čtvrtek 25. února 2010

More

“Co mas v planu na vikend” pta se me Dolores v sobotu rano. “Ani nic” odpovidam ji. “Tak co bys rekla na to, kdyby jsme jeli na nas letni byt do Calafell a zustali tam do zitrka. Zavolam babicce a dedovi, at tam za nama prijedou a tak aspon muzes poznat moje rodice. A pujdeme se podivat na plaz” navrhuje. “Na plaz?” ptam se. “No ano v Calafell je krasna plaz. Sice jeste neni cas na koupani, ale vylet to bude hezky. A aspon se deti provetraji z mesta” dodava. V rychlosti balime veci a nosime do auta. Dolores mezitim vola rodicum a domlouvaji se, ze se setkame na plazi.

Sedame do auta, objedeme Plazu Francese Macia a po Diagonale vyjizdime z Barcelony. Industrialni zonu nechavame za sebou a pred nama se otevre nadherna spanelska krajina. Dolores zastrkuje do prehravace kazetu a autem se rozezni silne zvuky argentinskeho tanga. Deti oteviraji okynko ve strese a vykujuji na modrou oblohu. Vlasy nam vlaji na vsechny strany a Dolores se smeje a zpiva.

“Ty jsi jeste opravdu nikdy nevidela more?” pta se me udivene, kdyz jsme prijeli do Calafell. “Ja si zivot bez more nedokazu predstavit” dodava. “No jo, jenze ty jsi se tu narodila a my v Cesku more nemame” odpovidam ji “a popravde jsem more videla, ale to bylo v Holansku v breznu, takove zatahle sede, zrovna prselo a moc hezky na me nepusobilo. Ale takove to slunecne, krasne, modre more s palmama jsem jeste nikdy nevidela” priznavam. “Tak pockej jeste jednu ulici a uvidis ho” usmeje se Dolores a zataci volantem doprava. “Mar, mama Mar” ukazuje Juan a z natazene ruky mu na zem vypadne balonek. “Tak jsme tady” rika Dolores a parkuje na kraji silnice. Zaviram dvere od auta a deti se rozbehnou na plaz. Z druheho auta vychazi babicka s dedou, kteri tu uz na nas cekaji. Jejich pes okamzite pelasi za detmi. “My se pujdeme projit a ty se bez seznamit s morem” mrkne na me Dolores.

Zouvam si boty a moje nohy se zaboruji do jemneho, prohrateho pisku. Vsude jsou palmy a prede mnou krasne, modre, slunickem ozarene more. Presne tak, jak jsem si ho vzdy predstavovala. Posadim se na breh a mezi prsty prosivam pisek. Snazim se nasat do sebe silu toho obrovskeho, modreho nekonecna.Vlny se dotykaji mych nohou a sumeni me uklidnuje. Vse se sebehlo tak rychle, rikam si. Do ted jsem jeste more nikdy nevidela a ted tu sedim na jeho brehu a macim sve nohy v jeho vodach. Zahledim se do dalky a at se snazim jak chci, nic tam nevidim, zadny ostruvek, zadnou zemi. Jak malicka si pripadam v tom nekonecnu, jak nicotny je muj zivot a zivoty nas vsech tady. Co je to rok pro tohle more, co je to deset let, sto nebo tisic? Nic. Kde jsou ti, co tu sedavali pred nama? Kde je jejich kultura a kde jsou jejich bohove? Vsechny je uz odval cas. Muj zivot je jako zrnko pisku na tehle plazi. Jednou tu nebudu a nebude tu ma kultura a mozna i naseho Boha vystrida nejaky jiny, ale tohle more tu bude naporad. Vcerejsek je nic pro tohle more a zitrek je nic pro tohle more, a ja jsem ted tady na jeho brehu, rikam si a nadechnu se z hluboka cerstveho vzduchu. Je nacase zapomenout na nevydarene lasky, na nesplnene sliby, nevyplnena prani. Je nacase prestat se trapit kvuli minulosti, zacit uzivat si pritomnost a s virou v lepsi zitrky ocekavat budoucnost. Budoucnost je napsana tam nahore, rikam si podivam se na modrou oblohu. A ja musim zit TED. Dalsi vlna se dotkne mych nohou a zpenena se vraci zpet. “Monika” vytrhne me hlas Dolores z myslenek”je cas jet domu.”

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

krasne... uplne jsem si vzpomnela na moje prvni setkani s morem :-)
Siska

Anonymní řekl(a)...

Kdyz jsem byla poprve u more ve svych 19 letech,tak jsem ochutnavala vodu,jestli je slana :))
Cheorchia