sobota 27. února 2010

Misa, Martina a Oveja Negra

Od te doby, co Lenka odjela jsem travila veskery cas s rodinou. Zvykala jsem si postupne na novou domacnost a nove povinnosti. I s detmi jsme si uz k sobe nasli cestu. Kazdy den doprovazim Terezu do skoly, chodim s Juanem do parku, pripravuji jidlo a zase ji jdeme vyzvednout ze skoly, doma se spolu vsichni najime a po sieste opet skola a po skole park nebo hudebka. Snazime se, co nejvice chodit do parku, kde si deti muzou vyhrat, co taky delat jineho ve velkem meste. Dolores pracuje na smeny a tak se stridame v hlidani Juana, ktery jeste do skolky nechodi. Ve volnem case chodim do knihovny, kde se snazim naucit spanelstinu. A tak jsem ani nemela poradne cas zavolat tem dvema ceskam, na ktere me dala Lenka kontakt. Az kdyz jednoho dne zazvoni telefon a Dolores me podava sluchatko, ze je to hovor pro me.

“No cau” ozve se zensky hlas v telefonu “ja jsem Misa, jak to, ze jsi se jeste neozvala? Co delas v sobotu vecer? To mas mit volno a celou nedeli taky ne?” pta se Misa. “Mam” prisvedcuju. “No tak v sobotu se sejdeme v 7 vecer na plaza Catalunya ve stredu namesti je takova hvezda, divej se na zem a neprehlidnes to, tak tam uvnitr te hvezdy. Ja tam budu cekat a potom se sejdeme i s Martinou. Jo a nezapomen si veci na spani prespis u nas a v nedeli neco podnikneme.” Zavesuju sluchatko a jdu oznamit Dolores, ze tento vikend s nema nepojedu k jejim rodicum do Sant Esteve nebo k mori do Calafell, kam vzdy jezdi s detmi na vikendy.

S mapou v ruce hledam Plazu Catalunyu. Uz bych tam mela byt. Vzdyt to bylo od Plaza Macia porad rovne a pak zahnout dolu doprava a po Ramble bych tam mela dojit. Tak tohle uz bude asi ono, rikam si, kdyz se prede mnou otevira ulice a mezi stromy zahlednu veliky volny prostor. Prejdu par prechodu pro chodce a uz ji vidim. Jak velka je ta hvezna na zemi. Smeruji jednim jejim paprskem do vnitrku a tam uz vidim postavat mensi kudrnatou holku. “Ahoj ja jsem Misa” predstavuje se. “Martina me volala, ze za nama dojde” dodava. “Aha a kam jdeme?” ptam se.”No prece do Ovecky” rekne Misa a podiva se na me, jako bych mela vedet, co je Ovecka.

Prochazime par ulicek a zastavujeme se pred barem, ktery ma na ceduli namalovanou ovecku a napsan nazev Oveja negra. Aha, tak to je ta Ovecka, rikam si. “Tady maji nejlepsi sangriju z cele Barcelony” mrkne na me Misa. “Pila jsi ji uz nekdy?” pta se. “Ne, nepila” kroutim hlavou.” Tak si ji hned dame, bude ti chutnat.” A za chvili uz sedime nad pullitrem cervene tekutiny, ve ktere plavou kousky ovoce. “Tak co chutna?” pta se Misa. “Chutna, chutna” prisvedcuju. “Ale dej si pozor, leze to do hlavy” smeje se Misa.

“Ahoj, ja jsem Martina” podava me ruku hubena cernovlaska. Seda si vedle me a vyptava se jak jsem se dostala do Barcelony a jestli jsem spokojena. “A co Barcelona, libi se ti?” pta se dal. “Nic moc” opakuji, co jsem rekla asi pred mesicem Lence. “Porad me nejak neuhranula. Treba Praha, Viden nebo Pariz ty maji jine kouzlo.” Martina se zasmeje “Barcelona je uzasna, urcite se ti tu bude libit, az ji vic poznas” rika. Nechapu, co vsichni maji s tou Barcelonou, rikam si, nic specialniho tu nevidim. Same budovy, budovy, zadny vyhled, nebo neco, co by obzvlast upoutalo.“Jeste si date sangriu?” pta se cisnik, kdyz vidi prazdne sklenice.”No jasne” odpovidame jednohlasne a smejeme se.” Jsem ti rikala,ze to leze do hlavy” otaci se na me Misa.

Prichazi Sergi, Martinin spanelsky pritel a Jose, Misin spolubydlici a oba dva se zapovidaji s Misou, ktera okamzite zacina vyuzivat svou praktickou stranku sve povahy a planuje, kam pojedeme zitra na vylet. Martina se otoci ke me. “Mas pritele?” pta se. “Nemam a nechci, chci byt ted delsi dobu sama” odpovidam a pote si povidame o problemech lasky, o zivote, o svete. Probirame knihy, ktere jsme cetli. Pozastavujeme se nad existenci Boha, Jezise, Muhameda a Buddhy. Martina me pripomina Irmu z Nemecka, uz na prvni pohled je bohemem. Je typem lidi, se kterymi si muzete povidat o cemkoliv a kdyz dojdete domu zjistite, ze jste spoustu veci neprobrali.

Cisnik prinasi dalsi sangrie. “A kde je popcorn?” vola na neho Misa. “Vzdycky nam k sangriim donesou popcorn.” “A holky” otaci se na nas “zitrejsi vylet domluven jede se na Montserrat, ja uz jedu zpet do Ceska ani ne za dva mesice, tak si to chci uzit” rekne Misa a napije se sangrie. Kyveme na souhlas a vracime se s Martinou k nasi diskuzi.”Znas knizky Maleho prince a Alchymistu?” zepta se me. “No to vis, ze znam” odpovidam “to jsou moje dve oblibene. “ “Tak ty me pripominas Alchymistu, jdes si za svym snem” doplnuje Martina. “Ja jsem zase Maly princ” usmiva se “miluju zapady slunce.”

“Tak, jde se domu” zaveli Misa. “Musime se poradne vyspat na zitrejsi vylet.” Naposledy se napiju vyborne sangrie a nasadim si na zada batoh a vyrazime do nocnich ulic Barcelony. Mesto je ozarene a vsude plno lidi. Loucime se s ostatnimi a mirime s Misou k ni domu a ta me po ceste vypravi, jak naplanovala zitrejsi vylet na Montserrat. I ta Barcelona se me zda najednou jakasi hezci. Najednou citim, ze se me tu bude libit.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Já úplně vidím tu Míšu! :) Velitelka, ale jen v tom dobrým :) Bylo to s váma krásný, holky, doufám, že se ještě jednou všechny v Ovečce setkáme.
Martina

Monika Saadeh řekl(a)...

Marti tak to urcite musime nekdy ;) A presne Misa to vidim do dnes my ji tam vubec nestihaly ;))