pondělí 1. března 2010

Kam nas osud zaval - Michaela Holesinska


KDE JSI SE NARODILA A NĚCO O TOBĚ:

Narodila jsem se ve Valticích 24.3.1981 na Jižní Moravě. S rodiči a bratrem Pavlem jsem žila do svých 20.let v Podivíně. Vystudovala jsem SPŠ E.BENEŠE v Břeclavi a poté jsem absolvovala roční pomaturitní studium Jazykové školy (angličtinu). Ve svých 15.letech jsem měla možnost strávit měsíc prázdnin v severní Itálii u kamarádky a tenkrát jsem zjistila, že cestování bude jednou moje vášeň. Po ukončení Jazykové školy jsem toužila vycestovat a zdokonalovat si jazyk anglický. 2 a půl roku jsem žila v Londýně ve Velké Británii a 9 měsíců v Barceloně ve Španělsku. Po zkušenostech ve velkých městech jsem se vrátila do své rodné země, kde jsem žila 3 roky v Brně a pracovala v cestovní kanceláři Toscatour (nyní ORANGE Travel). Původně jsem chtěla pracovat jako průvodce CK, ale cestování už jsem měla dost a chtěla jsem si odpočinout. Během práce v CK jsem samozřejmě cestovala dále, ale už jen na dovolenou.
Po návratu ze Španělska jsem potkala Jiřího z Velkých Bílovic a to byla moje osudová láska. Roku 2007 jsem se šťastně vdala a v lednu 2009 se nám narodila Elenka. Bohužel narozením Elenky se můj život obrátil vzhůru nohama. Nastaly komplikace s mým zdravím a mě čekala měsíc po porodu těžká operace hlavy. Dne 7.3.2009 jsem se díky šikovným doktorům znovu narodila … za 5 minut 12 mě zachránili život. Měla jsem trombózu nitrolebních splavů (jedná se o vzácné onemocnění s výskytem u 2-7 pacientů na milion obyvatel a rok). Tohle je ale dlouhý příběh a asi by to dalo spoustu času než bych všechno sepsala. Přibližně u každého 7 pacienta hrozí porucha vědomí … tohle mě naštěstí minulo, ale hemiparézy jsem se nevyhla (ochrnutí celé levé strany). Velkou oporou mě byla rodina a je nadále. Bohužel né každý má to štěstí mít kolem sebe milující rodinu a vědět, že se na ni může spolehnout. Až teprve po takové události, která zasáhne celou rodinu, si člověk uvědomí, co dokáže síla vůle člověka … a ta mě pomohla se nevzdávat ani v okamžiku, kdy by jiní rezignovali.
Největší zásluhy však v mém nekončícím boji o své zdraví má moje dcera Elenka. To díky ní a její energii, kterou z ní čerpám, už nejsem připoutaná na vozík, ale s pomocí trekingové hole už dokážu chodit … Elenka mě zkrátka žene stále kupředu.

KAM JSI VYCESTOVALA A PROČ:

Ve svých 15.letech, jak jsem se již zmínila, jsem měla možnost trávit měsíc prázdnin v severní Itálii – konkrétně ve městě NOVARA (cca 50km od Milana). Zde jsem měla poprvé možnost procestovat nádherná místa jako jsou MILANO, LIGURSKÁ RIVIÉRA a nádherná jezera v horách LAGO MAGGIORE a LAGO di GARDA. V 17.letech jsem opět vycestovala do Itálie, ale tentokrát s kamarádkou a na poznávací zájezd ŘÍM – PISA – FLORENCIE. Cestování se stalo mým koníčkem a věděla jsem, že moje srdce bude chtít více. A tak se stalo.
Po ukončení Jazykové školy jsem se vydala do Velké Británie jako au-pair a namířila si to přímo do Londýna. Toužila jsem se osamostatnit a poznávat nová místa, nové kultury, toužila jsem po novém životě, který mě otevře brány nových možností a proto jsem zvolila LONDÝN. Byla to úžasná trefa. Brány možností se otevřely nad mé očekávání. Žila jsem zde 2 a půl roku u černošské rodiny (matka + dcera Chantal = 9 let). Navštěvovala jsem zde školy, abych zlepšovala angličtinu, potkávala nové kamarády z různých zemí, přivydělávala jsem si uklízením, žehlením a prací v hotelu, každý víkend jsem poznávala známá i méně známá místa Londýna, účastnila jsem se všech možných akcí, a těch bylo pořád hodně (např. Japan in the park 2001 – úžasná ukázka japonské kultury, South Africa Freedom Day 2001 – concert in Trafalgar Square – vystupující The Corrs, R.E.M., Spice Girl Mel B a Nelson Mandela = The South Africa President a mnoho dalších. Měla jsem štěstí, že jsem zůstala v Londýně i v roce 2002, kdy se v době 1.-4.6.2002 konal Golden Jubilee Weekend The Queen´s 50 Year Regin (50.let kralování královny Alžběty). Byly to nejúžasnější a největší oslavy nejen Londýna, ale také v mém životě, při kterých jsem měla možnost shlédnout královnu projíždějící v kočáře ze vzdálenosti 5m. I když to nebyla královna mojí země, přesto to pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Zkrátka … pokud to šlo, tak jsem se účastnila všech možných událostí a na ně do dnes vzpomínám. Londýn zkrátka žije ve dne i v noci a najdete zde co srdce ráčí, jen musíte vědět kde hledat.
Londýn nabízí také obrovské množství divadel a já jako milovník jsem si nenechala ujít možnost navštívit alespoň některá. Kromě nádherného baletu Romeo and Juliet a muzikálů Cats a The Phantom Of The Opera, při kterých mě běhal mráz po zádech, jsem měla obrovské štěstí na mou nejoblíbenější zpěvačku Sarah Brightman, která měla koncert ve známé Royal Albert Hall. Lístek na její koncert mě tenkrát darovala k narozeninám matka rodiny, u které jsem byla jako au-pair. Byl to pro mne ohromný zážitek a ještě větší byl, když jsem Sarah po koncertě zastihla na autogramiádě a nechala si zvěčnit její autogram. Můj pobyt v Británii jsem samozřejmě zpestřovala cestováním po celé zemi, proto jsem tam také přijela. Hodně au-pair holek si přijelo našetřit nějaké peníze, ale já věděla, že vše procestuju. Vždyť kdo ví, jestli se tam ještě někdy vrátím. Zde jsou místa, která jsem navštívila během mého pobytu v Británii: Dover, Brighton, Eastbourne, Bath, Stonehenge (jedna z největších prehistorických lokalit), Oxford, Stratford upon Avon, Leeds castle, Cambridge, Liverpool, Windsor castle (the official Residence of the Queen).

Během mého pobytu v Británii jsem měla také v plánu navštívit Skotsko, do kterého jsem původně měla v plánu přijet jako au-pair, ale kvůli angličtině se to moc nedoporučuje a tak jsem zvolila alespoň krátký pobyt. Skotsko charakterizující krajinu, jejíž rozmanitost nemá v Británii obdoby jsem procestovala ve třech autostopem. Pročetla jsem spousty knih o Skotsku a cestování a zjistila, že není třeba mít obavy cestovat tímto způsobem – lidé jsou zde vstřícní, sympatičtí, velmi milí a pomůžou za jakýchkoliv podmínek. A opravdu se nám to potvrdilo, když jsme po cestě z Glasgow do Loch Lomond stopli jednoho pána, který nám udělal skvělého průvodce na více než 100km – kolem Glencoe až do Fort William, kde se nachází nejvyšší hora Británie, kterou bylo v plánu zdolat a dokonce nám zaplatil pod touto horou ubytování na jednu noc a dal nám kontakt, kdyby byla potřeba pomoc. Horu Ben Nevis jsme zdolali a poté nás čekalo další dobrodružství na trase Fort Augustus, Loch Ness, Drumnadrochit, Urquhart Castle, Inverness a nakonec v Edinburghu.

Jako poslední výlet během mého pobytu v Británii bylo Irsko – můj další sen. Tentokrát ve dvou a opět autostopem. Putování po této nádherné zemi bylo opět fantastické jako ve Skotsku. Přátelé, kdo nezažil scenerii ve Skotsku a Irsku, tak si to určitě nenechte ujít. Naše trasa po Irsku: Belfast – country Antrim – Whiterocks – Dunluce castle – Giant´s Causeway – Londonderry – country Sligo, Galway a Donegal – Cliffs of Moher – Limerick – Dublin.

Po návratu z Británie jsem stále toužila vycestovat a to do jinak hovořící země. Němčina mě nelákala a toužila jsem po teple. Itálii (se svým mužem jsem později procestovala později i Benátky a Bibione) a Chorvatsko (s rodinou jsem na ZŠ navštívila Split, Krk – Baška Voda a Plitvická jezera = Croatian National Park World Heritage) jsem celkem procestovala a tak mě lákalo něco nového. Zaujala mě Barcelona (Španělsko) a španělština. Cestu tam plánovala i moje kamarádka a tak jsem se znovu vydala do nové rodiny jako au-pair a znovu navštěvovala kurzy jazyka – tentokrát španělštiny a znovu objevovala tajuplná místa – tentokrát města BARCELONY. Starala jsem se o holčičku jménem Alba, které bylo 14 měsíců, takže jsem se zároveň zasvěcovala do péče o dítě. S prací to zde nebylo jednoduché a tak jsem si každého volna užívala a poznávala různá místa Barcelony a také Gaudího stavby, kterými je Barcelona posetá. Nejvíce mě zaujalo sledování vzniku osmého divu světa – Sagrada Familia. Do Gaudího smrti byla zbudovaná pouze část a další práce pokračují jenom díky dotacím a darům. Nemohla jsem si samozřejmě nechat ujít neuvěřitelné množství detailů této stavby, kterou můžete sledovat celé hodiny. Ani během pobytu v Barceloně jsem nedokázala šetřit a raději využila možnosti cestování a podívala se na různá místa jako jsou: Sitges, Tarragona, Port Aventura (zábavný park), Girona, Tossa de Mar, Figueres (zde se narodil Dalí), Cadaqués (zde žil Dalí), Port Bou, klášter Montserrat (poutní místo, kde se nachází Černá Madona), Collioure (Francie).
Mé cestování po zahraničí skončilo a já toužila po návratu do rodné země a po rodině. S mým mužem jsem ještě vycestovala do Řecka na pobytově-poznávací zájezd (pobytově-poznávací proto, protože miluju poznávání a nesnáším lelkování na pláži). Byla to naše svatební cesta a byla naprosto úžasná. Naše trasa: Kláštery Meteora – Delfy – poloostrov Peloponés – Korinth – Epidauros – Mykény – Nauplio – Palamidy – Tolo – Korintský průplav – Athény – Thermopyl. K poznání Řecka dostačující.





CO JSI OD DANÉ ZEMĚ OČEKÁVALA A JAKÁ BYLA REALITA:

… těšila jsem se na rušný život a mé samostatné rozhodování – bez rodičů … a rušný život to opravdu byl … to ale už víte z mého vzpomínání …

CO JSI SE NAUČILA NOVÉHO A CO TI TO DALO DO BUDOUCNA:

Ve svých 20.letech jsem se kompletně osamostatnila od rodičů a začala poznávat sama sebe. Hned na začátku jsem se z malého města Podivín (cca 3000 obyvatel) dostala do obrovského velkoměsta Londýn (cca 10 000 000 obyvatel), ale škola života to byla úžasná. Díky skvělým školám pro cizince jsem vylepšila angličtinu, mé neustálé poznávání Londýna mě naučilo perfektní orientaci (proto mé sny toužily po průvodcovství do budoucna) a poznala jsem různé tváře lidí a to mě přesvědčilo o tom, že spolehnout se můžu nejvíce na svoji nejbližší rodinu. Zkrátka všude dobře - doma nejlíp. Problémy jsou všude, i v ČR, ale mnohem větší jsou pro nás v zahraničí (tedy určitě byly než vstoupila ČR do EU) … ale to bych mohla psát další román …

CO TĚ V DANÉ ZEMI PŘEKVAPILO A CO BYLO JINÉ NEŽ V TVÉ:

V Londýně mě překvapila spousta věcí. Dopravní ruch je tady uspořádanější než v Římě a to je londýnská doprava jedna z nejrušnějších a nejsložitějších v Evropě. I když jsem pročetla spousty průvodců, přesto jsem narazila na problém na autobusové zastávce (asi mě tyhle informace nějak unikly) a já čekala a čekala až některý autobus zastaví, ale marně. Nezastavuje-li autobus náhodně, že chce někdo vystoupit, musíte na něj mávnout.
V Londýně žijí Indové, Afričané, Asiaté, Východoevropané, velké australské a irské komunity, číňané a přesto jsem byla překvapená sympatickým chováním lidí. Měla jsem zde možnost prožít černošské křtiny. Nejen, že jsem byla mezi stovkou černochů jediná běloška, ale zažila jsem jejich mši v kostele, kde mě každý vítal polibkem a mše žila zpěvem a tancem (gospel – songs) jako ve filmu „Sestra v akci“. Velkolepé přátelé! Nepochopila jsem však, jak můžou anglické ženy ve věku 45 let a více mít malé děti. A to je zde zcela normální. Myslím, že na výchovu je to hodně pozdě. Určitě jsem byla také mile překvapená z velkého množství zeleně – Londýn je posetý stovkou rozsáhlých zahrad a parků a to chybí ve spoustě velkých městech. Překvapená jsem byla také z množství velkých muzeí a jejich světových sbírek – opravdu nesmírné! Na jízdu vlevo jsem si zvykla pouze na kole, ale dalo mě to spoustu času. Autem jsem to zkusila jen jednou a po zkušenosti s parkováním v uličkách jsem brzo rezignovala. Parkují kde se dá a nejen malé auta, ale hlavně autobusy mají kolikrát co dělat, aby projely.
Skotsko mě překvapilo snad jen jejich dialektem. Většina z nich totiž hovoří regionálními dialekty s výrazným přízvukem.
A Barcelona? Tam mě zaskočily otevírací doby – Španělé jedí mnohem později – oběd začíná kolem 14. a 15.hodiny a večeře až po 21.hodině. No a určitě musím připomenout zloděje, protože pokud si důkladně nehlídáte své věci, je velmi jednoduché o ně přijít. Mě samotné se nic neodcizilo, ale byla jsem svědkem jak mým dvěma kamarádkám ano.

KDE ŽIJEŠ MOMENTÁLNĚ A CO DĚLÁŠ:

Bydlím ve Velkých Bílovicích na Jižní Moravě se svým manželem Jirkou a dcerkou Elenkou, která 29.1.2010 oslavila 1.rok. Zatím bydlíme u tchýně, ale za 1-2 měsíce se stěhujeme do nového domečku, který se díky mé operaci dodělává až teď. Jsem v plném invalidním důchodě a od mé operace (7.3.2009) jen lítám po doktorech a rehabilitačních ústavech. Doktoři však tvrdí, že mám obrovské štěstí a že se mě vše zlepšuje velice dobře … tak věřím, a dělám pro to maximum, že se jednou opět projedu na kole, že si znovu zalyžuju, že budu moci s mojí dcerou dovádět a že na rok 2009 (operace) budu jen vzpomínat.

JAKÉ JSOU TVOJE PLÁNY DO BUDOUCNA:

… co nejvíce rehabilitovat a cvičit jemnou motoriku, abych mohla znovu žít normální život … a zase někdy vycestovat do neznámých míst …

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Co na to říct, nádhera! Dojímavý, slzám jsem se prostě neubránila... Přečetla jsem to jedním dechem
Martina

Anonymní řekl(a)...

to je příběh.. ani nevím co říct. Přeju podobnou sílu, víru a elán do zbytku života.. a to i sama sobě :) A skvělý blog!!!!!!!

Monika Saadeh řekl(a)...

Marti ja taky ;))
Anonyme dekuji moc !!