sobota 6. března 2010

Kebabji

Rano vedu Terezu do skoly a jedine na co myslim je, ze restaurace, kde dela Roger je asi 3 ulice pod nama. Kdovi, jestli je tam uz i ted. Ale proc na neho porad myslim, rikam si a upravuji Juana v kocarku. “Pujdeme do parku? Juane chces si jit hrat do parku?” ptam se maleho. “Si” odpovida a ja stocim kocarek doprava a na prechodu cekame az nam blikne zelena. A byl sympaticky, a ta kosile, ta mu fakt slusela, zacinaji zase moje myslenky. A proc vubec leti do te Dubaje? Jo za praci vlastne. A pry uz za mesic. A proc ja nad tim vubec uvazuji, kdyz jsem si stejne vcera rekla, ze do zadne restaurace dnes nepujdu.

Hrajeme si s Juanem na pisku, houpeme se na houpackach, hledame v jezirku rybicky a krmime je, kdyz me zazvoni telefon. Roger, ctu na displeji. Nevezmu to, nevezmu to, nevezmu. “Ahoj” rikam. “Ahoj, jak se mas?” ozve se z druhe strany telefonu. “Dojdes dneska, ze jo?” pta se. “Jo, jo prijdu” koktam ze sebe. ”Tak to jsem moc rad” odpovida a vysvetluje me jeste jednou, kde ta restaurace presne lezi a jak se tam dostanu. “Kebabji se to jmenuje” pripomina me. “Tak zatim a uvidime se pozdeji.”

Co jsem to slibila? Proc jsem rekla, ze prijdu? Vzdyt jeste pred minutou jsem se utvrzovala, ze nikam nepujdu, nadavam sama sobe a hledam v telefonu Misino cislo. “Ahoj, tak co teda v kolik se dnes sejdeme?” ptam se ji. “Moni nezlob se, ale ja dnes nemuzu. Agata odjizdi a ja musim hlidat malou. Zavolej Martine a domluv se s ni” navrhuje me. ”To nevadi Miso, pujdeme tam teda samy s Martinou, prijemne hlidani” loucim se s ni. “Marti, ahoj, tak co teda dnes? Misa nemuze, tak tam pujdeme samy dve” vysvetluji ji. “Moni zrovna jsem ti chtela volat. Ja mam hlidani, ja nemuzu” rika me Martina. “Ty taky?” volam do telefonu.”No prece tam nepujdu sama, jak by to vypadalo?” rikam Martine.”No jak by to vypadalo” odpovida me Martina. “Vypadalo by to tak, ze se ti libi a tebe se prece libi a navic, kdyz jsi mu to slibila, tak tam bez a zitra dej vedet co a jak” radi me a vypiname telefony. No libi, libi, rikam si a sleduju Juana, jak hazi dalsi zradlo rybkam. Libi, ale co z toho, kdyz stejne odleta? A nerikala jsem si nahodou u more, ze uz nebudu zit minulosti ani budoucnosti ale TED? Tak a je rozhodnuto, pujdu tam sama a zbytek at dopadne jak ma, rozhodnu se. “Moni divej, ta velka ryba jak zere” dlouba do me Juan. Usmeju se na nej a vezmu ho za ruku. “Pojd jeste se pujdeme pohoupat a pujdeme domu.” “Tak jo” rika prcek, vytrhne se me a utika smerem k houpackam.

“Ty jdes na rande nebo co? Ze jsi tak vymodena?” dela si ze me srandu Dolores. “Na rande? Prosimte na jake rande” certim se. Zaviram dvere od bytu a sjizdim dolu vytahem. Jeste porad tam nemusim jit, rikam si, kdyz vychazim z budovy, kdyz prechazim na vedlejsi ulici, kdyz jsu u Terezine skoly a k restauraci je to jenom 3 ulice a kdyz vidim ceduli “Kebabji”. Jeste porad tam nemusim jit, rikam si porad dokola a pritom jsem zadychana rychlou chuzi, abych tam byla, co nejdrive. Z hluboka se nadechnu a otevru dvere. Roger stoji za barem a usmiva se. Hned jde ke me a dava me pusu na obe tvare, jak je to ve Spanelsku zvykem. Citim jak rudnu a v hlave me to srotuje.Ted to bude trapas, co tu vubec delam a sama, co si pomysli. “Co si das na jidlo?” pta se me hned. “Ja, nic, nic si nedam, ja nemam hlad, holky nemohly prijit a ja mela volno, tak jsem se jen tak zastavila” snazim se ze vseho vykecat. “No tak to ne, ja schvalne nejedl, aby jsme se mohli najest spolu. Tak vis co, ja ti neco pripravim sam” odpovida a vstava aby sel nachystat jidlo. Sleduju ho jak pilkou odkrajuje maso opekajici se na tyci, jak ho plni do chleba a pridava zeleninu a pritom se porad usmiva. Bere 2 plechovky Fanty a podava me jidlo. “Ze nevis proc ti davam Fantu a ne Coca-Colu?” pta se. “No to teda nevim” odpovidam mu udivene. Protoze Cola ma kofein, a uz je pozde, tak by se ti spatne spalo a zitra rano bys byla nevyspala a nedosla bys na ranni kafe” smeje se. “A ty ses tu porad nebo co? A jak dlouho tu vubec pracujes?” zajimam se. “Delal jsem tu jenom o vikendech, kdyz jsem nemel universitu” odpovida “a ted mam mesic cas nez odletim, tak nez abych se nudil doma, tak jsem radsi tady. Je to prijemne byt porad v kontaktu s lidma. Clovek se porad ma co ucit, jestli sedi ve skole na prednasce nebo jestli prodava kebab.”

Paneboze kolik uz je hodin, divam se na hodinky, kdyz vidim, ze se venku uz setmelo a sviti poulicni svetla. Uz skoro deset, pekne pozde.” Budu muset jit” rikam mu. “Pujdu s tebou, pujdu te doprovodit.” “Ne to nemusis, bydlim kousek tady, at zbytecne nemas problemy v praci” rikam mu kdyz vidim, ze zacina prichazet plno lidi na veceri a Mariano by to sam nestihal. ”Dobre, tak me aspon napis sms, ze jsi v poradku prisla domu.” Dekuji mu za pozvani a polibime se na tvare na rozlouceni. Citim, jak se me nechce jit domu, jak bych tu vydrzela sedet celou vecnost a poslouchat ho.Citim jak je me s nim dobre.

Kdyz uz sedim v pokoji odesilam sms se vzkazem, ze jsem prisla v poradku a ze jeste jednou dekuji za kebab. “A aspon ti chutnal?” pipne me na mobilu sms. “Chutnal” odepisuju. “Tak zitra rano prijd na to kafe, mame tu to nejlepsi kafe na svete” dalsi zprava. Za dve hodiny me zvoni telefon, rozespala satram po zvuku “Prosim?” rikam rozespale.”Je promin, ze jsem te vzbudil, chtel jsem ti jenom poprat dobrou noc” ozve se Roger z druheho konce. “Jeste jsi v restauraci?” ptam se ho. “Ne prave uz jsem zkoncil smenu a jdu domu, ani se me nechtelo brat metro, je tak krasne tak se projdu. Ja jsem se te jeste zapomel zeptat, jak dlouho vubec planujes zustat ve Spanelsku?” vyptava se. “No ja jeste nevim, jak dlouho se me tu bude libit, ale urcite dele jak ty, urcite dele nez mesic” smeju se. “No jo no, ta Dubai” rika poklesle. A asi dalsi hodinu a pul pokracujeme v hovoru o vecech, ktere jsme si jeste nestihli rict a i kdyz vypneme telefony mam stale pocit jako by toho stale zustalo plno nevyrceneho. Konecne se znovu zavrtam do postele kdyz me zase pipne mobil. “A jeste jsem ti chtel pripomenout, abys zitra nezapomela na to kafe. Dobrou noc” “Prijdu. Dobrou noc” odepisuji mu a uz si nechavam mobil pod polstarem, co kdyby zase psal nebo volal. A Dubai?? Co ta Dubai, krici moje myslenky. Dubai je az za mesic, odpovidam jim. Ja budu zit TED.

3 komentáře:

Cheorchia řekl(a)...

:) je to pracovity muz :)),mam takove rada :)

Anonymní řekl(a)...

Rychle sem s pokracovanim...skoda jen, ze vim jak to dopadne :)
Gabina

Monika Saadeh řekl(a)...

Cheo to je, jak pul dne nepracuje tak se nudi ;))
Gabi aspon tomu vic rozumis ;)