katedraly, kupujeme si sebou jidlo a jdeme si sednout k mori. Pisek je jeste prohraty z parneho dne i kdyz uz se stmiva a nad nama sviti hvezdy. Lezime na zadech a pozorujeme, ktera zari vice. “Proc vubec se mnou jsi, kdyz vis, ze odletis do Dubaje” vypadne ze me.”Vzdyt vis, ze to nema cenu, ze tak kratoucky vztah nemuze fungovat na dalku, ani kdyby jsme chteli. Co po me vubec chces?” ptam se ho. ”A proc jsi se mnou ty, kdyz rikas, ze to nema cenu? A z jakeho duvodu jsi presvedcena, ze to nemuze fungovat?” otoci se na me. “Ja? Ja proc jsem s tebou?” koktam ze sebe. “No me je s tebou dobre” reknu rychle a dekuji tme, ze schovava me cervene tvare. “No vidis, a ja jsem to citil, uz v te Ovecce. A nemyslim si, ze to nemuze fungovat, kdyz dva chteji, aby to fungovalo. A Dubai preci neni tak daleko, jako ty hvezdy nad nama ne? Ja uz jsem na to myslel, neboj, nechej to na me a ty se netrap, vsechno ma nejake reseni” pohladi me po vlasech. Nechej to na me a netrap se, to me jeste zadny pritel nikdy nerekl. Vzdy jsem to byla ja, kdo musel hledat nejake reseni, kdo se musel o neco postarat, kdo musel stat nohama pevne na zemi od zacatku az do konce vztahu. A taky jsem to byla ja, kdo to vsechno odnesl a protrpel. Nechej to na me a netrap se, nechej to na me a netrap se….zni me jako ozvena v usich. A ty hvezdy dnes tak krasne zari.

Celou nedeli travime spolu v Kebabji. Na kousek papiru me Roger pise par arabskych slovicek. Chci mluvit spanelsky a arabsky. Chci videt Afriku a Orient a chci jit za svym snem, najit svuj poklad, vzpominam si, jak jsem vzdy zatouzila po precteni knizky Alchymista. Jit za svym snem, opakuji si. To je to, co ted prave delam. Jdu za svym snem. Ne, ne, nejdu za svym snem, ja ten sen TED prozivam.

4 komentáře:

M.Amar řekl(a)...

Napínavý jak struna:-) I když víceméně víme, jak to dopadne, ale je to pěkný číst to zpětně:-)

Jinak s tím " nech to na mně, já to zařídim " to je dobrý, to jsem bohužel nikdy nezažila a ani nezažívám. Budu s tím asi muset něco udělat, chtě nechtě:-(

cheorchia řekl(a)...

To me bavi,kdyz veci zarizuje chlap :))

Petra řekl(a)...

A kde jsou ti chlapi, kteří řeknou větu: "Netrap se, já se o vše postarám." Nevyhynuli náhodou? Zatím jsem zažila jen opak. :(

flamme řekl(a)...

ja to fakt zeru;)... miluju pravdive stastne pribehy...