čtvrtek 4. března 2010

Misiny ramecky a policie

“Cau holky” zdravi nas pristi sobotu Misa na miste nasich srazu ve stredu hvezdy na Plaza Catalunya. “Tak co, jste pripravene?” mrka na nas spilenecky. “Neco tu pro nas mam, at tam nesedime na suchu” smeje se a nenapadne vytahuje z batohu flasku sangrie. ”A na co mas tu deku?” ptame se. “No prece, aby jsme na ni mohly rozlozit ty ramecky a sednout si na ni. “Ale holky jeste tam nepujdeme, jeste je moc svetlo, pockame az se trosku setmi” radi nam a vydavame se na prochazku po Ramble podivat se po nejakem vhodnem miste, kde by jsme se pak usadily. Prochazime se postranima ulickama a kdyz se setmi vyrazime na misto, ktere jsme si predtim vyhlidly. Rozlozime deku, vyskladame na ni ramecky a posadime se tak, aby jsme videly policii, kdyby nahodou prochazela a kontrolovala.

Cela Rambla je zaplnena poulicnimi umelci, kteri prodavaji kde co. Lide se prochazi, sem tam se nekdo zastavi, prohlidne si ramecky a pokracuje dal v chuzi podivat se, co nabizi k prodeji nas soused. Sedime tak uz asi 3 hodiny, popijime sangriu a zatim ani jeden prodany ramecek. “Jeste pul hodiny a pujdeme do Ovecky dnes to nema cenu” navrhuje Misa “je patek a kazdy tadyma jde jen po ceste do baru. Zabalime to a prijdeme zitra odpoledne po plazi” pokracuje. Opatrne rovname ramecky do Misineho batohu skladame deku a odchazime do Ovecky.

“Dnes to musi vyjit, bude tam vic turistu” rika Misa v nedeli dopoledne, kdyz se chystame na plaz. “Vezmeme ty ramecky rovnou sebou ne?” otaci se na me “at se pak nemusime pro ne zpet vracet.” “No jasne” odpovidam ji.” Pomuzu ti s tim, at to nemas tezke.” Nasazuji si batoh na zada a pres ruku prehodim deku a jdeme pesky na plaz. Tam uz na nas ceka Martina. Rozlozime deku do pisku a opalujeme se.”Holky dnes to musi vyjit” zacina zase Misa. “A vidite s tema policajtama jsem vam to rikala ze nekontroluji, buhvi kde spi v tom horku, takze dneska klid, je nedele to tam zrovna nebudou” pokracuje. “A ja si tak aspon vydelam nejake penize domu” zasni se Misa.

Odpoledne, kdyz uz nas to na horke plazi nebavi, balime veci, jdeme se rychle najist do nejblisiho Mc Donalda a smerujeme na Ramblu. Misa mela pravdu dnes je tu vice turistu, Rambla se hemzi lidmi a prodavacu tu naopak zase tolik neni, tak to by byl zakon schvalnosti, aby jsme dnes neco neprodaly, rikame si, kdyz roztahujeme deku a vybalujeme ramecky z batohu. “Holky ja budu nabizet a vy se divejte pro jistotu do stran, kdyby sla nahodou policie” narizuje nam Misa. Asi po pul hodine vidime, jak k nam miri 2 holky. “Jsem to rikala, ze to dnes pujde” mrka na nas Misa. Holky pristupuji a k nasemu udivu se nezajimaji o to co prodavame, ale o modrou batikovanou deku, na ktere mame ramecky vystavene.”Ta je nadherna” zacina jedna. “Muzu se zeptat, kde jste ji koupily, takovou uz shanim jakou dobu. Neprodaly by jste me ji?” pta se. “Proboha to nemuzu” hrozi se Misa. ”Vzdyt ani neni moje, pujcila jsem si ji od sve domaci” vysvetluje dal. A co ramecky, ty se vam nelibi?” nabizi jim svoje zbozi. Holky si tedy prohlizi ramecky a my s Martinou jim ukazujeme i ty ostatni.

“Dobry den” zazni nad nama dvojhlasne “muzete nam ukazat povoleni k prodeji?” Okamzite se podivame nahoru a nad nama stoji dvojice cerne odenych policistu. “Do prdele” jak to ze jsme si nevsimly, ze prichazi. Devcata zajimajici se o ramecky okamzite odchazi. Co ted, rikame si a zacneme panikarit, utikat neni kam, sedime na zemi a oni dvoumetrovi chlapi stoji nad nama. “Povoleni?” zacina hrat Misa hru o tom jako ze nevime, ze nejake povoleni k poulicnimu prodeji potrebujeme. “Jake povoleni?” dela se dale hloupou. “Devcata no prece povoleni k prodeji a o autenticnosti prodavanych veci, ze nejsou kradene” vysvetluje nam jeden z nich a tvari se silene vazne. “No tak my zadne povoleni nemame, my jsme nevedely, ze k tomu potrebujeme povoleni, ja ty ramecky udelala sama z kaminku a musli z plaze” snazi se jim vysvetlit Misa. My s Martinou sedime a radsi ani nedutame. Moje spanelstina za ty 2 mesice pobytu je sice hrozna, ale castecne aspon rozumim, co se deje a o cem je rec. “Tak si to pekne zabalte a pojdte s nama na stanici” rika druhy policajt a tvari se neoblomne.”Jak by to vypadalo, kdyby si tu kazdy prodaval co chce.” Vstavame tedy ze zeme a balime ramecky a deku a sourame se za policajtama, kteri na nas cekaji, aby jsme jim nahodou neutekli. Cela Rambla ma pozdvizeni, kazdy se zastavuje a diva se na nas, co se deje. “Co ted, co nam jako muzou udelat” bavime se za nema cesky. “Vyhostit ze zeme? Proboha to snad ne” rikame si a ja uz se vidim jak s ostudou me vede policie do bytu Dolores a do pasu me dava razitko nezadouci a ja se vracim zpet do Ceska. “Dejte nam sve pasy” otaci se na nas jeden z nich. “My je tu sebou nemame” rikaji holky” nebereme si sebou pasy ven, aby nam je nekdo neukradl” dodavaji. A ja nevim jestli spise z soku nebo poctivosti vytahuji svuj vinovy pas a podavam ho jednomu z nich. “Nemelas mu ho davat” hukne na me Martina. “Stejne by jsme jim museli vsechno rict pri vyslechu” rikam ji. Policajt si prohlizi muj pas a vyptava se na nejake veci, kdyz vchazime podloubim do policejni stanice. Jsme nervozni a nevime co bude dal. Domlouvame se, ze budeme delat, ze nevime, ze jsme tam ramecky nemohly prodavat. Policajti se zastavi v pruchode a zacinaji vest reci, jak je takovy prodej zakazany, jak to uz nesmime delat. Nechapeme proc stojime v pruchode a nepokracujeme na vyslech nahoru do budovy. Chvili na nas delaji vazne tvare, hrozi a pote se ptaji jak dlouho uz jsme ve Spanelsku a co tu delame. Odpovidame kazda po pravde, kolik mesicu uz jsme stravily v Barcelone a u koho pracujeme. Kdyz se tvar policajtu promeni z kamene na smejici se a rikaji “ Holky sbalte si ty ramecky a bezte, uzijte si Spanelska, at se vam tu libi, ale uz radsi nic neprodavejte.” Neverime svym usim. Rikaji nam aby jsme sly? Ano rikaji! Sami se obraci a smeruji ke schodum vedoucim nahoru do budovy. “No na co jeste cekate, chcete jit k tomu vyslechu?” smeji se. Okamzite utikame ven a nejsme schopny pochopit, ze jsme volne, ze nas chteli jenom postrasit. Cela se klepu po tele a Misa s Martinou na tom nejsou o mnoho lepe.

Jdeme po Ramble skoro v klusu, aby jsme se co nejrychleji vzdalily od policejni budovy. Mluvime jedna pres druhou, jak jsme rozrusene. “Holky co ted?” ptam se. “Potrebuji sangrijku na uklidneni, kam zajdeme?” ptam se. “No prece do Ovecky” odpovidaji holky jednohlasne “taky se potrebuji uklidnit” zazni zase od obou. Jeste, ze to tak dopadlo. A jeste, ze tu nasi Ovecku tu mame, rikame si, kdyz zamirime do postranich ulicek Rambly a uvidime nas oblibeny bar.

A ve stejny moment se na druhem konci La Rambly setkaji dva kamaradi. Jeden libanononec a jeden syran. “Kam pujdeme, znas tu nejaky dobry bar?” pta se syran.”Mam chut na pivo” dodava, a i kdyz jako spravny muslim, by mel mit chut spise na neco jineho, nez na pivo. “Znam tu jeden bar, chodili jsme tam s klukama z university” odpovida mu libanonec.”Jmenuje se Oveja negra a je kousek odsud” vysvetluje. “Dobre, tak jdeme tam” rozhoduje syran nejen o volbe baru, ale i o osudu dvou lidi, kterym je dano se tam potkat.

3 komentáře:

barca řekl(a)...

co dodat nez dlouhe "Aaaaaaaaaaach" :-)))))) ten kdo ty nase zivoty spleta, to ma fakt dobre vymyslene :-)

M.Amar řekl(a)...

To jo, má to vymyšlený pěkně....:-)

Monika Saadeh řekl(a)...

Jo presne holky, kdyz si to clovek prehraje pozpatku tak se musi smat jak je to vsechno zarizene a jak to do sebe zapada ;))