pátek 5. února 2010

Poselstvi od protinozcu - Marlo Morganova

Narodila jsem se s prázdnýma rukama. Zemřu s prázdnýma rukama. Život jsem poznala v jeho plnosti s prázdnýma rukama.






Neco me mozna melo varovat, ale nepocitila jsem nic zvlastniho. Udalosti vsak jiz byly v chodu a dravci cekali v dalce na svou obet. Zavazadla, ktera jsem teprve pred hodinou vybalila, se mela druhy den oznacit jako nevyzvednuta a ulozit na nekolik mesicu do uschovny. Mela jsem se stat dalsi Americankou, ktera beze stopy zmizi v cizi zemi.
Bylo horke rijnove rano. Stala jsem na prijezdove ceste luxusniho australskeho hotelu a vyhlizela neznameho posla. Nejen ze jsem nepocitila ani stin predtuchy, ale moje srdce doslova zpivalo. Citila jsem se bajecne, plna ocekavani, uspesna, dobre pripravena. V duchu jsem si rikala:"Dnes je muj den."
Na tocitou prijezdovou cestu vjel otevreny dzip. Pamatuji si, jak pneumatiky zasycely na rozpalene dlazbe. Od ziveho plotu s jasne rudymy kvety vystrikla sprska vody a dopadla na zrezively kov. Dzip se zastavil a ridic, asi tricetilety domorodec, pohledl mym smerem. "Pojd" pokynul mi tmavou rukou. Hledal svetlovlasou Americanku. Ja jsem zase ocekavala pruvodce, ktery me mel dovezt na schuzku s domorodym kmenem. Pod nesouhlasnym pohledem modrookeho australskeho vratneho v uniforme jsme se beze slova dohodli.
Jeste nez jsem se neobratne vyskrabala do terenniho vozu v lodickach s vysokymi podpatky, bylo mi jasne, ze jsem prilis nastrojena. Mlady ridic po me pravici mel na sobe sortky, obnosene bile tricko a tenisky obute naboso. Kdyz mi hostitele rekli, ze pro me zaridi odvoz, predstavovala jsem si, ze prijedou nejakym normalnim autem, treba Holdenem, pychou australskeho automobiloveho prumyslu. Nikdy by me ve snu nenapadlo, ze me vyzvednou v otevrenem vozidle. Presto jsem byla rada, ze jsem se nastrojila, horsi by bylo, kdyby se ukazalo, ze nejsem dost svatecne oblecena na schuzku a banket, poradanou na mou pocest domorodym kmenem u prilezitosti predani ceny, kterou mi jeho clenove udelili.

Tento román vypráví příběh americké lékařky, které se naskytla příležitost poznat život jednoho australského domorodého kmene. Zde objevuje svět, ve kterém platí zcela jiné zákonitosti: domorodci žijí v naprostém souladu s drsnou přírodou, mají mimořádně vyvinutý orientační smysl a jsou schopni přežít i v těch nejnehostinějších podmínkách. To, jakým způsobem tito, ač na první pohled primitivní, lidé nahlíží na duchovní svět, jejich autentičnost a prostota mohou být velkou výzvou k zamyšlení se nad smyslem a prioritami našeho vlastního života a principy moderního, „civilizovaného“ světa.

Po obvyklem rannim obradu me nacelnik Cerna Labut vzal za ruku a privedl bliz k ohni.Uta mi rekl, ze mi chce dat zvlastni pozehnani. Ostatni se shromazdili kolem nas, takze jsem stala v kruhu vztazenych pazi.Vsichni meli obliceje obracene vzhuru a oci zavrene. Nacelnik Cerna Labut promluvil k nebesum a Uta tlumocil: "Vitej, Bozska Jednoto.Stojime pred tebou s jednim z Mutantu. Vykonali jsme s touto zenou cestu a vime, ze je v ni jiskra tve dokonalosti. Dotkli jsme se ji a zmenili jsme ji, ale promenit Mutanta neni snadny ukol. Jak vidis, jeji podivna bleda plet uz dostava prirozenejsi hnedou barvu a jeji bile vlasy ji odrustaji a namisto nich se na hlave uchytila krasna cerna kstice. Nepodarilo se nam ale zmenit zvlastni barvu jejich oci.
Naucili jsme ji mnoha vecem, a naucili jsme se take neco od ni. Zda se, ze v zivote Mutantu existuje neco, cemu se rika omacka. I kdyz znaji pravdu, pohrbivaji pod korenenou vrstvou pohodli, materialismu, nejistoty a strachu. V jejich zivotech je take neco, cemu se rika cukrova poleva a to symbolizuje zpusob, jakym travi temer cely cas vymereny jejich existenci: povrchnim, umelym, docasnym konanim, ktere prijemne chutna a ma pekny vzhled. Stravi vsak prilis malo casu rozvijenim sveho vecneho byti.
Vybrali jsem si tuto Mutantku a nyni ji propoustime jako ptaka z hnizda, aby letela daleko a vysoko a aby kricela jako lednak, aby povedela tem, kdo naslouchaji, ze odchazime.
Nesoudime Mutanty. Modlime se za ne a propoustime je tak, jako se modlime za sebe a propoustime nas samotne. Modlime se, aby se zamysleli nad svym jednanim a hodnotami a aby se poucili, ze veskery zivot tvori jeden celek, nez bude pozde. Modlime se, aby prestali nicit Zemi a sebe navzajem. Modlime se, aby se dost Mutantu stalo opravdovymi lidmi a aby zasahli. Modlime se, aby svet Mutantu vyslechl a prijal naseho posla. Tim konci nase poselstvi."
Inspiratorka me pak vedla dal, a kdyz zacalo vychazet slunce,ukazala mi mesto, ktere lezelo pred nami. Nadesel cas, abych se vratila zpet k civilizaci. Moje spolecnice odvratila hnedou vrascitou tvar a zahledela se pronikavyma cernyma ocima za okraj skalisek. Rikala cosi svym jazykem a pritom ukazovala na mesto. Pochopila jsem, ze dnesni rano ma byt okamzikem propusteni - mam byt propustena kmenem a soucasne mam propustit sve ucitele. Kolik jsem se toho od nich naucila? Odpoved na tuto otazku prinese teprve cas. Budu si vsechno pamatovat? Zvlastni bylo, ze mi zalezelo vic na tom, abych spravne dorucila jejich poselstvi, nez ze se mam vratit mezi Australany.
Kdyz jsme dosli zpet ke skupine, rozloucila jsem se s kazdym clenem zvlast. Dali jsme si sbohem zpusobem, ktery plati po celem svete mezi opravdovymi prateli - objali jsme se. Uta rekl:" Nemohli jsme ti dat nic, cos uz nemela, ale citime, ze ses presto od nas naucila prijimat a brat. To je nas dar." Nacelnik Cerna Labut me vzal za ruce. Zdalo se mi, ze mel v ocich slzy. Byla jsem si tim jista. "Ma pritelkyne, prosim te, abys nikdy neztratila sva dve srdce" pravil a Uta jeho slova prekladal. "Prisla jsi k nam se dvema otevrenymi srdci, ktera jsou ted naplnena pochopenim a vrelymi city k nasemu i k tvemu svetu. Dar, ktery jsi mi dala, je druhe srdce a ja jsem ziskal znalosti a pochopeni, ktere predci vsechno, co jsem si kdy predstavoval. Nesmirne si naseho pratelstvi vazim. Jdi v miru a necht te nase myslenky ochranuji." Pak se mu rozzarily oci a zamyslene dodal: "Setkame se znovu a tentokrat to bude bez nasich obtiznych lidskych tel."

A par citatu, za ktere dekuji Alence ;)
Všechno na zemi se děje za určitým účelem. Všechno má svůj důvod a neexistuje nic jako náhoda nebo rozmar přírody, zrůda nebo tvor, který by nezapadal do svého prostředí. Existují jen nedorozumění a záhady, které ještě nebyly odhaleny nám, smrtelníkům.

Lidé nemohou existovat, jestliže se budou vyhýbat všemu, co jim připadá nepříjemné, místo aby se to snažili pochopit.

Vzhledem k volbě, kterou jste udělali v minulosti a k vaší svobodné vůli rozhodovat se v přítomnosti, se nacházíte tam, kde máte být.

Každému člověku, s nímž se setkáme, něco automaticky dáváme. Avšak co to bude, to si pečlivě vybíráme. Našimi slovy a naším jednáním vědomě připravujeme půdu pro život, jaký chceme vést.

Od hada se můžeme poučit, když pozorujeme jeho časté svlékání kůže. Kdybychom byli stejní ve věku sedmi let jako ve věku třiceti sedmi, získali bychom toho v životě věru málo. Je nezbytné odhazovat zastaralé myšlenky, zvyky a názory – někdy i staré partnery. Naučit se nechávat věci za sebou je jedna z nejtěžších životních lekcí. Shazování staré kůže nedělá hada ani lepším ani horším. Had koná prostě to, co je nutné. Kde není místo, tam se nemůže vejít nic nového. Kdo se zbaví staré zátěže, bude se cítit i vypadat mladší.

Život je služba nám samým. Můžeme obohatit vlastní život, dát něco sami sobě a být tvořiví a šťastní jen potud, pokud si to sami dovolíme.

6 komentářů:

akfilipek řekl(a)...

Moc hezké a díky...Tuhle knížku by měli dávat za povinou četbu ve škole.

Monika Saadeh řekl(a)...

Ali ja dekuji tobe..Ten prizpevek je tak dlouhy se ted divam, ja nevedela jak to ukrojit a neuskodit tomu, protoze kdybych mohla tak tu knizku sem opravdu prepisu celou ;)

Bosorka řekl(a)...

AKF- ale detem by pak meli vysvetlit, že tou vymenou partnerů není myšlena promiskuita;-)

akfilipek řekl(a)...

Bosorko,knihu dát za povinou četbu a pak by o ni měli učitelé s dětmi diskutovat a vysvětlovat.


Mončo,dala jsi to sem pěkně,to základní to vystihuje.Je to fakt těžké vybrat to podstatné.

Anonymní řekl(a)...

Ani naivita nema hranic. Vymysleny roman pani Morganovej, ktoru znalci australskych pomerov a kritici rozdupali (sama Morganova pod tlakom dokazov priznala, ze si vsetko vymyslela a zavadzala a klamala). Fakty su pristupne, na nete lahko vyhladatelne. Cudujem sa ludom, ze sa daju oklamat bez toho, aby si zistili skutocnost.

Monika řekl(a)...

Anonyme a ja snad nekde tvrdim, ze je ten pribeh opravdovy? Tohle je opis z knihy, ktera me zaujala myslenkama ... Vim, je to je to vymysleny pribeh..