sobota 27. března 2010

Africke sosky a masky

A kdyz uz jsme u toho umeni, tak sem dam i nektere fotky sosek a masek, co vyfotil Abdul Karim vcera na trhu. Opravdu je tam takovy vyber, ze clovek nevi, co by si koupil driv. Nejdulezitejsi je ale smlouvani. Nikdy nesmite dat najevo, ze se vam vyrobek libi. Jen se suse zeptat na cenu a predstirat, jako ze je soska moc draha a ze se vam zase az tak moc nelibi, i kdyz si myslite, ze je to nejkrasnejsi soska z celeho trhu. Ceny pro nas pro belohy jsou nekolikanasobne vyssi a tak se ted nebojime srazet cenu na minimum nebo odejit z obchodu bez sosky. A kolikrat se nam stane, ze nam ji prinesou az k autu zabalenou a za cenu, kterou jsme si nakonec sami urcili. A ze je z ceho vybirat :

















pátek 26. března 2010

Africke obrazy

Mam rada africke umeni, kdyz jedu v Lagosu na trh vzdy si neco musim koupit. Ted bohuzel tu moznost nemam, ale jelikoz uz brzo prileti Roger, navrhla jsem mu, at priveze neco sebou a my si tak budeme moci vyzdobit nas byt tady v Libanonu. Roger sam nemel cas a vyslal tedy naseho hlidace a pomocnika Abdul Karima na trh s fotakem. Pry po 2 hodinach se vratil Abdul Karim s asi 90 fotkama a me to proste neda, abych sem aspon nektere nedala. Tyhle obrazy jsou z mistniho trhu Lekki market v Lagosu a ja popravde receno nevim, ktery bych si vybrala driv..















A tyhle dva posledni obrazy nam zdobi zed obyvaku v Lagosu


středa 24. března 2010

Malovane kvetinace

Rogerova sestra Ronza je vystudovana dietolozka, ma sve dve male ordinace a ve volnem case zacala rucne malovat a zdobit kvetinace. A protoze se ji minuly tyden zacala zasoba kvetinacu mensit, udelaly jsme si vylet do mesta Tripoli, kde je kousek od pristavu tradicni hrncirska dilna. Sice jsme neznaly presnou adresu, ale stacilo vzdy zastavit a zeptat se kolemjdoucich a ti uz vedeli a radi nas nasmerovali. Dilna se nachazi v malem domecku a pan majitel a zaroven i vyrobce nas provedl dvema mistnostma a ukazal sve zbozi i to jak ho vyrabi. Firma je rodinna, zdelil ji od sveho otce, a i presto, ze se dovazi stale vice a vice vyrobku z ciziny nam tvrdil, ze jeho sortiment jde dobre na odbyt. A tak ruzne hlinene amfory a vazy zdobi napriklad terasy a zahrady.

Dilna plna vyrobku


Ukazka prace na hrncirskem kruhu


Prave dokoncene vyrobky


A takhle vypadaji rucne malovane a zdobene kvetinace


úterý 23. března 2010

Vsechno tu je

Jelikoz Afrika preci jen neni Evropa se spoustou obchodu na kazdem rozku a s neprebernym mnozstvim veci pro miminka, resili jsme s Rogerem, jestli se aspon zakladni veci daji koupit v Lagosu nebo si je budeme muset posilat. A tak, aby jsme snizili pocet posilanych veci na minimum slibil me Roger, ze se v Lagose podiva, co se tam da pro mimi koupit. Vcera me prisla sms a v ni stalo : pampers – nalezeno, dupacky - zahlednuty ve vyloze mothercare, postylka – nenalezena, ale uz vim, kdo nam ji udela, vanicka na koupani - na trhu je plno plastovych lavoru, houpacka – nalezena, plastova skluzavka s piskovistem – nalezena, hracek je tu taky plno. Takze nic se posilat nebude vsechno tu je. Jo a jeste abych nezapomel nasel jsem paradni hotel s bazenem, kam se budeme chodit vsichni 3 koupat.

Dnes, kdyz jsme spolu mluvili po telefonu me to nedalo a zeptala jsem se Rogera, jestli si opravdu mysli, ze tyhle veci jsou zakladni a jestli tam teda opravdu sezeneme vse. “ No jestli si myslis, ze tu sezenes buhvi jakou vanicku nebo kyblicek na koupani, nebo hraci deky a hracky s rolnickou na usku a knoflickem na nozicce usite ze specialni latky a plnene specialnim materialem,ktere maji pomoct vyvinout sluch ditete, tak to ne” zacal narazet Roger na moje posledni vyjmenovavani novinek pro miminka “ myslis si, ze v drahem koupacim kyblicku bude decko lip umyte nez v obycejnem lavoru za par naira? A myslis si, ze nase dite bude hluche, kdyz nebude mit medvidka za 100 dolaru s rolnickou na noze? Copak jsou hluche vsechny nigerijske decka, ktere si hrajou akorat s klackem na ulici? A podivej se na ne, v zivote jsem nevidel stastnejsi deti. Takze jak rikam, nic se dovazet nemusi, vsechno tu je.”

No neni nad to mit praktickeho manzela ;))

sobota 20. března 2010

Z Prahy do Lagosu stopem

Nekdy v prubehu kvetna minuleho roku jsem zavitala na web Hedvabna stezka a do oka me padl inzerat jedne holky, ktera hledala spolecnika na cestu po Zapadni africe s tim, ze jeji cesta konci v Nigerii v Lagosu. Rekla jsem si, ze to neni nahoda a na inzerat jsem odepsala. Ne tedy s nabidkou spolucestujiciho, ale s nabidkou setkani v Lagosu. Hned me prisel email od Hanky z Prahy, ze setkani plati a ze jakmile dorazi do Lagosu ozve se. Hanka na svou cestu vyjela 22.cervna 2009 a stopem projela Evropu, Maroko, Mauritanii, Senegal, Mali, Burkinu Faso, Ghanu, Togo, Benin a dostopovala tak az do Nigerie. V Lagosu zustala na sve tri mesicni stazi a ja tak mela stesti poznat tuhle drobnou, cilevedomou a inteligentni zenu.
Hanka ze sve cesty po zemich Zapadni afriky udelala 20 minutove video a ja doufam, ze se vam bude libit tak jako me :))




pátek 19. března 2010

Kam nas osud zaval - Veronica Caceres


Moje jmeno je Veronica Alejandra Caceres Bustos , narodila jsem se v Chile, ale narodnosti jsem svedka. Kdyz me bylo 12 let, emigrovali moji rodice do Svedska z politickych duvodu, nesouhlasili totiz s ideologii diktatora Pinocheta. Moje detstvi v Chile bylo moc hezke, mela jsem tam sve bratrance, kamarady, teticky a stryce a hlavne moji babicku, matku meho otce, bohuzel ostatni prarodice uz zemreli. Moje babicka byla pro me jako moje druha matka, nikdy nezapomenu, jak jsme s mym bratrem a s ni chodili na prochazky. V Chille jsem navstevovala soukromou skolu “Maria Auxiliadora”. Musim rict, ze radove sestry byly moc hodne a sympaticke a hodne si s nama hravaly. Ve skole jsem take navstevovala pevecky sbor, protoze jsem vzdy rada zpivala, a tak jsem mela moznost ucastnit se ruznych vystoupeni.

Oproti tomu, kdyz jsme emigrovali do Svedska, vubec se me tam nelibilo a chtela jsem zpet do Chile. Postupem casu jsem si vsak zvykla a prizpusobila jsem se svedske kulture. Svedove jsou moc dobri lide, cestni a uprimni. Co me, ale vadilo, ze je ve Svedsku porad zima. Pokracovala jsem tam ve vzdelani technickeho smeru a v roce 1998jsem zakoncila universitu jako inzenyrka automatizace. Zalozila jsem si take svoji skupinu se kterou jsme vystupovali na hodne mistech.

Po ukonceni university jsem odjela na pul roku do Anglie studovat anglictinu. Zila jsem v Londyne a mistni zivot me nadchl. Poznala jsem spoustu zajimavych lidi z cizich zemi. Po navratu zpet do Svedska jsem se prestehovala z meho mesta Gotenburg do Stockholmu. Dva roky jsem pracovala jako reditelka vyroby a moje prace me velice naplnovala. Pote me vsak zacala lakat prace v prodeji a nasla jsem si praci v anglicke firme, ktera prodavala obchodni strategie formou konferenci a sumitu. Zde jsem pracovala 5 let jako Sales Manager. Muj anglicky pritel David, pracujici v te dobe ve Svedsku se vsak rozhodl, ze se prestehujeme do Spanelska, tak jsem se ukoncila svoji praci ve Stockholmu a nasledovala ho do Alicante. 2 roky jsem pracovala ve stejne firme jako David v administraci, coz bylo pro me neco jineho nez jsem studovala a v cem jsem pracovala ve Svedsku, ale pro me to byla dobra praxe, protoze si myslim, ze clovek by mel vystridat vice profesi a tak mel stale moznost se vzdelavat ve vsech smerech.

Ve Spanelsku bydlime uz 5 let a myslim si, ze to bylo dobre rozhodnuti se sem prestehovat. Vyhovuje nam jak mistni podnebi, tak blizkost more a neustale svitici slunce.

Pred 3 lety se me narodila dcera Aimee a od jejiho narozeni jsem s ni doma a vychutnavam si vsechny pocity byti matkou. Ve volnem case maluji, muj styl je sub-real a momentalne planuji svoji prvni vystavu. Do obsahu svych obrazu promitam jak sve pocity, myslenky, ciny tak i moje zkusenosti.

Moznost zit v Chile, Svedsku, Anglii a Spanelsku pro me bylo neuveritelnou zkusenosti. Chile je zemi plnou zivota s lidmi tak milujicimi, pratelskymi a veselymi. Svedsko je zase vyspelou zemi s efektivnim systemem ve kterem maji vsichni stejna prava i kdyz lide jsou tu spise uzavreni a charakterem chladnejsi, coz je urcite nasledkem i mistniho podnebi. Svedsko pro me zustane vzdy zemi, kde jsem vyrustala a stravila velky kus zivota. Spanelsko je zase podobne Chile i kdyz lide tu nejsou az tak prijemni jako lide latinske Ameriky. Take je Spanelsko vice zaostale v porovnani se Svedskem a Anglii, ale zase ma nadhernou kulturu a prirodu. Co se spanelu tyka nemuzu se poradne vyjadrit, protoze moji pratele jsou predevsim cizinci.

Co povazuji za nejlepsi ze zivota v ruznych zemich je ta moznost prijit do kontaktu s jinymi lidmi z rozdilnych kultur, vzdy je totiz moznost naucit se neco noveho a necemu novemu porozumet. Pro me je to vzdy jedinecna prilezitost a jsem rada za moznost cestovani po Australii, Singpuru, Thajsku, Ceske Republice, Nemecku, Dansku, Norsku, Anglii, Francii, Italii, Spanelsku, Rakousku a dalsich zemi.

Samozdrejme, ze se nekdy citim bez korenu, ale hned si uvedomim, ze vzdy vse vidim ocima chilanky, protoze kdyz jsme opousteli Chile moje babicka, ktera ma ted 91 let me tehda rekla, vzdy si ber svoji atmosferu sebou, at jsi kde jsi.

čtvrtek 18. března 2010

Co je u nas noveho

Kdyz jsem si zakladala blog mela jsem v planu jen ukazat, jak se nam zije v Nigerii. Jenze v te dobe jsem nevedela, ze za chvilku otehotnim a za mesic budu v Libanonu a taky tu prozatim zustanu a tim se me zivot v Nigerii trosku vzdalil. A asi absence Rogera a moje pomalicku se zvedajici brisko me prinutilo zamyslet se nad tim, kde a proc jsem a zacala jsem psat nase setkani v Barcelone. Snad se me postupem casu podari v tom pokracovat a priblizit nas zivot ve Spanelsku, svatbu a stehovani se do Libanonu, Dubaje a Nigerie. Tak bych aspon mela dodat trosku hranic tomu zmatku, ktery z blogu muze pusobit, kdyz kazdou chvili pisu o necem jinem.

A co se deje ted?

Vcera, kdyz jsem si pred spanim rovnala veci na nocnim stolku, me poprve doslo, ze se muj zivot zacina menit. Knizky, ktere jsem si nachystala, ze si je konecne prectu, jsem nasla na hromadce na spodu a namisto toho se na me z vrchu smalo krasne ruzovoucke miminko. A aniz bych si to nejak uvedomila, vystridaly me knizky o samanech a ruznych nabozenstvich, knizky o tehotenstvi a peci o dite. A tak se pomalicku zaciname pripravovat na to, ze brzo budeme uz tri. Sice me mrzi, ze Roger to nase krasne obdobi nemuze prozivat se mnou, ale uvedomuji si, ze on je tam kde je, prave proto aby podporoval svoji budouci rodinu, takze neni jine moznosti. Nicmene na Velikonoce bude uz s nama a jako by to prcek citil a chtel se tatinkovi ukazat, porostlo me za tyden brisko snad jednou tolik.

U doktora bylo pri posledni kontrole diky Bohu vsechno v poradku. Zatim to vypada, ze budeme mit holcicku, ale to nam pry jeste pri dalsi kontrole potvrdi. Mimi uz o sobe dava pravidelne vedet, prvne malym simranim a ted uz i sem tam peknym kopnutim a to hlavne v noci po 12 hodine ;) Co se tyce porodu, rozhodla jsem se nakonec, ze preci jenom zustanu v Libanonu. Pece je tu na velice dobre urovni, muj doktor uz me zna. Pred 2 lety, kdyz jsem mela mimodelozni tehotenstvi, me delal laparoskopickou operaci a ted by me i rodil, coz me prijde sympaticke, ze tam budu mit sveho doktora a ne nekoho, koho vubec neznam. Akorat budeme mit trosku starosti s vyrizovanim pasu pro mimco, ale to se s nasi ceskou ambasadou v Beirute urcite zvladne.

Dalsi vec, kterou zaciname resit je, jak vlastne budeme s mimi mluvit. Ja samozdrejme chci , aby nase dite umelo obe nase rodne reci, takze ja zacnu cestinou a Roger arabstinou. Dalsi reci bude anglictina, ktera je v Nigerii oficialnim jazykem a tim padem anglicka skolka a pozdeji i skola, kde pribude vyuka francouzstiny. A aby toho nebylo malo tak my s Rogerem mluvime spolu spanelsky, takze ted premyslime, ze by jsme mozna meli zacit komunikovat v anglictine, ale pochybuji, ze na ni opravdu prejedeme, jelikoz uz tu spanelstinu mame za 6 let zabehlou. Takze z toho mam trosku obavy, ale snad se to nejak zvladne a vyresi. V Libanonu je normalni, ze deti doma mluvi s rodici arabsky a pote bud navstevuji anglickou nebo francouzskou skolku a mluvi tam jazykem te zeme a druhy jazyk je v anglickych skolkach francouzstina a naopak. Takze se s detma da domluvit plynule trema jazykama, coz me jaksi uklidnuje. Tak snad to pujde i u nas ;)

A nase fotecka ze 17.tydne.

středa 17. března 2010

Miziara z dalky

Dnes jsem nasla dve fotky, ktere jsem vyfotila v prosinci. Prvni je, jak vypadaji zasnezene hory po ceste od more z Tripoli k nam do vesnice. Miziara tu bohuzel nejde videt, ale je smerem napravo...





Miziara ze spodu ze silnice...

úterý 16. března 2010

A zustavam ve Spanelsku..

“Jak nejde zmenit datum na letence a jak to ze mi nemuzete vratit penize?” rozciluje se Roger v cestovni kancelari. “Vzdyt jste me tvrdila, ze zadna prestupni viza nepotrebuji!” “No vite ja jsem tady nova a me to potvrdili i na centrale, ale vy jste zodpovedny sam za svoji letenku i viza a ne cestovni kancelar, takze jste si mel jeste zavolat na aglickou ambasadu. Ted je ta letenka propadla, musite si koupit novou” brani se pani, co nam letenky prodavala.”Vite co, ja se tu s vama nebudu dohadovat, zavolam si primo k letecke spolecnosti a k vam na centralu a uvidime, co se da delat a zitra se stavim a dojedname to” odpovida ji znechucene Roger a odchazime. “Pojd pujdeme si nekam sednout na kafe a zitra to vyresime” navrhuje me.

Druhy den, kdyz se schazime na Plaza Catalunya, ptam se ho jestli pujdeme rovnou do cestovky. “Ja tam zajdu sam odpoledne, ted ti chci neco rict” odpovida me. “Tak si pojd sednout” navrhuju mu a chci jit smerem k lavickam. “Ne ja ti to chci rict tady, uprostred te hvezdy, kde jsme se porad schazeli” stahne me zpet k sobe. “Ja jsem vcera celou noc premyslel nad tim, jak jsme se potkali a co jsme spolu za cely ten mesic prozili a taky nad tim, co se stalo s tim letadlem a ted ty letenky. A myslis si, ze je to normalni?” zepta se me. “Ne neni to normalni, ja to taky tak nikdy necitila a to s tim letadlem nechapu, vzdyt jsme se te pani na ty viza ptali” odpovidam mu. “No a tak ja ti chci jenom rict, ze jsem se vcera v noci rozhodl, ze ja do te Dubaje nepoletim a zustanu tady ve Spanelsku” rekne rozhodne a me se podlomi kolena. “Jak jako nepoletis?” A co kdyz si to rozmyslis?” ptam se ho. “Nerozmyslim, ja uz jsem si to zaridil. Od zitrka nastupuju zpet do Kebabji do te doby, nez si najdu neco lepsiho. Proste si myslim, ze mam zustat tady i kdyz ten zacatek bude tezky, ale ja verim, ze to zvladneme. Jses na to pripravena?” zepta se tazave. Stojim jako oparena a neverim svym vlastnim usim. “Ja, ja jsem tak stastna” obejmu ho celou svou silou.”Vim, ze to bude tezke, ze ti za chvili konci viza, ze v Kebabji nemuzes pracovat naporad, ale my to zvladneme to jsem si jista. My se prece vezmeme” rikam mu a smeju se. Mam pocit, ze bych dokazala obejmout svet, zivot neni lehky, ale kdyz jsou na to dva, a kdyz chteji, tak to prece musi jit. “Ja to vedel, ze jsi blazniva, vis ty vubec co nas ceka?” smeje se. “Me je to jedno, co nas ceka. Tys jednou rekl, ze jestli nekdo neco chce, tak to dokaze a my to dokazem” odpovidam mu. “Dobre to jsem rad, ze to tak beres, ale priprav se na to,ze zivot s cizincem v cizine neni zadny med, budeme mit spoustu problemu, jak s vizama tak s praci. Jenom chci abys to vsechno vedela a taky chci abys vedela, ze jsem rad, ze jsem se rozhodl zustat ve Spanelsku. Myslim, ze to tak ma byt, ze mame byt spolu uz ted a taky si myslim, ze je to nejaka sila, vetsi nez my sami, co nas drzi pri sobe. Mozna je to nas osud, co myslis?” “Urcite je to nas osud, osud byt spolu” odpovidam mu a se mnou se smeje cely svet…

pondělí 15. března 2010

Nikam neletim...

“Meli jsme trosku zpozdeni, tak se pujdu rychle odbavit a pak ti jeste zavolam. A neboj utece to jako voda a v zari jsem tu zpet, v zari budeme zase spolu a do te doby uz budeme vedet co a jak” vola me Roger v nedeli z letiste. “Nezapomel sis nic?” ptam se ho. “Kdybys neco potreboval, zavolej a ja ti to poslu” dodavam. “Neboj mam vsechno, jeste ti zavolam, nez me to poleti, jeste mam 2 hodiny cas.” “Dobre zavolej budu cekat a vsechno nejlepsi k dnesnim narozeninam” preju mu.

“Monika, je cas balit, pojedeme zpet do Barcelony” vola na me Dolores. Presunuji se z pokojicku v Callafel a jdu pomoct zabalit veci do tasek a nachystat deti. Nastartujeme auto a vyjizdime smerem Barcelona. Sedim vzadu na sedadle mezi Terezou a Juanem a Dolores me vypravi jaka byla jeji vcerejsi konference a ja ji mlcky posloucham. Teda delam, ze ji posloucham, kyvu, kdyz si myslim, ze kyvat mam, smeji se, kdyz se smeje ona. Je dobre, ze jsem musela odjet mimo Barcelonu, je dobre, ze jsem s nim nesla na letiste. Asi jsem naivni pro tento svet, hledam neco, co neexistuje, laska se me vyhyba na hony. Mesic, pouhy mesic a ja citila to, cemu jsem se v predeslych vztazich vyhybala. Vedela jsem, ze si ho chci vzit a citila jsem, ze chci, aby on byl otcem mych deti a pritom jeste pred mesicem jsem zaryte tvrdila, ze nikoho nechci. Co se ve me zlomilo? Cim to je, ze ted premyslim uplne jinak? A vim, ano ja vim, ze jestli spolu nezustaneme, tak uz nikdy nikoho takoveho nepotkam. Jasne, ze laska muze mit million tvari, ze muzu nekdy jindy mit rada nehoko jineho pro jine vlastnosti, ale Roger me ukazal, kdo jsem. Byl to prvni muz v mem zivote, ktery me dal pocitit, ze jsem zena. Najednou me nebylo trapne prijmout ruzi, najednout jsem se nemusela stydet za sve emoce a za svuj plac. Cely mesic jsme zili v dokonale symbioze muze a zeny, vztahu jaky jsem si vzdy predstavovala a jaky bych do budoucna chtela. A mozna to byl ten mesic, mozna to byl ten limitovany cas, ktery nam daval pocit blizkeho odlouceni a ktery tak udelal nas vztah o hodne intenzivnejsi a plnejsi. A at uz to bylo cokoliv, a at to dopade jakoliv byl to krasny cas.

“My se doma jenom zastavime, vyskladame tasky z auta a pojedeme na navstevu k Manuelovi” rika me Dolores, kdyz vjizdime k domu. “Hura, pojedeme za tatkou” raduji ze deti vedle me. “Muzes si vzit volno, my se vratime az pozde vecer” navruhuje me. “Zustanu doma, budu si cist, nikam se me nechce” odpovidam ji a divam se na mobil, ze Roger jeste nevolal a dve hodiny uz prave uplynuly. Asi ma letadlo zpozdeni, nebo to nestihl a zavola me az zitra z Dubaje. Zaviram dvere bytu za Dolores a detma a jdu si vybalit veci do pokoje. Jak to, ze jeste nezavolal, rikam si po dalsi pul hodine, kdyz oteviram knizku. Snazim se soustredit na radky, ale nejde to a tak sedim na posteli a premyslim, kdyz me zazvoni mobil. Jak nenavidim posledni slova louceni a nevim, kde se vezme ve me takova sila a rozhodnu se telefon nevzit. Zacnu psat sms, ze se ted nechci loucit, ze ted nechci slyset jeho hlas, ze si zavolame az z Dubaje, kdyz me telefon zvoni znovu a znovu. Nez stihnu odeslat sms Rogerovi, prijde me zprava od nej. “Vem to!” Sakra asi se neco deje, mozna se mu neco stalo, rikam si a vzapeti me znovu zacne zvonit mobil. “Ahoj, ja vis, ja jsem se nechtela loucit” koktam ze sebe. “Kde jses? Uz jsi zpet v Barcelone?” pta se. “Ano, uz jsem zpet” odpovidam mu. “Zadne louceni nebude” rika me pevnym hlasem “ja totiz nikam neletim, oni me nepustili do letadla. Ta zenska to cele popletla v te cestovce. Ty jsi mela pravdu, musim mit prestupni viza do Londyna a na letisti me je ted nechteli dat, pry si je musim vyridit na anglicke ambasade. Dojdi hned do Kebabji, uz jsem kousek od tama, jedu tam hned z letiste.”

V momente vyskocim z postele, knizka me spadne na zem a ani neni cas ji zvednout, oblikam se a uz jsem dole pred barakem. Nikdy jsem nebyla v Kebabji tak rychle. Roger uz sedi za barem a pije pivo. “To mam hezke narozeniny co?” smeje se a objima me. “Co budes ted delat?” chci vedet? “Zitra si zajdu do te cestovky at me zmeni letenku a vyridim si viza” odpovida me. “Ja to vubec nechapu, kam ta zenska v te cestovce volala, kdyz jsi se na to ptala” smeje se. “No to taky nechapu, tak mozna” chci neco rict kdyz me prerusi “neres to, proste jsem tady, a ted pojd jdeme do libanonske restaurace oslavit moje narozeniny” tahne me za ruku ven ze dveri. “Tak vsechno nejlepsi” smeju se a utikam za nim.

neděle 14. března 2010

Co bude zitra a pozitri? Co bude za rok? Kdovi…

“Mejte se tu moc hezky a drzte se vy dva” louci se s nama Misa v nedeli na letisti. Posledni zamavani a Misa vychazi schody a zaviraji se za ni prosklene dvere. Tak pristi tyden ty, rikaji me oci, kdyz se podivam na Rogera. Nemluv o tom odpovida me stejnym pohledem. “Kam chces jit?” zepta se me. “Ted je me to jedno, ale vecer chci jit k mori, naposledy s tebou k mori” odpovidam mu.

“A znas tuhle?” ptam se Rogera, kdyz listuji v utle knizce Maly princ. Pootocim se, aby na listy dopadla zare poulicnich lamp a zacnu cist o setkani maleho prince a lisky. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá“docitam kapitolu a zaklapnu knizku. “Chtela bych ti neco rict. Chtela bych ti rict, ze kdyby me pred tremi mesici nekdo rekl, ze tu neco takoveho proziji, tak se mu vysmeji. Chtela bych ti rict, ze nejsem naivni a moc dobre vim, jak to vsechno mezi nama muze dopadnout. Nemusis dostat viza do Evropy, ja nemusim dostat viza do Dubaje, a behem te doby, co se neuvidime se jeden druhemu vzdalime i kdyz treba ted citime opak i kdyz, treba ted mluvime o svatbe a detech. Zivot je daleko slozitejsi, nez nejake sny a idealy a proto vim, ze se muze stat cokoliv a my uz se nikdy nemusime potkat. Presto vsechno bych chtela, abys vedel, ze ten mesic, co spolu budeme, byl pro me jeden z nejkrasnejsich mesicu v zivote. Zivot nam muze prichystat cokoliv, ale nejdulezitejsi je, ze jsme to takhle citili, ze jsme to takhle chteli a ze to bylo oboustrane. Za ten cas, ktery jsi me venoval, tak za ten cas ti nesmirne dekuji.” Roger se nahne a zacne neco cmarat do pisku.”Vis co to je?” zepta se. Divam se na jakysi obrazek a nic me nenapada. “No to teda nevim” smeju se. “Vypada to jako klobouk” rikam mu. “No vidis, uz jses blizko” odpovida. “Ja uz vim, ja uz vim, co to je, smeju se a volam na neho, to neni klobouk to je slon, to je slon v hadovi z prvni kapitoly Maleho prince” volam stastna, ze jsem uhodla obrazek. “Presne” potvrzuje Roger “a prave proto jsem s tebou, vidis veci, ktere jini lide nevidi, zustan takova prosimte.”

Kdyz prichazim domu vytahnu z batohu knizku Maleho prince a do ni vpisu „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.” Zabalim ji do papiru a nachystam na vikend, ze ji dam Rogerovi jako vzpominku sebou do Dubaje. Uz jenom tyden, rikam si posledni tyden.

“Mam pro tebe spatnou zpravu” volam mu ve ctvrtek vecer. ”Dolores ted se mnou mluvila, ze v sobotu ma neco na cely vikend a odjizdi mimo Barcelonu a ja musim zustat doma s detma. Odveze nas v sobotu rano do Calafell a vratime se az v nedeli odpoledne” vysvetluji mu. “Ne nejde to nijak prehodit a nejde to udelat nijak jinak, ja vim, ze jsi chtel slavit narozeniny v sobotu, ale na to letiste bych s tebou stejne nesla. Takze zitra naposledy. Sejdeme se na Plaza Espani, chci ti neco ukazat.”

“Pojd jeste trosku” tahnu v patek Rogera nahoru do schodu na domluvenem miste.”Jeste kousek, jeste par schodu. Tady uz je to dobre, muzeme si sednout” navrhuju mu. Kdyz si sedame jsme tak vysoko na schodech, ze mame celou Barcelonu pred sebou. “No neni to nadhera, no rekni?” ptam se ho. “A pockej, to jeste neni vsechno. Pockej, az se za chvili setmi.” Asi po pul hodine se ozvou tony hudby. “Divej se na tu kasnu tam dole” ukazuju dolu. Z kasny zacne tryskat voda a hudba zazni hlasiteji. Voda se zacne zbarvovat do ruznych tonu. “Neni lepsiho mista, kde by ses mohl rozloucit s Barcelonou” rikam mu a Roger me misto odpovedi pevneji obejme. Neni potreba neco rikat, vse podstatne uz bylo receno, nekdy je lepsi mlcet. Jsem silna, dnes jsem silna, at se stane cokoliv byl to krasny mesic, opakuji si porad dokola, ale az zazni prvni tony Mercuryho pisne Barcelona vyhrnou me slzy. Proboha jenom at me nevidi, ze placu, at me nevidi.

“Neco pro tebe mam” rikam mu pred dvermi naseho domu, kdyz se loucime. “Ja pro tebe taky, ale rozbal to az doma” odpovida me. Posledni silne obeti, posledni polibeni, posledni pohlazeni. Co bude zitra a pozitri? Co bude za rok? Kdovi…”

Jen zaviram dvere od budovy, trham obal od darku. Kosile ta vinova kosile, co mel poprve v Ovecce a Bible, jeho osobni Bible, ve ktere jsem vzdy obdivovala arabske pismo…Boze, jenom ty vis jak tohle dopadne….

pátek 12. března 2010

Letenky

“Dobry den” zdravime a zavirame dvere od cestovni kancelare. “Dobry den” odpovida nam starsi pani za stolem. “Posadte se prosim” ukazuje nam na cerna kozena kresla. “Co pro vas mohu udelat?” pta se. “Potrebuji letenku do Dubaje na tento nebo pristi tyden” odpovida ji Roger. “Jen pro vas?” pta se pani “a jednosmernou nebo zpatecni?” chce vedet dale. “Ano jen pro me a zpatecni s navratem do Barcelony tak za dva az tri mesice” upresnuje Roger. Pani hleda chvili v pocitaci a pote nam vysvetluje moznosti letu, prestupy a cenu. “Sakra me se ten program nejak zasekl” nadava za stolem a zkousi vypnout a zapnout pocitac. Asi po pul hodine to vzdavame a rikame ji, ze prijdeme pozdeji. Jdeme si zatim sednout na kafe do blizke kavarny a vracime se asi po 2 hodinach. Sotva otevirame dvere pani uz na nas mava a vola, ze program jeste nejede, ze ceka, az ji to nekdo prijede opravit. “Ten program vam tu letenku nechce prodat. Mel by jste zustat ve Spanelsku u nas je preci krasne ne?” smeje se a ani netusi, jak se do nas jeji slova zaryvaji. “Prijdte si zitra, to uz urcite pujde” navrhuje nam. Vychazime pred kancelar a ja Rogerovi vysvetluji, ze uz nemam cas jit hledat dalsi cestovku, ze Dolores ma odpoledni a musim se vratit k detem. “Nevadi, nechame to na zitra” odpovida me “ja si taky jeste musim jet neco vyridit na universitu.” Domlouvame se tedy, ze ale pujdeme pro jistotu do jine cestovky. “Mel bys tu zustat” smeju se mu u metra, kdyz se loucime “ani ten pocitac ti nechce prodat letenku. Vzdyt ve Spanelsku je krasne ne?” opakuji ironicky slova pracovnice cestovni kancelare. “Jestli ji nekoupim ani zitra, tak tu zustanu” smeje se Roger.

“Letenku do Dubaje na pristi tyden a chci ji zpatecni za 2 az 3 mesice” vysvetluje Roger druhy den jine pani v jine cestovni kancelari. “Na pristi tyden tu mam dobrou cenu na nedeli 18. cervence s prestupem v Londyne” navrhuje nam a upresnuje datum odletu a cenu. “To mas zrovna narozeniny” namitam posmutnele.”Nemate tam nejeke jine datum?” ptam se. “Mam, ale ty ceny jsou jednou takove” odpovida me. “Tak ja si vezmu tu na tu nedeli” potvrzuje Roger a podava ji svuj pas. “A narozeniny muzeme oslavit predtim, vzdyt mame jeste dva tydny do odletu” chlacholi me. “A rikala jste, ze prestup je v Londyne?” chci jeste vedet. ”Ano v Londyne” prisvedcuje. ”Tak muzete nam jeste zjistit, jestli potrebuje prestupni viza?” ptam se. “Prestupni viza? Vsak mate platna viza Evropske unie a celeho Schengenskeho prostoru ne?” pta se udivene. “Ano, to mam” odpovida ji Roger. “Ale preci jen by bylo lepsi, kdyby jste nekam zavolala a radsi se na to zeptala” stojim si za svym a vysvetluji Rogerovi, ze jsem cetla, ze londynske letiste ma jina pravidla i na prestup. Pani bere do ruky telefon a nekam vola a vysvetluje Rogerovu situaci.”Ano ma platna spanelska viza, ano se vstupem do cele Evropske unie a Schengenskeho prostoru” odpovida na otazky osobe na druhem konci spojeni. “Tak jsem mela pravdu slecno” poklada telefon a podiva se na me.”Nepotrebuje zadna prestupni viza pokud ma platna viza spanelska” vysvetluje me dale. “Aha, tak to prominte, uz to asi zrusili. To jsem si oddychla, vite jistota je jistota” omlouvam se ji a cekam az vytiskne letenky a Roger zaplati. “Jeste si zkontrolujte udaje na letence prosim” navrhuje nam pani. Ocima preletime nejdulezitejsi udaje a datum odletu 18. cervence a navrat v zari. “Je to dobre” rika Roger a zasunuje letenky do obalky k vizum.

“Ted uz musim jenom zavolat do firmy a rict jim, kdy priletim. No a budu si tu platit dal ten pokoj, stejne si tam budu nechavat pulku veci, vsechno se me to sebou nevejde a nema cenu tahat do Dubaje kabaty a svetry. A v zari jsem tady, to utece jako voda uvidis” planuje Roger, kdyz vychazime z kancelare.”Jses smutna?” pta se me. “Ne nejsem, ja sice nevim, jak to dopadne, ale citim, ze budeme spolu” usmeju se.”A budeme mit krasny zivot” rikam mu. Krasny zivot, budes mit krasny zivot, to uz me nekdo nekdy rikal, zahledim se na Rogera a snazim se vzpomenout, kdo to byl.

čtvrtek 11. března 2010

My se vezmeme, jednoho dne se urcite vezmeme

“Dnes byl muj posledni pracovni den. Domluvil jsem se se sefem, ze zitra uz neprijdu, tak mame pro sebe celou nedeli a pak jeste ty zbyvajici dny do odletu” rika me Roger, kdyz se sejdeme v sobotu vecer u metra. “No to jsem rada, volna sice moc nemam, ale aspon neco, aspon nemusime sedet celou tu dobu v restauraci” raduji se. “Jedeme rovnou do Ovecky?” ptam se ho. “Holky tam sice prijdou pozdeji, ale muzeme tam pockat” navrhuji. “Ne pojedeme prvne ke me na byt, chci se prevleknout a najest, meli jsme dnes hodne lidi, tak ani nebyl cas na jidlo.” “Dobre, ale muzu te o neco poprosit?” zeptam se. “Muzes si dnes oblect tu vinovou kosili, co jsi mel v Ovecce, kdyz jsme se seznamili? Ta ti hrozne slusi.” Podiva se na me a zacne se smat. “Ja vedel, ze jsi blazniva.”

“Co si das na jidlo?” pta se me Roger, kdyz vchazime do kuchyne v byte, kde bydli spolu s dalsimi 3 kamarady. “Ty se bez prevlict a ja ti neco nachystam” rikam mu. “Ne to ne, prece me navsteva nebude chystat jidlo, kdes to videla.Ty si bez sednout do obyvaku a ja ti neco nachystam” porouci me a zacne vytahovat chleba a otevirat lednicku. ”Tak ti aspon neco pomuzu” navrhuju mu. “Ne, ja nepotrebuji pomoct, myslis, ze neumim udelat neco na jidlo? Bez si sednout, za 10 minut to bude hotove.” Odchazim tedy, sedim v obyvaku a divam se na televizi, kdyz vchazi Roger a nese dva talire, na kterych ma oblozene chleby s naaranzovanou zeleninou a me v tem moment dojde, ze se jeste zadny chlap v mem zivote o me tak nikdy nestaral. “Ja uz verim, ze ten nas vztah vydrzi. Ja te chci za manzela” vypadne ze me to, co citim na srdci. “Kvuli tem obycejnym chlebum?” zepta se udivene a smeje se na cely byt. “Kvuli tomu, jak se o me staras, jak ti na me zalezi, jak me porad neco chystas, kvuli te vinove kosili a ano i kvuli tem obycejnym chlebum si te chci vzit” pokracuji. “My se vezmeme uvidis, jednoho dne se vezmeme” rekne Roger jistym hlasem.

Vchazime do Ovecky a holky uz sedi za stolem. “Tak dnes naposledy” rika Misa. “To to uteklo, co? Pujdete me doprovodit tu pristi nedeli na letiste?” pta se. “Ja pujdu” odpovidam. “Pujdeme spolu, myslim, ze v nedeli tu jeste budu” rekne Roger. “No a co ty, jak ses rozhodl, co ta Dubai?” chce vedet zase Martina. “Uz mam viza a tento tyden jdeme koupit letenku” odpovida ji. “Takze poletis? Nezustanes tady v Barcelone?” pta se Martina dal. “Ja uz ani nemuzu, konci me studijni viza a pak bez viz, to uz me vubec nikdo nezamestna” vysvetluje ji Roger. “No ale co teda? Jak to bude s vama dal?” vyzvidaji dal obe holky. “To my zatim nevime, ale jedine co vime, ze se vezmeme” smeje se Roger. ”Vezmete?” vyhrknou holky. “Ano vezme” rikame uz dohromady.”Je jedno kdy a kde, ale my se vezmeme” smejeme se a pokladame prazdne sklenice na stul a volame cisnika, aby nam donesl jeste jednu sangriu. “A nezapomen zase na ten popcorn” vola na neho Misa od stolu naposledy.

V nedeli se prochazime kolem Sagrady Familie, kupujeme nejake suvenyry a darky Rogerove rodine a jdeme pomalu pres Paseo de Gracia na Plazu Catalunyu, kde se schazime s Rogerovyma spoluzakama z university. Sedime pak v italske restauraci na terase a objednavame pizzu. Jeho spoluzaci kamarad ze Svedska a jeho pritelkyne z Korei vypravi, co maji v planu do budoucna. “A co jsou ted tvoje plany?” otaci se na Rogera. “Slysel jsem, ze uz mas viza do Dubaje a uz taky budes opoustet Barcelonu” pta se spoluzak. “Jo viza uz mam” prisvedcuje Roger. “A zadne plany do budoucna ted nemam. Krome jednoho teda. Ze se s Monikou vezmeme” prozrazuje jim Roger. “Vezmete? To je hezke, to gratulujeme. Ale jak jste spolu vubec dlouho?” zeptaji se prekvapene. Podivame se s Rogerem na sebe a zacneme se smat.” Dva tydny, zname se dva tydny. Ale to nevadi. My se proste vezmeme. Jednoho dne se urcite vezmeme.”

středa 10. března 2010

Viza do Dubaje

I kdyz na sebe dalsi dny nemame moc casu, snazime se ho travit, co nejvice jak muzeme spolu. Ve svem volnu misto uceni se spanelstiny v knihovne, zustavam s Rogerem v restauraci. Krajime spolu zeleninu, pripravujeme maso, upravujeme stoly, umyvame nadobi a nemyslime na to, co bude. Vychutnavame si existenci toho druheho plnymi dousky. Nemluvime o Dubaji, neptam se jestli uz dostal viza a modlim se kazdy den, aby o tom nezacal mluvit. Pokazde, kdyz opoustim restauraci dekuji Bohu za to, ze nam dopral jeste dalsi den. Kdyz me vsak pri nocnim telefonatu ve ctvrtek vecer rekne, ze se zitra nesetkame v restauraci, ale ze mam prijet na Plazu Catalunyu, ze si potrebuje neco vyridit, je me jasne, ze cas naseho louceni se blizi.

Kdyz vystupuji z metra, hned ho vidim jak postava u schodku. “Musim si zajit do internetove kavarny, dosli me ty viza do Dubaje” rika me. “Ja vim” odpovidam mu tise. Vchazime do prvni kavarny co najdeme a sedame si na zidle k pocitacum. Roger si kontroluje viza a tiskne je na tiskarne a ja mlcky sedim s hlavou otocenou na druhou stranu, pozorujici rusne deni ulice, odvadejici tak mou pozornost od pocitace a papiru, ktery leze z tiskarny a na kterem se me vysmiva muj osud. Ve me se perou emoce. Citim se opet zmatena. Nechat to tak nebo ukoncit to za vcasu. Proc je to tak intenzivni? Nikdy jsem zadny vztah tak neprozivala a proboha vzdyt zatim jsme spolu ani ne 2 tydny. K cemu tohle vsechno vede k dalsimu trapeni a dalsi samote. “Musim s tebou mluvit” reknu mu. “Ja s tebou taky” odpovi me a nejsme schopni se podivat jeden druhemu do oci.

Schazime po Ramble dolu do pristavu, ani jeden z nas nemluvi. Posadime se na most vedoucimu k Maremagnum a chvili sledujeme lodky houpajici se na mori. “Tak kdy poletis?” zeptam se. “Jeste nevim, zatim mam jen ty viza. Letenky koupim pristi tyden” odpovida me a sleduje chlapka pracujiciho na sve lodce. “Jenom chci, abys nebyla smutna. Vsechno co se stane, se stane k nasemu dobru” utesuje me. “K nasemu dobru? K jakemu dobru?” vyhrknu na neho. “To ze tady zustanu sama a budu se trapit, tomu rikas dobro? Nechapu proc jsme do toho vubec sli, nechapu proc jsme toho nenechali, kdyz jsme vedeli, ze odjizdis, nechapu, co to ma vsechno znamenat, nechapu proc jsi vubec dosel do te Ovecky a nechapu vubec nic” sypu ze sebe vsechno, co me tizi. Snazi se me chytnou za ruku a ja uhnu. “Nema to cenu, nema. Stejne to skonci, driv nebo pozdeji to skonci. Jak casto sem budes moct litat a copak ja muzu za tebou hned do Dubaje?” pokracuji a me narky neberou konce. “Poslouchej me” rekne a vezme moji tvar do svych dlani. “Ted uz nejde jen o me a pomoc moji rodine v Libanonu, ted uz jde o nas o oba. Kdybych zustal v Barcelone, co by jsme meli? Kde bych pracoval a kde by jsme bydleli? Copak se takhle muzu chovat ke sve zene, aby jsme zili jako zebraci? Nic by jsme nemeli, prezivali by jsme ze dne na den. Copak bys takhle byla stastna? Za pul roku bys takovym zivotem byla unavena a vymenila bys me za nekoho jineho. Myslis, ze zivot s cizincem je lehky?” vysvetluje mi a diva se me uprene do oci. “Odletim do Dubaje, nasetrim aspon trochu penez a muzeme zit normalni zivot. Vzdyt ja ted nemam nic, vubec nic. Nedopustim, aby jsme zili jako zebraci” sveruje se me. “A jestli budeme chtit, z celeho srdce chtit, ten vztah to vydrzi. Vzdyt jsme za tu kratkou dobu prozili daleko vice emoci, nez nekdo za cele roky vztahu. A jestli si uz od ted budeme rikat, jak to nema cenu, tak je jasne, ze se rozejdeme. Musis verit i kdyz je to tezke. Musis byt silna, prosimte. A ted uz pojd nebo prijdes pozde do prace” usmeje se a pomaha me vstat. Podavam mu ruku a postavim se. “Promin, ze jsem tak hystericka, jsem jenom zenska, my jsme proste vice emocionalni nez muzi. Ja porad zkousim nemyslet na to, ale me to nejde.” omlouvam se. “Ja vim, to je preci normalni. Vsechno bude v pohode” chlacholi me a jdeme na nejblizsi stanici metra.

“Misa odleta pristi tyden” rikam mu po ceste domu metrem. “Zitra pujdeme do Ovecky, sejdeme se tam vsichni naposledy. A pristi tyden ji pojedeme vyprovodit na letiste.Teda jestli tu jeste budes. A kdy si pujdes koupit tu letenku?”ptam se. “V pondeli pujdu. O vikendu se domluvim se sefem v praci, ze uz od pondelka neprijdu a tak posledni dny muzeme byt vic spolu. A tu letenku hned v to pondeli. Ale nemusis jit se mnou jestli nechces, muzeme se sejit pozdeji” navrhuje me. “Ne, ja pujdu. Kdyz uz jsem sla s tebou vytisknout ty viza , pujdu koupit i letenku. Ted uz budu silna” slibuju mu. “A stejne jsem doufala, ze ty viza nedostanes a neodletis” dloubnu do nej loktem a stisknu mu pevne ruku.

úterý 9. března 2010

Prozivam svuj sen

Kdyz se sejdeme ve ctvrtek v hvezde na Plaza Catalunya obejmeme se, jako by jsme se nevideli nejmin tyden a ne jen jeden den a pritom jsme si predchozi den nekolikrat volali. Schvalne se neptam jak to dopadlo s vizama a vyhybam se veskere konverzaci, ktera by k tomu smerovala. Chci si uzit den, tak jak je. Krasny slunecny den na plazi. Cely den si mame co rict, cely den se necemu smejeme a je nam spolu dobre. Prochazime se po brehu, plaveme v mori, slunime se na plazi a kdyz me doprovazi vecer domu, jdeme uz v pevnem obeti. “Ty vis, o cem jsme dnes nechteli mluvit, ze jo?” zepta se me pred domem. “Vim a nerada bych to slysela” odpovim mu. “Ale ja ti to musim rict, mam rad veci na rovinu” rika me. “Ty viza budou hotova pristi tyden. Nepocital jsem s tim, ze to bude tak rychle. Pak uz musim koupit jenom letenku” dodava. “Takze to muze znamenat, ze odletis driv jak za mesic?” vyhrnu.”Jo bohuzel muze, ale jeste uvidime jak to dopadne” obejme me. ”Zitra se uvidime, ze jo? Ze prijdes na kafe? A o vikendu taky, ja sice nemam vikendy volne, ale muzes byt se mnou v restauraci. Byl bych moc rad” navrhuje me. “Zitra prijdu urcite, ale o vikendu ne, to jsem slibila uz holkam, ze s nema pojedu do Portbou” rikam mu. “A nemuzes to zrusit?” chce vedet. “Uz jsem to slibila” stojim si za svym a citim, ze bude lepsi kdyz pojedu pryc, kdyz nezustanu v Barcelone, kdyz nezustanu s nim. Vzdyt je mozne, ze pristi tyden odleti a uz se nikdy neuvidime, rikam si a pritom citim, ze nechci aby odjel, ze chci aby zustal, a obejmu ho silneji.

V patek hned po odvedeni Terezy do skoly specham za nim. Pijeme kafe a jime croissant, ktery zase koupil po ceste do prace a kdyz se loucime zepta se uz po nekolikate, jestli jsem si to nerozmyslela s tim vikendem. “Nerozmyslela” rikam mu. “Bude to tak lepsi” pohladim ho po tvari.

Kdyz se v sobotu vzbudim a Dolores me oznamuje, ze bohuzel nemuzu odjet hned rano, ze musi necekane zaskocit na pohotovosti jinou doktorku a ja tedy musim zustat dele s detmi, je me to jedno. Okamzite pisu do sms to, co jsem stejne vedela. “Nikam nejedu, chci zustat s tebou.”

Sotva Dolores otevre dvere, kdyz prichazi z prace, ja uz je z opacne strany zaviram. Utikam ulicemi a Roger uz me ceka u metra. Jedeme na Ramblu, sedime na lavicce a opreni o sebe pozorujeme poulicni zivot, prochazime se kolem katedraly, kupujeme si sebou jidlo a jdeme si sednout k mori. Pisek je jeste prohraty z parneho dne i kdyz uz se stmiva a nad nama sviti hvezdy. Lezime na zadech a pozorujeme, ktera zari vice. “Proc vubec se mnou jsi, kdyz vis, ze odletis do Dubaje” vypadne ze me.”Vzdyt vis, ze to nema cenu, ze tak kratoucky vztah nemuze fungovat na dalku, ani kdyby jsme chteli. Co po me vubec chces?” ptam se ho. ”A proc jsi se mnou ty, kdyz rikas, ze to nema cenu? A z jakeho duvodu jsi presvedcena, ze to nemuze fungovat?” otoci se na me. “Ja? Ja proc jsem s tebou?” koktam ze sebe. “No me je s tebou dobre” reknu rychle a dekuji tme, ze schovava me cervene tvare. “No vidis, a ja jsem to citil, uz v te Ovecce. A nemyslim si, ze to nemuze fungovat, kdyz dva chteji, aby to fungovalo. A Dubai preci neni tak daleko, jako ty hvezdy nad nama ne? Ja uz jsem na to myslel, neboj, nechej to na me a ty se netrap, vsechno ma nejake reseni” pohladi me po vlasech. Nechej to na me a netrap se, to me jeste zadny pritel nikdy nerekl. Vzdy jsem to byla ja, kdo musel hledat nejake reseni, kdo se musel o neco postarat, kdo musel stat nohama pevne na zemi od zacatku az do konce vztahu. A taky jsem to byla ja, kdo to vsechno odnesl a protrpel. Nechej to na me a netrap se, nechej to na me a netrap se….zni me jako ozvena v usich. A ty hvezdy dnes tak krasne zari.

Celou nedeli travime spolu v Kebabji. Na kousek papiru me Roger pise par arabskych slovicek. Chci mluvit spanelsky a arabsky. Chci videt Afriku a Orient a chci jit za svym snem, najit svuj poklad, vzpominam si, jak jsem vzdy zatouzila po precteni knizky Alchymista. Jit za svym snem, opakuji si. To je to, co ted prave delam. Jdu za svym snem. Ne, ne, nejdu za svym snem, ja ten sen TED prozivam.

neděle 7. března 2010

Nejlepsi kafe na svete

“Monika” prijde za mnou rano Dolores “dnes mam odpoledni, tak jenom odved Terezu do skoly a ja zustanu dopoledne s Juanem a pak se zase potkame v jednu pred skolou” rika me. ”Jo a jeste abych nezapomela, ve ctvrtek je statni svatek, my pojedeme k babicce, tak si vem den volna” dodava. Tak to se me zrovna hodi, ted muzu jit na to slibene kafe a ve ctvrtek se jeste uvidi, raduju se.

Loucime se s Terezou pred skolou a ja pokracuji ulicemi dolu. Jeste dve budovy a budu tam. Prekvapuje me, jak jsem dnes klidna. Jak se tam tesim. Roger vychazi pred restauraci a rozhlizi se. Kdyz me uvidi jde me naproti. “Ahoj” zdravime se uz jako stari znami. Otevira me dvere a vchazime dovnitr. Sedam si na misto k baru, a Roger uz me podava z druhe strany baru cokoladovy croisant a pripravuje kafe. “Vy tu prodavate i croisanty?” ptam se ho, protoze je nikde nevidim. “Ne neprodavame, koupil jsem ti ho po ceste do prace, prece to kafe nebudes pit samotne, ne?” smeje se. “A vis, ze je ve ctvrtek svatek?” pta se. “Jo, jo vim” odpovidam. “Tak to mas volno ne?” vyptava se dal. “Ano mam” pritakavam. “A ja taky, kazdy ctvrtek mam volno, ale vikendy mam zase pracovni. Tak nekam pujdeme ne? V takovem horku nevim, jestli se da jet nekam na vylet. Ale muzeme jit na plaz”planuje. “Proc ne” rikam mu. “A to kafe je fakt moc dobre” chvalim. “Jsem ti rikal, ze tu delame to nejlepsi kafe na svete” usmiva se. “Misa me volala, ze uz ma letenku, odleta 11. cervence” rikam mu. “To je tak za 3 tydny co? pta se. “Jo. Jo za 3 tydny. A co ty? Uz vis datum odletu?” zajimam se. “Ne jeste ne. Dnes me firma poslala veskere papiry, tak to musim vyplnit a poslat. A ver me, ze se me tam moc nechce” odpovida. “Tak proc tam letis? Proc nezustanes v Barcelone, kdyz to tu mas rad?” chci vedet. “Jo mam to tu moc rad, ale s praci je to bohuzel jinak. Libanon je porad bran za treti svet, proto nemame na vyber. Pro nas je tezke najit si v Evrope praci, ktera by odpovidala nasemu vzdelani. A ted kdyz jsou otevrene hranice do vychodni Evropy je tu pracovni trh zahlcen. A pro lidi z Evropy je snadnejsi vyridit pracovni viza, nez pro nas ze tretich zemi. A taky vis v Libanonu neni lehka situace, vyplaty mizerne, zadny duchod pro rodice, zadna nemocenska, socialka, proste nic. Prestanes pracovat a nemas z ceho zit. A pritom si vsechno musis platit, nemocnici, skolu proste vsechno a levne u nas taky neni. A moje rodina zaplatila hodne penez za me vzdelani jak v Libanonu, tak tady v Barcelone a ja jsem zodpovedny zase za sve rodice do budoucna, takze nemuzu bohuzel sedet v Evrope a brat podradne prace a cekat, ze me nekdy nekdo da odpovidajici praci. Ta prace v Dubaji, co tam mam je u profesionalni firmy s dobrym platem, takze musim brat co je” vysvetluje me svoji situaci. “Hm, tak to te chapu takove problemy my v Evrope nemame, ztratis praci a stat ti da aspon nejake minimum a nemocenske teda mame taky. A rodice ve stari maji svuj duchod” odpovidam mu. “Takze ti rozumim, proc musis odjet” dodavam. “No jo musim, ale kdybych nemusel zustal bych taky” podiva se na me a nase oci se zase stretnou. Polije me horko a rychle se napiju kafe.

“No dobry” odpovidam Martine do telefonu. “Jsem ti rikala, ze je hodny” ozve se z druheho konce. “Jo, to se me taky zda, libi se me, jak mysli na rodice a chce se o ne postarat, libi se me, jak me pripravuje jidlo a taky to, ze se umi rozhodnout, ze nenechava vsechno na me, a libi se me celkove. No jo Marti, ale k cemu je me to vsechno dobre, kdyz stejne odjizdi?”postesknu si. “Moni, tak na to nemysli” chlacholi me Martina ”mesic je dlouha doba, nikdy nevis, co se stane, a jestli jste si souzeni, tak spolu zustanete. Byla by to skoda, vzdat to hned na zacatku, kdyz si rozumite. Vsak uvidis, nech tomu volny prubeh a co se ma stat, to se stane. Jo a jeste abych nezapomela, co to Port bou o vikendu? Plati? Pojedes s nama?” pta se. “Jo to pojedu, stejne rikal, ze o vikendu pracuje.”

23:50 divam se na mobil kolik je hodin. Za chvilku konci smenu. Vim, ze zavola. Za deset minut uz zvoni telefon, zase si nevzal metro, tak vykladame celou dobu, nez dojde domu. Omlouva se, ze se zitra neuvidime, ze si musi vyridit ty viza do Dubaje. Ale ve ctvrtek se jde na plaz, pripomina. Tyhle nase nocni hovory se stanou nasim malym ritualem. Vypinam mobil a pisu sms “A to kafe, to bylo opravdu nejlepsi kafe na svete.”

sobota 6. března 2010

Kebabji

Rano vedu Terezu do skoly a jedine na co myslim je, ze restaurace, kde dela Roger je asi 3 ulice pod nama. Kdovi, jestli je tam uz i ted. Ale proc na neho porad myslim, rikam si a upravuji Juana v kocarku. “Pujdeme do parku? Juane chces si jit hrat do parku?” ptam se maleho. “Si” odpovida a ja stocim kocarek doprava a na prechodu cekame az nam blikne zelena. A byl sympaticky, a ta kosile, ta mu fakt slusela, zacinaji zase moje myslenky. A proc vubec leti do te Dubaje? Jo za praci vlastne. A pry uz za mesic. A proc ja nad tim vubec uvazuji, kdyz jsem si stejne vcera rekla, ze do zadne restaurace dnes nepujdu.

Hrajeme si s Juanem na pisku, houpeme se na houpackach, hledame v jezirku rybicky a krmime je, kdyz me zazvoni telefon. Roger, ctu na displeji. Nevezmu to, nevezmu to, nevezmu. “Ahoj” rikam. “Ahoj, jak se mas?” ozve se z druhe strany telefonu. “Dojdes dneska, ze jo?” pta se. “Jo, jo prijdu” koktam ze sebe. ”Tak to jsem moc rad” odpovida a vysvetluje me jeste jednou, kde ta restaurace presne lezi a jak se tam dostanu. “Kebabji se to jmenuje” pripomina me. “Tak zatim a uvidime se pozdeji.”

Co jsem to slibila? Proc jsem rekla, ze prijdu? Vzdyt jeste pred minutou jsem se utvrzovala, ze nikam nepujdu, nadavam sama sobe a hledam v telefonu Misino cislo. “Ahoj, tak co teda v kolik se dnes sejdeme?” ptam se ji. “Moni nezlob se, ale ja dnes nemuzu. Agata odjizdi a ja musim hlidat malou. Zavolej Martine a domluv se s ni” navrhuje me. ”To nevadi Miso, pujdeme tam teda samy s Martinou, prijemne hlidani” loucim se s ni. “Marti, ahoj, tak co teda dnes? Misa nemuze, tak tam pujdeme samy dve” vysvetluji ji. “Moni zrovna jsem ti chtela volat. Ja mam hlidani, ja nemuzu” rika me Martina. “Ty taky?” volam do telefonu.”No prece tam nepujdu sama, jak by to vypadalo?” rikam Martine.”No jak by to vypadalo” odpovida me Martina. “Vypadalo by to tak, ze se ti libi a tebe se prece libi a navic, kdyz jsi mu to slibila, tak tam bez a zitra dej vedet co a jak” radi me a vypiname telefony. No libi, libi, rikam si a sleduju Juana, jak hazi dalsi zradlo rybkam. Libi, ale co z toho, kdyz stejne odleta? A nerikala jsem si nahodou u more, ze uz nebudu zit minulosti ani budoucnosti ale TED? Tak a je rozhodnuto, pujdu tam sama a zbytek at dopadne jak ma, rozhodnu se. “Moni divej, ta velka ryba jak zere” dlouba do me Juan. Usmeju se na nej a vezmu ho za ruku. “Pojd jeste se pujdeme pohoupat a pujdeme domu.” “Tak jo” rika prcek, vytrhne se me a utika smerem k houpackam.

“Ty jdes na rande nebo co? Ze jsi tak vymodena?” dela si ze me srandu Dolores. “Na rande? Prosimte na jake rande” certim se. Zaviram dvere od bytu a sjizdim dolu vytahem. Jeste porad tam nemusim jit, rikam si, kdyz vychazim z budovy, kdyz prechazim na vedlejsi ulici, kdyz jsu u Terezine skoly a k restauraci je to jenom 3 ulice a kdyz vidim ceduli “Kebabji”. Jeste porad tam nemusim jit, rikam si porad dokola a pritom jsem zadychana rychlou chuzi, abych tam byla, co nejdrive. Z hluboka se nadechnu a otevru dvere. Roger stoji za barem a usmiva se. Hned jde ke me a dava me pusu na obe tvare, jak je to ve Spanelsku zvykem. Citim jak rudnu a v hlave me to srotuje.Ted to bude trapas, co tu vubec delam a sama, co si pomysli. “Co si das na jidlo?” pta se me hned. “Ja, nic, nic si nedam, ja nemam hlad, holky nemohly prijit a ja mela volno, tak jsem se jen tak zastavila” snazim se ze vseho vykecat. “No tak to ne, ja schvalne nejedl, aby jsme se mohli najest spolu. Tak vis co, ja ti neco pripravim sam” odpovida a vstava aby sel nachystat jidlo. Sleduju ho jak pilkou odkrajuje maso opekajici se na tyci, jak ho plni do chleba a pridava zeleninu a pritom se porad usmiva. Bere 2 plechovky Fanty a podava me jidlo. “Ze nevis proc ti davam Fantu a ne Coca-Colu?” pta se. “No to teda nevim” odpovidam mu udivene. Protoze Cola ma kofein, a uz je pozde, tak by se ti spatne spalo a zitra rano bys byla nevyspala a nedosla bys na ranni kafe” smeje se. “A ty ses tu porad nebo co? A jak dlouho tu vubec pracujes?” zajimam se. “Delal jsem tu jenom o vikendech, kdyz jsem nemel universitu” odpovida “a ted mam mesic cas nez odletim, tak nez abych se nudil doma, tak jsem radsi tady. Je to prijemne byt porad v kontaktu s lidma. Clovek se porad ma co ucit, jestli sedi ve skole na prednasce nebo jestli prodava kebab.”

Paneboze kolik uz je hodin, divam se na hodinky, kdyz vidim, ze se venku uz setmelo a sviti poulicni svetla. Uz skoro deset, pekne pozde.” Budu muset jit” rikam mu. “Pujdu s tebou, pujdu te doprovodit.” “Ne to nemusis, bydlim kousek tady, at zbytecne nemas problemy v praci” rikam mu kdyz vidim, ze zacina prichazet plno lidi na veceri a Mariano by to sam nestihal. ”Dobre, tak me aspon napis sms, ze jsi v poradku prisla domu.” Dekuji mu za pozvani a polibime se na tvare na rozlouceni. Citim, jak se me nechce jit domu, jak bych tu vydrzela sedet celou vecnost a poslouchat ho.Citim jak je me s nim dobre.

Kdyz uz sedim v pokoji odesilam sms se vzkazem, ze jsem prisla v poradku a ze jeste jednou dekuji za kebab. “A aspon ti chutnal?” pipne me na mobilu sms. “Chutnal” odepisuju. “Tak zitra rano prijd na to kafe, mame tu to nejlepsi kafe na svete” dalsi zprava. Za dve hodiny me zvoni telefon, rozespala satram po zvuku “Prosim?” rikam rozespale.”Je promin, ze jsem te vzbudil, chtel jsem ti jenom poprat dobrou noc” ozve se Roger z druheho konce. “Jeste jsi v restauraci?” ptam se ho. “Ne prave uz jsem zkoncil smenu a jdu domu, ani se me nechtelo brat metro, je tak krasne tak se projdu. Ja jsem se te jeste zapomel zeptat, jak dlouho vubec planujes zustat ve Spanelsku?” vyptava se. “No ja jeste nevim, jak dlouho se me tu bude libit, ale urcite dele jak ty, urcite dele nez mesic” smeju se. “No jo no, ta Dubai” rika poklesle. A asi dalsi hodinu a pul pokracujeme v hovoru o vecech, ktere jsme si jeste nestihli rict a i kdyz vypneme telefony mam stale pocit jako by toho stale zustalo plno nevyrceneho. Konecne se znovu zavrtam do postele kdyz me zase pipne mobil. “A jeste jsem ti chtel pripomenout, abys zitra nezapomela na to kafe. Dobrou noc” “Prijdu. Dobrou noc” odepisuji mu a uz si nechavam mobil pod polstarem, co kdyby zase psal nebo volal. A Dubai?? Co ta Dubai, krici moje myslenky. Dubai je az za mesic, odpovidam jim. Ja budu zit TED.

pátek 5. března 2010

Srdcovy kral

Vchazime s holkama do Ovecky a sedame si hned k prvnimu stolu za dvermi. Trepeme se jeste tak, ze by nas snad nohy ani nedonesly na nase misto dozadu. “Prines nam sagriju” volame hned na cisnika. “Jeste, ze to tak dopadlo, jeste ze nas nechali jit” zaciname znovu probirat prave probehlou situaci. Cisnik prinasi sangrie a Misa v tom zmatku na neho ani nezavola jeji oblibene “A kde je popcorn?”, kterym vzdy zapometlivym cisnikum pripominala, ze to neni vsechno, co meli prinest. Popkorn se totiz dava v Ovecce k piti zadarmo. “Holky to jsme mely teda stesti” vracime se zpet k tematu a kazda z nas se poradne napije sangrie. Konecne z nas zacina opadat napeti a jsme schopne se tomu vsemu zasmat. “Dones jeste jednu sangriu” volame na cisnika a davame mu prazdne sklenice. “Ale mely jsme nahnano co?” smejeme se uz pres celou Ovecku. ”A jak prisli nepozorovane, nikdo si jich nevsiml, a my jsme tam sedely jak zarezane na dece” rechtame se dal. Smich se ozyva do vsechno koutu baru, sangrija dela sve.

Vedle nas vrznou dvere a do baru vejdou dva kluci. My se s Misou smejeme dal a Martina se na ne zadiva, jako by ji jeden z nich nekoho pripominal. “Rogeeer” zavola z plnych plic a mava rukama, aby si sli sednout k nam. “Miso to je Roger, ten co s nama prece chodil do kurzu spanelstiny” pripomina ji. Podivam se smerem ke dverim a uvidim dva snede kluky. Zachytim se jednim z nich pohledem. Prestanu se smat a cela zkoprnim.Ty cerne oci jako bych odnekud znala. Polije me horko a tenhle pohled si pak budu pamatovat po zbytek sveho zivota.

“No ahooj” vola Martina “jak to, ze jsi prestal chodit do kurzu?” “Ahoj” odpovida ji Roger “delal jsem zaverecky na universite, nemel jsem tolik casu” vysvetluje ji a Martina nas predstavuje. Roger se posadi vedle ni a naproti me. “Tohle je Mariano, muj kamarad ze Syrie” ukazuje na sveho kamarada, ktery uz se usadil na bok stolu mezi Martinu a Misu. Vsichni ctyri se zacnou bavit a ja sedim jak zarezana a neschopna slova. Martina me zacne vypravet o spolecnych hodinach na kurzech spanelstiny a pomalu se zacinam zapojovat do diskuze. Po chvili se konecne citim uvolnene. “Odkud vubec jses?” ptam se. “Z Libanonu, a ty jses taky z Ceska?” “Ano z Ceska” pritakavam. “Cetla jsem od libanonskeho basnika Dzibrana knizku Prorok, je nadherna” rikam mu. “Ty znas Dzibrana?” zepta se. “Ano znam, v Cesku se hodne vydavaji jeho knihy” odpovidam. “A co jeste vis o Libanonu?” vyptava se dal. “O Libanonu? Vcelku nic. Jen neco malo o fenicanech, a ze Libanonem proslo hodne kultur od asyranu pres reky, rimany, pak islam, krizove vypravy az po soucasne problemy a minulou obcanskou valku, a taky ze Byblos byva nazyvan nejstarsim mestem na svete” vyjmenovavam mu. “Ty jsi byla nekdy v Libanonu?” zepta se me prekvapene. “Ne nebyla, myslis si ze, aby clovek vedel tohle malo, musi tu zemi navstivit?” odpovidam mu a smeju se. “Ne to ne, ale ja jsem zvykly,ze kdyz reknu, ze jsem z Libanonu, tak vetsina lidi ani nevi, kde ma zeme lezi. A pak se me ptaji jakou reci tam mluvime, a kdyz odpovim, ze arabsky, odmitaji se se mnou dal bavit jako s potencionalnim teroristou” smeje se Roger. “Vis vetsina lidi ani nevi, ze nejaky Libanon existuje a odsuzuje jen z toho co slyseli v nejake televizi, nic nevi o vecech , ktere jsi jmenovala. Nic nevi o nasi historii a literature. Vi jen to, ze jsme teroriste” popisuje me. “Tak s takovyma zazitkama se ti v Evrope asi moc nelibi, ne?” chci vedet jeho zkusenosti. “To zase ne, ja to tu mam rad, Spanelsko je nadherna zema, a na Barcelonu nikdy nezapomenu, stravil jsem tu 2 roky na universite a skoda, ze uz musim odsud. A vis, ty lidi oni za to nemuzou, ze maji takove nazory,cely den jsou v praci, pak se staraji o deti, a vecer se akorat podivadi na televizi na zpravy, ktera je bombarduje zkreslenyma informacema a nim nezbyde nic jineho nez tomu verit. Nejaky fanaticky pomatenec nekde neco udela a uz odsuzuji cely narod, ale s tim nic neudelas, to ted tak proste je” vysvetluje me dal. “A co ty tu delas a jak dlouho tu jses?” zajima se. “Pracuju jako au-pair a teprve jsem prijela, zatim jsem tu 2 mesice. A ty uz z Barcelony odjizdis jsi rikal?” “Ano moje studium skoncilo, mam najitou praci v Dubaji, tak ted cekam na viza a za mesic tam letim.Ted jeste pracuji v restauraci prave tady s Marianem, privydelaval jsem si tak k universite, je to arabska restaurace, stav se zitra jestli chces” navrhuje me a popisuje cestu, jak se tam dostat. Shodou okolnosti je restaurace, kde pracuje asi 5 ulic od naseho domu, kde bydlime s Dolores. Slibuju mu tedy, ze pokud budu mit cas, rada se zastavim.

Ani nepozoruji, jak ubiha cas. Moje spanelstina je hrozna, ale nejak se me po te sangrii dobre mluvi, jsou to sice infinitiva a vsechno v pritomnem case a se slovnikem v ruce, ale rozumi me a snazi se mi pomoct se vyjadrit. Je zvlastni, ma hezky pohled a ta vinova prouzkovana kosile mu hrozne slusi, prolitne me hlavou. A hezky se smeje, zacinaji zase moje myslenky. Stop kricim sama v sobe, prestan, to ta sangria. Jako by se cas a svet zastavil, jsem tu jen ja a on. Jako by to nebyl kluk, ktereho jsem pred chvili poznala, jako by to byl nekdo koho uz hrozne dlouho znam. Ty oci jsou me povedome. Jeho zpusob vyjadrovani, jeho humor a smich. Nic neexistuje jen my tady v Ovecce a tenhle rozhovor. Nase konverzace po nekolika hodinach nebere konce, kdyz nas z druhe strany vyrusi Martina s Misou, ktere zacnou zpivat. ”Co to zpivaji?” pta se me Roger. “Nevim” odpovidam rychle a rudnu. “Holky nechte toho” volam na ne. “Jak nevis, ale vis, jenom rekni, co to je.To je pro vas, vzdyt tu jakou dobu sedite jak hrdlicky, ani nevite, ze tu jsme s vama” smejou se holky. “To je svatebni melodie” rikaji Rogerovi ve spanelstine.Ten se smeje a ja bych se nejradsi vlezla pod stul. “Asi jsme to s tou sangrijou prehnaly” rikam jim. “Uz by jsme mely jit domu” navrhuju.

“Holky, ale stejne jsme mely stesti s tema policajtama co?” zacne zase vzpominat Misa. “A nebyt nich, tak tam ty ramecky dnes prodam. Co kdyby jsme to zkusily jeste jednou” navrhne nam a my s Martinou zkoprnime a divame se na ni jestli to mysli vazne nebo si dela srandu. Misa se tvari presvedcive vazne. “Ale tentokrat by jsme sly k Sagrade Familii, uz ne na Ramblu” vymysli zase. “Miso my uz s tebou nikam nejdeme” kricime na ni. “Ty si nedas pokoj, melas radsi tem holkach prodat tu Agatinu deku” smeje se Martina. Citime, ze uz je cas jit domu. Roger s Marianem se uz taky zvedaji od stolu.

“Dej me tvoje telefoni cislo” otoci se Roger na me.”Ja ti zavolam” Zacnou se me trepat ruce a najednou nejsem schopna ze sebe vykoktat tech par spanelskych cisel.”Zitra se uvidime ok? Dojdete do te restaurace vsechny” zve holky. Ty kyvaji ze jo. ”Tak zatim se mej moc hezky” louci se “jsem moc rad, ze jsem te poznal. A uvidime se zitra, budu te cekat.” Prikyvuju, ze jo, ze se tam pokusim prijit.

Sedam si zpatky na lavici a napiju se rychle sangrie. “Teda Moni” smejou se holky “tak to bylo jasne.” “Co bylo jasne?” delam se nechapavou. “No ze po tobe jel, ze ses mu libila, celou dobu jste tu mluvili jenom vy dva” rypaji do me. “Holky nechte toho, vite, ze nikoho nechci” nadavam jim. “Stejne rikal, ze za mesic odleta za praci do Dubaje” rikam jim. “Ale on je dobry kluk” zacina Martina “zname ho z kurzu, je s nim sranda. A libi se ti ne? Vzdyt to na tobe bylo videt.” “Co bylo videt?” delam se hloupou.”Libi, jo libi se mi.” dodavam. “Ma v sobe neco zvlastniho, jeste jsem to tak nikdy necitila napoprve. Jako bych ho znala. Jako bych ho znala uz hrozne dlouho” priznavam se. “Holky jdeme, dost te sangrie” snazim se to vsechno zamluvit.

Loucime se s holkama a ja jdu volnym krokem domu. Nejak se me nechce, sedeli jsme tam asi 5 hodin, to je neuveritelne jak ten cas utekl a meli jsme si toho tolik co rict a pritom ja s tou moji spanelstinou a navic se vubec nezname. Nektera slova se ani nemusela vyslovovat a vedela jsem co mysli, co chce rict. Proboha proc na neho vubec myslim? Vzdyt jsem pred laskama odjela a to jak z Nemecka, tak z Ceska, jak dlouho se budu jeste trapit a toulat se po svete, abych na neco nebo nekoho zapomela. A on za mesic prece odleta a zacinat si neco jen pro pobaveni, tak na to nemam naladu vubec. V kapse od sukne me pipne sms. Vytahuju telefon a vidim cislo, ktere neznam. “ Dekuji ti za hezky rozhovor. Zitra se uvidime. Pripravim ti ten nejlepsi kebab. Dobrou noc. Roger” Zaplavi me zvlastni teplo po celem tele, a sama se z toho pocitu zhrozim. Ne ne nikam nepujdu, zustanu doma. Ja preci nikoho nechci, rikam si a pritom dobre vim, ze ho zitra stejne uvidim.

čtvrtek 4. března 2010

Misiny ramecky a policie

“Cau holky” zdravi nas pristi sobotu Misa na miste nasich srazu ve stredu hvezdy na Plaza Catalunya. “Tak co, jste pripravene?” mrka na nas spilenecky. “Neco tu pro nas mam, at tam nesedime na suchu” smeje se a nenapadne vytahuje z batohu flasku sangrie. ”A na co mas tu deku?” ptame se. “No prece, aby jsme na ni mohly rozlozit ty ramecky a sednout si na ni. “Ale holky jeste tam nepujdeme, jeste je moc svetlo, pockame az se trosku setmi” radi nam a vydavame se na prochazku po Ramble podivat se po nejakem vhodnem miste, kde by jsme se pak usadily. Prochazime se postranima ulickama a kdyz se setmi vyrazime na misto, ktere jsme si predtim vyhlidly. Rozlozime deku, vyskladame na ni ramecky a posadime se tak, aby jsme videly policii, kdyby nahodou prochazela a kontrolovala.

Cela Rambla je zaplnena poulicnimi umelci, kteri prodavaji kde co. Lide se prochazi, sem tam se nekdo zastavi, prohlidne si ramecky a pokracuje dal v chuzi podivat se, co nabizi k prodeji nas soused. Sedime tak uz asi 3 hodiny, popijime sangriu a zatim ani jeden prodany ramecek. “Jeste pul hodiny a pujdeme do Ovecky dnes to nema cenu” navrhuje Misa “je patek a kazdy tadyma jde jen po ceste do baru. Zabalime to a prijdeme zitra odpoledne po plazi” pokracuje. Opatrne rovname ramecky do Misineho batohu skladame deku a odchazime do Ovecky.

“Dnes to musi vyjit, bude tam vic turistu” rika Misa v nedeli dopoledne, kdyz se chystame na plaz. “Vezmeme ty ramecky rovnou sebou ne?” otaci se na me “at se pak nemusime pro ne zpet vracet.” “No jasne” odpovidam ji.” Pomuzu ti s tim, at to nemas tezke.” Nasazuji si batoh na zada a pres ruku prehodim deku a jdeme pesky na plaz. Tam uz na nas ceka Martina. Rozlozime deku do pisku a opalujeme se.”Holky dnes to musi vyjit” zacina zase Misa. “A vidite s tema policajtama jsem vam to rikala ze nekontroluji, buhvi kde spi v tom horku, takze dneska klid, je nedele to tam zrovna nebudou” pokracuje. “A ja si tak aspon vydelam nejake penize domu” zasni se Misa.

Odpoledne, kdyz uz nas to na horke plazi nebavi, balime veci, jdeme se rychle najist do nejblisiho Mc Donalda a smerujeme na Ramblu. Misa mela pravdu dnes je tu vice turistu, Rambla se hemzi lidmi a prodavacu tu naopak zase tolik neni, tak to by byl zakon schvalnosti, aby jsme dnes neco neprodaly, rikame si, kdyz roztahujeme deku a vybalujeme ramecky z batohu. “Holky ja budu nabizet a vy se divejte pro jistotu do stran, kdyby sla nahodou policie” narizuje nam Misa. Asi po pul hodine vidime, jak k nam miri 2 holky. “Jsem to rikala, ze to dnes pujde” mrka na nas Misa. Holky pristupuji a k nasemu udivu se nezajimaji o to co prodavame, ale o modrou batikovanou deku, na ktere mame ramecky vystavene.”Ta je nadherna” zacina jedna. “Muzu se zeptat, kde jste ji koupily, takovou uz shanim jakou dobu. Neprodaly by jste me ji?” pta se. “Proboha to nemuzu” hrozi se Misa. ”Vzdyt ani neni moje, pujcila jsem si ji od sve domaci” vysvetluje dal. A co ramecky, ty se vam nelibi?” nabizi jim svoje zbozi. Holky si tedy prohlizi ramecky a my s Martinou jim ukazujeme i ty ostatni.

“Dobry den” zazni nad nama dvojhlasne “muzete nam ukazat povoleni k prodeji?” Okamzite se podivame nahoru a nad nama stoji dvojice cerne odenych policistu. “Do prdele” jak to ze jsme si nevsimly, ze prichazi. Devcata zajimajici se o ramecky okamzite odchazi. Co ted, rikame si a zacneme panikarit, utikat neni kam, sedime na zemi a oni dvoumetrovi chlapi stoji nad nama. “Povoleni?” zacina hrat Misa hru o tom jako ze nevime, ze nejake povoleni k poulicnimu prodeji potrebujeme. “Jake povoleni?” dela se dale hloupou. “Devcata no prece povoleni k prodeji a o autenticnosti prodavanych veci, ze nejsou kradene” vysvetluje nam jeden z nich a tvari se silene vazne. “No tak my zadne povoleni nemame, my jsme nevedely, ze k tomu potrebujeme povoleni, ja ty ramecky udelala sama z kaminku a musli z plaze” snazi se jim vysvetlit Misa. My s Martinou sedime a radsi ani nedutame. Moje spanelstina za ty 2 mesice pobytu je sice hrozna, ale castecne aspon rozumim, co se deje a o cem je rec. “Tak si to pekne zabalte a pojdte s nama na stanici” rika druhy policajt a tvari se neoblomne.”Jak by to vypadalo, kdyby si tu kazdy prodaval co chce.” Vstavame tedy ze zeme a balime ramecky a deku a sourame se za policajtama, kteri na nas cekaji, aby jsme jim nahodou neutekli. Cela Rambla ma pozdvizeni, kazdy se zastavuje a diva se na nas, co se deje. “Co ted, co nam jako muzou udelat” bavime se za nema cesky. “Vyhostit ze zeme? Proboha to snad ne” rikame si a ja uz se vidim jak s ostudou me vede policie do bytu Dolores a do pasu me dava razitko nezadouci a ja se vracim zpet do Ceska. “Dejte nam sve pasy” otaci se na nas jeden z nich. “My je tu sebou nemame” rikaji holky” nebereme si sebou pasy ven, aby nam je nekdo neukradl” dodavaji. A ja nevim jestli spise z soku nebo poctivosti vytahuji svuj vinovy pas a podavam ho jednomu z nich. “Nemelas mu ho davat” hukne na me Martina. “Stejne by jsme jim museli vsechno rict pri vyslechu” rikam ji. Policajt si prohlizi muj pas a vyptava se na nejake veci, kdyz vchazime podloubim do policejni stanice. Jsme nervozni a nevime co bude dal. Domlouvame se, ze budeme delat, ze nevime, ze jsme tam ramecky nemohly prodavat. Policajti se zastavi v pruchode a zacinaji vest reci, jak je takovy prodej zakazany, jak to uz nesmime delat. Nechapeme proc stojime v pruchode a nepokracujeme na vyslech nahoru do budovy. Chvili na nas delaji vazne tvare, hrozi a pote se ptaji jak dlouho uz jsme ve Spanelsku a co tu delame. Odpovidame kazda po pravde, kolik mesicu uz jsme stravily v Barcelone a u koho pracujeme. Kdyz se tvar policajtu promeni z kamene na smejici se a rikaji “ Holky sbalte si ty ramecky a bezte, uzijte si Spanelska, at se vam tu libi, ale uz radsi nic neprodavejte.” Neverime svym usim. Rikaji nam aby jsme sly? Ano rikaji! Sami se obraci a smeruji ke schodum vedoucim nahoru do budovy. “No na co jeste cekate, chcete jit k tomu vyslechu?” smeji se. Okamzite utikame ven a nejsme schopny pochopit, ze jsme volne, ze nas chteli jenom postrasit. Cela se klepu po tele a Misa s Martinou na tom nejsou o mnoho lepe.

Jdeme po Ramble skoro v klusu, aby jsme se co nejrychleji vzdalily od policejni budovy. Mluvime jedna pres druhou, jak jsme rozrusene. “Holky co ted?” ptam se. “Potrebuji sangrijku na uklidneni, kam zajdeme?” ptam se. “No prece do Ovecky” odpovidaji holky jednohlasne “taky se potrebuji uklidnit” zazni zase od obou. Jeste, ze to tak dopadlo. A jeste, ze tu nasi Ovecku tu mame, rikame si, kdyz zamirime do postranich ulicek Rambly a uvidime nas oblibeny bar.

A ve stejny moment se na druhem konci La Rambly setkaji dva kamaradi. Jeden libanononec a jeden syran. “Kam pujdeme, znas tu nejaky dobry bar?” pta se syran.”Mam chut na pivo” dodava, a i kdyz jako spravny muslim, by mel mit chut spise na neco jineho, nez na pivo. “Znam tu jeden bar, chodili jsme tam s klukama z university” odpovida mu libanonec.”Jmenuje se Oveja negra a je kousek odsud” vysvetluje. “Dobre, tak jdeme tam” rozhoduje syran nejen o volbe baru, ale i o osudu dvou lidi, kterym je dano se tam potkat.

středa 3. března 2010

Cerna panna Maria

“Podle legendy v roce 880, jedno sobotni odpoledne, spatrili pastyri, jak z jedne jeskyne vyzaruje svetlo a uslyseli nadhernou hudbu. V jeskyni pak nalezli drevenou sosku Cerne panny Marie, ktera vsak zahadnym zpusobem byla tak tezka, ze s ni nemohli pohnout, proto se rozhodli postavit ji chram primo ve skalach. A tu Cernou pannu Marii chci prave videt” vypravi nam Misa tichym hlasem, kdyz stoupame do kopce nahoru podle zdi benediktynskeho klastera na hore Monserrat. Prochazime nadvori kostela a sedame do drevenych lavic.“Tak to je ona. Cerna panna Maria” ukazuje me a Martine Misa cernou vyrezavanou sosku, odenou v zlaty sat, sedici a na kline drzici maleho Jezise Krista. Ac jsem nikdy nebyla vychovavana v duchu krestanskych tradic, ani zadneho jineho nabozenstvi, v kostele na me vzdy padne respekt. Pomodlime se tedy kazda svym zpusobem a jdeme se podivat na sosku z blizka. Vystoupame schody, ktere k ni vedou a vystojime radu. “Holky prejte si neco” dlouba do nas Misa zezadu. ”Prat si neco, ale co? Co bych si tak prala” premyslim rychle. “Asi aby se muj zivot konecne zmenil, aby nebyl tak chaoticky, abych citila, ze mam pro co zit” rikam si v duchu a pokladam sve prsty na ruku Panny Marie. Odchazime z kostela a vydavame se na prochazku kolem klastera a Montserratu a Misa uz planuje vylety na posledni 2 mesice, co ji zbyvaji.

A tak po dobu dalsiho mesice v tydnu plnim sve pracovni povinnosti a tesim se na vikendy, ktere travime s holkama v sobotu typicky v Ovecce a v nedeli podnikame ruzne vylety. Prozkoumavame Barcelonu, obdivujeme poulicni umelce na Ramble, navstevujeme Gaudiho stavby a Gaudiho park, vyslapneme si na celodenni vylet na Tibidabo, horu ze ktere jde Barcelona videt jako na dlani, toulame se po plazi, jeden vikend travime i u Martinineho pritele Sergiho v Port Bou a Misin cas k odjezdu se zacina pomalu blizit. “Musim si vydelat jeste nejake penize” zacina Misa jednu nedeli. “Vsechno jsem tu utratila za vylety. Ale mam super napad, nakoupila jsem si ramecky na fotky a polepim je ruznyma kaminkama a muslickama a prodam je na Ramble, co vy na to holky? Pomuzete me s tim prodejem?” pta se me a Martiny. “Jasne, ze ti pomuzeme” kyvame obe dve souhlasne.”Tak pristi sobotu vecer a v nedeli na Ramble” domlouvame se. ”Ale v tu nedeli pujdeme prvne na plaz a az pak navecer prodavat, aby jsme nebyly moc napadne, kdyz na to nemame povoleni” dodava Misa. “Na to musi byt povoleni?” ptame se vystrasene s Martinou. “Jo jo musi, jakoze jsme to nikde neukradly, ale holky klid, kdo by nas chytil, znate spanelskou policii, budou nekde zalezli, nikdy jsem je tam na Ramble jeste nevidela kontrolovat, takze v pohode” presvedcuje nas Misa. “Tak jo pujdeme, a kdyz neco, tak prece muzeme utect ne?” smejeme se. “No jasne, ale verte me nic nebude, nic se nestane a ja si tak aspon vydelam nejake penize, co se me pak hodi doma” mne si ruce pri vizi vydelku.”Tak nezapomente pristi vikend. Jeste si zavolame a domluvime se, tak zatim se mejte a hezky tyden” loucime se.

Doma se zavrtavam do duchen a premyslim, jak me Misa bude chybet az odjede. Prozily jsme spolu krasny cas. Jeste, ze tu zustava Martina i kdyz ta casto travi vikendy se Sergim, ale urcite si najdeme volno aspon v tydnu. A vikendy zase budu travit s rodinou nebo sama, co se da delat, rikam si a ukladam se ke spanku.

A snad se nade mnou Cerna panna Maria smilovala, kdyz jsem se k ni v horach Montserratu modlila, aby muj zivot usporadala. Pristi nedeli dostane muj zivot novy smer. Nejenze nebudu sama travit vikendy, ale uz nebudu sama travit zadny den meho budouciho zivota. Do meho zivota totiz nekdo vstoupi. Do meho zivota vstoupi srdcovy kral.

pondělí 1. března 2010

Kam nas osud zaval - Michaela Holesinska


KDE JSI SE NARODILA A NĚCO O TOBĚ:

Narodila jsem se ve Valticích 24.3.1981 na Jižní Moravě. S rodiči a bratrem Pavlem jsem žila do svých 20.let v Podivíně. Vystudovala jsem SPŠ E.BENEŠE v Břeclavi a poté jsem absolvovala roční pomaturitní studium Jazykové školy (angličtinu). Ve svých 15.letech jsem měla možnost strávit měsíc prázdnin v severní Itálii u kamarádky a tenkrát jsem zjistila, že cestování bude jednou moje vášeň. Po ukončení Jazykové školy jsem toužila vycestovat a zdokonalovat si jazyk anglický. 2 a půl roku jsem žila v Londýně ve Velké Británii a 9 měsíců v Barceloně ve Španělsku. Po zkušenostech ve velkých městech jsem se vrátila do své rodné země, kde jsem žila 3 roky v Brně a pracovala v cestovní kanceláři Toscatour (nyní ORANGE Travel). Původně jsem chtěla pracovat jako průvodce CK, ale cestování už jsem měla dost a chtěla jsem si odpočinout. Během práce v CK jsem samozřejmě cestovala dále, ale už jen na dovolenou.
Po návratu ze Španělska jsem potkala Jiřího z Velkých Bílovic a to byla moje osudová láska. Roku 2007 jsem se šťastně vdala a v lednu 2009 se nám narodila Elenka. Bohužel narozením Elenky se můj život obrátil vzhůru nohama. Nastaly komplikace s mým zdravím a mě čekala měsíc po porodu těžká operace hlavy. Dne 7.3.2009 jsem se díky šikovným doktorům znovu narodila … za 5 minut 12 mě zachránili život. Měla jsem trombózu nitrolebních splavů (jedná se o vzácné onemocnění s výskytem u 2-7 pacientů na milion obyvatel a rok). Tohle je ale dlouhý příběh a asi by to dalo spoustu času než bych všechno sepsala. Přibližně u každého 7 pacienta hrozí porucha vědomí … tohle mě naštěstí minulo, ale hemiparézy jsem se nevyhla (ochrnutí celé levé strany). Velkou oporou mě byla rodina a je nadále. Bohužel né každý má to štěstí mít kolem sebe milující rodinu a vědět, že se na ni může spolehnout. Až teprve po takové události, která zasáhne celou rodinu, si člověk uvědomí, co dokáže síla vůle člověka … a ta mě pomohla se nevzdávat ani v okamžiku, kdy by jiní rezignovali.
Největší zásluhy však v mém nekončícím boji o své zdraví má moje dcera Elenka. To díky ní a její energii, kterou z ní čerpám, už nejsem připoutaná na vozík, ale s pomocí trekingové hole už dokážu chodit … Elenka mě zkrátka žene stále kupředu.

KAM JSI VYCESTOVALA A PROČ:

Ve svých 15.letech, jak jsem se již zmínila, jsem měla možnost trávit měsíc prázdnin v severní Itálii – konkrétně ve městě NOVARA (cca 50km od Milana). Zde jsem měla poprvé možnost procestovat nádherná místa jako jsou MILANO, LIGURSKÁ RIVIÉRA a nádherná jezera v horách LAGO MAGGIORE a LAGO di GARDA. V 17.letech jsem opět vycestovala do Itálie, ale tentokrát s kamarádkou a na poznávací zájezd ŘÍM – PISA – FLORENCIE. Cestování se stalo mým koníčkem a věděla jsem, že moje srdce bude chtít více. A tak se stalo.
Po ukončení Jazykové školy jsem se vydala do Velké Británie jako au-pair a namířila si to přímo do Londýna. Toužila jsem se osamostatnit a poznávat nová místa, nové kultury, toužila jsem po novém životě, který mě otevře brány nových možností a proto jsem zvolila LONDÝN. Byla to úžasná trefa. Brány možností se otevřely nad mé očekávání. Žila jsem zde 2 a půl roku u černošské rodiny (matka + dcera Chantal = 9 let). Navštěvovala jsem zde školy, abych zlepšovala angličtinu, potkávala nové kamarády z různých zemí, přivydělávala jsem si uklízením, žehlením a prací v hotelu, každý víkend jsem poznávala známá i méně známá místa Londýna, účastnila jsem se všech možných akcí, a těch bylo pořád hodně (např. Japan in the park 2001 – úžasná ukázka japonské kultury, South Africa Freedom Day 2001 – concert in Trafalgar Square – vystupující The Corrs, R.E.M., Spice Girl Mel B a Nelson Mandela = The South Africa President a mnoho dalších. Měla jsem štěstí, že jsem zůstala v Londýně i v roce 2002, kdy se v době 1.-4.6.2002 konal Golden Jubilee Weekend The Queen´s 50 Year Regin (50.let kralování královny Alžběty). Byly to nejúžasnější a největší oslavy nejen Londýna, ale také v mém životě, při kterých jsem měla možnost shlédnout královnu projíždějící v kočáře ze vzdálenosti 5m. I když to nebyla královna mojí země, přesto to pro mě byl nezapomenutelný zážitek. Zkrátka … pokud to šlo, tak jsem se účastnila všech možných událostí a na ně do dnes vzpomínám. Londýn zkrátka žije ve dne i v noci a najdete zde co srdce ráčí, jen musíte vědět kde hledat.
Londýn nabízí také obrovské množství divadel a já jako milovník jsem si nenechala ujít možnost navštívit alespoň některá. Kromě nádherného baletu Romeo and Juliet a muzikálů Cats a The Phantom Of The Opera, při kterých mě běhal mráz po zádech, jsem měla obrovské štěstí na mou nejoblíbenější zpěvačku Sarah Brightman, která měla koncert ve známé Royal Albert Hall. Lístek na její koncert mě tenkrát darovala k narozeninám matka rodiny, u které jsem byla jako au-pair. Byl to pro mne ohromný zážitek a ještě větší byl, když jsem Sarah po koncertě zastihla na autogramiádě a nechala si zvěčnit její autogram. Můj pobyt v Británii jsem samozřejmě zpestřovala cestováním po celé zemi, proto jsem tam také přijela. Hodně au-pair holek si přijelo našetřit nějaké peníze, ale já věděla, že vše procestuju. Vždyť kdo ví, jestli se tam ještě někdy vrátím. Zde jsou místa, která jsem navštívila během mého pobytu v Británii: Dover, Brighton, Eastbourne, Bath, Stonehenge (jedna z největších prehistorických lokalit), Oxford, Stratford upon Avon, Leeds castle, Cambridge, Liverpool, Windsor castle (the official Residence of the Queen).

Během mého pobytu v Británii jsem měla také v plánu navštívit Skotsko, do kterého jsem původně měla v plánu přijet jako au-pair, ale kvůli angličtině se to moc nedoporučuje a tak jsem zvolila alespoň krátký pobyt. Skotsko charakterizující krajinu, jejíž rozmanitost nemá v Británii obdoby jsem procestovala ve třech autostopem. Pročetla jsem spousty knih o Skotsku a cestování a zjistila, že není třeba mít obavy cestovat tímto způsobem – lidé jsou zde vstřícní, sympatičtí, velmi milí a pomůžou za jakýchkoliv podmínek. A opravdu se nám to potvrdilo, když jsme po cestě z Glasgow do Loch Lomond stopli jednoho pána, který nám udělal skvělého průvodce na více než 100km – kolem Glencoe až do Fort William, kde se nachází nejvyšší hora Británie, kterou bylo v plánu zdolat a dokonce nám zaplatil pod touto horou ubytování na jednu noc a dal nám kontakt, kdyby byla potřeba pomoc. Horu Ben Nevis jsme zdolali a poté nás čekalo další dobrodružství na trase Fort Augustus, Loch Ness, Drumnadrochit, Urquhart Castle, Inverness a nakonec v Edinburghu.

Jako poslední výlet během mého pobytu v Británii bylo Irsko – můj další sen. Tentokrát ve dvou a opět autostopem. Putování po této nádherné zemi bylo opět fantastické jako ve Skotsku. Přátelé, kdo nezažil scenerii ve Skotsku a Irsku, tak si to určitě nenechte ujít. Naše trasa po Irsku: Belfast – country Antrim – Whiterocks – Dunluce castle – Giant´s Causeway – Londonderry – country Sligo, Galway a Donegal – Cliffs of Moher – Limerick – Dublin.

Po návratu z Británie jsem stále toužila vycestovat a to do jinak hovořící země. Němčina mě nelákala a toužila jsem po teple. Itálii (se svým mužem jsem později procestovala později i Benátky a Bibione) a Chorvatsko (s rodinou jsem na ZŠ navštívila Split, Krk – Baška Voda a Plitvická jezera = Croatian National Park World Heritage) jsem celkem procestovala a tak mě lákalo něco nového. Zaujala mě Barcelona (Španělsko) a španělština. Cestu tam plánovala i moje kamarádka a tak jsem se znovu vydala do nové rodiny jako au-pair a znovu navštěvovala kurzy jazyka – tentokrát španělštiny a znovu objevovala tajuplná místa – tentokrát města BARCELONY. Starala jsem se o holčičku jménem Alba, které bylo 14 měsíců, takže jsem se zároveň zasvěcovala do péče o dítě. S prací to zde nebylo jednoduché a tak jsem si každého volna užívala a poznávala různá místa Barcelony a také Gaudího stavby, kterými je Barcelona posetá. Nejvíce mě zaujalo sledování vzniku osmého divu světa – Sagrada Familia. Do Gaudího smrti byla zbudovaná pouze část a další práce pokračují jenom díky dotacím a darům. Nemohla jsem si samozřejmě nechat ujít neuvěřitelné množství detailů této stavby, kterou můžete sledovat celé hodiny. Ani během pobytu v Barceloně jsem nedokázala šetřit a raději využila možnosti cestování a podívala se na různá místa jako jsou: Sitges, Tarragona, Port Aventura (zábavný park), Girona, Tossa de Mar, Figueres (zde se narodil Dalí), Cadaqués (zde žil Dalí), Port Bou, klášter Montserrat (poutní místo, kde se nachází Černá Madona), Collioure (Francie).
Mé cestování po zahraničí skončilo a já toužila po návratu do rodné země a po rodině. S mým mužem jsem ještě vycestovala do Řecka na pobytově-poznávací zájezd (pobytově-poznávací proto, protože miluju poznávání a nesnáším lelkování na pláži). Byla to naše svatební cesta a byla naprosto úžasná. Naše trasa: Kláštery Meteora – Delfy – poloostrov Peloponés – Korinth – Epidauros – Mykény – Nauplio – Palamidy – Tolo – Korintský průplav – Athény – Thermopyl. K poznání Řecka dostačující.





CO JSI OD DANÉ ZEMĚ OČEKÁVALA A JAKÁ BYLA REALITA:

… těšila jsem se na rušný život a mé samostatné rozhodování – bez rodičů … a rušný život to opravdu byl … to ale už víte z mého vzpomínání …

CO JSI SE NAUČILA NOVÉHO A CO TI TO DALO DO BUDOUCNA:

Ve svých 20.letech jsem se kompletně osamostatnila od rodičů a začala poznávat sama sebe. Hned na začátku jsem se z malého města Podivín (cca 3000 obyvatel) dostala do obrovského velkoměsta Londýn (cca 10 000 000 obyvatel), ale škola života to byla úžasná. Díky skvělým školám pro cizince jsem vylepšila angličtinu, mé neustálé poznávání Londýna mě naučilo perfektní orientaci (proto mé sny toužily po průvodcovství do budoucna) a poznala jsem různé tváře lidí a to mě přesvědčilo o tom, že spolehnout se můžu nejvíce na svoji nejbližší rodinu. Zkrátka všude dobře - doma nejlíp. Problémy jsou všude, i v ČR, ale mnohem větší jsou pro nás v zahraničí (tedy určitě byly než vstoupila ČR do EU) … ale to bych mohla psát další román …

CO TĚ V DANÉ ZEMI PŘEKVAPILO A CO BYLO JINÉ NEŽ V TVÉ:

V Londýně mě překvapila spousta věcí. Dopravní ruch je tady uspořádanější než v Římě a to je londýnská doprava jedna z nejrušnějších a nejsložitějších v Evropě. I když jsem pročetla spousty průvodců, přesto jsem narazila na problém na autobusové zastávce (asi mě tyhle informace nějak unikly) a já čekala a čekala až některý autobus zastaví, ale marně. Nezastavuje-li autobus náhodně, že chce někdo vystoupit, musíte na něj mávnout.
V Londýně žijí Indové, Afričané, Asiaté, Východoevropané, velké australské a irské komunity, číňané a přesto jsem byla překvapená sympatickým chováním lidí. Měla jsem zde možnost prožít černošské křtiny. Nejen, že jsem byla mezi stovkou černochů jediná běloška, ale zažila jsem jejich mši v kostele, kde mě každý vítal polibkem a mše žila zpěvem a tancem (gospel – songs) jako ve filmu „Sestra v akci“. Velkolepé přátelé! Nepochopila jsem však, jak můžou anglické ženy ve věku 45 let a více mít malé děti. A to je zde zcela normální. Myslím, že na výchovu je to hodně pozdě. Určitě jsem byla také mile překvapená z velkého množství zeleně – Londýn je posetý stovkou rozsáhlých zahrad a parků a to chybí ve spoustě velkých městech. Překvapená jsem byla také z množství velkých muzeí a jejich světových sbírek – opravdu nesmírné! Na jízdu vlevo jsem si zvykla pouze na kole, ale dalo mě to spoustu času. Autem jsem to zkusila jen jednou a po zkušenosti s parkováním v uličkách jsem brzo rezignovala. Parkují kde se dá a nejen malé auta, ale hlavně autobusy mají kolikrát co dělat, aby projely.
Skotsko mě překvapilo snad jen jejich dialektem. Většina z nich totiž hovoří regionálními dialekty s výrazným přízvukem.
A Barcelona? Tam mě zaskočily otevírací doby – Španělé jedí mnohem později – oběd začíná kolem 14. a 15.hodiny a večeře až po 21.hodině. No a určitě musím připomenout zloděje, protože pokud si důkladně nehlídáte své věci, je velmi jednoduché o ně přijít. Mě samotné se nic neodcizilo, ale byla jsem svědkem jak mým dvěma kamarádkám ano.

KDE ŽIJEŠ MOMENTÁLNĚ A CO DĚLÁŠ:

Bydlím ve Velkých Bílovicích na Jižní Moravě se svým manželem Jirkou a dcerkou Elenkou, která 29.1.2010 oslavila 1.rok. Zatím bydlíme u tchýně, ale za 1-2 měsíce se stěhujeme do nového domečku, který se díky mé operaci dodělává až teď. Jsem v plném invalidním důchodě a od mé operace (7.3.2009) jen lítám po doktorech a rehabilitačních ústavech. Doktoři však tvrdí, že mám obrovské štěstí a že se mě vše zlepšuje velice dobře … tak věřím, a dělám pro to maximum, že se jednou opět projedu na kole, že si znovu zalyžuju, že budu moci s mojí dcerou dovádět a že na rok 2009 (operace) budu jen vzpomínat.

JAKÉ JSOU TVOJE PLÁNY DO BUDOUCNA:

… co nejvíce rehabilitovat a cvičit jemnou motoriku, abych mohla znovu žít normální život … a zase někdy vycestovat do neznámých míst …