sobota 6. února 2010

Rok v Nigerii

Uz je to rok, co jsme se stehovali do Nigerie a po dlouhe dobe vecnych presunu to vypada, ze zustaneme delsi dobu na jednom miste. I kdyz ja jsem ted momentalne v Libanonu a zpet do Lagosu se vypravim asi az na konci roku uz s miminkem. Na Nigerii jsem si uz svym zpusobem zvykla i kdyz to bylo po pravde tezke zvykani a jeden z nejtvrdsich roku v mem zivote.

Prvni mesice jsem byla nadsena uzivala jsem si Afriku plnymi dousky. Jeji jinakost, barevnost, bezprostrednost a divokost. I kdyz me chybeli prochazky po evropskych mestech, divadlo, muzea, prednasky a jine kulturni akce, kterych jsme se v Evrope hojne zucastnovali, vse jsem brala s pokorou, neco za neco. Chvili po nasem priletu behem dne na frekventovane silnici u obchodniho centra Shoprite a kousek od naseho domu, banda vyrostku zastavila spolupracovnika me kamaradky, ktery bohuzel nemel zamcene auto, vlezli do auta a ukradli vse co nasli a jeste ho zbili, protoze neverili, ze beloch muze mit u sebe jen 1000 naira, ktere mu zustali z nakupu. Pak byli uneseni dva libanonci, pracujici pro stejnou spolecnost jako my, na more a zadano za ne million dolaru jako vykupne, dva tydny pote strileli v noci na Apapa bridge zlodejicci na jednu pani od nas z vesnice, nastesti mela neprustrelne auto a sofer ujel. Neuplynul ani mesic a dozvedeli jsme se, ze byla zabita jedna nigerijka vdana za libanonce taktez z Miziary. Jedna z nejhodnejsich pani, ktera nesetrila penezi na charitu ani v Libanonu ani v Nigerii. Sama byla bohatou podnikatelkou a zavist je bohuzel nepredvidatelna. Kdyz ji vypalili barak brala to jako znameni a koupila si neprustrelne auto. Dostihli ji na motorce, kdyz vystoupila z auta a pocitala s tim, ze v chramu pane se ji nemuze nic stat. Zastrelili ji uprosted bohosluzby v preplnenem kostele. “Pojd udelame si vylet, pojedem do Ikorodu mame tam stavebni mista pro firmu a cesta je bezpecna” rekl jednoho dne Roger. Sedli jsme do auta a jeli. “Ahojte jak se mate? Je sice hezke, ze jste prijeli, ale nezustavejte tu dlouho, prepadavaji to tu, biji nam nase nigerijske zamestnance a my musime platit silene penize, aby nas nechali pokracovat ve stavbe, dokud tu nebude zed a ozbrojena ochranka neni to tu bezpecne” varoval nas kamarad, ktery mel cely projekt na starosti. A ja dostala strach, sileny strach, ze se tohle muze stat i nam, ze se jednoho dne Roger nevrati domu, ze nam nekdo neco udela, ze uz nikdy neuvidim svoji rodinu a pratele. Odmitala jsem jet kamkoliv po setmeni, odmitala jsem jet kamkoliv dal mimo Lagos. Vrchol vseho prisel jednu nedeli, kdy jsme jeli do obchodu a po nakupu se nam jeste nechtelo domu, nas ridic ma v nedeli volno tak ridil Roger, chteli jsme se projet po Lagosu a tak jsem zahli z hlavni cesty na silnici doprava, zniceho nic se vyritili dva lagosti policajti-hlidaci, nastesti ti beze zbrani, na motorce z krovi a zacali mlatit palicemi do auta. Rvali, ze jsme vjeli do jednosmerne ulice. Vsadila bych se, ze znacku, ktera mela jednosmernou ulici oznacit, sami sebrali, aby se tak v krovi schovani mohli vyzivat na autech a brat neuveritelne uplatky. Mlatili nam do auta, aby jsme otevreli dvere. Otevrete v Lagosu dvere ci okynko a oni uz si poradi, mate policajty naramovane v aute a nenechaji vas odjet az po tucnem uplatku. Proc platit za neco, co jsme neudelali? Roger nesmlouval, vycoufal a ujel. Policie nas sice pronasledovala, ale do druheho okrsku uz nemohli, tak nas nechali jet. Srdicko me busilo, cela jsem se trasla, dojela domu a zacala rvat, ze tu zit nebudu, ze to tu nenavidim. Vsechny ty jejich podrazy na bile lidi, vsechny ty jejich 419, vsechny ty jejich ulhane zamestnance, strach o nase zivoty, mrzaky na ulicich, spinu, korupci, nasi 3 metrovou zed, to ze musime mit hlidace, neprustrelne auto, protipancerove dvere od baraku, mrize v oknech, to ze se musim zamylat I ve vlastni loznici a u hlavy mam spinac na alarm, kdyby se neco nahodou v noci stalo, zacala jsem nenavidet vsechny moje knizky co jsem si dovezla, Dalailamu a jeho Cestu ke stesti, Louise Hay a jeji Miluj svuj zivot, knizky od Osha, knizky o lasce, porozumeni a soucitu v zemi, ktera ma k lasce k bliznimu opravdu malo.

Tyden na to spadl pri uklizeni nasi uklizecce, keramicky andilek, co jsem mela od zname pro ochranu do Afriky a rozmlatil se na kusy. Znameni? Zacalo me byt spatne, motala se me hlava, boleli me klouby, nemohla jsem jist, cela jsem se trast a byla unavena a pritom nemohla spat, sotva jsem chodila. Zacala jsem zvracet a jeli jsme do nemocnice. Malarie, znel vysledek vysetreni. Prasky nesnesl muj zaludek, musela jsem do nemocnice na kapacku. Na druhy den me pustili domu, vyslabla jsem doma zkolabovala, takze jsem jeli zpet. Muj zaludek, ktery uz byl rozhozeny vsema antibiotikama nesnesl absolutne nic a bylo jasne, ze v takovem stavu v Nigerii nemuzu zustat. V sobotu v 10 rano me odpojili z kapacky a ve 4 odpoledne nam letelo letadlo do Evropy. V Cesku jsem zustala 2 mesice, Roger se musel vratit zpet, delalo me problemy ujit par kroku, delalo me problemy snist cely rohlik, nemohla jsem vylezt z postele. Veskere testy na nemoci a infekce byli v poradku, zaludek taky v poradku. Malarie to pry nebyla, pry nemam v krvi protilatky. Pry v Africe maji kazdou nemoc za malarii, reknou vam v Evrope. A pry v Evrope neumi poznat malarii, reknou vam v Africe, vyberte si. Po mesici jsem byla schopna se usmat.

A pak me to vsechno doslo…. Nevzdam se. Naucim se tam zit. Kazda zeme je jedinecna a Nigerie je sice nebezpecnou zemi, ale ma taky spoustu veci co nabidnout. Co nas nezabije to nas posili. Vidim vsechno, protoze to tak videt chci. Ten problem je ve me. Ta zeme je takova a ja bud ji budu respektovat a naucim se tam zit nebo se muzu sebrat a jit. Nicemu tam nerozumim a da se tam vubec necemu rozumet? Snaha o preziti, uloupeni si pro sebe co muzu. Je to zkouska, mam co jsem chtela, vzdy byla Afrika mym snem, proc ted utikat? Vsude jsem si svym zpusobem zvykla, zvyknu si I tam. A zavolala jsem Rogerovi, ze se tam chci vratit, ze tam zustaneme, ze uz se nebudu nikam stehovat, ze to zvladnu, a ze tam budu stastna.

A vratila jsem se. A byla jsem stastna, ze jsem zpet. Zmenena, posilena. Zacala jsem si vazit hole existence zivota. Zacala jsem videt veci s usmevem. Ja tu bidu sveta nezmenim, proc se kvuli tomu trapit? A jsou tihle chudi lide opravdu smutni? Naucila jsem se chapat, ze kazdy clovek na zemi ma urcite poslani, kazdy se tu ma neco naucit a ja nevim, co se maji naucit ti ostatni, nemuzu pomoci vsem, jsme tu kazdy sam za sebe. A jedine, co muzu udelat je zmenit sama sebe svuj pohled na svet. Rok v Nigerii byla pro me nejtezsi zivotni zkouska. Zmenila me od zakladu. Stala jsem se silnejsi a pochopila zase kus sveta a kus sebe. A ted uz zase muzu rict “Afrika je jedinacna, Afriku miluju a po Africe se me styska”

6 komentářů:

nippa řekl(a)...

Pekny clanok ale si ma dost vyplasila. Aj ked viem ze je to tam nebezpecne stale si to nejak clovek neuvedomi az kym sa mu to nestane alebo niekomu koho pozna. Myslis ze Abuja je bezpecnejsia? Co tak vonku z Lagosu? pocula som co sa deje na east, vsetky tie unosy s vykupnym...prave pre toto som bola velmi rada na village. Ziane komare, nebezpecenstvo, kludne sme si mohli vyjst aj pesi na okolo aj ked po zotmeni sa rozpravali tiez vselijake stories. Monika hlavne si davajte pozor, nebude to velmi lahke s babetkom, ako napriklad ked vas tam ti policajti nahanali....Pre niekoho kto tam nikdy nebol, alebo nezil je to tazke pochopit. Hned by bolo lahke odsudzovat ale vzdy si uvedomim ze mnohi ludia vlastne musia nejako prezit a to ze niekot dostane nejakych par naira navyse ako uplatok mozno uzivi rodinu na par dni, problem je v tom ze je tam obrovsky rozdiel medzi chudobnym a bohatym, casto krat je to boj o prezitie pre tych chudobnych.
Vlastne som chcela dodat ze ta obdivujem aky mas postoj a ze sa nenechas nicim znechutit. Ja som dost otvorena a snazim sa neodcudzovat ale vidiet dovod preco sa nieco deje. Obdiv mas hlavne preto ze mas na vybere zit s manzelom inde,Nigeria nie je vas domov a predsa to nevzdavate. Drzim vam palce.

Monika Saadeh řekl(a)...

Marci Abuje je uplne jina, i venku mimo Lagos, Gabka treba rikala, ze nemeli ani takove problemy s pomocnikama v Benin City tak si asi vazi prace. Jinak jeste zalezi s kym jsi. Ja se nepohybuji mezi nigerijskou spolecnosti, takze to vidim jinak. Myslim si ze ty jako zena nigerijcana, kdyz pujdete nekam spolu se proste na vas budou divat jinak jako na nas oba dva Oyibos. Treba Danka me sama rikala, ze nikdy neslysela takove veci, co se tam deje az ode me. A ja to mela zase kvuli tomu, ze tam mame opravdu silnou libanonskou komunitu tak se vsechno hned vykeca. Ja se pak dostala do tak permanentniho strachu, ze jsem nevidela to hezke, treba Roger to tak neporozival jako ja, on to bral hned od zacatku jak to je. Ale to bylo to co jsem se mela naucit a poucit se. V Praze nas taky muzou okrast a zabit, ale zase se to tam nedeje urcite v takove mire jako v Lagosu. A mas pravdu par naira na preziti, boj o zivot..

Anonymní řekl(a)...

Krasne jsi to, Monco, popsala. Zajimalo by me co na to vasi az si to prectou. O moji mamku uz by se asi pokousel infarkt. Stejne je to divne, jak i pres vsechny ty hrozne veci co se tu deji, nas to tu drzi a laka nas to zpatky. Jak rikaji nigerijci, kdyz jsi tu dlouho, vse te zacne stvat a chces pryc, a kdyz jsi z Nigerie pryc, zacne se ti styskat a chces zpatky :)
Gabina

Monika Saadeh řekl(a)...

Gabi diky, opravdu je to zvlastni. Tam mas pocit, ze chces pryc a kdyz jsem pryc tak ti ten zmatek hrozne chybi. V Dubaji bylo vsechno takove normalnejsi a pritom se me po ni vubec nestyska a uprime jsem radsi, ze jsme v Nigerii nez v Emiratech. Zvlastni..

akfilipek řekl(a)...

Mončo,obdivuji tě,ušla jsi ohromný kus cesty ve svém životě.Ujít ten kus tady doma dá zabrat...

Monika Saadeh řekl(a)...

Ali dekuji, ale byl to tezky kus cesty, poradne zarostly kopec ;)