pondělí 15. března 2010

Nikam neletim...

“Meli jsme trosku zpozdeni, tak se pujdu rychle odbavit a pak ti jeste zavolam. A neboj utece to jako voda a v zari jsem tu zpet, v zari budeme zase spolu a do te doby uz budeme vedet co a jak” vola me Roger v nedeli z letiste. “Nezapomel sis nic?” ptam se ho. “Kdybys neco potreboval, zavolej a ja ti to poslu” dodavam. “Neboj mam vsechno, jeste ti zavolam, nez me to poleti, jeste mam 2 hodiny cas.” “Dobre zavolej budu cekat a vsechno nejlepsi k dnesnim narozeninam” preju mu.

“Monika, je cas balit, pojedeme zpet do Barcelony” vola na me Dolores. Presunuji se z pokojicku v Callafel a jdu pomoct zabalit veci do tasek a nachystat deti. Nastartujeme auto a vyjizdime smerem Barcelona. Sedim vzadu na sedadle mezi Terezou a Juanem a Dolores me vypravi jaka byla jeji vcerejsi konference a ja ji mlcky posloucham. Teda delam, ze ji posloucham, kyvu, kdyz si myslim, ze kyvat mam, smeji se, kdyz se smeje ona. Je dobre, ze jsem musela odjet mimo Barcelonu, je dobre, ze jsem s nim nesla na letiste. Asi jsem naivni pro tento svet, hledam neco, co neexistuje, laska se me vyhyba na hony. Mesic, pouhy mesic a ja citila to, cemu jsem se v predeslych vztazich vyhybala. Vedela jsem, ze si ho chci vzit a citila jsem, ze chci, aby on byl otcem mych deti a pritom jeste pred mesicem jsem zaryte tvrdila, ze nikoho nechci. Co se ve me zlomilo? Cim to je, ze ted premyslim uplne jinak? A vim, ano ja vim, ze jestli spolu nezustaneme, tak uz nikdy nikoho takoveho nepotkam. Jasne, ze laska muze mit million tvari, ze muzu nekdy jindy mit rada nehoko jineho pro jine vlastnosti, ale Roger me ukazal, kdo jsem. Byl to prvni muz v mem zivote, ktery me dal pocitit, ze jsem zena. Najednou me nebylo trapne prijmout ruzi, najednout jsem se nemusela stydet za sve emoce a za svuj plac. Cely mesic jsme zili v dokonale symbioze muze a zeny, vztahu jaky jsem si vzdy predstavovala a jaky bych do budoucna chtela. A mozna to byl ten mesic, mozna to byl ten limitovany cas, ktery nam daval pocit blizkeho odlouceni a ktery tak udelal nas vztah o hodne intenzivnejsi a plnejsi. A at uz to bylo cokoliv, a at to dopade jakoliv byl to krasny cas.

“My se doma jenom zastavime, vyskladame tasky z auta a pojedeme na navstevu k Manuelovi” rika me Dolores, kdyz vjizdime k domu. “Hura, pojedeme za tatkou” raduji ze deti vedle me. “Muzes si vzit volno, my se vratime az pozde vecer” navruhuje me. “Zustanu doma, budu si cist, nikam se me nechce” odpovidam ji a divam se na mobil, ze Roger jeste nevolal a dve hodiny uz prave uplynuly. Asi ma letadlo zpozdeni, nebo to nestihl a zavola me az zitra z Dubaje. Zaviram dvere bytu za Dolores a detma a jdu si vybalit veci do pokoje. Jak to, ze jeste nezavolal, rikam si po dalsi pul hodine, kdyz oteviram knizku. Snazim se soustredit na radky, ale nejde to a tak sedim na posteli a premyslim, kdyz me zazvoni mobil. Jak nenavidim posledni slova louceni a nevim, kde se vezme ve me takova sila a rozhodnu se telefon nevzit. Zacnu psat sms, ze se ted nechci loucit, ze ted nechci slyset jeho hlas, ze si zavolame az z Dubaje, kdyz me telefon zvoni znovu a znovu. Nez stihnu odeslat sms Rogerovi, prijde me zprava od nej. “Vem to!” Sakra asi se neco deje, mozna se mu neco stalo, rikam si a vzapeti me znovu zacne zvonit mobil. “Ahoj, ja vis, ja jsem se nechtela loucit” koktam ze sebe. “Kde jses? Uz jsi zpet v Barcelone?” pta se. “Ano, uz jsem zpet” odpovidam mu. “Zadne louceni nebude” rika me pevnym hlasem “ja totiz nikam neletim, oni me nepustili do letadla. Ta zenska to cele popletla v te cestovce. Ty jsi mela pravdu, musim mit prestupni viza do Londyna a na letisti me je ted nechteli dat, pry si je musim vyridit na anglicke ambasade. Dojdi hned do Kebabji, uz jsem kousek od tama, jedu tam hned z letiste.”

V momente vyskocim z postele, knizka me spadne na zem a ani neni cas ji zvednout, oblikam se a uz jsem dole pred barakem. Nikdy jsem nebyla v Kebabji tak rychle. Roger uz sedi za barem a pije pivo. “To mam hezke narozeniny co?” smeje se a objima me. “Co budes ted delat?” chci vedet? “Zitra si zajdu do te cestovky at me zmeni letenku a vyridim si viza” odpovida me. “Ja to vubec nechapu, kam ta zenska v te cestovce volala, kdyz jsi se na to ptala” smeje se. “No to taky nechapu, tak mozna” chci neco rict kdyz me prerusi “neres to, proste jsem tady, a ted pojd jdeme do libanonske restaurace oslavit moje narozeniny” tahne me za ruku ven ze dveri. “Tak vsechno nejlepsi” smeju se a utikam za nim.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

jak tohle dopadne..! Doufám že pokračování bude ještě spousta :) i.

M.Amar řekl(a)...

My přece víme, jak to dopadne, ale na tom nesejde, čte se to bezvadně :-))

Anonymní řekl(a)...

to je fakt romantika!! tak at vam to tak vydrzi navzdy!! tesim se na pokracovani! paja-ostrovanka

Monika Saadeh řekl(a)...

Holky dekuji ;) Pajo, kez by, moc bych si to prala ;)